Jak se bojová příprava samurajů změnila v moderní tělesnou kulturu (Džigoró Kanó)

Proměna lidského těla

Pohled na lidské tělo, jeho rozvoj a fyzickou zdatnost prošel v zemi vycházejícího slunce během několika desítek let naprosto zásadním přerodem. Po staletí trvající období národní izolace mezi lety 1603 a 1868 vytvořilo společnost, kde fyzický pohyb sloužil buď jako přísně účelová vojenská příprava, nebo jako spontánní lidová zábava či náboženský rituál. Pojem „tělesná výchova“ v dnešním, moderním slova smyslu – tedy systematické cvičení prováděné za účelem upevnění zdraví, všestranného tělesného rozvoje a duševní pohody – byl staré feudální společnosti zcela cizí.

S příchodem nové éry Meidži po roce 1686 a se zahájením čilého kontaktu se západním světem se však začaly prudce měnit jak společenské struktury, tak i přístup k pohybu. Postupná integrace cizokrajných sportovních her, západní gymnastiky a moderních atletických disciplín narazila na tisícileté tradice. Z tohoto střetu a následného prolínání vznikla unikátní tělesná kultura, která formuje dospívající generace, hledá rovnováhu mezi tradicí a modernou a přináší zcela nové pohledy na to, co to znamená být fyzicky zdatným člověkem.

Doba meče a kopí: Proč staré Japonsko neznalo tělesnou výchovu

Abychom plně pochopili revoluci, kterou přineslo zavedení organizovaného pohybu do školních lavic, musíme se nejprve ohlédnout za tím, jak lidé přistupovali k tělesné námaze ve feudální éře. V té době byla společnost ostře rozdělena na společenské třídy a každá z nich měla ke svému tělu a jeho výcviku diametrálně odlišný vztah.

Účelová tvrdost válečníka

Vládnoucí třída samurajů podrobovala svá těla extrémní zátěži a nekompromisnímu tréninku. Mladí muži z válečnických rodin trávili hodiny cvičením v ovládání dvouručních mečů a dlouhých kopí, zdokonalovali se v lukostřelbě, jízdě na koni, v tradičních formách boje zblízka bez zbraně – v džúdžucu – a ve speciálních technikách plavání.

Bylo by však hlubokým omylem domnívat se, že tyto aktivity byly provozovány pro celkovou kondici, kardiovaskulární zdraví nebo dokonce jako volnočasový sport pro radost z pohybu. Skutečným a jediným cílem těchto náročných dovedností byla nekompromisní příprava na profesní dráhu vojáka.

Můžeme si to představit na jednoduché analogii se středověkým kovářem. Kovář, který celý den zvedá těžké kladivo a buší do žhavého železa, získává obrovskou sílu v pažích a pevné zádové svaly. Tuto fyzickou zdatnost však buduje jako vedlejší produkt své každodenní práce, nikoliv proto, že by ráno přišel do kovárny s cílem zlepšit svou vytrvalost a posílit stabilizační systém těla. Úplně stejně přistupoval samuraj ke svému meči a kopí. Jeho tělo bylo zbraní a nástrojem přežití na bojišti, nikoliv objektem vědomé péče o zdraví.

Lidová zábava a poutnické stezky

U obyčejného venkovského lidu a měšťanů vypadala situace zcela jinak. Protože neměli přístup k vojenskému řemeslu, byl jejich fyzický projev spojen výhradně s každodenní těžkou prací na poli nebo v dílnách, a ve volných chvílích se obracel k prostým radostem a sezónním hrám.

• Zápasnická klání: Venkované se často po práci bavili organizováním improvizovaných i slavnostních zápasnických soutěží, kde si měřili svou přirozenou sílu a obratnost.
• Dětské hry: U dospívající mládeže bylo rozdělení aktivit silně ovlivněno tradicí. Chlapci trávili volný čas především pouštěním draků, což vyžadovalo běhání po lukách a zručnost při ovládání provázku ve větru. Děvčata se naopak věnovala tradiční hře s pálkou a opeřeným míčkem, která je svým principem vzdáleným předchůdcem dnešního badmintonu a rozvíjela především koordinaci oka a ruky a obratnost.
• Náboženské poutě: Zvláštní kapitolou tělesné námahy prostého lidu i vyšších vrstev byly dlouhé poutě k posvátným místům. Lidé se vydávali na cesty – někdy jako jednotlivci, jindy v malých či větších skupinách – k nejrůznějším buddhistickým chrámům nebo šintoistickým svatyním. Tyto výpravy vyžadovaly chůzi na extrémně dlouhé vzdálenosti a velmi často znamenaly výstup na ty nejvyšší a nejstrmější horské vrcholy v zemi.

