V předchozích dílech jsme si definovali jednotlivé role tak, jak je charakterizuje Dave Grossman ve své knize On killing. Následně jsme si řekli jaké aspekty nás “programují” pro to, že jsme spíše ovcemi, než pasteveckými psy či vlky. Pak jsme se podívali na jednotlivé kroky, které z nás udělají skutečného pasteveckého psa a v tom budeme pokračovat i v této části tohoto cyklu.
Osvojte si novou mantru “Kdo, když ne já?“
Vzpomeňte si na to, co jsme probírali v jedné z předchozích částí ohledně efektu náhodného diváka. Všichni jsme náchylní spíše přihlížet, než pomoci. Kdykoliv, když jsme součástí nějaké skupiny, naše odhodlání pomoci klesá a spoléháme na to, že “pomůže ten vedle”. Problém však je, že podobně uvažují i ostatní a tak zatímco všichni předpokládají, že pomůže „ten druhý“, nikdo neudělá nic. Abychom překonali výše uvedený efekt, je nutné adoptovat mantru „kdo, když ne já?“. Právě teď se rozhodněte, že to budete vy, kdo pomůžete, pokud to bude potřeba. Je to sktuečně takto jednoduché. Neuvažujte již jako klasická ovce, která očekává, že pomůže někdo jiný. Je tu totiž vcelku velká pravděpodobnost, že se tak nestane (viz případ postřelené osoby v předchozí části). A pokud něco neuděláte vy, pak to neudělá nikdo. Výsledkem takového pasivního vyčkávání pak může být smrt člověka.
Pro představu zde uvedu příklad, který se skutečně stal. Walter Bailey byl 18letý kluk, který zachránil stovky životů během jednoho z nejděsivějších požárů v americké historii. V roce 1977 Walter pracoval v jednom nočním klubu, kde zároveň bylo i divadlo (Beverly Hills Supper Club). Tento divadelni klub se nacházel na předměstí Cincinnati. Kolem půl deváte večer, 28.května zachvátily plameny jednu z místností klubu (příčina požáru poté byla identifikována jako špatná elektro-izolace). Poté, co Walter objevil požár, ihned jej nahlásil svým nadřízeným. Hasiči byli přivoláni na pomoc, ale do jejich příjezdu se nikdo nesnažil návštěvníky klubu evakuovat. V době, kdy začal požár, se v budově nacházelo více jak 3,000 lidí včetně účastníků velké svatby. A jelikož budova neměla v pořádku hasicí zařízení a stěny byly ze dřeva, požár se začal velmi rychle šířit do celé budovy.
Když oheň začal, Walter právě myl nádobí v jiné místnosti a v divadle sledovalo více jak 1,000 lidí komediální hru. Poté, co oheň objevil, hned běžel za svým nadřízeným, aby mu jednak oznámil, co se děje a jednak doporučil okamžitou evakuaci. Jeho nadřízený jej však pokáral, že zbytečně vyvolává paniku. To samé se stalo, ikdyž požár oznámil majiteli klubu. Jelikož jejich rozhodnutí považoval „za tu nejstupidnější věc, co jsem slyšel“, rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. A ačkoliv si byl vědom, že za neuposlechnutí pravděpodobně příjde o místo, vstoupil na pódium, kde právě hráli herci, vzal jim mikrofon a řekl:“chci, abyste se nyní všichni podívali na dveře po své pravé straně. To je únikový východ. Pak se otočte doleva, kde je další únikový východ. Prosím vás, abyste teď spořádaně opustili místnost těmito bočními východy, protože před budovou je požár.“ Někteří lidé se zvedli a začali odcházet, ale mnoho lidí zůstalo stále sedět na svých místech (viz část první – „negativní panika“). Oheň brzo zachvátil celou budovu. Toho večera bylo zraněno 200 lidí a 165 dalších zemřelo, čímž se tento požár dostal na třetí příčku v „hitparádě“ nejničivějších požárů v americké historii. A jen díky mladému chlapci, který si včas řekl „kdo, když ne já?“, bylo toho večera zachráněno mnoho lidských životů.
Osvojte si další mantru “Nikoliv „jestli“, ale „až““
„Místo toho, abyste si řekli: „jestli se to stane, budu reagovat tak a tak“, si řekněte „až se to stane, budu reagovat tak a tak.“ Dave Grossman, On Combat
S tímto přístupem jsem se poprvé seznámil díky instruktorovi přežití Creek Stewartovi, který všechny svoje blogové příspěvky a emaily končí právě touto mantrou. Když jsem sbíral materiál pro tento cyklus článků, zjistil jsem, že právě tento přístup je rozšířený nejen mezi preppers, ale i profesionálními pasteveckými psy – policisty, záchranáři, hasiči či vojáky. „Nikoliv „jestli“, ale „až“„ je připomínka toho, abychom v kritických chvílích nepopírali realitu, která vás najednou bude obklopovat. Není to tedy otázka „jestli“, ale „až“ se to stane.
