1. Reagujeme dle toho, jak jsme vychování
Většina z nás očekává, že v okamžiku závažné katastrofy, či ohrožení života, buď uteče, anebo bude aktivně „bojovat“. Toto podrobně popisuje koncept „Fight or Flight“ (bojuj nebo uteč). Nicméně faktem je, že většina z nás nezareaguje ani bojem, ani útěkem, ale třetím úlekovým stavem – ustrnutím, zamrznutím, pasivním čekáním…kdoví na co. U lidí, kteří zažili a přežili nějakou přírodní katastrofu, byla zaznamenána jako velmi častá reakce vnitřní odmítání reality („tohle se mi neděje. To není možné.“) i když kolem nich lidé umírali. Jinými slovy řečeno, tito lidé se chovali jako ovce vedené na porážku…hezky v řadě, jedna za druhou….
Odborně se tomuto stavu říká „negativní panika“, kdy člověk, navzdory tomu, co se kolem něj právě děje, dále předstírá, že je vše v normálu. Náš mozek totiž předpokládá, že vše bude vždy beze změny, i v budoucnu. Pokud se však něco změní, náš mozek potřebuje daleko delší čas k tomu, aby se přizpůsobil nové realitě. Takže v okamžiku, kdy se stane něco nenadálého, náš mozek místo toho, aby ihned začal jednat, vyhodnocuje, jestli to, co se stalo, je skutečně tak odlišnější a hrozivější od běžné reality. Mnoho lidí, kteří zažili například vykolejení vlaku, později vypověděli, že jim celá ta událost přišla jako neskutečný obraz, jako kdyby se místo skutečné katastrofy dívali na nějaký katastrofický film.
Jack Rowley, který byl více jak 33 let aktivním hasičem, byl svědkem tohoto typu chování v mnoha barech ve městě Columbus, Ohio. Když vhodil do sklepa baru dýmovnici a dým začal rychle zaplňovat přízemí baru, místo očekávané paniky a zmatku nacházel lidi sedící v klidu u baru a dopíjející své pivo. A když je následně požádal o evakuaci, protože „dům hořel“, velice často mu lidé odpovídali „nikam nejdeme, budeme v pořádku, díky.“ Tato reakce je hodně specifická právě v případech požárů, kdy lidé většinou až příliš pozdě začnou na toto nebezpečí reagovat. Do té doby jej podceňují, anebo úplně ignorují.
Podobně však lidé reagují i na varování ohledně tornád a hurikánů. Ačkoliv slyší a vidí četná varování, nepodniknou nic pro svou ochranu, „protože podobná varování jsem viděl i posledně a nic se nestalo. Všechno bude určitě v pořádku.“ Mnoho obětí například hurikánu Katrina právě kvůli tomu zahynulo. Zcela jistě slyšeli a viděli veškerá varování, ale věřili, že „vše bude OK, protože u předchozích hurikánů se jim přeci také nic nestalo.“
Tento typ chování navíc brání lidem v tom, aby se aktivně zajímali o rizika ve své oblasti a dle toho se i připravili na možná nebezpečí. „Je to skutečně hrozné,“ říkají a slunce jim při tom svítí nad hlavou a ptáci zpívají, „ale to se tady nikdy stát nemůže.“
Tento typ chování zapříčinil také daleko vyšší počet mrtvých během srážky dvou dopravních letadel v roce 1977. Tehdy se těsně na přistávací plochou srazily dva boeingy 747. Zatímco první po srážce začal hned hořet a zahynulo v něm všech 248 cestujících, druhému letounu se podařilo přistát, aniž by začal hned hořet. Pasažéři, kteří přežili dopad na zem, by mohli žít, kdyby se ihned odpoutali a rychle opustili letadlo únikovým východem. Paul Heck a jeho žena toto udělali spolu s dalšími 68 pasažéry a podařilo se jim tak uniknout v době, kdy již i u druhého letounu hořela pilotní kabina. Zbylých 328 pasažérů v letadle následně bohužel uhořela. Po této katastrofě poté Paul Heck vypověděl, že ho překvapilo, kolik cestujících zůstávalo sedět na svých sedadlech, jako by se nic nestalo. Podle odborníků na letecké katastrofy, měli cestující v letadle zhruba minutu na to, aby opustili letadlo, místo toho však předstírali, že se vlastně vůbec nic neděje.
