Principy (nejen) Jujutsu 2

Přečteno: 105

Tohle jsem chtěl napsat už docela dlouho. Předem však upozorňuji, že tento cyklus není určen těm, kteří považují čtení odborných knih (na téma bojovek) za ztrátu času a je jim jedno, jestli něco nazývají Ippon Seoi nage či O goshi, hlavně, že s někým mrsknou o zem.

Čím je člověk starší, tím více si všímá, zdali protějšek, se kterým diskutuje o odborném problému, používá správné odborné „termity“. A není to přitom o machrování či povyšování se, ale mnohem více o snaze komunikovat a diskutovat co možná nejjasněji.

Z vlastní zkušenosti vím, že je velmi frustrující, když máte obrovský zmatek v tom, co je co, na co se používá, a hlavně PROČ se používá.

Takže úvod uzavřu tím, že pokud vás nezajímá teorie, pak dále již nečtěte a odeberte se do dojo trénovat přechody či jiné techniky, abyste byli připraveni…třeba na soutěž…

A vy ostatní…„Nenásleduj (slepě) stopy mužů, kteří šli před tebou. Avšak pokračuj v hledání toho, co i oni hledali.“ Toto řekl Kanryo Higaonna, učitel legendárního mistra karate Chojuna Miyagiho. Až příliš často se potkávám s přístupem instruktorů/mistrů/trenérů, kteří jen opakují ty samé tréninkové postupy nikoliv primárně proto, že fungují, ale zkrátka proto, že to tak dělal jejich mistr a předtím jejich mistr…ale již nejsou schopni vysvětlit, skutečně vysvětlit, proč se ten, který průpravný dril dělá a co přesně má rozvíjet. Většinou vás na takovou otázku odbydou obecným tvrzením, že to celkově rozvíjí sílu, rychlost atd.

Za tím je však mnohem více, ale často je to již ztracené v historii, protože studenti nekladli svému mistrovi ty správné otázky. „Studium karate je v současnosti srovnatelné s chůzí potmě bez lucerny. Často musíme šátrat a hmatat, abychom našli cestu temnotou. V karate je tolik věcí, které (na první pohled) nedávají smysl a je tu i tolik věcí, kterým sám nerozumím. Právě proto musíme klást otázky starým mistrům, dokud jsou stále ještě naživu. A i přesto bude velmi obtížné nalézt uspokojující odpovědi.“ (Kanryo Higaonna).

Kritické myšlení

Ačkoliv se výše řečené vztahuje ke karate, jsem přesvědčen, že se týká všech bojových umění…i jujutsu, které je mou srdeční záležitostí. Jsme již několik generací vzdálených od mistrů, kteří své umění používali ve skutečném boji a na bojišti. Ti, kteří přišli po nich, měli ještě slušnou šanci rozumět i chápat. Avšak s další novou generací studentů a mistrů se chápání rozmělňovalo a ředilo a měnilo a dával se jim jiný význam, nemluvě o tom, že mnoho technik i aplikací je již nesprávně chápáno. Znamená to, že bychom se na to tedy měli vykašlat?

Ahhh, vůbec ne. Máme k dispozici moderní techniku a obrovské množství informací. Po nás se většinou jen chce, abychom použili kritické myšlení a selský rozum a je tu slušná šance uspět. Samozřejmě, že to nebude stejné jako kdysi, protože tehdy byla skutečně jiná doba. Zkuste například původní středověký evropský zápas Ringen učit děti. Na konci výuky budete mít plno zraněných a pravděpodobně i mrtvých. A nemusí to být ani děti, zkuste původní Ringen učit i dospělé a dopadnete stejně. To samé je i v případě jiných starých systémů boje.  Zkrátka nechme vikingské a další systémy boje minulosti…

Ze kdy?

