Quo Vadis sebeobrano? 5 – Lidé jsou líní lháři

V předchozí část jsme si řekli něco o profilování a jeho důležitosti v prevenci. V této části si řekneme více o tzv. intuitivním rozhodování. O čem tedy je tzv. intuitivní rozhodování?

Jde o rozhodování, které jde mimo vědomou úroveň přemýšlení. Zatímco přední mozek je centrum racionálního uvažování, střednímu mozku se také někdy říká mozek savce. Zde jsou zaumatizované reakce a velmi pravděpodobně zde sídlí centrum „šestého smyslu“, který nám říká, že „něco je špatně“. Této části mozku se přiřazuje kontrola úzkosti, strachu, sociálního a emočního chování. Tato část mozku je plně soustředěna na to, aby člověk přežil. Neřeší etickou otázkou jeho činnosti (to je úkol předního mozku), hlavní je přežít, tečka. Zde sídlí také třeba právě amygdala, jež aktivuje emoční reakci. Ta se dá rozdělit na tři hlavní typy:

1. Freeze – Strnutí – jde o reakci těla, kdy v okamžiku nebezpečí strnete a nehýbete se (často dávaný příklad je reflektory auta oslněná srnka v noci na silnici). Většina predátorů v přírodě reaguje právě na pohyb, takže tato reakce vám může zachránit život bez toho, abyste o ní nejdříve přemýšleli, zvažovali pro a proti a teprve pak se rozhodli. Pamatujte, že jde o instinktivní reakci, nikoliv o reakci vědomou.

2. Flight – Útěk – druhou reakcí je zběsilý útěk směrem od nebezpečí. Klíčové zde je slovo „zběsilý“, nejde tedy o nějaký promyšlený útěk z místa A do místa B. Touto reakcí se člověk dostane co nejrychleji z dosahu predátora. Logicky platí, že čím větší vzdálenost od predátora máte, tím menší šance je, že nás zraní.

3. Fight – Boj – poslední reakcí je boj. Toto je nejméně chtěná reakce jak pro predátora, tak i pro oběť, protože to často znamená, že dojdou k  větší či menší úhoně oba dva.

Jak tyto informace využít v náš prospěch? Je nutné si uvědomit, že každý máme svůj „osobní prostor“ a pokud nám do něj bez varování vstoupí někdo, koho v něm nechceme a zároveň nás svou přítomností i ohrožuje, pak je pravděpodobné, že se začnou projevovat výše zmíněné reakce. Tyto reakce jsou stejné, ať už jsme v Čechách, u amazonských indiánů nebo u Eskymáků v Grónsku.

Abychom včas odhalili potenciální hrozbu, je nutné využít právě dříve zmiňovanou intuici, která se bude zlepšovat tak, jak budeme získávat nové zkušenosti a dovednosti. Prvním krokem je však identifikovat tzv. „baseline“, tedy „základní stav“ chování lidí, prostředí a situací tak, abychom následně mohli odhalit odchylky a vyhodnotit intenzitu hrozící hrozby. V zásadě se dá říci, že každé prostředí, každý typ situace nebo každý člověk se projevuje prostřednictvím určitých vzorců – pohybu, emocí, chování, interakcí s okolím. Pokud se cokoliv z toho odchýlí od normálu „baseline“), pak se „něco“ děje. Například když někdo není někde, kde by obvykle měl být (prodavačka u kasy, hlídač u vchodu do banky, recepční v recepci, děti na ulici, kde si často hrají, atd.), pak „něco” může být špatně.

Tyto odchylky se prostřednictvím našeho podvědomého vnímání projeví ve formě pocitu, že „něco není v pořádku“, ať už se jedná o vztah s jiným člověkem, procházka ve městě, či pobyt na nějakém místě. A pokud na tento pocit dáme, pak v drtivé většině uděláme dobře. Naneštěstí až příliš mnoho lidí tento pocit zlehčuje, podceňuje či dokonce úplně odmítá namísto toho, aby najednou zvýšili svou pozornost a začali se více dívat kolem sebe. A až když se situace vyvine do viditelné hrozby, teprve pak reagují na střelbu, přepadení, apod. Jenže to je ono tzv. „reaktivní jednání“, o kterém jsem hovořil v předchozích dílech, kdy už se nejedná o preventivní proaktivní jednání. Nyní již je totiž nutné řešit konflikt s využitím verbální či fyzické sebeobrany. A na tom je založená i současná výuka sebeobrany – řešit hrozbu až když je jasně identifikovatelná jako potenciální konflikt. Asi však se mnou budete souhlasit, že toto s prevencí nemá nic společného.