2. Jsme ovlivněni efektem „náhodného diváka“
V únoru roku 2010 byl muž jménem Valentino Verner opakovaně postřelen v restauraci rychlého občerstvení ve městě Tulsa, Oklahoma. Přesto Verner zpočátku žil, avšak potřeboval okamžitou pomoc, aby přežil. Logicky bychom mohli předpokládat, že jak zaměstnanci, tak i hosté podniknou ihned všechny nezbytné kroky k tomu, aby zraněnému pomohli. To se však nestalo. Místo toho zaměstnanci pokračovali v přípravě objednávek a hosté v objednávání jídla. Když se nakonec první z hostů odhodlal panu Vernerovi pomoci, musel se již protlačit přes frontu lidí čekajících na svá pikantní kuřecí křidélka. Bohužel pan Verner nakonec svým zraněním v nemocnici podlehl.
V dubnu 2012 byl v New Yorku pobodán Hugo Alfredo Tale-Yax, když se snažil pomoci ženě, které právě kradli kabelku. Pan Yax ležel na chodníku více než hodinu, než dorazila pomoc. Přibližně pětadvacet lidí kolem něj prošlo, aniž by mu poskytlo první pomoc. Někteří se krátce zastavili, aby si lépe prohlédli krvácejícího člověka a jeden z nich si jej dokonce vyfotil. Jako v předchozím případě i tento člověk nakonec svým zraněním podlehl…
Čím to je, že lidé nepomohli lidem, kteří to zcela zřejmě potřebovali? Obávali se něčeho?
Je to částečně tím, že nevěděli jak pomoci a tak raději „oslepli“ a pokračovali dále doufajíce, že „ten příští kolemjdoucí“ už bude vědět, co a jak a pomůže. Jedná se o přirozené chování, kdy čím větší je skupina, tím více každý jednotlivý člen skupiny doufá a spoléhá na to, že pomůže „ten druhý“. A díky tomu čas ubíhá a pravděpodobnost na záchranu zraněného se rapidně snižuje. Tomuto jevu se říká efekt „náhodného diváka“.
Sociologové byli schopni vyvolat podobný efekt i v laboratorních podmínkách. Dobrovolníci byli požádáni, aby vyplnili dotazník. Přitom byli rozděleni do třech skupin. První skupina dobrovolníků vyplňovala dotazníky tak, že každý dobrovolník byl v místnosti sám, druhá skupina byla poslána do místnosti, kde byli ve skupince po třech lidech a třetí skupina byla také poslána do místnosti, ale s nimi tam již byli umístnění herci, kteří předstírali, že jsou také dobrovolníky. Jak se všechny skupiny blížili ke konci vyplnění dotazníků, v místnosti se objevil kouř. První skupina (jeden dobrovolník v místnosti) následně vypověděla, že 75% z nich viděla a cítila kouř. U druhé skupiny (více dobrovolníků v místnosti) počet těch, kteří viděli a cítili kouř, klesl na 38%. A ve třetí skupině (dobrovolník a dva herci v místnosti) pouze 10% vypovědělo, že cítilo kouř. Zbytek testovaných dobrovolníků ve skupině s herci se zachoval podle většiny, kteří kouř záměrně ignorovali.
Nu, a když čtete výše uvedené příběhy, jste samozřejmě rozhořčeni nad ignorancí a lhostejnosti ostatních lidí. Jenže je nutné si uvědomit, že tito lidé tak nejednali záměrně, s cílem nechat jiné zemřít. Ono je velice snadné soudit z bezpečného domova, ale pokud byste se vyskytli v podobné situaci, velice pravděpodobně se zachováte podobně. Opravdu. Toto chování totiž v sobě máme hluboce zakořeněné. Neznamená to však, že jsme nutně lhostejní k utrpení jiných, prostě jednáme, jak jsme vychovávaní.
Napsal Brett & Kate McKay a přeložil Jarda Kolcun
Zdroj: Are You a Sheep or Sheepdog? Part II: 8 Reasons You’re Hardwired for Sheepness
Ostatní díly:
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 1.
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 2.
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 3.
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 4.
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 5.
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 6.
Jarda KolcunTacFit Field Instructor
FAST Defense Instructor
