Tajemství dechu a meče
Jak prastaré rituály formovaly mysl válečníků
Existuje jedno staré rčení, které se často spojuje s tradičními systémy meditace: „Velký nádech je podmíněn velkým výdechem.“ Na první pohled to zní jako jedna z mnoha poetických, možná trochu neuchopitelných filozofických myšlenek, se kterými se v asijských tradicích setkáváme. Pro běžného člověka může být obtížné uchopit podobné koncepty čistě rozumově. Přesto i úplný laik, když se s těmito praktikami setká, podvědomě vycítí, že se za těmito slovy skrývá něco velmi hlubokého a zcela hmatatelného. Nejde totiž o žádnou abstraktní poezii, ale o přesný návod k ovládnutí lidského těla. Jde o dech.
Abychom pochopili, co se za tímto výrokem skrývá, musíme opustit svět teorie a podívat se do praxe. Zcela konkrétně do ranních tréninků tradičních japonských škol umění meče (kendžucu). Právě tam se otevírá a uzavírá každé cvičení specifickou formou meditace, která je známá pod označením Adžikan.
Tělo jako kotva: Fyzický prostor a postoj
Tato praxe neprobíhá v pohodlném křesle. Cvičenci sedí naproti sobě v uctivé vzdálenosti, přičemž zaujímají tradiční pozici zvanou seiza. Pro Středoevropana jde o polohu nesmírně náročnou – jedná se o hluboký klek, při kterém člověk sedí vlastní vahou na svých patách a lýtkách. Kolena jsou pokrčená a celá tíha těla spočívá na dolních končetinách, které jsou v přímém kontaktu s tvrdou, neúprosnou dřevěnou podlahou.
Tělo je v této pozici pevně ukotvené. Ruce jsou volně a s rozmyslem složeny v klíně. Hřbet jedné ruky spočívá v otevřené dlani druhé. Zrak nebloudí po místnosti, nezkoumá detaily okolí ani tvář člověka sedícího naproti. Pohled je zacílený na podlahu, zhruba dva až tři metry před sebe, a je záměrně nezaostřený. Vytváří se tak stav, kdy vizuální vjemy ustupují do pozadí a veškerá pozornost se může obrátit dovnitř.
Mechanika přežití: Anatomie řízeného dechu
Samotné jádro této meditace nespočívá v tichém přemítání, ale v nesmírně precizní práci s dechem. Tento proces je navázán na odpočítávání, respektive na recitaci devíti konkrétních slabik, které jsou známé jako kudži – devět znaků. Nejznámější forma tohoto rytmického odpočítávání zní: Rin, Pjó, Tó, Ša, Kai, Džin, Recu, Zai, Zen.
Na první pohled se postup zdá být velice prostý. Při zaznění první slabiky – Rin – se člověk zhluboka nadechne nosem. Následně vydechuje ústy po celou dobu, dokud není ohlášena slabika druhá. V tu chvíli se opět zhluboka nadechne nosem a vydechuje až do ohlášení třetí slabiky. Tento cyklus se opakuje až do posledního, devátého znaku.
V čem tedy spočívá ono tajemství a obrovská náročnost? Háček je v čase. Intervaly mezi ohlášením jednotlivých slabik jsou velmi dlouhé. To v praxi znamená, že člověk musí svůj dech naprosto ovládnout. Musí se nadechnout natolik mocně a vydechovat tak neuvěřitelně pomalu a kontrolovaně, aby nemusel cyklus přerušit a nadechnout se předčasně.
Zde přichází ke slovu čistá anatomie. Pro ten správný, hluboký nádech je nutné plně otevřít hrudník a naplnit plíce na jejich absolutní maximum. Hlavním motorem tohoto pohybu je bránice – největší a nejdůležitější dýchací sval v lidském těle. Bránice funguje v podstatě jako výkonný píst. Když silou stáhne tento sval směrem dolů, hrudní koš se roztáhne a v plicích vznikne silný podtlak. Tento podtlak pak doslova nasaje vzduch z okolí, aby se tlaky vyrovnaly.
Za hranicí komfortu: Překonání reflexů
Zatímco nádech je rychlý a mohutný, výdech je jeho pravým opakem. Protože je interval čekání na další slabiku tak dlouhý, výdech musí být přidušený, brzděný a naprosto kontrolovaný. Vzduch smí unikat z úst jen po nepatrných, plynulých částech. Není to relaxační povzdechnutí, je to aktivní mechanická práce.
