Opravdu pouze 10.000 hodin?

Přečteno: 1734

Když trénujete samostatně, je nutné u toho přemýšlet. Tomu se říká „záměrné cvičení“. Je totiž rozdíl, pokud budete bezmyšlenkovitě mlátit do boxovacího pytle, anebo u toho budete přemýšlet a pokaždé si jednak zkontrolujete svůj postoj, zapojení boků, polohu hlavy, generování úderu, atd. Právě tato analýza při samostatném tréninku vás posouvá dále.

Na trénincích u trenéra se následně jedná o vyladění stávajících dovedností a případně seznámení se s novými technikami či taktikou. Ale opravdová práce vás čeká fakticky až doma. Toto si moc lidí neuvědomuje a předpokládá, že když chodí 2x týdně do fitka či na trénink toho kterého sebeobranného systému, bojového umění či bojového sportu, pak mají „hotovo“ a doma již nemusí nic dělat. Chyba.

Jak tedy samostatně záměrně cvičit? Dělejte si pravidelné přestávky v okamžiku, kdy se již nedokážete soustředit na to, co děláte. Zvláště z počátku jde o velice vyčerpávající činnost, to vám asi potvrdí každý začátečník, kterému řeknete, na co všechno si musí dát pozor při relativně jednoduché technice.

Vraťme se tedy k zmiňované teorii 10,000 hodin, které jsou na první pohled potřebné k tomu, aby se z vás stali mistři. Někteří lidé tuto teorii slepě nepřevzali, ale podrobili ji naopak „zatěžkávací zkoušce“. A zjistili přitom velmi zajímavou věc. Psychologové totiž tuto teorii postavili na takzvané „retrospektivní“ analýze, což znamená, že vzali již hotové mistry a zkoumali jejich cestu k mistrovství dozadu do historie. Jenže se ukázalo, že v praxi to ne vždy funguje. Zvláště pokud se tato hypotéza vezme jako výchozí startovní bod, ze kterého budeme vycházet při tvorbě tréninku potřebného k výchově budoucího šampiona.

Tuto teorii se rozhodli v praxi otestovat i další psychologové již v roce 2007. Vzali začínající šachisty a měřili jim čas, za který se dostali až na mistrovskou úroveň. Dobrá zpráva je, že v průměru kolem 11,000 hodin k tomu skutečně potřebovali. Ta méně dobrá je fakt, že rozmezí hodin u jednotlivých hráčů bylo až příliš velké – někdo dosáhl mistrovství již za pouhých 3,000 hodin a jiný na to samé potřeboval až 23,000 hodin. Jak vidíte, tohle bylo rozmezí, které se nedalo jen tak přejít.

Takže abychom byli přesní, měli bychom svým svěřencům říci, že „mistry se můžete stát, pokud dodržíte pravidlo minimálního tréninku mezi třemi tisíci až třiadvaceti tisíci hodinami tréninku“. Já nevím jak vy, ale mě to přijde asi tak motivující a přesné, jako předpověď počasí v Tibetu ode dneška za rok….

Proto se výzkum začal ubírat jiným směrem (genetické předpoklady) a hledal další aspekty k těm, které již potvrdil, že jsou zcela jistě klíčové pro získanou dovednost zvanou „talent“:

  • „kouskování“ – schopnost vidět věc v kontextu a nikoliv samostatné části. To nám umožní vybudovaná obsáhlá „kognitivní databáze“.
  • automatizace – přesun konání z vědomé části do nevědomé. Automatizace je tu vnímána jako stav „Flow“, o kterém jsem psal již zde.

Do té doby platné pravidlo, že „jde o software, nikoliv hardware“ bylo nutné opravit na „jde o získaný software, ALE částečně i o vrozený hardware“, jak si postupně budeme vysvětlovat.

Vrozeným hardwarem tu je myšlen například nadprůměrně lepší zrak, díky čemuž může sportovec sbírat a vyhodnocovat informace daleko dříve, než průměrný člověk. Reakční rychlost v takovém případě pak nemusí být vůbec lepší.

Pokud totiž zkombinujeme nedostatečnou „kognitivní databázi“ s perfektní zrakovou ostrostí, pak máme fakticky stejně výkonného sportovce jako ten, který má sice obsáhlou znalostní databázi, ale hůře vidí a tím pádem nemůže dostatečně rychle přijmout dostatek signálů k vyhodnocení.

Nu a pokud se objeví člověk, který si časem „vybuduje“ velkou databázi vzorců chování a ještě k tomu je jeho reakční rychlost nadprůměrná, pak tu máme šampiona. Jedním z nich byl právě boxer Muhammad Ali, jehož reakční rychlost byla 150 milisekund, což se přibližuje teoretické hranici lidské vizuální reakční rychlosti.

Mimochodem, malá zajímavost na závěr – zatímco pro rozvoj psychiky je hraní akčních počítačových her nepříliš prospěšné (viz tento článek), pro rozvoj kontrastní citlivosti je tento typ her přímo ideální. Je však důležité hrát akční hry a nikoliv například budovatelské strategie, kde je požadavek na reakční čas daleko menší.

Příště se podíváme kdy je dobré začit s budovaním oné „kognitivní databáze“ a jaká pravidla bychom při vedení dětí ke sportu měli dodržovat.

 

Další díly:
 
Jarda Kolcun
TacFit – Field Instructor
CST – Clubbell Instructor
A.S.R.T. Senior Instructor
Jujutsu instruktor

Zdroj: Sportovní gen (Hledání maximálních sportovních výkonů a limitů lidské výkonnosti); David Epstein; vydání první; nakladatelství CPress v Brně; 2014; ISBN 978-80-264-0560-3

Můžete komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *