Proč se nám nechce cvičit?

Evoluční paradox pohybu, který bourá zažité mýty a zbavuje nás výčitek

Vysoko v keňských kopcích, v odlehlé zemědělské komunitě Pemja ležící více než dva tisíce metrů nad mořem, se odehrál experiment, který přinesl zcela nečekané poučení o lidské podstatě. Cesta do tohoto kraje představuje náročný celodenní přesun z padesát mil vzdáleného města Eldoret. V terénním voze je nutné překonávat strmé, klikaté hliněné stezky plné výmolů, balvanů a terénních zlomů, které se během dešťů proměňují v neprůjezdné prudké řeky lepkavého vulkanického bahna.

Krajina kolem Pemji je oslnivě zelená, zvlněná hlubokými údolími a posetá obřími žulovými skalami. Mezi nimi jsou roztroušena drobná políčka a prosté usedlosti – typicky jednopokojové hliněné domky zpevněné kravským trusem, se střechami z doskoku nebo plechu. Místní lidé z etnické skupiny Kalenjinů zde žijí z vlastního zemědělství, v podstatě stejně, jako zde po generace žili jejich předkové. Nemají přístup ke zpevněným silnicím, elektrické síti ani tekoucí vodě. Většině z nich chybí finanční prostředky na základní věci, které v moderním světě považujeme za samozřejmé – nemají boty, matrace, léky ani židle. Každodenní přežití a snaha o lepší budoucnost pro děti zde vyžaduje nesmírně tvrdou fyzickou práci bez jakékoliv pomoci moderních strojů. Lidé zde běžně odpočívají v dřepu nebo sedí přímo na holé zemi, pohybují se naboso a jejich těla jsou dokonalým odrazem podmínek, ve kterých se lidský druh po tisíciletí vyvíjel.

Srovnání těchto tradičně žijících zemědělců s jejich příbuznými z téhož etnika, kteří se přestěhovali do nedalekého Eldoretu, pracují v kancelářích, sedí na židlích a nevykonávají každodenní manuální práci, nabízí jedinečnou možnost sledovat, jak rychlá modernizace světa mění lidské tělo. Právě za tímto účelem byl do Pemji strastiplnou cestou přes balvany a bahno dopraven těžký motorizovaný běžecký pás. Cílem vědeckého týmu bylo přesně změřit, jak efektivně se místní ženy pohybují při chůzi se zátěží, kdy na hlavách přenášejí těžké nádoby s vodou, úrodu z polí a otepi palivového dříví.

Tento drahý a logisticky nesmírně náročný transport se však ukázal jako poučný omyl. Jakmile byly ženy vyzvány, aby se postavily na pohyblivý pás, a motor uvedl zařízení do chodu, jejich přirozená grácie zmizela. Kráčely rozpačitě, váhavě, nejistě a nepřirozeně. Běžecký pás je totiž hlučná, bizarní mechanická konstrukce, která člověka nutí vyvíjet značnou námahu jen proto, aby zůstal stát na jednom místě. Přestože se schopnost žen chodit po pásu po krátkém tréninku mírně zlepšila, bylo zřejmé, že pro získání skutečně přesných dat o jejich přirozené chůzi se zátěží i bez ní musí být přístroj opuštěn. Měření se muselo přesunout tam, kam lidský pohyb patří – na pevnou zemi.

Právě při pohledu na neupotřebitelný stroj uprostřed africké vysočiny vyvstává zásadní myšlenka, která převrací naruby vše, co nám moderní fitness průmysl tvrdí: člověk se nikdy nevyvinul k tomu, aby cvičil.

Co je to vlastně cvičení? Od římských jeřábů po viktoriánské věznice

Abychom pochopili tento zdánlivý rozpor, musíme si nejdříve ujasnit, co vlastně slovo „cvičení“ znamená. Dnes jej nejčastěji definujeme jako dobrovolnou fyzickou aktivitu vykonávanou za účelem udržení nebo zlepšení zdraví a tělesné kondice. V tomto smyslu jde však o zcela nový, moderní fenomén. Naši nepříliš vzdálený předkové, ať už to byli lovci a sběrači, nebo tradiční zemědělci, museli být fyzicky aktivní mnoho hodin denně jednoduše proto, aby obstarali dostatek potravy pro sebe a své potomky. Občas se sice zapojili do her, tance nebo rituálů pro radost a upevnění společenských vazeb, ale nikdy v celé historii lidstva nešel nikdo běhat nebo chodit na pětikilometrovou procházku jen proto, aby si snížil krevní tlak, spálil přebytečné kalorie nebo posílil kardiovaskulární systém.

