Quo Vadis sebeobrano? 7 – Biometrické signály

V předchozí část jsme začali podrobněji rozebírat jednotlivé domény, kterým bychom měli věnovat zvýšenou pozornost při vyhodnocování svého okolí. Začali jsme kineziologií a nyní budeme pokračovat takzvanými biometrickými signály.

Biometrické signály

V okamžiku, kdy člověk zažívá nějaký stres, jeho tělo začne reagovat. Ať už se jedná o nějaké ohrožení, či silnou emoční reakci, vždy se to projeví na úrovni fyzické, tedy tělesné. Tyto změny jsou vyvolané aktivací autonomního nervového systému (ANS), konkrétně sympatikem a parasympatikem, které naše tělo buď vybudí => sympatikus (uvolní speciální “hormonový koktejl”, jehož hlavní součástí je například i nám známý hormon adrenalin), anebo naopak organismus zklidní => parasympatikus (a uvolní se jiný “koktejl”, kde hlavní úlohu hraje hormon endorfin).

A proč je nutné toto sledovat? Protože biometrické signály jsou výsledkem emočního vzrušení. A to je buď proto, že daná osoba něco právě zažívá, anebo zanedlouho zažívat bude. Může to být pracovní pohovor, zkouška, či prezentace na veřejnosti. Ale i stav těsně před bojovou akcí, ať už jde o přepad anebo sebevražedný útok. Tyto reakce těla úzce souvisí s instinktivními reakcemi typu strnutí – útěk – boj a proto je nutné vždy vše vnímat v celkovém kontextu.

Tělo se přirozeně snaží udržet si jakousi rovnováhu, jak na úrovni fyzické (nespadneme ze židle, z kola, apod.), tak i psychické (nezhroutíme se psychicky, nenaštveme se kvůli každé hlouposti, apod.) Jakmile je toto equilibrium porušené, tělo na tento psychický/fyzický stres reaguje právě těmito biometrickými signály, které je dobře znát. O jaké signály se tedy jedná? Pocení, zúžené zorničky, zrychlený tep, ztráta jemné a komplexní motoriky, ztráta racionálního uvažování (a nástup výše uvedených instinktivních reakcí), tunelové vidění a slyšení, atd.

Doporučuji absolvovat některý z kurzů Adrenaline Stress Response Trainingu, kde si můžete zažít na vlastní kůži, jaké to je (a naučit se s těmito reakcemi následně pracovat). O to lépe je pak budete schopni rozeznat i u jiných osob.

Pokud bychom se podívali blíže na typ emocí, které toto equilibrium porušuje, pak se jedná o:

• Hněv – již dříve zmiňovaný psycholog Paul Ekman tvrdí, že „tváří útoků a násilí je hněv“. Tato emoce může vzniknout proto, že jsme psychicky nebo fyzicky nespokojeni se stavem, v jakém se právě nacházíme. Z evolučního hlediska je hněv velmi důležitý pro naše přežití – aktivuje vše, co je potřeba pro boj s hrozbou. Naštvaný člověk se navenek většinou projevuje brunátnou tváří, zrychleným tepem, rychlejším dýcháním, v kombinaci se specifickou mimikou, gesty, atd.
• Strach – tato emoce úzce souvisí s předchozí. Strach je výsledkem událostí, které nám mohou způsobit fyzickou nebo psychickou újmu. Díky evoluci máme tři základní reakce na ohrožení -> strnutí, útěk a boj. Strach je spojován s prvními dvěma reakcemi. Člověk, který zažívá strach má většinou rozšířené zornice, zvýšené pocení a tep i zrychlené a mělké dýchání.
• Pohrdání – i tato emoce úzce souvisí s instinktivními reakcemi. Je to jakýsi přechod k agresivní instinktivní reakci (boj). Člověk, který intenzivně pohrdá ostatními, se nakonec pravděpodobně uchýlí k nějaké formě násilí. Tato emoce se projevuje zrychleným dýcháním, zvýšenou produkcí slin a zvýšeným tepem.

Od emocí, tedy psychických projevů se pojďme přesunout k fyzickým projevům, jako jsou rozšířené zornice, třas rukou a neklidné podupávání, pozice těla, atd.

Zornice v lidském oku se dokáže roztáhnout ze 2 mm na více jak dvojnásobek (až 5 mm). To je v případě, že lidé vidí něco zajímavého, přitažlivého, ale i naopak něco odpudivého či dokonce bolestivého. Právě akce zornice je přímo spojována s výše popsanými emocemi a podle opakovaných studií (např. University of Chicago – profesor Eckhard H.Hess) je reakce zornic dosti spolehlivým indikátorem, že se něco děje.

