Co to tedy vlastně je intuice, onen divný pocit, který patrně každý z nás někdy zažil? To, co mnozí ignorují, je fakticky kognitivní proces, který je daleko rychlejší, než naše vědomé, racionální uvažování.
Tento proces není založen na logice, na krok-za-krokem specifikaci problému, jeho analýze, identifikaci možných řešení a vybrání takového, které je pro daný problém nejvhodnější. A proto, že jsme takto vyučováni již od dětství, důvěřujeme spíše procesu, který je pomalý a často rozeznává pouze dva stavy – černá/bílá, vinen/nevinen, avšak skutečný život zná „mnoho odstínů šedi“ (a není jich jen padesát 😉
V okamžiku, kdy nemáme dostatek času a musíme se rozhodnout, právě intuice je jediná cesta, jak jednat pod stresem. V opačném případě nás zahltí stres takovou intenzitou, že se projeví některá z instinktivních úlekových reakcí (boj-útěk-zamrznutí). Intuice je fakticky proces od A do Z bez vědomé znalosti, že tu byly mezikroky B, C, D…Je to tedy o tom vědět, aniž byste věděli, jak jste k tomu došli. Po vás se pouze chce, abyste důvěřovali své intuici a neztráceli čas (často zbytečnou) analýzou finální informace. Velice pravděpodobně dojdete ke stejnému výsledku, ale pak již může být pozdě cokoliv podniknout…. Vždyť slovo intuice pochází z latinského „tuere“, což je v překladu „chránit, hlídat“. A přesně tohle naše intuice dělá – chrání nás. Asi mi dáte za pravdu, že nevěřit takovému skvělému ochránci je přinejmenším nemoudré.
V přírodě si například žádné zvíře nemůže dovolit podobný pocit ignorovat, protože to může znamenat, že by také mohlo být následně sežráno. U nás toto nehrozí už „nějakou dobu“, takže se cítíme více v bezpečí a začínáme k naší velké škodě ignorovat primitivní, přesto však velice spolehlivé signály. A místo toho, abychom se jim opět naučili rozumět, se soustředíme na čím dál brutálnější techniky sebeobrany ve falešné naději, že toto nás ochrání od konfliktu…. Také se vám to zdá nelogické a krátkozraké???
Univerzální využití intuice
Vzpomínám si jednoho kolegu, který měl neskutečný talent (nyní již vím, že se jednalo o intuici) objevit v sebevíce složitém finančním výkazu chybu (pokud tam samozřejmě byla). Stačilo se mu podívat na report a během pár vteřin ukázal na řádek, který se mu nezdál. A měl pokaždé pravdu. Když jsem se ho ptal, jak je to možné, nedokázal mi to logicky vysvětlit. Když očima projížděl report, v určitém okamžiku dostal „divný pocit“, že je něco špatně. V tu chvíli nevěděl přesně co, natož ani jak to opravit, jen věděl, že „je něco špatně“. A podobné pocity bychom zcela jistě objevili prakticky v jakémkoliv oboru lidské činnosti (další příklad je znám například u specialisty na posuzování padělků obrazů, který také dokázal velmi úspěšně odhalit padělky během několik vteřin, ale přitom nedokázal vysvětlit, jak to ví). Není to tedy výlučně u policie, armády, záchranářů, či hasičů, jak se to občas prezentuje. V těchto povoláních se tato dovednost cení zlatem, protože velmi často zachraňuje lidské životy.
Pojďme si nyní uvést jeden ilustrační příklad, na kterém si ukážeme, jak moc nám v (civilní) sebeobraně uniká pointa….