Dokonce i samotný zdravotní význam slova „cvičit“ je poměrně mladý. Anglický termín exercise pochází z latinského slova exerceo, což znamenalo pracovat, trénovat nebo se v něčem cvičit. Když se toto slovo ve středověku začalo používat, označovalo těžkou fyzickou dřinu, například orání pole. Ačkoliv se později význam posunul k tréninku dovedností a péči o tělo, v jazyce zůstala i druhá rovina: být něčím „cvičen“ či zkoušen znamená také být pronásledován, znepokojen, trápen nebo sužován úzkostí.

Stejně jako moderní koncept cvičení pro zdraví, i běžecký pás je relativně nedávným vynálezem, jehož původní účel neměl se zdravím a tělesnou kondicí zhola nic společného. Zařízení připomínající šlapací kola byla poprvé konstruována ve starověkém Římě, kde sloužila k pohonu jeřábů a zvedání těžkých stavebních kamenů. O mnoho staletí později, v roce 1818, britský viktoriánský vynálezce William Cubitt tento mechanismus upravil pro potřeby vězeňského systému. Jeho cílem bylo trestat trestance a tvrdou prací je vyléčit z lenosti a zahálky. Po více než jedno století byli angličtí vězni – mezi nimiž nechyběl například slavný dramatik Oscar Wilde – odsuzováni k tomu, aby celé hodiny denně šlapali na obřích stupňovitých kolech. Pomalým trmácením do nekonečných schodů roztáčeli mechanismy, které často nekonaly žádnou užitečnou práci. Byla to čistá, vyčerpávající muka bez cíle.

Bez ohledu na to, zda se podobné stroje dodnes někde používají jako trest, dokonale ilustrují absurdní povahu cvičení v moderním, plně industrializovaném světě. Představme si, že bychom měli našim pra-pra-praprarodičům, tradičnímu zemědělci z Pemji nebo pravěkému lovci vysvětlit náš denní režim. Jak bychom jim dokázali, že nejsme šílenci, když většinu dne trávíme nečinným sezením na židlích v klimatizovaných kancelářích a tuto fyzickou pasivitu si následně kompenzujeme tím, že platíme nemalé peníze za vstup do speciálních budov? Tam se dobrovolně potíme, unavujeme a prožíváme fyzický nepohodlí na strojích, které přesně kopírují viktoriánské vězeňské mechanismy, a nutí nás bojovat s gravitací a odporem jen proto, abychom zůstali stát na stejném místě.

Průmysl potu a úzkosti: Jak se z pohybu stalo zboží

Kromě samotné absurdity mechanického tréninku by naši předkové stáli v němém údivu nad tím, do jaké míry se fyzický pohyb stal předmětem obchodu, průmyslové výroby a především medikalizace. Ačkoliv se někdy hýbeme prostě pro radost, miliony lidí dnes platí za to, že mohou cvičit, aby měli pod kontrolou svou tělesnou hmotnost, předcházeli civilizačním chorobám a oddálili fyzický úpadek a smrt. Cvičení se proměnilo v gigantický globální byznys.

Základní lidské pohyby, jako je obyčejná chůze nebo běh, jsou ze své podstaty zcela bezplatné. Přesto nás nadnárodní korporace neustále přesvědčují, že k jejich správnému provádění musíme utratit značné sumy za speciální oblečení, technologicky pokročilé vybavení a vstupy do specializovaných prostor, jako jsou fitness centra a posilovny. Platíme dokonce i za to, abychom mohli sledovat jiné lidi, jak se hýbou ve sportovních arénách. A hrstka z nás je ochotna zaplatit vysoké částky za privilegium nesmírně trpět při maratonech, ultramaratonech, triatlonech a dalších extrémních, vyčerpávajících a potenciálně nebezpečných sportovních událostech. Za několik tisíc dolarů si dnes může kdokoliv koupit možnost uběhnout sto padesát mil přes žhnoucí písky Sahary.