V určitém bodě tohoto prodlouženého výdechu se stane nevyhnutelné: tělo začne bít na poplach. Nastupuje dýchací reflex. Hladina oxidu uhličitého v krvi stoupá a nervová soustava vysílá silný, automatický signál, že je nutné se okamžitě nadechnout. Jde o pud sebezáchovy, o biologický mechanismus, který běží zcela mimo naši vědomou kontrolu.
Cílem této praxe je postavit se tomuto reflexu čelem. Člověk jej musí vědomě potlačit a přinutit se pokračovat ve výdechu. Přestože instinkt velí nadechnout se, cvičenec dál tlačí vzduch ven skrz ústa. Když už se zdá, že v plicích nezbyla ani kapka vzduchu a touha po nádechu roste k nesnesitelnosti, tlak směrem ven pokračuje. Cílem je načasovat to tak, aby ve chvíli, kdy zazní další znak, byl z plic vytlačen i ten nejposlednější zbytek vzduchu.
A právě v tento okamžik dochází k onomu výjimečnému jevu. Jakmile zazní nová slabika, ústa se zavřou a nosní dírky se otevřou pro nový nádech, tělo už nečeká na vědomý povel. Plíce se samy prudce zmocní vzduchu. Fungují jako dokonalé vakuum, které do sebe vcucne vše ze svého okolí. Tělo, které bylo před zlomkem vteřiny na pokraji absolutního vyprázdnění, se samo s obrovskou silou naplní životem.
To je přesný a doslovný fyziologický význam věty: „Velký nádech je podmíněn velkým výdechem.“ Teprve když plíce donutíme k naprostému, až bolestivému vyprázdnění, uvolní se potenciál pro ten nejsilnější a nejhlubší možný nádech. Ačkoliv má tato metoda hluboké kořeny ve starověkých taoistických systémech, moderní neurověda a medicína by dnes zcela jistě dokázaly přesně popsat chemické a neurologické změny, které se v těle během tohoto procesu odehrávají. Na osobní, prožité úrovni však žádné další vědecké vysvětlování není potřeba. Zkušenost těla hovoří sama za sebe.
Tento proces má ještě jeden nesmírně praktický dopad. Každý dýchací interval se stává tak intenzivním existenciálním zážitkem a vyžaduje tak absolutní soustředění, že se díky němu děje něco nečekaného: člověk zcela zapomene na bolest. Dlouhé klečení v pozici seiza na tvrdém dřevě je, zvláště pro Evropany, zdrojem značného fyzického utrpení. Avšak ve chvíli, kdy se celá lidská bytost soustředí na boj o milimetry krychlové vzduchu a na potlačení panického reflexu, bolest v kolenou a nártech prostě zmizí z radaru vědomí.
Devět posvátných slabik: Zvukový rytmus jako nástroj ochrany
Zmiňovaných devět znaků (kudži) však není jen náhodným odpočítáváním. Je to praxe s neuvěřitelně bohatou a spletitou historií, která sahá stovky let do minulosti a překračuje hranice několika států a náboženských systémů. Tyto znaky odkazují na starobylou tradici odříkávání a někdy také symbolického obkreslování posvátné sekvence prsty.
V Japonsku se z tohoto původně ochranného zaříkávání stal velmi rozšířený fenomén. Nezůstal uzavřen za zdmi chrámů, ale stal se součástí víry obyčejných lidí a mnoha specifických komunit. Najdeme jej hluboko zakořeněný v tradici Šugendó – drsné asketické praxi japonských horských mnichů zvaných jamabuši. Ti trávili svůj život v nehostinných horách, kde se vystavovali přírodním živlům, aby posílili svého ducha.
Stejně tak se těchto devět slabik stalo pevnou součástí Rjóbu šintó (systému, který je výsledkem spletitého prolínání původních japonských šintoistických věr a importovaného buddhismu), objevují se v ezoterickém buddhismu, v praktikách onmjódó a staly se oblíbenými u válečníků a specialistů na různé lidové rituály. Je však příznačné, že v těch čistých, přísně ortodoxních proudech buddhismu bychom je hledali marně.
V tomto japonském prostředí sloužilo recitování těchto znaků jako mocná ochranná formule. Lidé věřili, že jim pomůže odvrátit katastrofy a zažehnat zlé vlivy. Pro bojovníky to byl nástroj pro posílení mentálního soustředění a rituální přípravu před vstupem do nebezpečí nebo do situací plných nejistoty. Šlo o způsob, jak rituálně posílit sebe sama, připravit mysl na bojové nasazení a zajistit si ochranu ještě předtím, než se vůbec tasila zbraň.
