Někteří lidé vám při dotazu, co dělat při napadení, poradí, abyste útočníkovi neodporovali, a jiní vás naopak budou přesvědčovat, abyste se nevzdali ať se děje, co se děje. Pravdu mají oba a přitom ani jeden. Proč?
Protože vždy záleží na kontextu konkrétní situace a není možné dát černo-bílé doporučení typu „když-tak“. A přesto tu je jeden způsob jednání, který mohu doporučit bez ohledu na kontext. Asi již tušíte, ano je to intuice. Pokud budete naslouchat svému „vnitřnímu radaru“, velmi pravděpodobně se ani nedostanete do situace, kdy byste museli řešit, jestli se podvolit útočníkovi, anebo naopak bojovat až do konce…jeho či vašeho.
Jenže i intuitivní posouzení situace má své nedostatky. V prvé řadě je nutné si uvědomit, že posuzujeme situaci dle svých vlastních předchozích zkušeností a lidem přisuzujeme vlastnosti a jednání, právě podle svých zkušeností. Jinými slovy řečeno, očekáváme, že lidé budou jednat tak, jak bychom v těchto situacích jednali my….nu, ne vždy tomu tak je.
Pro ilustraci uvedu příklad z reálného života – představte si situaci, kdy jste recepční v hotelu, a přijde vám nový host. Nemá žádná zavazadla a bude chtít pokoj v nejvyšším patře hotelu. Ještě se jakoby mimochodem zeptá, jestli je na pokoji tužka a papír. Odpovíte mu, on zaplatí, převezme si klíč…a patnáct minut na to se venku ozve křik, protože onen host právě vyskočil z okna svého pokoje…
Recepční-vy samozřejmě za nic nemůže, protože „on by nikdy z okna neskočil“ a tak ani tuto možnost nezvažoval, když odbavoval onoho muže. Protože kdyby „měl oči otevřené“, velice pravděpodobně by mu intuice napověděla, že je na novém hostu něco nezvyklého. Ať už je to absence zavazadel, trvání na tom, že chce pokoj v nejvyšším patře, až po dotaz, jestli je na pokoji tužka a papír. Samo o sobě by tyto anomálie nemusely nic znamenat, ale dohromady již dávají vcelku slušnou představu, o co asi hostovi půjde. Jedno zenové přísloví říká: „Znát otázku je prvním krokem k poznání odpovědi.“ Pokud budeme vědět PROČ, budeme vědět i JAK.
Víte, následovat intuici je hlavně o naslouchání, zatímco předpovídat události příští, je hodně o logickém vyhodnocování dostupných informací. Svému logickému úsudku důvěřujete daleko více, protože vidíte každý jednotlivý krok, jak dojdete k řešení, zatímco v případě intuice „prostě jen víte řešení“. To však neznamená, že by takové řešení bylo méně přesné, často právě naopak, protože vaše podvědomí vezme v úvahu obrovskíé množství dalších informací, které na vědomé úrovni nemáte šanci pobrat.
Chování jiných osob předvídáme na základě našich schopností zachytit a porozumět (neverbálním) signálům jiných osob. Pokud tyto signály nezachytíme, případně je nesprávně vyhodnotíme, pak je nutné počkat do okamžiku, kdy se objeví daleko srozumitelnější signály, například verbální či dokonce až fyzická agrese.
Pokaždé se však musíme zeptat sami sebe, co tyto signály znamenají hlavně pro útočníka a nezaobírat se tím, co znamenají pro nás (protože ne pokaždé musí jít vždy o nás 😉 Musíme tak zvažovat, jestli tato cesta komunikace s námi pomůže útočníkovi k dosažení jeho cílů. Má daná osoba dostatek „oprávnění“ k tomu, aby mohla zaútočit?
Právě proto radíme účastníkům na FAST Defense seminářích, aby:
- útočníkovi zásadně vykali – tím pro kolemjdoucího odliší spor mezi přáteli od konfliktu s neznámým člověkem
- neuráželi útočníka a konflikt tak neeskalovali
- neponižovali útočníka – dtto
- nevyzývali jej – může se totiž stát, že v rámci zachování své tváře útočník výzvu přijme a pak původního cíle – de-eskalovat konflikt, nebude dosaženo, ba naopak, vyeskalují jej do fyzického konfliktu.
Pokud obránce nedodrží jeden nebo více z těchto jednoduchých pravidel, poskytnou útočníkovi fakticky důvod, záminku či oprávnění zaútočit. Opakovaně se nám na seminářích stává, že i přesto, že účastníkům tyto čtyři pravidla jasně vysvětlíme a účastníci potvrdí, že jim rozumí, v okamžiku aktivace (zastresování během konfliktního scénáře) útočníkovi přesto nadávají („běž pryč, kreténe“), ponižují jej („podívej se na sebe, jak vypadáš, s tebou nikam nepůjdu“), případně jej vyzývají k boji („už se nevracej, nebo ti nakopu zadek“), nemluvě o tom, že mu celou dobu tykají….A to dochází pouze k relativně mírnému zastresování….
Verbální sebeobranou se budu podrobněji ve svých článcích zabývat někdy v budoucnu, jelikož si zcela jistě tato oblast zaslouží bližší objasnění, viz výše.
Druhou částí, kterou bychom se měli zabývat je hledat, jestli útočník má i jiné možnosti, jak dosáhnout svého cíle. Je možné, že je již dotlačen okolnostmi do situace, kdy jinak než fyzickou agresí nemůže získat to, co chce. Ztratil by například tvář před svými kamarády, je tak zoufalý, že prostě musí uspět, atd. I to je potřeba brát v úvahu. Takový člověk, pokud si myslí, že neexistuje jiná možnost, pak zvolí boj, i když ví, že jej asi nevyhraje, případně, že při něm bude vážně zraněn.
V dalším kroku bychom měli zjistit, jestli si útočník uvědomuje, jaké bude mít použití násilí následky. Pokud si například útočník uvědomuje, že použitím násilí na sebe přivolá pozornost (pokud mu o to mu půjde), pak je velmi pravděpodobné, že se násilí dopustí.
Poslední věc, kterou bychom měli zvážit, je posouzení, jestli útočník věří, že je skutečně schopen násilného činu. Recidivista (ublížení na zdraví/vražda) bude mít větší důvěru v sebe sama, že je opět schopen ublížit/zabít jiného člověka, než člověk, kterého k takovému činu dohnala situace.
Výše uvedené kroky slouží k bleskovému zhodnocení situace. Rozhodně není čas na nějaké dlouhé filozofické přemítání o všech aspektech. Tyto kroky vás spíše mají navést, jaké aspekty byste měli mít na paměti během konfliktu a zvolit optimální způsob své sebeobrany. Na začátku tohoto článku jsem hovořil o důležitosti kontextu a tyto kroky vám pomohou jej zjistit.
Víte, ono se to dá aplikovat i v makroměřítku, kdy země, která jde do války, musí nejdříve před svými občany obhájit fakt, že jde do války. Takže buď začne nepřítele démonizovat, případně jinak očerňovat (diktátor, krvavé potlačení mírového protestu, ochrana našich zájmů, zavedení demokracie…) Jakmile získá podporu občanů, pak již může začít bombardovat, zaútočit a obsazovat jiné suverénní země, protože „má důvod, se kterým souhlasí většina obyvatel země“. Dále již se tomuto tématu věnovat záměrně nebudu a soustředím se opět na interpersonální konflikt.
Zdroj: The Gift of Fear and other survival signals that protect us from violence; Gavin de Becker; 1998; Little, Brown and Company; ISBN: 0-440-22619-8
Jarda Kolcun
