O strachu se napsalo mnoho knih, takže tu nebudeme hovořit o tom, co to vlastně strach je. O čem však budeme v následujících dílech obšírněji hovořit, je fakt, že strach, podobně jako stress, nám umožňuje přežít potenciálně nebezpečné situace.
Rozeznáváme mnoho druhů strachu, například ten, který zažíváme na horské dráze. Nebo při sledování hororu, anebo když máme hovořit na veřejnosti. U všech však existuje intenzita strachu, která vypne rozumové uvažování a v zásadě nám řekne „Dělej, co říkám… a přežiješ.“ Jedná se o reakci člověka na hrozbu, která právě hrozí. Podrobněji jsme si tyto procesy a reakce probrali již v článcích týkajících se kontroly chování, úlohy prefrontálního kortexu i limbického systému.
Ačkoliv všichni z nás jsme schopni vnímat signály, které nám říkají, že se blíží hrozba, jen malé procento z nás je schopno těmto signálům i rozumět. Tyto signály k nám přichází prostřednictvím našeho podvědomí a projevuje se ve formě intuice. Není to žádná nadpřirozená záležitost, jde „pouze“ o to naučit se rozumět signálům, které naše tělo na nás často až „křičí“. A my přesto neuposlechneme, jelikož buď nechápeme, anebo nechceme vypadat jako hysterici zvláště v případě, kdy hrozba ještě není rozeznatelná prostřednictvím jednoho z našich pěti smyslů. Velice často se pak hrozba objeví „znenadání“ a výsledkem pak jsou zranění a mrtví. Toto odmítání a ignoraci „divného pocitu“ připomíná situaci, kdy se ráno probudíte a cítíte kouř. Vy otevřete okno a….vrátíte se zpět do postele, protože přeci kvůli nějakému kouři nebudete hned panikařit, že? Je pak opravdový rozdíl mezi „já vím“ a „já to věděl“….
Nechápejte mne špatně, nechci po vás, abyste nyní při každém „divném pocitu“ panikařili, zvláště pokud se ukáže, že šlo pouze o zažívací potíže 😉 Spíše jde o to, abyste si uvědomili, že svět není růžový, stejně tak jako není ani zlý a krutý. Začněte věnovat více pozornosti svému okolí. Vaše přežití na tom může záviset.
Je také důležité si uvědomit jeden důležitý fakt – není geneticky dané, že někdo bude loupit, krást a znásilňovat. Jak kdysi řekl psychiatr Karl Menninger: „Nevěřím v něco takového jako je kriminální mysl. Každý má kriminální mysl, protože jsme schopni kriminálních fantazií i myšlenek.“ Existují lidé, kteří budou tvrdit, že by nikdy život nevzali, ale současně i dodávají „pokud samozřejmě nebudou chtít ublížit mým blízkým.“ Jinými slovy řečeno, každý v sobě máme zdroj zla a jediné, co nás drží na straně dobra, je naše výchova.
Je zajímavé sledovat chování lidí v různých reality show, kde jde o přežití (peníze pro vítěze). I přesto, že jde o divadlo, jasně se tam začínají projevovat nejtemnější stránky lidí a dovolím si tvrdit, že takto bychom se pravděpodobně zachovali i my, pokud by nám skutečně o přežití šlo.
Nedávno mi byl doporučen ke zhlédnutí seriál The Walking Dead, který vypráví příběh lidí, kteří se snaží přežít po velké zombie apokalypse. Ponechme teď stranou, jestli jsme skutečně ohroženi zombie a soustřeďme se spíše na chování lidí, kteří musí v takovém prostředí přežít a na jejich interakci s jinými skupinami. Zpočátku jsem byl velice skeptický, protože podobné seriály moc nemusím, ale překvapilo mě, jak věrohodně hlavní hrdinové řeší kritické situace…. Pokud tedy chcete studovat lidské chování ve stresu, pak sledování tohoto seriálu není zase taková ztráta času 😉
Je také zajímavé, jak se lidé obrací při hledání řešení spíše směrem ven a vymýšlí novější a dokonalejší zbraně, vznikají i nové sebeobranné systémy, které o sobě prohlašují, že jsou „to nejlepší z ostatních bojových umění“, případně se neuměle přebírají různé vojenské systémy z celého světa. A přitom stačí relativně málo – naučit se rozumnět signálům svého těla a velmi pravděpodobně se do žádného konfliktu ani nedostanete, natož abyste je byli nuceni řešit. Další skupina naopak předpokládá, že je ochrání policie, případně armáda. Nu…ano i ne. Ačkoliv máme profesionální policisty i vojáky, nemohou být logicky všude. Je čistě na nás, jestli převezmeme zodpovědnost za svou bezpečnost, a staneme se tak pasteveckým psem, který má rád klid a mír, ale v okamžiku ohrožení neváhá ukázat i svou temnou stránku osobnosti.
Pokud bychom se podívali na průběh konfliktu, pak tu máme tři hlavní „vzdálenosti“. Ta úplně nejbližší, intimní, je vzdálenost, kde se konflikt řeší především fyzickými technikami sebeobrany. Na tuto vzdálenost je v současné době zaměřena většina systémů, které o sobě prohlašují, že jsou sebeobranné. Pokud je výcvik soustředěn pouze na tuto vzdálenost, pak hovoříme o zlepšování technik a taktik potřebné ke rvačce a se sebeobranou to má pramálo společného.