Tato praxe pronikla tak hluboko do japonské kultury, že se stala pevnou součástí bojového folklóru. Mluví o ní významné postavy historie, jako například Risuke Ótake, představitel jedné z nejstarších dochovaných tradic bojových umění v Japonsku. A pochopitelně, fenomén neunikl ani moderní populární kultuře a médiím, kde je často (a mnohdy poněkud zkresleně) spojován s postavami nindžů.
Magické gesto: Ochranná mřížka
Užití devíti slabik bylo často doprovázeno také fyzickou akcí. Někteří praktikanti spojují recitaci se specifickými gesty rukou, takzvanými mudrami. Ještě známější je však praxe zvaná „řezání devíti znaků“. Během odříkávání slabik provádí člověk prsty specifické seky do vzduchu – čtyři vertikální a pět horizontálních čar.
Tímto pohybem se před tělem symbolicky utká mřížka, neviditelný štít, který má za úkol rozehnat neštěstí a vytvořit pevnou bariéru mezi praktikantem a jakoukoliv vnější hrozbou. Pokud je tato mřížka z devíti seků dokončena, bývá někdy přidána ještě desátá slabika, ostrý povel Kó, což lze přeložit jako „Vykonat!“ nebo „Spusť kouzlo!“.
Je však důležité zmínit, že pro samotnou hlubokou meditaci s dechem, jak byla popsána v úvodu, nejsou tato gesta nezbytná. V některých školách meče se od nich zcela upouští, aby veškerá fyzická i mentální kapacita mohla být vložena výhradně do kontroly bránice a tlaku v plicích.
Překročení moře a ztráta původní gramatiky
Zajímavostí tohoto japonského odříkávání – Rin, Pjó, Tó, Ša, Kai, Džin, Recu, Zai, Zen – je to, že v této podobě znaky nedávají žádný přímý gramatický smysl. Fungují jako samostatné symbolické celky, jako zvukové kotvy bez návazné větné stavby. Abychom pochopili jejich skutečný význam, musíme opustit Japonsko a vydat se hlouběji do minulosti, přes moře až do starověké Číny.
Zde narážíme na zcela původní verzi. Když si tyto znaky přečteme v původní čínštině (Lín, bīng, dòu, zhě, jiē, zhèn, liè, qián, xíng), zjistíme překvapivou věc: na rozdíl od japonské praxe tvoří tyto slabiky plnohodnotnou, gramaticky funkční a smysluplnou větu. Jde o hluboce zakořeněnou taoistickou tradici.
Znění této původní věty lze přeložit zhruba následovně: „Nebesští válečníci, sestupte a seřaďte se přede mnou!“ nebo alternativně: „Nechť všichni, kdož velí válečníkům, jsou mým předvojem!“. Z nesouvislých hesel se rázem stává naprosto jasný a konkrétní rozkaz.
Kniha mistra, který objímá prostotu
Kde se tento text vzal? Vůbec první doložený písemný pramen, který o těchto devíti znacích hovoří, nás zavádí do 4. století našeho letopočtu. Konkrétně do textu zvaného Pao-pchu-c’ (v mezinárodním přepisu Baopuzi), jehož autorem je čínský učenec a alchymista Ke Chung, žijící zhruba v letech 280 až 340. Své slavné dílo sepsal kolem roku 317, v období vlády východní dynastie Ťin.
Toto dílo představuje jeden z nejdůležitějších raných textů celého taoismu. Slouží jako základní pramen pro studium dobových představ o dosažení nesmrtelnosti, alchymie, medicíny, ale i společenské etiky a politického myšlení.
Dochovaný text tohoto rozsáhlého díla je rozdělen do dvou hlavních bloků, které odrážejí dvojí pohled na svět. Na jedné straně stojí Vnější kapitoly (jichž je přes padesát). Ty se věnují spíše světským, konfuciánským tématům. Rozebírají politiku, umění vládnout, sociální kritiku, morálku, správné chování ve společnosti i literární styl.
Pro náš příběh o dechu a moci jsou však klíčové Vnitřní kapitoly, kterých je celkem dvacet. Ty se noří do hlubokých vod taoismu a ezoteriky. Zabývají se bytostmi, které dosáhly nesmrtelnosti, a tvrdí, že této nesmrtelnosti lze aktivně dosáhnout – skrze správnou praxi, disciplínu a přesně předávané metody. Popisují metody prodlužování života, dechová cvičení a vizualizace vnitřních božstev. Detailně se zde řeší takzvaná vnější alchymie, tedy příprava elixírů a práce se substancemi, jako je rumělka nebo sloučeniny rtuti a síry. Velký prostor je věnován také talismanům, ochranným rituálům a vyhánění zla.