Přestože výstup na strmou horu představuje z dnešního pohledu špičkový vytrvalostní trénink a vynikající kardiovaskulární cvičení, tehdejší poutníci nevnímali svou námahu jako tělesnou kulturu. Motivem byla čistě náboženská zbožnost, hledání duševní očisty, nebo zkrátka potěšení ze samotné cesty a společnosti ostatních poutníků. Vědomá myšlenka na to, že by se touto chůzí budovalo silnější srdce nebo svalová hmota, neexistovala.

Zlomový rok 1888: Gymnastika přichází do škol

Když se starý režim uzavřel a Japonsko otevřelo své přístavy i mysl vnějším vlivům, nastala potřeba přebudovat celý vzdělávací systém od základů. Veřejní činitelé i pedagogové si uvědomili, že moderní stát potřebuje nejen vzdělané, ale také zdravé, silné a odolné občany. Fyzická příprava se tak musela z vojenských táborů a venkovských slavností přesunout rovnou do školních osnov.

Zásadním přelomem v dějinách tělesného rozvoje byl rok 1888, kdy vláda oficiálně zřídila speciální instituci určenou k výchově a výcviku učitelů gymnastiky. Je pravdou, že určité formy tělesného cvičení existovala v některých velkých vzdělávacích ústavech ještě o něco dříve. Například na slavné škole Kaisei-Gakko – tehdejším nejvyšším vzdělávacím ústavu v zemi, z něhož se později stala prestižní Císařská univerzita – se studenti s obrovským nadšením věnovali venkovním sportům, z nichž nejvýraznější stopu zanechal již v raných dobách baseball. Právě zde se začalo rodit novodobé sportovní nadšení mladé generace.

Americké kořeny a švédská evoluce

Prvním oficiálním učitelem gymnastiky, který dostal za úkol položit základy organizovaného školního cvičení, byl Američan George Leland. Jeho vliv na tehdejší pedagogickou krajinu byl ohromující. Jeho žáci se po absolvování výcviku rozprchli do všech koutů země a začali působit jako průkopníci nového přístupu k lidskému tělu. Během krátké doby se gymnastika začala vyučovat plošně na všech školách primárního i sekundárního stupně.

Tím však vývoj zdaleka neskončil. Jak čas plynul, domácí pedagogové získávali v oboru tělesné výchovy stále větší odbornost a sebevědomí. Mnozí z nich byli vysláni na studijní pobyty do zahraničí, kde se podrobně seznámili s jinými evropskými přístupy, především se slavným švédským systémem cvičení a dalšími metodickými školami.

Po návratu do vlasti začali tito odborníci původní Lelandův americký model upravovat, vylepšovat a přizpůsobovat domácím podmínkám a potřebám. Tento proces neustálých inovací vedl k tomu, že se podoba vyučované gymnastiky časem natolik proměnila, že se dnešní cvičení v mnoha ohledech zcela liší od metod, které byly žákům vštěpovány v úplných počátcích.

Stín vojenského drilu

Vedle gymnastiky, která byla zaměřena primárně na harmonický rozvoj těla, obratnost a zdraví, byl do všech škol sekundárního stupně a rovněž do některých ústavů vyššího vzdělávání zaveden vojenský dril. Tato forma cvičení odrážela tehdejší dobu a potřebu udržovat mládež v disciplíně a organizovanosti.

Vojenský dril spočíval ve striktně pořadových cvičeních, pochodování, nácviku formací a slepém uposlechnutí povelů. Přestože měl nezpochybnitelný význam pro budování kázně a správného držení těla při stání v řadu, jeho vliv na skutečnou lásku k pohybu byl přinejmenším sporný. Skutečný přerod tělesné kultury se totiž neodehrával na sešikovaných povelových cvičištích, ale v oblasti dobrovolného sportu, her a tradičních umění.