Nejdříve je musíte zrekonstruovat, ale to znamená, že si musíte například ujasnit, z jakého období ten, který systém budete rekonstruovat. Pokud například vezmete jujutsu z období, kdy se intenzivně válčilo, pak takové jujutsu bude velmi brutální a likvidační. Pokud se však zaměříte na jujutsu na konci 19.století, pak pravděpodobně půjde o jujutsu, které upřednostňuje kontrolu před likvidací, protože se tento systém hojně vyučoval u policie a ona potřebovala podezřelého dostat pod kontrolu, aby jej mohla vyslýchat, a nikoliv jej zlikvidovat. Anebo se podíváte na například 70.léta minulého století a budete řešit pravidla a délku zápasu, protože v té době již byla populární sportovní forma, kterou někteří znají pod názvem Judo. Abyste se tedy mohli rozhodnout, musíte si uvědomit, jaký bude váš cíl? Vyučovat vojáky, civilisty nebo atlety? Musíte pak najít období, kdy ta, která forma byla nejoblíbenější a čím dále se od tohoto období odchýlíte, tím pravděpodobněji budete dostávat zkreslená data.

Z čeho?

Jako zdroje musíte hledat takové, které jsou co nejblíže originálu, protože s každým dalším překladem tu vznikly nové chyby. Nedávno jsem byl na jednom skvělém webináři, jež pořádal Petr Matoušek. Zde se rozbíraly metody rekonstrukce bojových systémů středověké Evropy a několikrát tam zaznělo, že i 3 různé (jazykové) překlady stejného originálu obsahovaly zcela rozdílné chyby v popisu technik apod. Například se často zaměňovala pravá za levou stranu, opomíjely se důležité kroky, protože originál ne vždy překládal člověk, který měl praktickou zkušenost se systémem a nevěděl, co je skutečně důležité. Je to vlastně něco podobného jako kdybych já překládal původní manuskript o šermu. Šermu jsem se nikdy nevěnoval, a i kdybych znal původní jazyk dobře, ještě to není záruka, že překlad bude věrný originálu, protože všude se vyskytují velmi specifické termíny, které bych pravděpodobně přeložil nesprávně.

Proč?

A i když budete mít jasno, z jakého období, a budete mít to obrovské štěstí, že budete mít nějaké předchozí zkušenosti a zároveň i kvalitní zdroje, skutečně do toho chcete jít? Jestli vám jde o uchování památky, pak dobrá, ale je to běh na super-ultra-maraton, na celý život, a i pak vás za věrnou rekonstrukci ocení jen malá hrstka nadšenců.

Anebo začnete studovat současné odborné zdroje a podrobovat vše, co jste se naučili, kritickému myšlení. Proč děláme toto? A dává to smysl? Říká kdo? A říká to ještě někdo? Má zkušenosti, nebo jeho argument je založen na tradičním „já si myslím, že…“?

Tento cyklus je zaměřen tím druhým směrem. Použijeme získané znalosti a dovednosti a naučíme se používat správné nástroje (i terminologii), abychom sami mohli provést analýzu a případně udělat změny. Každopádně cílem by pak mělo být lepší pochopení PROČ (kontext), protože CO (techniky) i JAK (aplikace) již pravděpodobně znáte.

Principy

Budeme se zde bavit o principech tak, abychom se je naučili rozeznávat v technikách prakticky jakéhokoliv stylu boje. Koneckonců, člověk má stále jen dvě ruce a nohy a uvažuje stále jako člověk. To, co jednotlivé styly odlišuje jsou ve skutečnosti výukové metody a výukové cíle. Ale o tom si řekneme více později.

O principech je v poslední době slyšet často. Máme principy myšlení, principy boje, principy technik, principy používání zbraní, principy pohybu atd. Někdy se vám principy přímo objeví, jindy si na ně musíte přijít sám nekonečným opakováním pohybu.

