Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 3.

Přečteno: 3137

Devatenáctého února, 2014 skupina 16 velmi zkušených snowboardistů a lyžařů vědomě ignorovala varovné cedule “Vstup pouze na vlastní nebezpečí” v lyžařském areálu Stevens Pass, které se nachází ve státě Washington v “Cascade Mountains” a směřovali do místa zvaný Tunnel Creek, který je známý rozlehlými otevřenými prostorami, hladkým povrchem a velkým sklonem svahu…ale také častými lavinami právě díky výše uvedeným dispozicím.

Navíc povětrnostní podmínky toho dne byly dosti špatné na tak nebezpečnou oblast. Předpověď v této oblasti zněla “velmi vážné nebezpečí s velkou pravděpodobností vzniku lavin”. Ale předchozí bouře přinesla tuny nového čerstvého sněhu, což si samozřejmě členové této skupiny nechtěli nechat ujít, nemluvě o faktu, že to bylo poprvé, co se tato skupina v tomto složení sešla.

I přes všechny varování, které skupina viděla a slyšela, nikdo z nich nezpochybnil skupinové rozhodnutí pokračovat. A přitom jedna z přeživších členek této skupiny, Megan Michelson – ESPN novinářka, později vypověděla, ”pokud by to záleželo čistě na mě, vůbec bych tam nešla. Bylo vidět, že je to až příliš nebezpečné. Ale nálada skupiny byla taková, že jsem nechtěla být tou (jedinou), která odmítne dál pokračovat. Na tuto akci jsem byla pozvána kamarádem a nechtěla jsem, aby se kvůli mně cítil trapně.” Je zajímavé, že ostatní členové poté také vypověděli, že se jim nechtělo dál pokračovat, ale zároveň nechtěli být těmi, kteří “zkazí legraci”. Spoléhali na to, že jich je jednak velký počet a jednak mezi sebou mají zkušené lyžaře. A jak podotknul jeden z nich, fotograf Keith Carlsen, “říkal jsem si, že když všech 15 lidí souhlasí, tak to přeci nemůže být špatné rozhodnutí. Oni snad vědí, co dělají, že? A kdyby to byla totální blbost, tak by se přeci někdo ozval, ne?” Poté, co se všichni spustili z vrcholu hory, spustili obrovskou lavinu, 7,000 metrů krychlových o rychlosti více jak 113 km/hod pohřbila během okamžiku pět členů, z nichž tři nakonec zemřeli na následky svých zranění.

Po této tragédii se mnoho odborníků ptalo, jak je možné, že tak zkušení lyžaři a snowboardisté ignorovali četná varování a neudělali prakticky nic pro to, aby snížili rizika, která na ně prakticky řvala ze všech možných směrů. A proč spoléhali na to, že v množství (členů skupiny) je bezpečí v případě laviny…

3. Přeceňujeme své schopnosti reagovat v nebezpečných situacích

Podle tzv. Dunning-Kruger efektu máme přirozenou snahu přeceňovat své schopnosti v oblastech, ve kterých máme malé praktické zkušenosti. Jen si vzpomeňte na to velké množství hospodských fotbalových/hokejových/politických a jiných “odborníků”, kteří vám přesně řeknou, jak by to udělali oni a samozřejmě lépe. Jenže drtivá většina z nich nikdy na ledě nestála, nebyla pod tlakem fanoušků a kdovíkoho ještě. A tak místo toho, aby si to sami zkusili, raději vypnou hruď a halasně všem vykládají, že oni, oni by to zvládli daleko lépe, ale následně následuje různě dlouhý seznam důvodů, proč teď ne (stáří, zranění, peníze, nedostatečná znalost jazyka, nechuť cestovat, apod.) Ale to vše jsou jen řeči. Velmi pravděpodobně drtivá většina z nich se nikdy v nějaké vypjaté situaci nenacházela a tak nemají ani ponětí, jak se jejich tělo a hlava pod fyzickým či psychickým zatížením zachová. Podle mých zkušeností jsou ti, kteří svůj život zasvětili záchraně lidí z nebezpečných situací (záchranáři, vojáci, policisté), daleko pokornější a jsou si lépe vědomi svých limitů. Dokonce chápou, že jsou situace, kdy ani jejich schopnosti zkušeného profesionála zkrátka stačit nebudou.

4. Máme tendenci souhlasit

Jsme společenští tvorové. Je pro nás přirozené někam patřit. Být něčeho součástí pro nás byl základním předpoklad k přežití již na úsvitu lidstva. V množství je síla. Je daleko snadnější pronásledovat a nakonec i ulovit mamuta ve skupině, než to udělat sám. A navíc právě možnost být součástí skupiny, vám dá přístup k informacím a zdrojům, které byste jinak neměli jako samotář. Jeden z hlavních principů západní výchovy je vychovat člověka tak, aby hladce zapadl do skupiny. Ačkoliv si o sobě (mylně) myslíme, že jsme individuality, ve skutečnosti tomu tak není. Sounáležitost je náš hluboce zakódovaný přístup k ostatním lidem. Existuje množství studií, které tento jev dostatečně prokazují. Například četné studie amerického psychologa Noama Shpancera, či sociálního psychologa Solomona Asche velmi názorně ukázaly, že uděláme prakticky cokoliv, abychom byli součástí skupiny. Při jednom experimentu byl dobrovolník umístěn do skupiny pěti lidí, o nichž se domníval, že jsou také dobrovolníci. Ve skutečnosti se však jednalo o najaté herce.

Lidem ve skupině byly postupně kladeny různé otázky a najatí herci na ně odpovídali vždy (stejně) špatně. Následně položili stejnou otázku i dobrovolníkovi a ten, ačkoliv znal správnou odpověď, raději odpověděl tak, jako jeho předchozí „kolegové“. To se stalo v celých 75% případech. Jen pro představu uvedu jednu z otázek – dobrovolníkům byl ukázán jeden obrázek s jednou linkou a druhý obrázek s různě dlouhými linkami. “Dobrovolníci” měli odpovědět, se kterou linkou se samostatná linka na druhém obrázku shoduje. A ačkoliv je patrné na první pohled, že se jedná o linku C, nakonec se všichni shodli, že linka je shodná s linkou A…..Když po experimentu následně doktor vysvětlil o čem to bylo a ptal se na důvod, proč onen dobrovolník neoznačil zcela jasnou správnou odpověď, vymlouval se na nedostatek času při posouzení délky linky, případně že sice znal správnou odpověď, ale nechtěl být ve skupině potížistou….Experiment pak několikrát zopakovali a pokaždé získali velmi podobné výsledky. Nepodceňujte sílu vašich přirozených reakcí…

5. Chováme se dle mentality stáda

Dříve biologové zkoumali, jak je možné, že se všichni ptáci rozhodnou letět ve stejnou dobu, případně, že se včely rozhodnou přestěhovat. Na základě čeho či koho? Kdo/co je ta autorita? Jakým způsobem si předají signál k vzletu? A postupně zjistili, že ptáci i hmyz mají určité kolektivní myšlení, které biolog Pierre-Paul Grasse nazval „spolupráce bez komunikace“. Současné studie lidského chování ukazují podobný jev stádního chování. Při jednom experimentu bylo jedné menší skupině dobrovolníků nařízeno chodit kolem budovy. Druhé, daleko početnější se neřeklo ani jakým směrem mají jít, ani kudy přesně. A přestože spolu obě skupiny nijak zvlášť nekomunikovali, velice brzo všichni utvořili vcelku organizovaný zástup a začali budovu obcházet, tak jak měla početně daleko menší skupina nařízeno. Následně bylo ověřeno, že například ve skupině 200 lidí stačí jen 5% informovaných lidí, kteří byli schopni vést celou skupinu bez toho, aby o tom větší skupina nějak věděla. I tento experiment má svou světlou stránku – stačí jeden člověk s individualitou „pasteveckého psa“, aby dokázal lidi dovést do bezpečí. Problém však je, když takoví lidé pouze předstírají, že ví, co dělají a kam směřují…a pak je ostatní slepě následují….i ze strmého útesu vstříc jisté smrti….

6. Jsme závislí na autoritách, které činí rozhodnutí

Dalším rozšířeným jevem je automatický poslouchat a následovat autority, ať už jsou to lékaři, policisté, hasiči, apod. A to i navzdory tomu, že si o daném rozhodnutí myslíme něco jiného. Jak se lidská civilizace rozrůstá, lidé se vzdali svých osobních práv na úkor větší, stabilní a úspěšné společnosti. S tím souvisí i fakt, že jak stát, tak i církev, investovala mnoho času do výchovy mladých tak, aby autoritu respektovali. Jeden z nejznámějších psychologických pokusů se odehrál v roce 1963, kdy Stanley Milgram zkoumal, co vedlo lidi k tomu, že nacisté mohli zmasakrovat obrovské množství jiných lidí. Cožpak byli všichni „zlí lidé“….anebo jen poslouchali rozkazy?

Milgram uspořádal pokus, kdy jedné skupině lidí přiřadil roli učitele a druhé skupině roli žáka. Žák seděl v oddělené místnosti a pokaždé, když odpověděl na učitelovu otázku špatně, dostal elektrický šok. Čím více špatně zodpovězených otázek, tím větší šok dostal. Učitel mohl slyšet důsledek šoku na žákovi poté, co odpověděl špatně. Co však učitel nevěděl, byl fakt, že žák byl ve skutečnosti herec, který šoky pouze předstíral. Když v určitém okamžiku učitel odmítnul dál pokračovat, dohlížející vědec, oblečený do bílého lékařského pláště, jej nabádal, aby nepřestal a dále pokračoval. A když i poté učitel odmítnul pokračovat, celý pokus byl zastaven, v opačném případě se experiment zastavil až v okamžiku, kdy žák dostal třikrát po sobě elektrickou ránu o výši 450 voltů za tři neúspěšné odpovědi. A ačkoliv drtivá většina učitelů-dobrovolníků, vykonávající roli učitele, vykazovala vysoké známky stresu, více jak 65% z nich dokončila experiment až do konce. Profesor Milgram se následně ptal proč pokračovali v experimentu i když slyšeli, že jejich žák doslova řve bolestí. Dle jejich odpovědí došel k názoru, že ve chvílích vysoké psychické zátěže lidé ztrácí důvěru ve vlastní schopnosti rozhodovat se a jakákoliv rozhodnutí přenechávají autoritám s tím, že se pak necítí vinni za následky takových rozhodnutí ačkoliv se na jejich výkonu přímo podíleli.

(Podobný případ se stal i na americké základně Guantanamo, kde byla řada amerických dozorců, mužů i žen, obviněna z brutálního zacházení s vězni. K posouzení tohoto případu byl přizván americký psycholog Phil Zimbardo, který došel k podobnému závěru jako profesor Milgram – za mučení vězňů ve skutečnosti nemohli konkrétní dozorci, ale systém a nadřízení, kteří měli dohlížet na dodržování lidských práv. Poznámka překladatele)

Pokračování

Napsal Brett & Kate McKay a přeložil Jarda Kolcun

Zdroj: Are You a Sheep or Sheepdog? Part II: 8 Reasons You’re Hardwired for Sheepness

Ostatní díly:

 

Jarda Kolcun

TacFit Field Instructor

FAST Defense Instructor

Series Navigation<< Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 4.Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 2. >>

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *