Posledně jsme probírali fyzické dispozice muže a ženy a nyní si pojďme blíže podívat na bolest nejen ve sportu. Čím to je, že někdo dokáže zvládat bolest lépe než jiný?
Laboratoř genetiky bolesti na McGill University v kanadském Montrealu se touto problematikou zabývá dlouhodobě. Dr.Jeffrey Mogilovi se podařilo identifikovat gen, který patrně stojí za vnímáním a prožíváním bolesti. Jedná se o gen MC1R (melanokortin-1 receptor). Odborníci zjistili, že jak lidé, tak i zvířata, která mají tento gen nefunkční, mají vyšší snášenlivost určitých druhů bolesti a k úlevě potřebují méně morfinu nebo endorfinu. A kromě jiného tato mutace způsobuje i to, že její nositel je zrzek. Tento zmutovaný gen však není jediným, kdo stojí za lepší odolností vůči bolesti. Druhým objeveným genem byl zmutovaný gen SCN9A. Tato mutace blokuje bolestivé signály, které by jinak prostřednictvím nervového systému putovaly do mozku. Jiná mutace, stejného genu však naopak způsobuje nadměrnou citlivost na bolest. Těmto lidem například natolik vadí teplo, že vůbec nenosí boty.
Nejčastějším genem, který je v současnosti zkoumán v souvislosti s výzkumem bolesti, se jmenuje COMT a má dvě verze „Val“ a „Met“. Genotyp “Met“ způsobuje zlepšení při kognitivních a paměťových úlohách, ale lidé s touto mutací jsou naopak citlivější vůči bolesti a úzkosti. Nositelé druhé verze genotypu „Val“ jsou naopak horší při aktivitách, kdy mají něco rozeznat, či si něco zapamatovat, ale jsou daleko odolnější vůči bolesti a stresu. Proto například většina útočníků v americkém fotbale má s velkou pravděpodobností právě tento genotyp. Jsou vystaveni bolesti a jsou proslulí ohromnou odolností a tvrdostí.
Dalšími typickými nositeli genotypu „Val“ jsou například bojovníci UFC (Ultimate Fighting Championship). Například v roce 2004 v boji o titul o těžkou váhu chytil Frank Mir, nositel černého pásu v brazilském jiu jitsu, 203 centimetrového Tima „Maine-aka“ Sylviu do páky (armbar). Tim následně páku prudce „zatáhl“ tak silně, že po pár vteřinách se ozvalo hlasité prasknutí a rozhodčí Herb Dean musel zápas ukončit ačkoliv chtěl Sylvia dále pokračovat. Až později, cestou do nemocnice, začal Sylvia cítit bolest a uvědomil si, že další pokračování zápasu skutečně nebylo možné. „Rozhodčí mi zřejmě zachránil kariéru, protože v žáru boje jsem nedokázal vnímat vlastní bolest“, řekl později Tim Sylvia novinářům.
Jak říká Dr. Sternbergová „v situaci akutního stresu mozek zablokuje bolest, abyste mohli bojovat nebo utéct, aniž byste se museli zabývat (vaší) zlomenou kostí.“ Tento systém blokování bolesti v extrémních situacích se rozvinul u všech lidí a samozřejmě se projevuje i ve sportu. V roce 1998 začala Dr. Sternbergová proto zkoumat citlivost haverfordských lehkých atletů, šermířů i basketbalistů na bolest z chladu a žáru. Testování proběhlo dva dny před zápasem, poté v den zápasu a následně o dva dny později. Zjistila, že sportovci jsou méně citliví na bolest než nesportovci a že v den závodů se jejich citlivost ještě více snížila. „Velmi pravděpodobně se při závodech tělo dostávalo do podobných stavů jako při souboji, tedy stavů, kdy se začne projevovat „útěk nebo boj“ a proto se jejich organismu na toto patřičně připravil“, říká Dr. Sternbergová.
Zajímavé je, že vnímání bolesti lze změnit herní situací (například napínaný / rozhodující okamžik, díky kterému úplně zapomeneme na natažený sval) či emocemi člověka (vybičované emoce tak, že člověk krátkodobě pocit bolesti necítí). Navíc vnímání bolesti ani nezávisí na tom, jestli máte kompletní tělo – mnoho vojáků zraněných ve válce tak, že přišli o končetinu, si i nadále stěžovali na bolest (například bolest v noze, která byla předtím amputována).
Nicméně otázka vnímání bolesti není jen otázkou genetickou. Kanadský psycholog Ronald Melzack spolu s profesorem D. H.Hebbem v 50. letech 20. století zkoumali, jak životní zkušenosti ovlivňují intelekt. Vnímání bolesti, a hlavně získání zkušenosti o všem, co způsobuje bolest, patří mezi základní set znalostí, které souhrnně nazýváme „životní zkušenosti“. Experimentovali na skotských teriérech, kteří žili již od svého narození naprosto izolovaní od vnějšího světa. Bylo o ně dobře pečováno, ale nikdy neměli možnost se vidět s jiným psem zvenčí, případně jinak získat zkušenosti o světě mimo jejich kotec. Tito psi měli za úkol projít bludištěm a měřil se jednak způsob, tak i čas, za který naleznou cestu ven. Co však nejvíce upoutalo pozornost profesora Hebba, byla místnost před bludištěm. Zde totiž vedly v úrovni hlav psů vodovodní potrubí „a tito nádherní psi běhali po místnosti a naráželi hlavami přímo do něj, jako by to vůbec necítili. Pořád jen běhali a naráželi hlavou do potrubí.“ Psi měli očividně v pořádku „hardwarovou“ část, ale chyběl jim „stažený software“, který by jim řekl, že „na základě předchozích zkušeností (získaných jejich předchůdci) je lepší hlavu sklonit a neudeřit se tak hlavou do potrubí. Po nějakém čase se to sice naučili, ale jsem přesvědčen, že doba učení by se výrazně zkrátila, pokud by jim tuto zkušenost předala jejich matka či nějaký starší (ve smyslu zkušenější) pes.“
Pokud tedy naše současné poznatky o intenzitě vnímání bolesti shrneme, pak jde zcela jistě o vrozenou (genetickou) záležitost. Tuto intenzitu vnímání však můžeme následně ovlivnit mnoha způsoby, jako je například zapojením emocí, intenzivním vnímáním aktuálního zážitku, včetně způsobů chemických, které zablokují receptory bolesti. „Je možné, že jste-li genotypem „panem bolístkou“, je lepší se nestát bojovníkem z povolání,“ říká neuro-genetička Jill S. Goldmanová. „Ale i to je těžké říci, protože lidé dokážou překonat neskutečně mnoho bolesti, pokud mají dostatečnou motivaci.“
Zdroj: Sportovní gen (Hledání maximálních sportovních výkonů a limitů lidské výkonnosti); David Epstein; vydání první; nakladatelství CPress v Brně; 2014; ISBN 978-80-264-0560-3
