Šarm a příjemné vystupování je potenciálními agresory také často používáno při manipulaci s budoucí obětí. Dříve se v kurzech sebeobrany vyučovalo, že agresor je nejčastěji potetovaný, holohlavý a v otrhané páchnoucí bundě, ale naštěstí se od tohoto archetypu útočníka upouští.
V konfliktních situacích, kdy se nacvičuje reakce obránce, se nyní objevují i na první pohled příjemní lidé, kteří se usmívají a jednají jako vaši „nejlepší přátelé“.
Vzpomínám si na reakci jedné z dívek po závěrečném kurzu sebeobrany, kdy za námi přišla a řekla „pánové, máte můj obdiv. Nejen za to, jak skvěle jste celý kurz postavili, ale i za to, že jsme si uvědomila, že ne vždy, když se na mě muži usmívali, to se mnou mysleli dobře a naopak, muži, kteří se někdy na mne mračili a mohli být i dosti odměření, to ne vždy mysleli se mnou špatně.“
Toto je přesně to, o čem hovořím – agresor nemusí být vždy „zlý vlk“. Příjemné vystupování je třeba brát jako strategii sociální interakce. Navíc lidé, kteří touží ovládat jiné, se vždy snaží vystupovat jako „fajn člověk“, se kterým byste rádi trávili svůj čas. Přečtěte si prosím znovu minulou část – co se stalo Janě a zkuste v něm rozeznat výše uvedené manipulační techniky. To jsou přesně anomálie, které musíme v komunikaci hledat, abychom dokázali hrozbu identifikovat ještě ve fázi, kdy není vyhrocená do verbální či dokonce již fyzické podoby.
Příliš mnoho detailů
Lidé, kteří se budou snažit s vámi manipulovat, budou často uvádět více detailů, než by bylo potřeba. Opět doporučuji přečíst případ Jany a hledejte informace, které Jana fakticky nepotřebovala vědět. Když lidé hovoří pravdu, necítí potřebu ji dále rozvádět do dalších detailů. Tak to prostě je. Ti druzí se vás však budou snažit zavalit zbytečnými detaily, aby jednak odvedli vaši pozornost (kočky, rozbité hodinky) a zároveň i udržovali komunikaci v běhu a nedali vám tak šanci přemýšlet.
Škatulkování
Další manipulační technikou je tzv. škatulkování, kdy agresor doufá, že oběť vyjádří své sympatie a tím ji dostane na svou stranu. Například „taková krásná žena jako vy, by asi normálně nehovořila s mužem, jako jsem já, co?“ V případě Jany, poté, co se snažila odmítnout agresora, on namítnul „ale no tak, já snad nevypadám nebezpečně, že ne?“ Tato technika většinou zahrnuje mírnou urážku, kterou je možné snadno vyvrátit. Opět jde o další anomálii v komunikaci, na kterou je nutné si dát pozor, protože jejím cílem je získat důvěru oběti.
Lichvářská půjčka
Další anomálie, které si Jana pravděpodobně podvědomě všimla (ale následně ji ignorovala, jako mnoho dalších předtím), je metoda, kdy se agresor snaží vás vmanévrovat do situace, kdy si o pomoc řeknete a tím pádem budete cítit jistou vděčnost, že takovému člověku něco dlužíte, třeba to, že mu budete „aspoň trochu důvěřovat“.
Nesplněné sliby
Agresor slíbí cokoliv, aby oběť dostal tam, kam potřebuje. V případě Jany – “jen vám to pomohu donést do kuchyně a odcházím, slibuji.“ Napadají mne však i další podobné sliby „drž hubu a neublížím ti“, „dělej, co ti řeknu, a nic se ti nestane“. Ale opět i zde platí, svět není černobílý a neexistují jasná pravidla typu „když – tak“. Vždy musíte vnímat kontext a hlavně hledat více anomálií, než si uděláte nějaký názor a budete jednat.
Znehodnocení slova „ne“
Pokud si opět přečtete případ Jany, rozeznáte v něm několik okamžiků, kdy Jana buď odmítla, anebo velice váhala. Ale agresor jakoby slovo „ne“ nevnímal. S jakoukoliv cizí osobou, pokud nerozumí v jakékoliv situaci slovu „ne“, je nutné se mít velmi na pozoru. Pokud byste toto ignorování vašeho zamítnutí ignorovali, je to podobné, jako byste agresorovi řekla „OK, udělám vše, co řekneš“. Je důležité si uvědomit, že prosté „ne“ je již kompletní věta, která nemusí být doplňována dalšími vysvětlujícími slovy. Velmi záleží na tónu, jakým toto slovo pronesete a vaší řeči těla, které tuto větu doprovází. I toto se podrobněji probírá na kurzech FAST Defense Global tak, aby se lidé na seminářích naučili komunikovat bez jakýchkoliv pochybností.