Druhá vzdálenost je na verbální komunikaci a dle expertů je v průměru osm až deset konfliktů z deseti (vy)řešeno právě tím, že se z něj obránce fakticky „vykecá“, odborně řečeno, obránce konflikt verbálně de-eskaluje. Mimochodem, tuto vzdálenost má velice dobře zpracovanou například právě FAST Defense Global System jak po stránce teoretické, tak i praktické ve fromě drilů a her.
A poslední, nejvzdálenější vzdálenost je o intuici a jejím využití v detekci konfliktu ještě dříve, než se hrozba stane jasně identifikovatelná prostřednictvím některého z našich smyslů. Opět připomínám, nejde o žádné nadpřirozené schopnosti, o tom si můžete více přečíst například zde. Dle mého názoru je právě toto skutečná sebeobrana, protože efektivně učí, jak se do konfliktu vůbec nedostat a o to v sebeobraně vlastně jde, že? Tuto vzdálenost má opět relativně dobře zpracovanou FDG a to je dle mého názoru budoucnost výuky sebeobrany (nejen) pro civily. I o tom se je možné se dočíst například zde.
O využití intuice jsem na stránkách webu bojovky.info psal již relativně dost. Pojďme se nyní více zaměřit na vztah mezi strachem a intuicí. Představte si situaci, kdy vám najednou začne někdo posílat výhružné vzkazy a SMSky. Samozřejmě začnete hned přemýšlet, kdo vám je asi posílá, ale již v této fázi děláme chybu, když přemýšlíme spíše o tom, kdo nám vzkazy asi posílá místo toho, abychom přemýšleli o tom, kdo si myslíme, že by nám vzkazy mohl posílat. Na první pohled malý sémantický detail, ale ve skutečnosti nás právě tento detail blíže posune k identifikaci možného agresora. V tom druhém případě totiž přemýšlíme, kdo by to mohl udělat (technicky, časově…) ať už motiv má (respektive my ho známe) anebo ne. A teprve poté začneme přemýšlet vylučovací metodou nad motivy jednotlivých osob. Byli byste překvapeni, jaké motivy často nakonec mají, aby vám život ztrpčovali…. Na jedné straně můžete propadat frustraci, že takových lidí se zcela jistě najde mnoho, protože člověk je komplikovaný tvor a počet motivací je fakticky obrovský. Pravdou však je, že člověk je tvorem předvídatelným a jeho motivace jsou velmi základní. V této souvislosti si vybavuji knihy S.K.Hayese o japonském bojovém umění ninjutsu, které zmiňuje pět základních vlastností – lidských slabostí, které agent ninja mohl využít, aby ovlivnil či získal informaci od jiného člověka (sex, ego, lakotu,…). Jak vidíte, od té doby se člověk nezměnil 😉 Pointa je, že musíme změnit náš způsob uvažování, pokud chceme včas detekovat hrozbu.
Těmto signálům z okolí se v teorii sebeobrany říká „před konfliktní signály“ a jedná se o takové signály, které nalezneme v prostředí nebo u potenciálního útočníka, a které nás mají varovat, že se „blíží bouře“. Ostatně právě v případě blížící se bouřky také dokážete s dostatečně velkým předstihem zjistit, jestli bude bouřka a odpovídajícím způsobem se na ní připravit, že? A nyní nemyslím předpověď počasí (ačkoliv to je také dobrý zdroj signálů ;-), ale chování zvířat a hmyzu před bouřkou, vůně vzduchu, vzhled a barva mraků, atd. Není to tedy o tom, jak se již chovat v bouřce (nestát u stromu, nevystrkovat a nedržet kovové tyče na louce, apod.), tedy již o řešení konfliktní situace (s přírodou), ale o její prevenci, což znamená, že si vezmeme pláštěnku, či deštník, anebo se jen prostě uchýlíme do útulné kavárny a tam v klidu u dobré kávy přečkáme bouřku.
Jinými slovy tímto způsobem jsme udělali taková opatření, díky kterým jsme bouřku, její fyzický dopad na nás, nemuseli vůbec řešit. Tento typ prevence je kombinací naší intuice (vnímáme anomálii – specifické změny v počasí od standardního stavu) a informací přijímaných našimi smysly – zraku a sluchu v tomto případě. Mezilidský konflikt je daleko traumatizující a intenzivní, tak proč by to mělo fungovat jinak? Principy jsou stejné, naučme se je tedy využívat a drtivou většinou konfliktů a hrozeb dokážeme identifikovat ještě dříve, než se vyeskalují do fyzického konfliktu. A co je hlavní, budete moci žít bez paranoie a strachu, protože budete vědět, že pokud se „blíží bouřka“, vy to včas poznáte.
„Technologie nás nezachrání. Naše počítače, naše nástroje, naše přístroje nestačí. Musíme se naučit důvěřovat své intuici, našemu vnitřnímu rádci a příteli.“
Joseph Campbell
Zdroj: The Gift of Fear and other survival signals that protect us from violence; Gavin de Becker; 1998; Little, Brown and Company; ISBN: 0-440-22619-8
Jarda Kolcun