Vraťme se tedy zpět k odchylkám od „baseline“ – Paul Ekman, psycholog a jeden z nejuznávanějších odborníků na mikro výrazy tváře a detekci lží, určil devět základních znaků, které pomohou vcelku spolehlivě určit, jak se člověk zachová v dalším okamžiku. Těmto devíti znakům říká „upřímné signály“ (honest signals) a jedná se o biologické signály, které člověk i zvířata často nevědomky vysílají svému okolí. Pojďme si je nyní stručně popsat:

1. Lidé jsou otroky svého chování

Podle jedné studie na Northeastern University je více jak 93% vzorců chování a pohybů člověka předvídatelných. Jinými slovy řečeno, nejen že lidé raději dodržují stejné rituály ve svém životě, ale nejsou je ani ochotni příliš měnit, pokud je stávající vzorec chování/pohybu příliš nezatěžuje. Ba dokonce jej nejsou ochotni změnit ani poté, co „si nabijí nos“, protože doufají, že příště už to bude zase v pořádku. Přeloženo do praktického jazyka – lidé budou například neustále chodit zkratkou přes železniční trať, i když ví, jak je to nebezpečné, a že už několik lidí zde zemřelo, protože si nebudou připouštět, že by se něco podobného mohli stát právě jim.

2. Lidé jsou líní

Toto úzce souvisí s praktickým příkladem uvedeným v předchozím bodě. Lidé přirozeně vybírají volbu nejmenšího odporu. Pokud jim dáte na vybranou, jestli jít z místa A do B kratší cestou po trávě, anebo o 200 metrů delší cestou po chodníku, velmi pravděpodobně si vyberou první volbu. Ostatně nedávno jsem se bavil s jedním architektem, který mi potvrdil, že právě toto chování již dobrý architekt dokáže zohlednit při stavbě bytového domu i obklopujícího pozemku. Pokud se poté lidé nastěhují do takových oblastí a krátce na to se objeví nově vyšlapané cesty, pak je to známka toho, že architekt při projektování chodníků nepoužíval svou hlavu ani zkušenosti.

3. Lidé jsou mizerní lháři

I tento bod souvisí s předchozím bodem. Dobrý lhář si musí vymyslet dokonalý příběh a neustále si jej pamatovat, aby obstál před ostatními. Musí neustále sledovat i reakce svého okolí, aby viděl, jestli už jeho lež prokoukli, nebo je stále uvěřitelná. To s sebou nese určitý stres, který se dříve nebo později projeví. O tom by mohli vyprávět odhalení špioni či notoričtí (ženatí) sukničkáři 🙂 Každopádně stres související s rozumovou kontrolou a emoční kontrolou tak, aby vše bylo na první pohled v souladu, dříve či později lháře spolehlivě odhalí. Podle jedné studie dokáže člověk současně kontrolovat přibližně 5-9 činností prostřednictvím své krátkodobé paměti. To je velice důležitá informace, protože čím déle máme možnost pozorovat potenciálního lháře, tím pravděpodobněji mu „unikne“ nějaký neverbální projev (nervózní tik, třes, poposedávání, tření si konce nosu, apod.)

4. Lidé strnou, utečou nebo bojují

O tom jsme si řekli více již výše. Jedná se instinktivní úlekové reakce, které nemůžeme ovlivnit na vědomé úrovni. Pro naši potřebu je důležité zmínit, že nám tyto reakce mohou pomoci pochopit, v jak intenzivním stresu se daný člověk nachází a upravit tak svou vlastní reakci na takovou situaci.

5. Lidé telegrafují své záměry

Čím intenzivnější aktivita, tím více emocí se projeví. Ovládat emoce je velmi náročné. Většinou se projeví v našem chování či mimice ve formě tzv. mikro výrazů. Pokud se naučíme tyto mikro výrazy hledat a přečíst, pak dokážeme poměrně spolehlivě odhadnout další kroky té které osoby. Je to podobné jako při pokeru – čím lépe se naučíte „číst“ svého soupeře, tím máte větší šanci uhádnout, co má v ruce. Studenti sebeobrany, kteří se učí fyzickým technikám, se právě proto učí co nejméně “telegrafovat” svůj úder či kop. Trvá to dosti dlouho, než tuto dovednost zvládnou. Emoce jsou však zcela „jiná liga“.