Dědictví předků v novém hávu: Džudó, kendó a plavání

Zatímco západní gymnastika a vojenský dril představovaly povinnou, shora nařízenou složku školního vzdělávání, mladá generace si hledala vlastní cesty k fyzickému vyžití. Není žádným překvapením, že mezi všemi druhy tělesných cvičení, které se v zemi praktikují, si srdce mladých lidí nejrychleji a nejhlouběji získaly tradiční disciplíny, které vyrůstají přímo z národní historie: šerm kendó a především zápas džudó.

Proč mladá duše tíhne k tradici

Džudó – v západním světě často dosud nepřesně známé pod názvem džúdžucu, ačkoliv staré džúdžucu představuje spíše surovější, původní vývojovou fázi moderního džudó – a šerm kendó nabízejí dospívající mládeži něco, co běžná západní gymnastika postrádá.

Důvod této obrovské přitažlivosti je snadno pochopitelný. Oba tyto směry jsou historicky a nerozlučně spjaty s plnými vznešenými činy velkých osobností národních dějin. Když mladý člověk bere do rukou šermířský bambusový meč nebo vstupuje na žíněnku v tréninkovém úboru, nekopíruje jen mechanické pohyby svalů. Kráčí ve stopách legendárních hrdinů, o kterých slýchal v příbězích.

Tato hluboká historická rezonance způsobuje, že praktikování tradičních umění přináší cvičencům něco mnohem cennějšího než pouhý prostý tělesný rozvoj. Je to systematické budování charakteru, osvojování si etických hodnot, zdvořilosti, vzájemného respektu a nezdolné vůle. Tělo se stává silným a pružným, ale zároveň s ním roste i morální síla jedince.

Tajemství samurajského plavání

Podobně hluboké kořeny má i další nesmírně oblíbená pohybová aktivita – plavání. V letních měsících posílá většina škol své chlapce, a v mnoha případech dokonce už i dívky, k mořskému pobřeží, nebo k jezerům a širokým řekám, pokud jsou v dané lokalitě dostupnější než oceán.

Plavání není v domácím prostředí žádnou novinkou. V období feudalismu vypracovali velcí mistři nejrůznějších válečnických škol fascinující, vysoce specializované styly a techniky pohybu ve vodě. Tyto staré školy se předávají z generace na generaci a úspěšně se vyučují a studují až do dnešních dnů.

O jaké styly šlo? Připomeňme si, že pro samuraje nebylo plavání rekreačním kraulem za slunečného odpoledne. Vyvinuli například speciální techniky plavání, pomocí kterých dokázal vojenský oddíl pod rouškou tmy naprosto neslyšně, bez jediného šplouchnutí přeplavat hlubokou řeku anebo překonat vodní příkop obklopující nepřátelský hrad. Co více, tyto techniky byly navrženy tak, aby bojovník během náročného plavání neztratil ani jedinou ze svých těžkých zbraní a byl okamžitě po vynoření na druhém břehu připraven zaútočit na stráže.

Dnes se k tomuto nesmírně bohatému domácímu dědictví přidává i moderní západní plavecký styl. Oba přístupy žijí vedle sebe, vzájemně se doplňují a plavecká střediska zřízená u přírodních vodních ploch přitahují rok od roku stále větší počty nadšených účastníků.

Zima jako nepřítel plavců

Navzdory obrovské popularitě a prokazatelným přínosům pro zdraví mládeže naráží masové rozšíření plavání na jednu zásadní technickou překážku. V zemi citelně chybí kryté a především vytápěné plavecké bazény a nádrže, které jsou v téže době již zcela běžnou součástí občanské vybavenosti ve většině velkých měst v Evropě a ve Spojených státech amerických.

Tento nedostatek infrastruktury má za následek nepříjemné omezení: plavecký trénink je nekompromisně redukován pouze na teplé letní období. Jakmile přijdou podzimní plískanice a zimní chlad, plavecká sezóna končí a rozvoj této vynikající formy tělesné zdatnosti je na několik měsíců přerušen. Mezi odborníky i veřejností však panuje pevná a důvodná naděje, že v dohledné době se i zdejší společnost dočká moderních krytých zařízení a mladé generaci bude dopřáno těšit se z blahodárných účinků plavání i uprostřed mrazivé zimy.