Tím nejdůležitějším a nejškodlivějším důsledkem této transformace však je, že se cvičení stalo stálým zdrojem hluboké úzkosti a zmatku. Každý člověk ve vyspělé společnosti ví, že pohyb je pro zdraví nezbytný. Většina z nás však svádí každodenní vnitřní boj s tím, jak se donutit k dostatečné aktivitě, jak cvičit bezpečně, aby nedošlo ke zranění, a jak v tom všem najít alespoň špetku potěšení. Místo abychom z pohybu čerpali sílu, jsme z něj frustrovaní a vystresovaní.

Tyranství „cvičitelů“ a mýtus rozeného sportovce

Proč se v nás mísí vědomí zdravotní prospěšnosti cvičení se silným odporem k němu? Odpověď leží v tom, že naše společnost přehlíží evoluční a antropologický pohled na lidské tělo. Místo toho jsme obklopeni řadou hluboce zakořeněných omylů, nepravdivých tvrzení, přehnaných zjednodušení a neomluvitelného obviňování.

Tím vůbec největším omylem je představa, že bychom měli chtít cvičit. Ve společnosti existuje hlasitá skupina lidí, které můžeme označit jako „cvičitele“. Jsou to jedinci, kteří se svou fyzickou aktivitou rádi chlubí a neustále ostatním připomínají, že cvičení je univerzální lék, zázračná pilulka, která zpomaluje stárnutí a odsouvá smrt. Tito lidé neochvějně věří, že jsme se narodili pro sport, protože naši pravěcí předkové přežívali miliony let díky neustálé chůzi, běhu, šplhání a dalším fyzicky náročným úkonům.

Dokonce i ti z nich, kteří zpochybňují evoluční teorii, považují neustálou fyzickou námahu za neodmyslitelnou součást lidského údělu. Odvolávají se přitom na biblický příběh o vyhnání z Ráje, kde byl člověk odsouzen k zemědělské dřině slovy: „V potu tváře své budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do země.“ V takovém pojetí je neustálé nucení do cvičení vnímáno nejen jako péče o zdraví, ale jako základní morální povinnost. Lidé, kteří se nehýbou dostatečně, jsou automaticky nálepkováni jako líní, nedisciplinovaní a morálně slabí. Fyzické utrpení, vyjádřené heslem „bez bolesti není růstu“, je pak povyšováno na nejvyšší ctnost.

Informační smršť a protichůdná tvrzení

Kromě moralizování jsme neustále vystavováni přehnaným a protichůdným tvrzením, která v nás vyvolávají zmatek a skepsi. Pokud je cvičení skutečně onou „zázračnou pilulkou“, která vyléčí nebo zabrání většině nemocí, jak je možné, že se dnešní populace dožívá historicky nejvyššího věku, přestože je fyzicky nejneaktivnější v dějinách lidstva? Je pravda, že jsou lidé ve srovnání s jinými zvířaty pomalí a slabí? Obětovali jsme během vývoje hrubou sílu ve prospěch vytrvalosti? Jsou obyčejné židle smrtelnou hrozbou? A jak je to s hubnutím – funguje na něj pohyb, nebo je v tomto ohledu zbytečný? Je normální, že s přibývajícím věkem naše aktivita klesá? Je sklenička červeného vína pro srdce stejně prospěšná jako hodina strávená v posilovně?

Nepřesné, odfláknuté a vzájemně si odporující uvažování o fyzické aktivitě nám způsobuje spoušť v hlavě. Na jedné straně slyšíme kázání, že musíme denně ujít přesně deset tisíc kroků, vyhýbat se sezení a nikdy nepoužívat výtah. Na druhé straně se z vědeckých zpráv dozvídáme, že samotný pohyb nám k shození přebytečných kil téměř nepomůže. Jsme vybízeni, abychom trávili více času aktivitou, a káráni, když se hrbíme, ale vzápětí nám odborníci radí, abychom více spali a investovali do židlí s dokonalou podporou bederní páteře.

