Kdy mají děti začít se sportem?

Přečteno: 2256

V předchozím díle jsme si vysvětlili, že při výchově budoucího šampiona zcela jistě plní svou významnou roli nejen část „softwarová“, ale i vrozené dispozice, tedy „hardware“. A i když ten lze těžko ovlivnit, pokud ovšem nebudeme cíleně manipulovat s člověkem na genetické úrovni, „software“ lze poměrně dobře vylepšit již v dětském věku.

Opakované studie prokázaly, že děti, které začaly s fyzickými aktivitami ve věku 4-6 let a následně se věnovali VŠEOBECNÉMU rozvoji do věku přibližně 8-10 let, měly daleko větší pravděpodobnost, že jednou budou excelovat v úzce specializované sportovní disciplíně. Během dětského věku si totiž vybudovaly dostatečně obsáhlou „kognitivní databázi“, která zahrnovala všechny možné pohyby (proto ten všeobecný rozvoj).

A když se následně, v období puberty, kdy se jejich svalový a kosterní aparát již stabilizoval, začali specializovat v nějakém sportu (hokej, džudo, atletika, atd.), daleko větší procento dětí bylo následně úspěšných na závodech než ti, kteří se odmalička věnovali jen a pouze hokeji, džudu, či jiné, úzce zaměřené, sportovní disciplíně.

Vědci si to vysvětlují tím, že při narození má dítě k dispozici obrovské množství neuronů. Čím různorodější informace dětský následně mozek přijímá, tím více synapsí se mu buduje a poté i posiluje. To se týká jak teoretických znalostí, ale i praktických fyzických pohybů. Pokud nějaký pohyb však necvičí (protože se nevyužívá v tom jeho sportu), pak takové synapse oslabují a následně i zanikají. Mozek je tak v budoucnu méně flexibilním a omezenějším v hledání nejoptimálnějšího řešení vyniklé herní situace. Jinými slovy jeho databáze je tedy úzce specializovaná a neumožňuje mu vidět věci v širších souvislostech.

Na trenérech dětských sportovců následně spočívá velká zodpovědnost v identifikaci nejvhodnější typ sportu pro každého svého svěřence v pozdějším věku, kdy již bude vhodné se specializovat.

Jedním z dalších nepřímých ukazatelů, že dítě má jisté dispozice k tomu, aby excelovalo v tom svém sportovním odvětví, je fakt, že se často ptá svého trenéra, proč má dělat to či ono, pokud s tréninkem nesouhlasí. Porozumět pohybu, a nikoliv jej pouze kopírovat, mu pomáhá objevovat i souvislosti s jinými pohyby. Jeho znalostní databáze se tak dále rozvíjí.

Toto je velmi důležitá informace a proto si ji znovu shrňme do následujících bodů:

  • Děti by měly začít s všestranným pohybem (nikoliv sportem) již ve věku 4-6 let.
  • Měly by se však věnovat spíše všeobecnému rozvoji koordinace, rychlosti, síly i vytrvalosti a nespecializovat se v nějakém sportovní disciplíně do 10-12 let. U nás jsou na tento všeobecný rozvoj zaměřené oddíly fungující v rámci místních tělovýchovných jednot Sokolů. Anebo i “specializované” sportovní kluby, kde se však u mladších dětí upřednostňuje všestranný rozvoj pohybu na úkor drilování přesných technik a taktik (např. bojové sporty, apod.)
  • Rostoucí soubor vědeckých důkazů skutečně ukazuje, že děti, které se specializovaly již odmalička v konkrétní sportovní disciplíně, nevykazovaly takové pokroky a úspěchy jako ty děti, které se začaly specializovat až ve věku přibližně 12-15 let. V té době již sami začínají chápat, že je čeká budoucnost v daném sportu a musí proto logicky navýšit objem svého tréninku.
  • Ba dokonce, že bychom se takové specializaci u takto malých dětí měli aktivně vyhýbat. Například studie 243 dánských sportovců v roce 2011 zjistila, že velmi raná specializace byla pro jejich další rozvoj buď úplně zbytečná, anebo dokonce škodlivá. Mimochodem, podobné výsledky zjistil i výzkum na hudební škole v anglickém Chethamu – děti, které cvičily průměrně méně, než jiní, v pozdějším věku nabrali rychlejší tempo pokroku a i jejich výsledky byly několikanásobně lepší.
  • Ve 12 letech je již kosterní i svalový aparát připravený na specializovaný rozvoj v konkrétní sportovní disciplíně. Na trenérovi je, aby s pomocí svých znalostí a zkušeností dokázal mladému sportovci doporučit nejvhodnější sportovní disciplínu.
  • Výše zmíněné výzkumy byly realizované u tzv. „cgs sportů“, tedy těch, které jsou měřené v centimetrech, gramech či sekundách (cyklistika, plavání, vzpírání či lyžování), ale dá se vcelku jistě předpokládat, že tyto poznatky budou platit i v ostatních (nejen) sportovních odvětvích, viz výzkum na hudební škole.

Postupně do této oblasti výzkumu začali vstupovat i odborníci na genetiku, aby pomohli rozšifrovat tajemství šampionů. Nejdříve však malá zajímavost – zvláště v současnosti je termín „genetický výzkum“ jakýmsi tabu ve sportu. Jako by to bylo něco nečistého a nefér. Proto místo toho vědci používají jiný termín „molekulární biologie a syntéza proteinů“, což je veřejností přijímáno daleko vlídněji, ačkoliv se fakticky jedná o totéž 😉

Právě genetika, a konkrétně Dr. Janet Starkesová, následně prokázala, že ona teorie 10,000 hodin tréninku není jediným faktorem v dosažení mistrovství. A právě ona následně i dodala:“pokud záleží jen na nahromaděných hodinách tréninku, tak proč potom ve sportovním zápolení oddělujeme ženy od mužů?“ Na to se podíváme v příštím díle 🙂

 

Další díly:
 
Jarda Kolcun

Zdroj: Sportovní gen (Hledání maximálních sportovních výkonů a limitů lidské výkonnosti); David Epstein; vydání první; nakladatelství CPress v Brně; 2014; ISBN 978-80-264-0560-3