6. Lidé jsou předvídatelní

Ač se to možná nezdá, lidé v drtivé většině případů nejednají spontánně nebo náhodně. Existují studie, které zkoumaly chování lidí (například studie, která zkoumala chování více jak 10,000 lidí prostřednictvím jejich telefonu) a zjistily, že například drtivá většina jejich aktivit se opakuje – například cesta z/do práce, apod. protože lidé často cestují jenom mezi několika málo lokacemi. Pokud bychom tento poznatek aplikovali v armádě při zahraničních misích, pak pro teroristu není těžké identifikovat kudy jednotka pravidelně cestuje z checkpointu A do checkpointu B, zvláště když tři měsíce tudy jezdí prakticky se švýcarskou přesností. A pak nastražení IED (Improvised Electronic Device) – nástražného výbušného zařízení, je pouze otázka správného načasování. A toto lze však samozřejmě aplikovat i do civilní sféry – pokud chodím každý den v noci parkem, protože „když se mi nic nestalo 3 roky, tak se mi určitě nic nestane ani teď“, dávám do ruky případnému útočníkovi spolehlivou informaci, že příště touto cestou půjdu opět. O tom jsem právě hovořil v úvodu tohoto cyklu – je nutné přemýšlet jako lovec/predátor a teprve pak můžeme relativně spolehlivě odhadnout, kde je ideální místo k přepadu…a upravit také své další jednání.

7. Lidé neumí dělat více věcí najednou (multitasking)

Když se lidé věnují jedné věci (například čtení novin), vypadají přirozeně. Jenže zkuste si skutečně číst noviny a zároveň vnímat i své okolí, případně někoho sledovat. Velmi pravděpodobně si nebudete nic pamatovat z novinových zpráv, protože vaše koncentrace bude roztříštěná, nemluvě o tom, že vaše neustále pokukování po člověku, kterého sledujete, bude časem velmi zřejmé. A to se odrazí i na způsobu, jakým budete případně během těchto aktivit s někým konverzovat (číšník v restauraci, partner u stolu, který nemusí tušit, že právě někoho sledujete), ale i ve vaší řeči těla. Ve skutečnosti člověk multitasking (ve smyslu provádění několik vědomých činností) dělat neumí….ne, ani žena ne 😉

8. Lidé jsou v drtivé většině bezmocní vůči útokům

Schválně se někdy během procházky městem zastavte a sledujte kolik lidí má hlavu sklopenou k zemi, na uších sluchátka, píše SMSky, hraje na mobilu hry a přitom vůbec nevnímají své okolí. Obecně platí, že čím více soustředění věnujeme jedné činnosti, tím více přestáváme vnímat své okolí.

9. Lidé neumí dělat velmi mnoho rozdílných věcí

I tento bod úzce souvisí s předchozími body. Ačkoliv se říká, že některý lidé jsou schopni dělat mnoho věcí najednou, ve skutečnosti mají jen více zkušeností a lepší trénink (více o této problematice je v tomto článku), takže dokáží rychleji přepínat mezi jednotlivými činnostmi. Klasický příklad je například šachista hrající šachové partie s více protivníky najednou.

Příště si již řekneme na co se přesně zaměřit při hledání signálů, že „něco je špatně“. V teorii rozeznáváme tzv. šest domén, ale o nich si řekneme více až příště 🙂

Další díly:

Quo Vadis sebeobrano? – část 1. – Úvod
Quo Vadis sebeobrano? – část 2. – Proaktivní vs reaktivní
Quo Vadis sebeobrano? – část 3. – Intuice v sebeobraně?
Quo Vadis sebeobrano? – část 4. – Profilování
Quo Vadis sebeobrano? – část 5. – Lidé jsou líní lháři
Quo Vadis sebeobrano? – část 6. – Kineziologie v sebeobraně
Quo Vadis sebeobrano? – část 7. – Biometrické signály
Quo Vadis sebeobrano? – část 8. – Proxemika
Quo Vadis sebeobrano? – část 9. – Geografie
Quo Vadis sebeobrano? – část 10. – Ikonografie a Atmosféra
Quo Vadis sebeobrano? – část 11. – Praxe

Zdroje: F.A.S.T. Defense metodika pro Senior Instruktory

Left of Bang: How the Marine Corps’ Combat Hunter Program Can Save Your Life; Patrick van Horne; Black Irish Entertainment LLC (17 Jun 2014); ISBN-10: 1936891301

Jak odhalí policisté zločin dříve, než se stane?; časopis Svět na dlani, číslo 12/2014; str. 78-80

Counscious vs uncounscious Information Processing in the Mind-Brain; Gary Bruno Schmid, PhD, www.mind-body.info

The Gift of Fear: Survival signals that protects us from violence, Gavin de Becker, Bloomsbury Publishing PLC; New edition edition (3 July 2000); ISBN-10: 0747538352

The spreading of disorder; Kees Keizer, Siegwart Lindenberg, Linda Steg; Faculty of Behavioral and Social Sciences, University of Groningen, Netherlands.

The sports gen: Inside the science of extraordinary athletic performance – street smart; David Epstein; Current Trade; 2014; ISBN-10: 161723012X

Combat Hunter – Cognitive Performance Group

Jarda Kolcun