Skutečný případ…
Pravděpodobně ji sledoval už nějakou dobu. A velmi pravděpodobně se nejednalo o jeho první oběť. Toho pátečního večera, kdy mnoho lidí dělá velké nákupy na víkend, i Jana, hlavní postava našeho příběhu provedla takový nákup, ale bohužel přecenila své schopnosti vše unést najednou. A když se rozhodovala, jestli jít na dvakrát, anebo se přesto pokusit celý nákup pověsit na všechny možné části svého těla, udělala svou první chybu – svůj rozhled po okolí obětovala na úkor pohodlnosti. Jakmile se jí podařilo pobrat celý nákup a blížila se ke vstupním dveřím, zjistila, že dveře bytového domu jsou otevřené. Pravděpodobně je někdo opět zapomněl zavřít…“a pak tu nemá docházet k vykradeným bytům“, pomyslela si. Jakmile vešla dovnitř domu, hned za sebou dveře zavřela a ujistila se, že jsou skutečně zavřené. Poté opět posbírala svůj nákup a přesouvala se k výtahu. Bohužel však, přesně dle Murphyho zákona schválnosti, se jí jedna taška protrhla a ven se rozkutálely konzervy a další věci.
Když je začala s povzdechem sbírat, najednou se odněkud ozvalo „mám to, hned vám ji přinesu“. Ačkoliv se Janě hlas příliš nelíbil, jakmile uviděla mladého muže s přátelským úsměvem, ignorovala svůj „divný pocit“ a vzala si od něj konzervu. „Já vám pomohu, počkejte. Držte si ten pytlík a já vám do něj opět nandám vše, co vám vypadlo.“
„Ne, ne, díky, to zvládnu,“ odpověděla Jana a její „divný pocit“ zesílil. „No, nevypadáte na to, že to zrovna zvládáte. Na jakém patře bydlíte?“, neustále s úsměvem se zeptal onen muž. Na chvíli se odmlčela a pak odpověděla, že bydlí na čtvrtém patře, ale že je skutečně v pohodě a zvládne to sama. Ale vypadalo to, jako by ji vůbec neslyšel, podal jí pytlík a už jí začal skládat do náruče veškerý nákup se slovy „To je náhoda, já jedu také do čtvrtého patra a už jdu pozdě, protože se mi rozbily hodinky. Tak už neztrácejme čas a nechte si pomoci.“ Jana mu na to odvětila „Opravdu nepotřebuji pomoci, díky, zvládnu to. Klidně jeďte.“ Muž se na ní podíval a řekl jí „víte….měla byste si nechat pomoci, protože to očividně nepoberete,“ a vzal ji jeden z naplněných tašek. Jana na malý okamžik tašku odmítala předat, ale pak, a to byl signál pro muže, že se mu rozhodla věřit, mu tašku předala. „Tak už pojďme,“ řekl a nastoupil do výtahu, „máme tam hladovou kočku.“ Ačkoliv měla Jana stále onen „divný pocit“, logicky si vše odůvodnila tím, že co by se vlastně mohlo stát, když se přeci snaží jen pomoci a navíc vypadá i velmi přátelsky. Poté, co vyjeli výtahem do čtvrtého patra, muž neustále udržoval konverzaci, „…a víte, že kočka vydrží nejíst tři týdny? No fakt, nedávno jsem to zjistil, když jsem zapomněl krmit kamarádovu kočku a přesto to přežila.“ Jana nyní stála před svým bytem a poděkovala mu za pomoci s tím, že teď už to zvládne. Ale muž, místo toho, aby se rozloučil, odvětil „ne ne, když už jsem s vámi jel tak dlouhou cestu, tak vám to pomohu přinést až do kuchyně.“ Když viděl, že Jana váhá, ještě dodal “jen vám to pomohu donést do kuchyně a odcházím, slibuji.“ Jana jej vpustila dovnitř a…muž svůj slib nedodržel….
Další vyprávění je již vyprávění o znásilnění i velkém štěstí, díky kterému se jí podařilo v nestřežené chvíli z bytu utéci. Později se zjistilo, že si tím velmi jistě zachránila život, protože onen muž všechny své oběti po znásilnění zabíjel….