Hmmm, zajímavé je, že v současnosti bych považoval za skvělý trénink, kdy bych dělal jeden jediný pohyb celou dobu. Postupně s každým opakováním vychytával například dráhu úderu, práci a posun těžiště, sladění kroku s úderem, sladění dechu s úderem, pozici celého těle před, během i po úderu, načasování, vzdálenost od cíle, různá pásma zásahu atd. atd.  V mládí jsem se nudil už po 20 opakováních, protože…nu, protože jsem byl hloupý a nechápal jsem benefit několika stovek a tisíců opakování. Stejně tak jako to ani dnes nechápou začátečníci, a proto musí mistr častěji střídat aktivity tak, aby si udržel studenty. Avšak studenti se ke stejnému úderu vrací pravidelně a ti vnímavější pak zjišťují, že jejich úder je plynulejší, potřebují na něj vydat méně energie, zkrátka začínají postupně objevovat první známky toho, co se pak honosně a tajuplně nazývá „principy“. A čím pokročilejší se stávají, tím více přesouvají své úsilí z (tupého) drilování technik do (skutečného) pochopení technik. Jde o nepřenositelnou informaci, která je však jasně rozeznatelná, jakmile se to stane. Možná by se dala přirovnat k „AHA momentu“.

Princip je termín, který v sobě obsahuje několik důležitých významů: strategie, koncept, princip, teorie, postup, taktika, zásada, maximum, rčení, doporučení, klíčové slovo…

Podobně jako bojová umění se zbraní i neozbrojená bojová umění se nevyvinula díky končetinám a zbraním, ale díky cílům a taktice, jak je použít. Tedy jak z těla udělat bojový stroj. A právě díky tomu máme tak obrovské množství bojových systémů, protože tyto vznikaly po celém světě, v různém prostředí a rozvíjeli je lidé s rozdílnými intelektuálními, ale i fyzickými předpoklady. Proto je třeba chápat, že všechny styly boje mají jeden kořen (člověka) a jsou jen jeho větvemi. Žádný není lepší či horší, protože to, co se hodí do boje v džungli, se nebude hodit do boje ve stepi.

Proč se tedy snažit hledat a pochopit principy? Protože nám pomohou udržet systém boje ucelený, co do cíle i formy používání zbraní (včetně lidského těla). Jednu dobu bylo velmi populární chvíli studovat zde, pak jinde a pak ještě jinde a následně vytvořit vlastní styl, „který obsahoval to nejlepší ze všech bojových umění“. Pominu-li tu neskutečně namyšlenou a hloupou stránku tohoto prohlášení, pak tu máme velmi pravděpodobně konflikt principů. Tak jako jsou styly boje specifické co do místa, kde se odehrávaly, tak jsou i specifické svým stylem, taktikou boje. Někdo upřednostňuje boj na velmi blízkou vzdálenost (protože je například nevysokého vzrůstu), zatímco jiný dává přednost boji na delší vzdálenost, protože je postavou pavouk. Je nesmyslné a zbytečně riskantní takového člověka nutit jít na velmi blízkou vzdálenost, když může konflikt vyřešit z mnohem delší vzdálenosti.

I proto je klíčové pro každého mistra si ujasnit svou strategii, kterou bude vyučovat. Díky tomu bude jeho výklad (tradičního) systému ucelený a nebude budit dojem, že „dnes jedeme box a zítra boj s tomahavkem“…protože je to cool…

Učení

Je důležité si uvědomit, že učení je především o komunikaci. A dovednost komunikovat jasně a srozumitelně není vrozená. Zodpovědnost za to, jestli má výuka jasný řád, jasnou strukturu i jasné cíle, padá na bedra mistra. Ty tam jsou časy, kdy se mistrem mohl prohlásit kdokoliv a na druhou stranu jsou ty (bohužel i) tam časy, kdy takový „master“ nepřišel o život s prvním vyzyvatelem, který s ním následně provedl krátký proces. Již se nebojuje o život, takže teoreticky může být mistr člověk, který má vynikající lektorské dovednosti, ale praktické zkušenosti pomálu. Stejně tak jako praktik, který sice umí a ví, ale neví, jak tyto neocenitelné znalosti předat jiným. Obojí je zkrátka průšvih.

A zatímco dříve byla dovednost co nejdříve proniknout k podstatě doslova životně důležitá, dnes na to student má moře času. Nikdo jej neohrožuje a potřeba nutnosti zde již není.