Se změnami v oblasti emocí také souvisí častější mrkání. Toto je často opomíjený signál. Čím větší stres, tím častěji člověk začíná mrkat. To bylo například hezky vidět o amerického prezidenta Billa Clintona, který se v roce 1999 snažil přesvědčit veřejnost, že s Monicou Lewinskou skutečně nic neměl. Jeho řeč těla jej však spolehlivě odradila. Časté mrkání u Clintona také odhalila fakt, že mu jednak tato situace nebyla příliš příjemná, a také fakt, že byl velmi naštvaný. Normální frekvence mrkání je 6-10 za minutu. Clinton během své obhajoby mrknul skoro 60x za vteřinu.

Tunelové vidění / slyšení je dalším projevem nadměrného stresu, na který se člověk již nedokáže adaptovat a přední mozek, zodpovědný za racionální uvažování, předává řízení těla amygdale, která je zodpovědná za aktivaci instinktivních reakcí. Dá se to představit jako situace, kdy se události kolem vás dějí tak rychle, či tak intenzivně, že je již nejste schopni analyzovat a zvolit svůj další krok a proto předáte řízení staršímu a zkušenějšímu parťákovi, který je sice starší a primitivnější, ale má lepší zkušenosti v oblasti přežití. V tom okamžiku se soustředíte jen a pouze na hrozbu a přestáváte vnímat vše ostatní. Všechny vaše zdroje jsou soustředěné na vnímání aktuální hrozby, nic dalšího je nesmí teď rozptylovat. Proto v okamžicích velkého stresu neslyšíte rady kouče v ringu, případně parťáka, který stojí vedle vás. Vy jste soustředěni jen a pouze na hrozbu před vámi (střelec, soupeř, auto…) A ačkoliv se to může na první pohled zdát jako špatné řešení, evoluce nám ukazuje opak. Jakmile se zbavíme akutního nebezpečí, člověk jeskynní (amygdala) opět vrátí vládu filozofovi (přední mozek), který se nyní může rozhodnout, co dál.

Pomineme-li mimiku a mikro výrazy, o kterých jsme si krátce pověděli v části věnované kineziologii, tvář může také prozradit, že se něco děje bez toho, aby se nějak zásadně změnila mimika – může zbrunátnět, zblednout, objeví se tik, apod. Vše, co neodpovídá klidovému stavu, stojí za pozornost. Náhlá změna barvy ve tváři mezi takové odchylky rozhodně patří.

Suchá ústa jsou také signálem stresu. ANS automaticky přesměrovává tekutiny do důležitějších částí těla, případně se jich zbavuje jako nadbytečné váhy. Výsledkem je tak častější polykání a pohyb jazyka a úst k získání potřebných slin.

Trup a jeho pozice se také mění v závislosti na intenzitě stresu. Buď se hrudník zvětšuje tak, aby člověk vypadal opticky větší, případně se krčí a choulí tak, aby byl co nejmenším cílem. Čím větší intenzita stresu, tím více se člověk uchyluje k tzv. embryonální poloze, kdy si chrání měkké části těla a hlavu.

Pojďme si to tedy shrnout:

• Biometrické signály jsou projevem autonomního nervového systému (ANS). Nelze je tedy vědomě ovlivnit. Je však možné zapracovat na své fyzické a psychické odolnosti tak, aby se jejich projev co nejvíce oddálil. Proto je tu například systém TacFit či A.S.R.T.
• Biometrické signály jsou velmi spolehlivým ukazatelem, že je něco jinak, nicméně mohou být vyvolány i uměle, tzv. chemickou cestou (drogy, apod.). Nic to však nemění na tom, že i tehdy jde o odchylku od „baseline“ a takovému člověku je nutné věnovat svou pozornost a vyhodnotit jeho nebezpečnost.
• Tak jako v předchozím případě i zde je nutné sledovat více signálů a vnímat je v celkovém kontextu. Usuzovat z jednoho projevu/signálu, je nepřesné a často i zavádějící.

Další díly:

Quo Vadis sebeobrano? – část 1. – Úvod
Quo Vadis sebeobrano? – část 2. – Proaktivní vs reaktivní
Quo Vadis sebeobrano? – část 3. – Intuice v sebeobraně?
Quo Vadis sebeobrano? – část 4. – Profilování
Quo Vadis sebeobrano? – část 5. – Lidé jsou líní lháři
Quo Vadis sebeobrano? – část 6. – Kineziologie v sebeobraně
Quo Vadis sebeobrano? – část 7. – Biometrické signály
Quo Vadis sebeobrano? – část 8. – Proxemika
Quo Vadis sebeobrano? – část 9. – Geografie
Quo Vadis sebeobrano? – část 10. – Ikonografie a Atmosféra
Quo Vadis sebeobrano? – část 11. – Praxe

Left of Bang: How the Marine Corps’ Combat Hunter Program Can Save Your Life; Patrick van Horne; Black Irish Entertainment LLC (17 Jun 2014); ISBN-10: 1936891301