Hory, hedvábí a neviditelná armáda
Přímo v 17. kapitole této Vnitřní části, která nese výmluvný název „Slézání hor a překračování řek“, nacházíme klíč k našim devíti znakům. Ke Chung zde popisuje přesný postup, jak bezpečně vstoupit do divoké horské přírody, která byla v taoistickém pojetí plná mocných a často nebezpečných sil.
Podle dochovaných překladů a akademických prací (jako je například překlad z roku 1966 od Jamese Warea, ke kterému texty často odkazují) autor radí, že pro vstup do slavné hory je nutné nejprve zvolit správný otevírací den, který se vypočítá na základě tradičního šedesátiletého cyklu. Rituál vyžadoval vzít hedvábné látky v pěti základních barvách, přičemž každý pruh musel být široký přesně pět palců, a zavěsit je na vrchol obrovského balvanu. To mělo zaručit úspěch záměru.
Následně autor zdůrazňuje to nejdůležitější: „Při vstupu do hor musíte dokonale znát tajnou modlitbu Šesti generálů. Zní takto: Lín bīng dòu zhě, jiē zhèn liè qián xíng. Toto devítiznakové zaklínadlo musíte neustále tajně recitovat. Znamená to: Kéž ode mne uprchne vše zlé a kéž zásadní proceduře nebrání žádné potíže.“
Z textu je zřejmé, že celá formule fungovala jako magické evokační zaklínadlo. Jeho cílem bylo přivolat starověké taoistické bohy, známé jako „Šest duchovních generálů elementu Jang“. V taoistické kosmologii šlo o mocné nebeské strážce, kteří patřili k takzvanému Nebeskému hromovému dvoru, jemuž vládl Bůh Severu. Tito generálové, často ztotožňovaní s božstvy zvířetníku, měli pod svým velením obrovské armády duchovních vojáků.
Mechanika tohoto rituálu byla jasná: ve chvíli, kdy praktikant vyřkl zaklínadlo, snesly se z nebes zástupy starověkých neviditelných válečníků. Zformovaly se do předsunuté hlídky, do předvoje, který měl za úkol zaútočit na jakékoliv nepřátele, odvrátit nebezpečí a odstranit hrozby. Měli zajistit, aby jakákoliv lidská snaha v nebezpečném prostředí proběhla hladce a bez překážek. Odborníci na tuto problematiku, jako například britský badatel David Waterhouse ve své práci z roku 1996, shrnují, že primárním účelem tohoto rituálu bylo posvěcení prostoru a exorcismus – tedy aktivní vymítání zhoubných vlivů.
Že nešlo o okrajovou záležitost, dokládá fakt, že se toto zaklínadlo objevuje i v pozdějších staletích. Zmiňuje jej například významný mnich Tchan-luan, žijící na přelomu 5. a 6. století, ve svých komentářích k sútrám. Od něj, přes generace dalších učenců, horských asketů a válečníků, putovalo toto vědění dál, až do chvíle, kdy ztratilo svůj čínský gramatický smysl, ale ponechalo si svou surovou psychologickou a fyzickou moc.
Závěr: Odkaz pro současnost
Příběh, který začíná u čínského alchymisty ve 4. století, odměřujícího pětipalcové pruhy barevného hedvábí na úpatí hor, končí na tvrdé dřevěné podlaze moderního japonského výcvikového sálu. Z magického evokačního rituálu, který měl z nebe přivolat vojsko duchů, se stal nástroj pro ukotvení lidské mysli.
Dnes už možná nevěříme na neviditelné armády démonických generálů chránících naše kroky. Co se však nezměnilo, je lidské tělo. Nervová soustava bojovníka čelícího hrozbě funguje úplně stejně jako nervová soustava dnešního člověka vystaveného stresu.
Tato prastará praxe nám ukazuje, že naši předkové disponovali neuvěřitelně hlubokým pochopením somatického – tedy tělesného – prožívání. Věděli, že nelze oddělit mysl od těla. Věděli, že rytmický zvuk a vizualizace fungují jako dokonalý kotvící bod pro bloudící vědomí. A především objevili, že když dotlačíte svůj dech až na absolutní hranu snesitelnosti, když zcela vyprázdníte své plíce navzdory panice, kterou to vyvolává, na druhém konci tohoto extrému čeká dokonalý klid. Tělo se samo nadechne. Hruď se sama otevře. A bolest, ať už ta fyzická z tvrdé podlahy, nebo ta psychická z okolního světa, ztratí svou moc.