Olympijské probuzení a triumf prostého běhu

Zatímco tradiční umění těžila z historických sentimentů a plavání z letního osvěžení, na poli běžných atletických disciplín se musel odehrát skutečný koncepční boj. Výrazné popularitě, kterou v posledních letech získal prostý běh, předcházela řada důležitých událostí, jež navždy změnily tvář domácího sportu.

Vše začalo zhruba před pěti lety (psáno z pohledu roku 1916, tedy v roce 1911), kdy se v hlavním městě Tokiu, v prostorách tamní Vyšší normální školy, sešla skupina vlivných mužů, kterým hluboce záleželo na podpoře a rozvoji tělesné výchovy. Po důkladné výměně názorů a odborných diskusích došlo k založení historicky významné instituce: Dai Nippon Physical Association (Japonská asociace tělesné výchovy).

Hlavním posláním této asociace bylo všestranně podporovat a propagovat tělesnou kulturu napříč celou společností. Zároveň bylo přijato přelomové rozhodnutí, že právě tato organizace bude oficiálně zastupovat zemi na mezinárodním poli v rámci mezinárodních olympijských her. Zakladatelé se shodli na tom, že z celé škály lidských pohybů je nutné klást největší důraz na čtyři základní, přirozené dovednosti:

1. Chůzi
2. Běh
3. Skok
4. Plavání

Na podzim roku 1911 zorganizovala nově založená asociace první oficiální atletické velkolepé klání, které se konalo na hřišti v Hanedě nedaleko Tokia. Na programu tehdy byly soutěže v běhu na krátké i dlouhé tratě, a dále ve skoku do výšky a skoku do dálky.

Stockholm 1912: První křest ohněm

Běžecké soutěže na závodišti v Hanedě nebyly jen obyčejným školním přeborem; šlo o náročnou kvalifikaci na světovou událost. Z nejúspěšnějších závodníků byli vybráni dva šampioni – jeden pro rychlý sprint a druhý pro extrémně náročný maratonský běh. Tito dva sportovci byli vysláni jako vůbec první zástupci země, aby změřili své síly s celým světem na pátých letních olympijských hrách, které se konaly ve švédském Stockholmu v roce 1912.

Byl to historický okamžik. Nikdy předtím nevyslala tato ostrovní země své zástupce na žádné mezinárodní sportovní hry. Jak už to u průkopníků bývá, na samotné trati se reprezentantům nepodařilo dosáhnout žádného medailového úspěchu ani výraznějšího sportovního vyznamenání. Světová špička byla v té době zkrátka příliš vzdálená.

Přesto však jejich mise nebyla ani v nejmenším zbytečná. Zkušenosti, neocenitelné poznatky o moderním tréninku a především obrovská vlna povzbuzení a nadšení, kterou si tito sportovci přivezli z Evropy domů, měly pro budoucí vývoj nevyčíslitelnou hodnotu. Ihned po svém návratu začali oba běžci, v plném souladu s přáními a vizí asociace, neúnavně, vytrvale a s obrovským nasazením propagovat běh mezi mládeží i dospělými. Objížděli školy, přednášeli, ukazovali správné techniky a vysvětlovali význam vytrvalosti. Právě tato neústupná budovatelská práce je prvním a nejzřetelnějším důvodem, proč se běhání stalo v zemi tak masově rozšířenou aktivitou.