Je zajímavé, že podle jedné studie se muži velmi bojí, že by se jim ženy mohly smát (malé přirození, nedostatečný výkon při sexu, hloupý, atd.). Ženy se naopak bojí, že by jim muži mohli ublížit fyzicky. Záměrně teď nechci rozebírat rozdíly v mozku ženy a muže, protože to není cílem tohoto cyklu. Každopádně je to však velice zajímavý poznatek, že? Vraťme se opět k predikci hrozby.
Predikce hrozby
Pokud se bavíme o predikci možné hrozby, pak tuto samozřejmě není možné postavit čistě na statistických či demografických datech. Jinými slovy, pokud budeme chtít predikovat (předpovědět) pravděpodobnost hrozby v parku, pak není možné postupovat takto: V parku máme 100 osob, z nichž je 50 dětí, takže nepředstavují riziko znásilnění. Pak tu máme 25 žen, které jsou patrně matky oněch dětí a ty také nepředstavují riziko. Mezi zbývajícími 25 osobami je 17 v seniorském věku, takže tam je riziko také nízké. Zbývá osm osob, které jsou muži a jsou i ve správném věku. Z nich je pět mužů, kteří očividně patří k ženám s dětmi, takže zbývají tři muži, které mohou představovat jisté riziko, protože jsou zde sami. Daleko lepší postup je vnímat celé prostředí a vnímat všechny osoby v kontextu času (kdy se v parku nacházíme), místa (opuštěné místo vs. často navštěvované), apod. A na základě těchto informací a signálů jednat.
Zatímco v prvním případě predikce bude má pozornost zaměřena pouze na ony tři muže a mohu tak být překvapen útokem od osoby, od které bych to nečekal, protože nebyla například v mnou vytipované skupině podezřelých osob. Ve druhém případě budu však vnímat celé prostředí, a dokážu včas zachytit změny v chování, interakci s jinými osobami, apod. O tom je skutečná prevence v sebeobraně. Je to takzvaně „vyšší dívčí“ v porovnání s čistě fyzickým řešením konfliktu, ale pokud investujete svůj čas do pochopení a aplikaci této metody, pak nebudete nutně muset řešit každý konflikt pomocí hmatů a chvatů a to už stojí za zvážení, že?
Věřte, že pokud se vám tedy ozve váš „vnitřní poplach“, pak je to a) vždy reakce na něco, co se již děje (ale vy to ještě nemusíte vnímat prostřednictvím jednoho ze svých pěti smyslů), b) je to vždy ve vašem zájmu. Intuice je navíc něco, co se neustále vylepšuje dle toho, jak dobře se pro vás dané prostředí stává známým. Zpočátku tak pro vás bude prostředí (např. cizí město, kam jste se přestěhovali) stresující, ale jakmile budete v daném místě trávit více času, poznáte lidi, kteří se zde pohybují, budete vidět, jak a jestli spolu hovoří, jak daleko od sebe stojí, kde stojí, kdo se v daném prostředí také obvykle pohybuje, atd. Prostředí se pro vás stane známým a pak jakékoliv anomálie dokážete včas rozeznat a dle toho se zařídit.
Pokud bychom se pokusili seřadit takové signály podle naléhavosti, pak nejdůležitější jsou ty, které v nás rovnou vyvolají pocit strachu, a měli bychom jim pokaždé naslouchat, protože jde o naši ochranu. Následují takové, díky kterým máme nejasnou obavu, podezření, váháme, pochybujeme, jsme nejistí, či máme jen pocit, že je něco špatně.
Zajímavé je, že někteří lidé reagují na podobné signály černým humorem. Například vás napadne „to by byla legrace, kdyby mě zrovna dneska, po to všem, co jsem dnes již zažil, ještě někdo přepadl…“, případně „to je ale divný balík, to je asi bomba, ha ha.“ Skutečné případy pak ukázaly, že naše podvědomí mělo již informace, kterým jsme v tu chvíli dosud nerozuměli, a pak se ukázaly jako pravdivé…Svou pozornost byste takovým náhlým myšlenkám měli věnovat zvláště, pokud vás napadnou zničehonic. Něco jiného je, pokud jste si těsně předtím četli o něčem podobném, případně viděli v nějakém válečném/kriminálním filmu, apod. (a je tu tedy vybudovaná jistá asociace). Zajímavé je, že toto jsou až příliš často myšlenky lidí, kteří následně přesně toto zažili…a měli štěstí, že přežili. Přemýšlejte tedy o svých myšlenkách, zvláště když vás napadnou „zničehonic“.
Zdroj: The Gift of Fear and other survival signals that protect us from violence; Gavin de Becker; 1998; Little, Brown and Company; ISBN: 0-440-22619-8
Jarda Kolcun