Odborná shoda velí, že potřebujeme minimálně sto padesát minut mírného cvičení týdně, ale obratem čteme, že k dosažení skvělé kondice postačí jen několik minut vysoce intenzivního tréninku denně. Někteří fitness trenéři přísahají na volné činky, jiní předepisují posilovací stroje a další nás kárají, že nevěnujeme dostatek času kardio tréninku. Část autorit nás nabádá k pravidelnému běhání, zatímco jiní varují, že si běháním nevyhnutelně zničíme kolena a přivodíme artrózu. Jeden týden se dočteme, že příliš mnoho cvičení může trvale poškodit srdeční sval a že nezbytně potřebujeme dokonale odpružené a pohodlné tenisky. Následující týden je nám tvrděno, že to s cvičením prakticky nelze přehnat a že pro lidskou nohu jsou nejlepší minimalistické boty s tenkou podrážkou, nebo rovnou běh naboso.

Selhání hesla „Prostě to udělej“

Nejškodlivějším důsledkem této záplavy omylů a rozporů – zejména mýtu o tom, že touha po cvičení je pro člověka přirozená – je skutečnost, že nedokážeme lidem účinně pomoci, aby se začali hýbat. Místo pochopení nastupuje nefér obviňování a zahanbování těch, kteří to nezvládají.

Všichni víme, že bychom měli cvičit, ale jen máloco dokáže člověka podráždit tak spolehlivě jako neustálé poučování o tom, že se má hýbat, v jakém množství a jakým konkrétním způsobem. Povýšené volání po tom, abychom se „prostě zvedli a šli to udělat“, je asi tak užitečné, jako radit člověku bojujícímu se závislostí, aby „prostě řekl drogam ne“.

Pokud je cvičení pro člověka skutečně tak přirozené, jak je možné, že navzdory celým desetiletím snah, miliardám proinvestovaných dolarů a nekonečným vládním kampaním nikdo nedokázal najít efektivní způsob, jak lidem pomoci překonat hluboce zakořeněné instinkty, které velí vyhnout se nepovinné fyzické námaze? Podle rozsáhlého průzkumu provedeného v roce 2018 mezi miliony Američanů zhruba polovina dospělé populace a téměř tři čtvrtiny dospívajících nedosahují ani základního doporučeného minima sto padesáti minut fyzické aktivity týdně. Méně než jedna třetina lidí uvádí, že se ve svém volném čase věnuje jakémukoliv cvičení.

Při pohledu na tato objektivní čísla je zřejmé, že ve dvacátém prvním století naprosto selháváme v propagaci pohybu. A důvodem je právě naše zmatené, předsudky zatížené a nepochopené vnímání toho, co fyzická aktivita a nečinnost pro lidský druh skutečně znamenají.

Slepá skvrna moderní vědy: Proč nám laboratorní myši a elitní sportovci nedají odpověď

Abychom tento zmatek překonali, musíme se podívat kriticky na to, odkud vlastně čerpáme naše dosavadní znalosti. Většina informací, které najdeme na internetu, v časopisech nebo v populárních knihách o fitness, pochází ze sledování lidí v moderních, plně industrializovaných zemích – ve Spojených státech, Velké Británii, Švédsku nebo v Japonsku. Mnoho z těchto výzkumů má epidemiologickou povahu; zkoumají statistické souvislosti mezi zdravotním stavem a pohybovými návyky na velkých vzorcích populace. Stovky studií například hledají korelaci mezi výskytem srdečních chorob, mírou cvičení a faktory, jako je věk, pohlaví či výše příjmu. Takové analýzy však odhalují pouze statistické souvislosti, nikoliv příčinné vztahy.

Jiný typ poznání vychází z kontrolovaných laboratorních experimentů. V nich jsou lidé – nejčastěji vysokoškolští studenti – nebo laboratorní myši náhodně rozděleni do testovacích skupin s odlišným režimem, aby se po krátký časový úsek měřil vliv konkrétní proměnné na určitý výsledek. Stovky takových pokusů zkoumají například to, jak různé dávky cvičení ovlivňují krevní tlak nebo hladinu cholesterolu.

Na těchto studiích není samo o sobě nic špatného. Mají však jedno zásadní omezení: dívají se na lidský pohyb příliš úzkým průzorem. Téměř všechny výzkumy lidské fyziologie se zaměřují výhradně na současné obyvatele západního světa nebo na elitní sportovce. Obyvatelé industrializovaných západních zemí však představují pouhých dvanáct procent lidstva a jejich životní styl je z pohledu naší dlouhé evoluční historie zcela nereprezentativní. Zkoumání elitních sportovců pak nabízí ještě zkreslenější pohled na normální lidskou biologii. Kolik lidí na této planetě bylo někdy schopno uběhnout míli za méně než čtyři minuty nebo vytlačit na lavici činku vážící přes pět set liber? A nakolik je lidská fyziologie skutečně podobná biologii laboratorní myši?

Tyto klasické vědecké přístupy nedokážou zohlednit zásadní fakt, že dobrovolné cvičení je pro náš druh historickou anomálií. Rozsáhlá statistická šetření a přesné laboratorní experimenty sice dokážou popsat, jak cvičení ovlivňuje tělo, potvrzují jeho nesporné přínosy a vyčíslují, kolik procent populace trpí nedostatkem pohybu a zmatkem, ale neříkají nám nic o tom, proč cvičení působí na naše buňky právě takovým způsobem. Neodpovídají na otázku, proč většina z nás cítí tak hlubokou ambivalenci, když se má jít dobrovolně hýbat, ani proč fyzická nečinnost způsobuje rychlejší stárnutí a dramaticky zvyšuje naši zranitelnost vůči nemocem.

Přirozený dějepis pohybu jako cesta z bludného kruhu

Chceme-li tyto mezery v poznání zaplnit, musíme standardní výzkumy zaměřené na západní populaci a sportovní šampiony obohatit o evoluční a antropologické perspektivy. Musíme opustit sterilní prostředí univerzitních kampusů a moderních nemocnic a vydat se do světa, abychom sledovali širší spektrum lidstva při práci, odpočinku a pohybu v podmínkách, ve kterých většina lidí po tisíciletí žila a v některých částech světa stále žije.

Je nutné zkoumat život lovců, sběračů a tradičních zemědělců v nejrůznějších podnebních pásech a na různých kontinentech – od běhu a přenášení nákladů v Keni, přes stopování pižmoňů a antilop kudu s domorodými lovci v ledovém Grónsku a na pláních Tanzanie, účast na starobylých nočních vytrvalostních bězích domorodých obyvatel pod hvězdnou oblohou Mexika, až po bosý kriket na venkově v Indii nebo vytrvalostní závody lidí proti koním v drsných horách Arizony. V laboratořích je pak nutné provádět přesná měření anatomie, biomechaniky a fyziologie, které tvoří základ těchto tradičních činností.

Zároveň musíme proniknout hluboko do archeologického a fosilního záznamu, abychom porozuměli historii a vývoji lidské fyzické aktivity – od chůze, běhu a vrhání předmětů, přes výrobu nástrojů, až po kopání a přenášení břemen. Neodmyslitelnou součástí tohoto zkoumání je i srovnávání lidského těla s jinými živočichy, především s našimi nejbližšími příbuznými z řad lidoopů. Všechny tyto různorodé střípky důkazů o lidské biologii a chování je pak nutné zasadit do správného ekologického a kulturního kontextu. Chceme-li smysluplně porovnat, jak chodí, běhají, sedí a nosí břemena američtí studenti, africké kmeny nebo nepálští horští nosiči, a jak tyto návyky ovlivňují jejich zdraví, musíme znát jak jejich odlišnou fyziologii, tak jejich kulturu.

Stručně řečeno: abychom skutečně porozuměli cvičení, musíme prozkoumat přirozený dějepis lidské fyzické aktivity a nečinnosti. Základní pravidlo, o které se musíme opřít, zní: nic ohledně biologie cvičení nedává smysl jinak než ve světle evoluce, a nic ohledně cvičení jako lidského chování nedává smysl jinak než ve světle antropologie.

Jak funguje lidské tělo v pohybu i v klidu

Když se na naše tělo podíváme touto optikou, odhalí se nám čtyři hlavní oblasti, které formovaly naši fyzickou podstatu a které nám pomáhají pochopit, proč fungujeme právě takto:

1. Fyzická nečinnost: Sezení, odpočinek a spánek

Není možné plně porozumět fyzické aktivitě, pokud nepochopíme její naprostý opak – nečinnost. Naše tělo nebylo zkonstruováno jako stroj s neomezeným zdrojem energie. V podmínkách, kdy byl každý zisk kalorií vykoupen tvrdou fyzickou prací, představovalo plýtvání energií přímé ohrožení života. Instinktivně se proto snažíme odpočívat, kdykoliv je to možné. Sezení samo o sobě není novodobým zlem ani „novým kouřením“; je to přirozená strategie úspory energie, kterou využívají lidé v tradičních společnostech stejně jako my. Rozdíl je však v tom, jak sedíme, kolik hodin v kuse nečinnosti věnujeme a jak náš spánek a odpočinek ovlivňuje moderní prostředí bez nutnosti přirozené fyzické práce.