Zlatá střední cesta pedagogů

Existuje však ještě druhý, neméně důležitý důvod, proč běh zaznamenal takový triumf. Souvisí s hlubokým poznáním nejčelnějších pedagogických odborníků a školních autorit. Tito vzdělanci při podrobném sledování žáků zjistili, že systém školní tělesné výchovy trpí dvěma extrémy:

1. Problém povinné nudy: Na jedné straně stála tradiční gymnastika a vojenský dril. Pedagogové jim sice neupírali nezpochybnitelné tělesné a disciplinární přínosy, ale realita byla neúprosná – žáci tyto předměty vnímali jako nutné zlo. Jakmile studenti opustili školní lavice a odrostli povinné docházce, prakticky nikdo z nich v těchto cvičeních dobrovolně nepokračoval. Cvičení bez vnitřní motivace nepřinášelo trvalý celoživotní návyk.
2. Problém nebezpečné přitažlivosti: Na druhé straně stály některé vysoce atraktivní týmové hry (jako například baseball). Ty byly pro chlapce natolik fascinující a pohlcující, že jim zcela propadli. Trávili na hřištích veškerý volný čas, neustále mysleli na zápasy a výsledky, což vedlo k masivnímu zanedbávání jejich hlavních studijních povinností. Sport se v těchto případech stával nepřítelem akademického vzdělání.

A právě do této složité rovnice vstoupil běh jako naprosto dokonalá „zlatá střední cesta“. Běhání představuje vynikající, komplexní tělesné cvičení, které posiluje plíce, srdce i svalový aparát celého těla. Zároveň však má unikátní psychologickou vlastnost: není ani příliš lákavé a návykové (takže kvůli němu žáci neodkládají učebnice matematiky či literatury), ale není ani zcela zbavené zájmu a vnitřní výzvy (překonávání vlastních časů a vzdáleností přináší přirozenou radost z úspěchu).

Sport pro každého a bez bariér

Kromě ideální pedagogické rovnováhy nabízí běh ještě jednu monumentální výhodu, která z něj činí krále školního tělocviku: naprostou nenáročnost na materiální vybavení a infrastrukturu.

K tomu, aby člověk mohl plavat, potřebuje řeku nebo bazén. K veslování potřebuje drahou loď a klidnou vodní hladinu. Pro baseball je nutné obrovské, perfektně upravené hřiště, pálky, rukavice a míče. Běh ale nevyžaduje vůbec nic. Nepotřebujete žádné speciální nářadí ani náčiní. Dá se úspěšně a efektivně provádět i v oblastech, kde neexistuje žádná řádně vybudovaná atletická dráha ani upravený běžecký ovál. Stačí obyčejná polní cesta, školní dvůr nebo okraj venkovské silnice.

Běh se tak stává skutečně demokratickým cvičením, do kterého se může bez jakýchkoliv finančních či prostorových bariér zapojit naprosto každý student, bez ohledu na chudobu či bohatství jeho školy. Obrovské množství učitelů a ředitelů škol se s touto logikou plně ztotožňují a aktivně, s velkým nadšením podporují zařazení pravidelného běhání do každodenního života svých žáků.

Fenomén diváckých sportů: Proč baseball nezlepšuje zdraví národa

Když hovoříme o sportovních hrách západního původu, nelze obejít fenomén, který doslova opanoval volný čas dospívající mládeže i široké veřejnosti – baseball. Tato hra je v zemi hrána v opravdu mimořádně širokém měřítku. Velké množství středních škol určených pro chlapce disponuje vlastními, vysoce organizovanými baseballovými týmy, které mezi sebou neustále svádějí nekompromisní prestižní souboje.

Ještě vyšší úroveň dosahuje baseball na univerzitní půdě. Tři přední soukromé univerzity v Tokiu vybudovaly a vytrvalým tréninkem vychovaly tak špičková mužstva, že jsou plně konkurenceschopná a dokáží rovnocenně soupeřit i se silnými týmy amerických univerzit. Zápasy mezi těmito vysokoškolskými výběry – ať už jde o národní derby, nebo o sledovaná mezinárodní utkání – se konají pravidelně a přitahují na tribuny doslova tisíce fascinovaných diváků. Okolo těchto zápasů se již stihla vyvinout zcela nová společenská vrstva a subkultura: nadšení a oddaní „fanoušci“, pro které je sledování hry velkou celospolečenskou událostí.

Matematika pasivity

Může se tedy zdát, že baseball je hlavním motorem fyzické zdatnosti mladé generace. Detailní pohled na reálná čísla a samotnou podstatu této hry však odhaluje překvapivý paradox: skutečných, aktivních hráčů baseballu je ve společnosti mnohem méně, než si běžný pozorovatel při pohledu na přeplněné tribuny představuje.

Proč tomu tak je? Může za to samotná povaha baseballu a prostorové nároky, které vyžaduje. Můžeme si to vysvětlit na jednoduché prostorové a početní bilanci:

Tato kombinace faktorů vytváří z baseballu ukázkový příklad pasivního diváckého sportu. Protože hřiště pojme jen hrstku vyvolených talentů a hra je nesmírně zábavná pro oko, drtivá většina chlapců a mladých mužů se musí smířit s rolí pasivních diváků. Stojí podél lajn, nadšeně křičí, rozebírají statistiky a pravidla, ale jejich vlastní svaly zůstávají v klidu a jejich srdce nezažijí žádnou aerobní zátěž.

Z hlediska celonárodní pedagogiky a snahy o plošné povznesení fyzické kondice nastupující generace tak musíme dojít k nekompromisnímu závěru: baseball hraje v procesu reálného tělesného rozvoje japonské mládeže pouze zcela bezvýznamnou a zanedbatelnou roli. Je to skvělá zábava pro davy, ale jako nástroj pro budování zdravé společnosti selhává na své vlastní výlučnosti.

Boj o vodu, kurty a školní lavice: Osud dalších západních sportů

Kromě dominantního baseballu a triumfujícího běhu pronikla na domácí půdu i celá řada dalších západních sportovních disciplín. Každá z nich si musela probít svou vlastní cestu školním systémem a narazila na specifické překážky, které určily její dnešní postavení ve společnosti.

Pád veslařského nadšení

Velmi poučnou kapitolu v dějinách školního sportu představuje veslování a jízda na lodích vůbec. Tato disciplína si v minulosti prožila své velkolepé období slávy, kdy jí propadlo značné množství studentů. Dnes však můžeme říci, že veslování má své nejlepší dny již za sebou a zažívá prudký ústup ze slávy.

Příčina tohoto úpadku spočívá především v přísném zásahu školních úřadů. Autority si totiž během let povšimly znepokojivého vzoru chování: mnozí z nejvášnivějších nadšenců do veslování vykazovali dlouhodobě mizerné výsledky ve studiích, nebo se dokonce dopouštěli různých prohřešků a porušování školního řádu. Vedení škol proto začalo na veslaře hledět se značným podezřením a tuto aktivitu začalo systematicky omezovat a odrazovat od ní.

Kromě nevalné pověsti mezi pedagogy však veslování naráží i na neprolomitelné praktické bariéry:

• Geografická vzdálenost: Drtivá většina škol a vzdělávacích ústavů je postavena daleko od vhodných, bezpečně splavných a dostatečně širokých vodních ploch. Dopravovat studenty k vodě je časově i logisticky neúnosné.

• Finanční náročnost: Stavba kvalitních veslařských lodí a především jejich neustálé udržování v dobrém technickém stavu představuje pro školní rozpočty enormní finanční zátěž.

Tyto faktory – akademická nedůvěra, geografická nevýhoda a vysoké náklady – spolehlivě brání tomu, aby se veslování mohlo stát masově praktikovaným sportem.

Tichý obr jménem tenis

Naprosto odlišný příběh píše tenis. Ten představuje ve sportovním ekosystému jakéhosi tichého giganta. Hraje se ve velkém měřítku nejen v rámci školních osnov a zájmových kroužků, ale nesmírně populární je i mezi běžnou veřejností mimo školní brány.

Zajímavé je srovnání s baseballem. Tenisová utkání a turnaje se sice pořádají velmi často, ale nikdy kolem nich neuvidíte takové šílenství, fanatické povzbuzování a vzrušení na tribunách, jaké doprovází baseballová derby. Divácká kulisa je zde mnohem komornější a klidnější.

Z hlediska skutečného tělesného rozvoje národa je však tenis neskutečně cenný: reálný počet lidí, kteří drží v ruce raketu a aktivně běhají po kurtech, je mnohonásobně vyšší než počet lidí, kteří aktivně hrají baseball. Tenis tak tiše, bez velkých diváckých fanfár, odvádí pro fyzickou kondici populace neporovnatelně větší kus práce než nejsledovanější stadionový sport v zemi.