Ve skutečnosti je vcelku pravděpodobné, že celý svůj život prožijete bez toho, abyste se dostali do konfliktu, kdy vám hrozí smrt, případně se dostali do nějaké přírodní katastrofy. Tato mantra popisuje spíše způsob myšlení, než statistickou četnost.
Mnoho lidí však má zcelka opačný způsob myšlení – předstírají, věří, že jim se to určitě stát nemůže. A tak na jedné straně si jsou vědomi, že zde existuje jisté nebezpečí (ať už ze strany vlka, nebo přírody). Snaží se o to, co Gavin de Becker, autor vynikající knihy Gift of Fear, nazývá „rozškatulkovat nebezpečí tak, aby se z něj mohli vyloučit jako z matematické rovnice.“ Tito lidé tvrdí „jasně, násilí na ulicích je problém, ale to se v této části města nestává.“ (s tímhle přístupem bych maličko polemizoval, jelikož dle mých zkušeností člověk často uvažuje pouze v extrémních příkladech a tím pádem se stává spíše paranoidním, než „zdravě připraveným“, jak jsem již dříve napsal v článku Příprava vs Paranoia. Nicméně souhlasím, že jistá připravenost je zcela na místě. Poznámka překladatele). Nebo si říkají „ja vím, tornáda zabíjejí každý rok mnoho lidí, ale my se nemusíme bát.“ Kromě toho, že lidé tak získávají falešný pocit bezpečí, popření rizik dává lidem falešný pocit odborného náhledu. Lidé nechtějí být vystrašeni vším, co je může potkat, protože se pak snadno stávají paranoidními vůči všemu. Pro ně je nesmyslný přístup se připravovat na věci, které nejsou příliš pravděpodobné a věří, že i kdyby k něčemu podobnému došlo, státní instituce by je včas varovaly.
Pro mne osobně je výcvik na pasteveckého psa velmi rozumný přístup, jak se naučit hromadu nových věcí, protože 1) ačkoliv některé katastrofy se velmi pravděpodobně nestanou, naučit se jak je zvládat, mi dává jistotu a hlavně mě baví se učit novým věcem, 2) ikdyž se tyto katastrofy nestanou, mohu získané schopnosti a znalosti využít při řešení menších krizí, 3) nácvik různých konfliktních scénářů a modelových situací ve mě nevyvolá paranoiu, ale spíše povědomí, co vše se může zvrtnout například během konverzace s neznámým člověkem, 4) pokud se něco stane, budu připraven a nebudu muset žít s myšlenkou „že já blbec se více o tuto problematiku nezajímal…“, „kéž bych absolvoval aspoň základní kurz slaňování/střelby/sebeobrany/…“.
Má to však i svou stinnou stránku a to je investice v podobě stráveného času v tělocvičně, či na střelnici. Na druhou stranu se jedná zcela jistě o daleko efektivněji strávený čas, než surfovat po internetu a o těchto schopnostech a znalostech si pouze číst, že? 😉
Myslím, že lidé o sobě neradi přemýšlí jako o zranitelném tvorovi a právě proto někteří raději udělají první krok k tomu, aby získali sebejistotu a znalosti, které jednou mohou zachránit život jim i jejich blízkým. Jakmile totiž ví „JAK“ a „PROČ“ a hlavně to umí i prakticky, pod stresem, provést, pak jejich způsob myšlení i nazírání na svět kolem sebe se rapidně změní. Grossman tvrdí, že základní rozdíl mezi ovcí a pasteveckým psem je v odmítání reality:“ovce předstírá, že nikdy nepotká vlka, ale pastevecký pes je na ten den připraven.“ Pokud svůj život žijete ve víře, že nebezpečí a zlo vás nikdy nepostihne, pak je to stejné, jako byste řekli „beeeee“.
Buďte vůdcem
Vzpomeňte si, že většina lidí raději souhlasí proto, aby zůstala „členem stáda“. A když se pak stane nějaká katastrofa, pak jen „následují své stádo“. Tito lidé jsou náchylní k manipulaci, pokud se objeví někdo, kdo jim řekne, kudy jít a co dělat. Lidé mají určité dispozice k tomu, aby poslouchali příkazů autority. Oni fakticky uposlechnou kohokoli, kdo vypadá dostatečně důvěryhodně na to, že ví, co dělá. „Je to vlastně docela zvláštní,“ říká newyorkský hasič v důchodu Jim Cline,“lidé za vámi jdou, ikdyž vás neznají a ani neví, proč by vás ve skutečnosti měli následovat.“ Tohle může být docela problém, zvlášť když se do ovčí kůže, či kůže pasteveckého psa, navlékne vlk, který tak může navést lidi přesně tam, kde budou daleko více zranitelnější.