2. Síla, rychlost a výbušnost: Sprint, zvedání a boj

Ve druhé rovině stojí aktivity vyžadující okamžité nasazení vysokého výkonu. Naši předkové museli být schopni prudce akcelerovat při lovu nebo úteku před dravci, zvedat těžká břemena při stavbě obydlí nebo přenášení úrody a uplatňovat fyzickou sílu při obraně. Tato schopnost generovat rychlost, sílu a výbušnost je hluboko vepsána do stavby našich svalů a kostí. Ukazuje nám, že lidské tělo není od přírody slabé, ale je optimalizováno pro specifické úkoly, kde hraje roli efektivní přenos síly.

3. Vytrvalost a stárnutí: Chůze, běh a tanec

Třetí, zcela klíčovou oblastí je vytrvalost. Lidský druh je v živočišné říši unikátní svou schopností vytrvalostního pohybu. Chůze na dlouhé vzdálenosti, vytrvalostní běh v horku a dokonce i společenský tanec jsou aktivity, pro které jsme dokonale anatomicky i fyziologicky přizpůsobeny. Tento vytrvalostní pohyb má zásadní vliv na proces stárnutí. Na rozdíl od mnoha jiných živočichů je lidské tělo nastaveno tak, že fyzická aktivita spouští opravné biologické mechanismy, které udržují naše orgány, svaly a kosti funkční i v pokročilém věku. Snížení aktivity ve stáří proto není přirozeným důsledkem stárnutí, ale naopak jeho urychlovačem.

4. Zdraví v moderním světě: Jak najít správnou cestu

Závěrečná rovina propojuje všechny tyto poznatky s naší současnou realitou. Antropologie a evoluční biologie nám nedávají jednoduchý sedmibodový návod k dokonalé postavě, nebudou nás nutit běhat maratony ani plavat přes kanál La Manche. Místo toho nám pomáhají pochopit, jak různé druhy a dávky cvičení reálně ovlivňují naši obranyschopnost vůči infekčním i civilizačním chorobám, včetně rakoviny. Umožňují nám racionálně vyhodnotit výhody a nevýhody různých sportů a najít způsob, jak cvičení úspěšně zakomponovat do života bez výčitek a morálního tlaku.

Konec výčitek: Přirozený pohyb místo morálního selhání

Co si z tohoto přirozeného dějepisu lidského pohybu odnést? V první řadě hluboké uklidnění. Pokud patříte k lidem, kteří milují sport a cvičení, evoluční pohled vám nabídne fascinující vhled do toho, co se děje ve vašem těle, když se hýbete nebo odpočíváte. Pochopíte, proč je cvičení tak nesmírně zdravé, přestože není žádnou univerzální magickou pilulkou, a proč neexistuje nic jako jediná ideální dávka nebo dokonalý typ tréninku pro každého.

Pokud však patříte k většině, která se ke cvičení nutí, bojuje s nechutí a cítí se provinile, tento pohled vás konečně zbaví cejchu selhání. Vaše nechuť jít si po náročném pracovním dni zaběhat nebo zvedat železo v posilovně není znakem lenosti, slabé vůle ani morálního úpadku. Je to zcela normální, zdravý evoluční instinkt, který vaše předky chránil před zbytečným plýtváním drahocennou energií v dobách, kdy nebylo jídla nazbyt.

Ve chvíli, kdy přestaneme cvičení vnímat jako morální povinnost a nepřirozenou dřinu na mechanických mučidlech a pochopíme jej jako novodobou kompenzaci za chybějící nutnou námahu, můžeme k němu přistoupit s lehkostí. Nemusíme slepě následovat módní fitness trendy ani podléhat teroru absolutních čísel. Místo toho můžeme s respektem k vlastní biologii a s pochopením pro naše přirozené instinkty hledat takové formy pohybu, které našemu tělu vrátí ztracenou rovnováhu – bez stresu, bez úzkosti a především bez zbytečných výčitek.

ZDROJ: Exercised: The Science of Physical Activity, Rest and Health