Fotbal na startovní čáře

Zvláštní pozici zaujímá v současné době fotbal. Tato hra, která vyžaduje vytrvalý běh, obratnost a týmovou spolupráci, se již hraje na některých progresivních školách. Co je však nejdůležitější: celá řada předních teoretiků a nejvyšších autorit v oblasti tělesné výchovy je fotbalu nakloněna a vyjadřuje mu otevřenou podporu jakožto ideálnímu prostředku pro rozvoj mládeže.

Navzdory této silné teoretické podpoře shora se však fotbal zatím neprosadil do plošného, masového užívání a nehraje se ve velkém. Důvod je ryze historický a personální: hra byla do země přivedena teprve velmi nedávno. Na rozdíl od baseballu nebo gymnastiky zatím ve společnosti chybí vlivné osobnosti, zapálení průkopníci a mecenáši z řad vysoce postavených občanů, kteří by se do propagace fotbalu aktivně vložili, vybudovali tradici a strhli pro něj davy. Fotbal tak na svůj velký historický okamžik zatím stále čeká.

Vrhačské disciplíny a volání severu

Snaha o maximální všestrannost tělesného rozvoje nekončí u běhu a míčových her. Před třemi lety (tedy v roce 1913) učinila Daj Nippon Physical Education Association další logický krok a zařadila na seznam oficiálně podporovaných a doporučených cvičení vrhačské disciplíny.

Dnes se proto mladí sportovci a studenti věnují tréninku, který rozvíjí explozivní sílu zádového svalstva, paží a koordinační schopnosti celého těla. Mezi nově zavedené a poctivě trénované disciplíny patří:

• Hod oštěpem
• Hod kladivem
• Hod diskem
• Hod baseballovým míčkem (který chytře využívá oblíbenosti tohoto náčiní k čistě atletickým, kondičním účelům).

Na samém okraji sportovního spektra pak začínají klíčit zcela nové formy pohybu, které jsou pevně spjaty s klimatickými podmínkami. V chladných severních provinciích země, kde sníh a led pokrývají krajinu po dlouhé měsíce, se začínají bleskově šířit a získávat obrovskou popularitu zimní sporty: bruslení a lyžování. Tyto aktivity se brzy stanou oblíbenou formou aktivního trávení volného času a přinesou pohybovou kulturu i do těch částí roku, které byly dříve pro venkovní sport uzavřené.

Závěrečná syntéza: Zrození vyvážené tělesné kultury

Když se podíváme na celkový obraz tělesné výchovy a sportu v posledních několika letech, vidíme fascinující, dynamický a neustále se vyvíjející organismus. Společnost dokázala během neuvěřitelně krátké doby opustit starý feudální model, kde bylo tělo buď válečným nástrojem, nebo strojem na těžkou práci, a vykročila směrem k modernímu pojetí lidského zdraví.

Tento přerod nebyl jednoduchý ani přímočarý. Přeplněné baseballové stadiony nám ukázaly, že pouhé pasivní nadšení pro sport neznamená, že vyroste zdravá generace. Ústup veslování varoval před tím, když sportovní vášeň začne ohrožovat duševní rozvoj a akademické vzdělání. A přesto se z chaosu neustálých zkoušek, importů cizích idejí a zachovávání vlastních tradic začala rýsovat neobyčejně moudrá a vyvážená cesta.

Spojením toho nejlepšího z obou světů – tedy hluboké morální disciplíny a úcty k předkům, kterou v sobě nese tradiční džudó, šerm kendó a staré plavecké školy, s nekompromisní vědeckou a pedagogickou účelností moderní gymnastiky a především s naprosto demokratickou, všestrannou a přístupnou povahou prostého běhu – vzniká tělesná kultura, která nemá ve světě obdoby. Japonská mládež již necvičí proto, aby uměla se zbraní v ruce přežít noční přesun, nebo přechod zámeckého příkopu, ani proto, aby slepě plnila rozkazy. Cvičí proto, aby budovala zdravá, odolná a vytrvalá těla, spojená s pevnou vůlí a bystrou myslí, připravená čelit všem výzvám moderního světa.

ZDROJ: Kano Society Bulletin No.49 – Physical Training – Interest in Foreign Games (Jigoro Kano, presented by Brian Watson)