Ale tento fakt také znamená, že skuteční pastevečtí psi jsou v podobných situacích nezbytní. Jednak aby dovedli ovce do bezpečí a jednak aby drželi v dostatečné vzdálenosti neustále číhající vlky. Grossman definuje skutečné pastevecké psy jako skutečné osobnosti, kteří dokážou lidi vést v dokonalém souladu s vnitřním morálním kompasem, jenž jim pomáhá zvládnout i náročné momenty během cesty do bezpečí.
Pokud v době velkých konfliktů či katastrof chybí vůdce, lidé jsou paralyzováni hrůzou kolem a jen se neustále dokola ptají ostatních lidí „co budeme dělat?“. Studie prokázaly, že skupiny, které v těchto situacích měly svého vůdce, měly i daleko vyšší šanci na přežití. Například jedna americká studie ukázala, že během bombardování za druhé světové války přežily jen ty skupiny obyvatel města, které měly jasného vůdce.
Pokud se bavíme o úloze pasteveckých psů během krize, je tu několik společných vlastností – v prvé řadě si respekt nevynutili silou, ale svými rozhodnutími, které v těžkých chvílích učinili. Skuteční pastevečtí psi-lidé, neváhali „štěkat“ na jiné ovce, pokud si to situace vyžádala. Jinými slovy, někdy musíte obětovat zdvořilé vystupování na úkor záchrany života.
Letecké společnosti utratily mnoho peněz při výzkumu jak co nejrychleji dostat lidi z letadla, které právě havarovalo. Jak jsme si však již řekli v této části, mnoho lidí raději popře realitu, než aby podniklo kroky pro svou záchranu. A dokonce i ti, kteří se rozhodnou evakuovat, ztrácí čas tím, že se shánějí po svém zavazadle, aby následně v okamžiku, kdy mají již skočit po nafukovací skluzavce dolů, strnuli, protože „tohle všechno se určitě neděje, to není možné“, a tím ztrácí další drahocenný čas. Podle těchto výzkumů máme na únik z letadla přibližně 90 vteřin, takže skutečně není čas se shánět po zavazadlech…
Letečtí experti zjistili, že jen přítomnost stewarda u východu, který na lidi agresivně křičí, aby již skočili dolů, dramaticky zvyšuje šanci na záchranu dalších cestujících. Klíčem zde je agresivita. Také zjistili, že v případech, kdy je steward zdvořilý, má na lidi stejný efekt, jako by u únikového východu vůbec nebyl.
Záchranáři, kteří zachraňují topící se lidi, na ně často těsně předtím křičí, než je zachrání. Zjistili, že pokud to neudělají, topící se osoba má tendenci chytnout záchranáře a stáhnout ho za sebou do vody. Hasiči v Kansas City často na lidi při zákroku křičí, protože potřebují jednak upoutat jejich pozornost a také aby zabránili tomu, že se na ně lidi nezačnou v hořících prostorách věšet. „Jsem přesvědčen, že tyto lidi neuráží, když takové typické domácí paničce řeknu:“až se k vám dostanu, nesnažte se na mě, ku.va věšet! Pokud to uděláte, nechám vás tam.“ V drtivé většině případů uposlechnou.“
Tím chci říci, že pokud budete vést lidi jako skutečný pastevecký pes, nesmíte se obávat na lidi „zaštěkat“, pokud je to potřeba. Není nutné přitom zbytečně lidi agresivně urážet, ale asertivně, nicméně velmi důrazně jim říci, aby „vodsud, ku.va, pěkně rychle vypadli, protože to za chvíli bude hodně zlé.“
Určitě se najdou lidé, kterým se váš styl komunikace v těchto chvílích nebude líbit, ale to je zcela normální. Jak Grossman říká „ovce fakticky pastevecké psy moc nemusí. Pro ně je pastevecký pes až příliš podobný vlku. Má velké zuby a podobné sklony k násilí.“ Nicméně slovně urazit pár lidí za cenu záchrany mnoha jiných je cena, kterou s klidem akceptujte.
Napsal Brett & Kate McKay a přeložil Jarda Kolcun
Zdroj: Are You a Sheep or Sheepdog? Part III: Your Roadmap to Becoming a Sheepdog
Ostatní díly:
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 1.
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 2.
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 3.
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 4.
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 5.
- Jste ovce nebo pastevecký pes? Část 6.
Jarda KolcunTacFit Field Instructor