Možná i proto se tolik neklade důraz na používání správných slov, některé se používají v často nesprávném významu a jiné se nadužívají. Student pak neví, co je skutečným smyslem předávané informace. Výsledkem je pak takový rádoby „odborný galimatyáš“, kde jediné správné výrazy jsou možná jen názvy technik. Ale zbytek, terminologie výuky, nikoho příliš nezajímá, protože nechápe její důležitost, a tak se často prosazuje již jen na akademické půdě.

A když mistři používají nesprávné „termity“, je jasné, že je takto budou používat i jejich studenti. Pak, kromě toho, že má člověk neskutečný zmatek, jak to vlastně je, dochází i k devalvaci jazyka, protože se do něj zavádí exotické výrazy, aby mistr zapůsobil na studenty svou „znalostí“ problematiky. Jeden z nejčastější termínů, je „Osss“, kdy jej používají prakticky neustále při výuce. Nebo termín „uke“, který ve skutečnosti znamená „obdržet, získat“ (odvozeno od slovesa „ukeru“), nicméně v západní literatuře se nesprávně překládá jako „blok, blokovat“.  Ale to je na jiné povídání (Mýty a pověry v bojovkách).

Já měl to štěstí, že jsem studoval pod mistrem, který dbal na správnou terminologii. A ačkoliv jsem to zpočátku považoval za zbytečnost, časem mi docházelo, že díky tomu jsem se dokázal vyjadřovat čím dál lépe a jasněji. Což věřím, že pak následně ocenili i naši studenti v roztockém klubu jujutsu.

Principy vs aplikace

Jak byste definovali rozdíl mezi principy a aplikacemi? Jsou aplikace praktickou demonstrací principů? No…ne tak docela. Aplikace jsou příklady jednoho nebo více principů, zatímco principy vysvětlují důvody, díky čemuž je aplikace (techniky) úspěšná. Tohle je velmi důležité plně pochopit.

Například poraz O soto gari využívá princip vychýlení (jako ostatně všechny techniky nage waza) a díky tomu obránce nemusí vynaložit velkou sílu na to, aby podrazil stojnou nohu útočníka. Pokud obránce útočníka před provedením hodu nevychýlí, pak jednak bude muset vynaložit nesrovnatelně více energie a jednak hrozí jak útočníkovi, tak (hlavně) i jemu zranění. Proto tedy platí, že:

  1. Nejdříve musíte znát principy, abyste pochopili, na co se zaměřit, když pozorujete techniku či její aplikaci
  2. Následně je musíte umět popsat a ukázat, abyste si ověřili, že jste nejen uviděli, ale i pochopili
  3. A poté vybudovat takové (pohybové) dovednosti, díky kterým budete moci tyto principy využít, takže se stanou dalším nástrojem k užití.

Když se začnete dívat po principech, jde hlavně o to zjistit, jestli je to něco, co vám usnadní provést techniku či její aplikaci. Skutečně se nejedná o žádné ezoterické či filozofické rady, abyste prozřeli a stali se Masterem Yodou. Mnohem častěji se jedná o objevení základních fyzikálních a/nebo biomechanických zákonů a jejich opětovné uplatnění jinde. Na to nemusíte mít vystudované dvě vysoké školy, stačí jen vědět, na co se dívat a pak se dívat. Trochu mi to připomnělo jinou oblast – v sebeobraně se říká, že se musíte dívat kolem sebe a když uvidíte něco podezřelého, tak raději odejít. Jasně, je to srozumitelné a logické, ALE…ale co je sakra „podezřelé“? Teprve až se člověk podíval na tzv. 6 domén profilování, seznámil se s pravidlem tří odchylek atd., teprve pak konečně pochopil, o čem to vlastně je. Mimochodem, pokud vás právě toto zajímá, pak doporučuji cyklus Quo vadis sebeoobrano?

A nyní zpět k principům. Díky civilizačnímu vývoji se do skutečných konfliktů, kdy by nám šlo skutečně o život, dostáváme stále méně častěji. To bohužel velmi negativně ovlivňuje naše chápání technik, které byly původně určeny k boji. A pak se stává, že „používáme nočník na servírování bujónu, protože to má podobný tvar jako nádoba na polévku, kterou na nedělním obědě vždy maminka dávala na stůl“.