V čem je tento příběh poučný? Jana měla opakovaně „divný pocit“, který však neuposlechla, protože nezaznamenala hrozbu prostřednictvím jednoho či více ze svých smyslů (zrak, sluch..). Agresor posílal mnoho signálů, že vše, co dělá, není jen z dobroty jeho srdce. To vše si rozebereme později v dalších dílech. Nyní se ještě zkusme zamyslet, jak by zde pomohla tradičně vyučovaná bojová umění, nebo sebeobrana. Troufnu si říci, že drtivá většina oněch tzv. sebeobranných systémů by situaci řešila velmi pravděpodobně až v okamžiku, kdy by se za Janou zavřely dveře a agresor již měl v ruce nůž (kterou poté Janu ohrožoval, pokud mu nebude po vůli).
Instruktoři, kteří se zabývají bojem nožem, vám zcela jistě potvrdí, že situace, kdy neozbrojený obránce stojí proti ozbrojenému agresorovi (který navíc s nožem již opakovaně zaútočil s cílem zabít), je VELICE ošemetná situace, se kterou by měl problém i expert. Možná by přežila, možná ne. To teď není důležité. Spíše si položme otázku, jestli lze takovou situaci řešit jinak, a možná i lépe? Odpověď asi již znáte, ano, dá se to řešit a to tak, že uděláme vše pro to, abychom se do takové situace nedostali. Pamatuji si, že takovou radu jsem od svých instruktorů dostával často, ale „nedostat se do takové situace“ je někdy zatraceně těžké, pokud drtivá většina tréninku se soustředí až na fyzické řešení situace, že?
A nyní si pojďme podrobněji rozebrat výše popsaný případ. Zde je možné identifikovat několik hlavních varovných signálů:
Vynucené parťáctví
Tohle je asi jedna z nejčastější manipulativních technik, jejíž úkolem je přesvědčit oběť, že „jsou na stejné lodi“ a právě proto by mu měla Jana důvěřovat. Agresor tak často používá slovní obraty jako je „musíme přeci táhnout za jeden provaz“, „tak s tím něco uděláme“, „jak tohle zvládneme?“, kde často používá první osobu množného čísla. Klasický příklad tohoto vynuceného parťáctví je vidět v seriálu House of games, kde vidíte mladého vojáka, který večer, těsně před zavřením pobočky, vejde do banky Western Union. Chce se zeptat, jestli mu již přišly peníze, které si nechal poslat. Postaví se proto do fronty a jakoby mimochodem se s ním dá do řeči nějaký muž, který “čirou náhodou” má podobný dotaz. Vojákovi proto navrhne „Pojďme se domluvit, že když mě přijdou peníze a vám ne, půjčím vám je a vy mi je pak pošlete, až budete mít, souhlasíte?“ Voják je ohromen to laskavostí a souhlasí. Na to muž odvětí, „to je v pořádku, koneckonců vy byste pro mne udělal to samé, že?“ Když pak na ně přišla řada, po dobře zahraném překvapení muž zjistil, že mu peníze ještě nedošly a voják mu následně bezelstně půjčil požadovaný obnos s tím, že si muž nemá dělat starosti a až peníze dorazí, má mu je poslat na tu a tu adresu. Ve skutečnosti však onen muž žádné peníze nečekal a v bance si pouze vyhlížel svou další oběť.
V případě Jany, měla tedy jasně odpovědět „Nezlobte se, ale o vaši pomoc jsem se neprosila a nepotřebuji ji.“ Normální člověk by se stáhnul a dále již nenaléhal. Ale jak již víte, onen agresor v případě Jany se nenechal tak snadno odbýt.
Je důležité pochopit, že toto vynucené parťáctví je běžné v mnoha situacích, ale v případě, kdy se něco podobného objeví v situaci, kdy zcela cizí člověk nabízí pomoc cizí ženě, stojí to přinejmenším za pozornost. Nemusí to však nutně vždy znamenat, že takový člověk je hned násilník. Svět není černobílý ani v tomto případě….proto je nutné vnímat další signály, které nám ukáží skutečné úmysly potenciálního agresora.
Zdroj: The Gift of Fear and other survival signals that protect us from violence; Gavin de Becker; 1998; Little, Brown and Company; ISBN: 0-440-22619-8
Jarda Kolcun