No a pak se také objevují taková tvrzení, že staré techniky nefungují, že katy (formy) jsou ztrátou času, že nemá cenu se učit bojovat s tradičními zbraněmi atd. Jo jo, i já sám jsem podobné ptákoviny kdysi tvrdil, když jsem byl mladší. A to jen kvůli tomu, že jsem neznal kontext a cíle či principy toho kterého cvičení. Soudil jsem dle mých (notně omezených) znalostí. V této souvislosti se mi vybavil ještě jeden citát Gustava Mahlera: „Tradice je udržování ohně, nikoliv uctívání popela“.

A ještě jeden od Lin Weigua: „Forma (kata) není zpráva. Forma je jako již jednou odvyprávěný příběh. Musíte se naučit tvořit vlastní příběh.“ Vždycky jsem přemýšlel, proč máme takový respekt a obavu upravit si katu (formu) dle vlastního uvážení. Samozřejmě hovořím o případu, kdy je již jednak člověk dostatečně pokročilý a jednak, kdy již pochopil formu, kterou se naučil od svého mistra. A možná právě tady je ten zakopaný pes – čím déle formu cvičíme, tím více zajímavých detailů v ní objevujeme. A tak máme pocit, že čas na vlastní interpretaci formy ještě nepřišel…no jo…ale také se na druhou stranu může stát, že ve formě začneme hledat hluboká filozofická témata, o kterých ani jejich tvůrce nevěděl… Zkrátka neexistuje jasná hranice, kdy ještě ne a kdy už je skutečně čas. A není to o získaných stupních, páscích apod. protože ani černý pás (bohužel) nezajistí, že student je připraven i intelektuálně, nejenom fyzicky.

Kdy poznáte, že jste princip pochopili? Kupodivu to není tak těžké poznat. Například u našich studentů jujutsu to je možné prověřit tak, že jim ukážete 6 „různých“ technik pák v postoji, v kleče, na zemi a pak se jich zeptáte, jestli se jednalo o 6 různých pák nebo jen 1 páku aplikovaných v různých situacích. Pokud vám odpoví, že se jedná o jednu páku, pak se jich zeptáte na společný princip a máte hotovo. Nebo jim ukážete techniku porazu (např. O soto gari) jednou bez principu vychýlení (kuzushi) a podruhé s aplikací tohoto principu a opět se zeptáte, které provedení je lepší a proč. Těch možností je mnoho, jak prověřit a patří to mezi klíčové prvky výuky, pokud nechcete, aby vaši studenti měli pouze nadrilováno. To je pak degraduje na cirkusová čísla.

No a pokud studenti sami začnou poukazovat na společné znaky již naučených a nově vyučovaných technik, pak máte vyhráno, protože toto nastavení mysli jim pomůže i v běžném životě najít řád v chaosu.

Cesta k vidění a chápání je také relativně jednoduchá. Nejdříve musíte studenta naučit, v rámci průpravných cviků, základní pohyb, který může být pro některé motoricky velmi náročný, ale pokud jej umíte rozdělit „na prvočinitele“ a následně skládat k sobě podobně jako stavebnici lego, pak máte šanci jednak rychle techniku naučit, ale i ukážete studentovi, v jakém momentu se tam objeví (stejný) princip, který možná znají z jiné techniky.

A ještě jedna důležitá věc k principům – přemýšlejte o nich jako o možnostech, nikoliv o neměnné univerzální pravdě. Právě proto tu máme tolik bojových systémů, z nichž někteří preferují boj na dlouhou vzdálenost, jiné na krátkou, jedni jsou úderově zaměřené, jiné zápasově, jedni preferují spíše boj na zemi, jiní se zemi, pokud možno vyhýbají. Je to špatně? Vůbec ne, pokud to funguje, pak to zcela jistě má v sobě principy, které stojí za zvážení.

Předchozí díl

Pokračování

Zdroj:
Webinář Petra Matouška – Okcidentální středověká bojová umění; duben, 2021
Principle-driven skill development in traditional martial arts; Russ Smith; 2017; First Tambuli Media; ISBN: 978-1-943155-30-9

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *