Nedávno se mi dostala do ruky zajímavá knížka, která se v překladu jmenuje „50 principů juda“. Autorem je Charles Mack, judista závodník, který chtěl takto předat své zkušenosti nejen nováčkům. Tuto knihu jsem si pořídil hlavně proto, že judo má mnohem lépe zpracovanou metodiku výuky, a jelikož judo považuji za sportovní formu jujutsu (spolu s brazilským jiu jitsu), říkal jsem si, že principy by pravděpodobně měly být hodně podobné, ne-li stejné. Nebudu je zde vypisovat všechny, protože více jak 2/3 z nich se týkají hlavně sportovní formy a často nešlo ani tak o principy, jako spíše o tipy či doporučení k lepšímu tréninku. I přesto tam je však zmíněno několik principů, které jsou dle mého názoru snadno uplatnitelné i v jujutsu a ty si zde spolu probereme.
Nejdříve se však vraťme na úplný začátek a definujme si slovo princip. Princip (z lat. principium, počátek) je základní a obecně uznávané myšlenkové východisko, zásada, pravidlo, zákon, které se nedokazuje, ale z něhož lze chápat nebo odvozovat další důsledky pro jednání nebo poznání. To nám pomůže při identifikaci principů i v budoucnu.
Používejte pouze techniky, které jsou vhodné k vaší výšce a váze
Tohle dost lidí přehlíží, a ačkoliv například nevysokého vzrůstu, snaží se kopat vysoko podobně jako dvoumetroví habáni. A pak jsou frustrováni, že jim to moc nejde…. Nu…je nutné akceptovat, že zkrátka (vysoké) kopy a údery nebudou vaší nejsilnější stránkou. A na tom není nic špatného. I proto je na světě tolik druhů bojových umění, že si vybere skutečně každý. Samozřejmě to neznamená, že by je měl člověk zcela ignorovat, ale jsou tu zkrátka jiné možnosti, jak vyřešit konfliktní situaci. Například hody, strhy, porazy, které se hodí spíše pro nižší, podsaditější postavy.
A pozor – není to o tom, jestli je něco horšího nebo lepšího. Vždy je dobré znát kontext situace a dle toho uzpůsobit i svou obranu. Ale zkrátka boxovat či kopat proti soupeři, který je typ „pavouk“ rozuměj samá ruka a noha), je…řekněme dosti riskantní….
S tím souvisí i fakt, že některé styly boje či školy upřednostňují určitou kategorii technik. Opět musíme vědět, jestli to takto bylo od počátku, anebo jen proto, že mistr je malý/velký, mladý/starý, tenký/tlustý, zda-li osobně nepreferuje určitou zbraň apod. Dle toho bude pak pravděpodobně vyučovat. Takže se vám může stát, že natrefíte na dva různé mistry vyučující stejnou školu, ale jeden bude klást větší důraz na údery a kopy, protože je vysoký, zatímco ten druhý zase na hody a techniky na zemi, protože je zkrátka podsaditější. Vyberte si sami.
V této souvislosti si vzpomínám ještě na jeden příklad – když jsem začínal s brazilskou formou jiu jitsu, který je převážně o technikách na zemi, ptal jsem se trenéra, jestli můžu na youtube okoukávat nějaké techniky. Bylo mi doporučeno, že ano (ale samozřejmě studovat hlavně v dojo, než u počítače), ale mám se zaměřit spíše na takové instruktory, kteří mají postavu podobnou mé. Takže například škrcení nohama zvaný triangle (v japonštině sangaku jime) půjde snáze „pavoukovi“, než mě. A mě zase půjdou dobře páky a škrcení, strhay či porazy. Jakmile jsem poznal dobře své tělo a akceptoval jej se všemi svými výhodami, dokázal jsem mnohem efektivněji postavit svůj osobní styl boje. A ne, vysoké kopy tam opravdu nejsou 😉
O jujutsu přemýšlejte nejen v dojo, ale i mimo ně
Pokud chodíte na výuku s tím, že po odchodu už opět myslíte na to, co je potřeba udělat v práci/ve škole, pak ve skutečnosti nestudujete bojové umění, ale jen docházíte pravidelně na hodiny juda/aikida/… podobně jako na aerobic/pilates či jógu. Upustíte páru, setkáte se s přáteli, zapotíte se…a to je tak vše. Navíc, pokud při cvičení myslíte na cokoliv jiného než cvičení, pak se „snažíte chytnout dva zajíce najednou“. Tělo cvičí TADY, ale hlava cestuje v minulosti či budoucnosti. Pokud se nedokážete soustředit, nejdříve si vyřešte ostatní problémy a pak teprve vstupte na tatami s cílem TADY a TEĎ Jujutsu.
Osobně znám jen velmi málo lidí, kteří o tom, co dělali v dojo, přemýšlí pak i mimo ně, povídají si o tom, snaží se hledat další informace, porovnávají, hledají společné znaky atd. A je to škoda, protože znalosti a dovednosti, které načerpáte v dojo, jsou jen spouštěčem vašeho dalšího studia. Když se pak lidí zeptám, proč to dále neprocvičovali, většinou slyším „nemám čas“, „musím pracovat“, „musím…“, „nestíhám“, apod. a přitom mnohem férovější a pravdivější by mělo být „není to pro mě taková priorita, abych nad tím trávil více času, než dvakrát týdně jednu hodinu“. A pak by možná stálo za to se skutečně zamyslet, jestli to má cenu. Studium bojových umění je jednak běh na dlouhou trať a jednak vyžaduje i studium mimo dojo. A pokud na to čas nemáte, radši si běžte zaběhat, zajezdit na kole či jinak získat svou dávku endorfinů, protože v dojo s vámi sensei ztrácí čas. Ano, přesně tak. Sensei je člověk, který věnoval studiu mnoho násobně více času a díky tomu poznal souvislosti, které se během výuky snaží předat svým studentům. Ale když chodíte do dojo jak ke kadeřníkovi (tj. pak se cítíte líp), hmmm…popřemýšlejte nad tím. Čas senseie je totiž to nejdražší, co od něj můžete získat. Pokud si tohoto daru dostatečně nevážíte, věnujte se raději něčemu jinému. Opravdu, raději se na to vykašlete a zachovejte se tak férově k senseiovi i sám k sobě. Protože to, co děláte, není studium Cesty bojových umění.
Jakmile pochopíte více technik, snažte se je vzájemně kombinovat i naučit se kontry na ně
Pokud se budete dále a dále učit nové techniky, pak získáváte jen další a další dílky skládačky, o které vůbec netušíte, jak má na konci vypadat. Teprve když začnete techniky kombinovat a zkoušet, objevíte skutečné principy jejich aplikace. To samé se týká i kontra technik v případě, že protivník provede svou techniku špatně. Tato dovednost rozvíjí improvizaci a je skutečně nesmyslné drilovat mnohačetné kombinace technik, protože s každou další navazující kombinací hrozí, že se protivník postaví/pohne jinak a jste nahraní. Zkrátka zrovna tady Mr. Murphy dokáže řádit velmi často.
Možná bude fungovat ještě tak kombinace dvou technik, ale navazovat další a další kombinací vše posouvá do oblasti céčkových akčních filmu anebo demo-ukázek na budoshow. Jakmile si však budete hrát a zkoušet různé kombinace, pak postupně zjistíte, jak si musíte připravit soupeře, a že i malá změna v postavení chodidla často znamená jinou techniku. Naučí vás také převzít iniciativu a nereagovat pouze pasivně na techniky protivníka. Zkrátka zkoušejte skládat techniky do sebe nikoliv dle předem daného řádu, ale dle budhistického pravidla „tady a teď“.
Snažte se co nejvíce učit od zkušenějších
Pokud jste ve správném klubu, pak vám i mírně pokročilí mohou dát tu správnou radu, kterou potřebujete, abyste se ve své výuce pohnuli dále. Hovoří vaším jazykem, mají ještě v čerstvé paměti stejné chyby, které dělali, a proto vás mohou navést. Kdysi jsem někde četl, že výuku pro začátečníky by neměl vést nejvyšší mistr, protože je mentálně a fyzicky již úplně jinde. A i to, co bude vysvětlovat, je spíše mentálně mnohem více uchopitelné pro pokročilé žáky, když začátečník často ani neví, co to je vlastně princip, či jak správně stát a mistr již hovoří o jemné práci s těžištěm svým i protivníka…I proto si také myslím, že začátečníky by měl učit hlavně pokročilý student, který si tím sám ujasní v hlavě další aspekty techniky, naučí se učit a připraví se tak na budoucí dráhu učitele.
V dojo buď bojovníkem, venku však gentlemanem
Na tohle se dosti často zapomíná a je to pak vidět na první pohled. Venku často poznáte na některých lidech, že se někdo věnuje bojovým uměním či sportům. Buď podle určité (značky) oblečení či podle způsobu chůze. Nevím…osobně si myslím, že v tom hraje velkou roli ego a vnitřní nejistota než cokoliv jiného.
Skutečný bojovník není jen válečníkem/rváčem, ale i gentlemanem. V ideálním případě by na vás nikdo neměl poznat, že se věnujete bojovým uměním. A pokud by se pak k vám chtěl někdo zachovat nehezky, bojovník převezme komunikaci a stane se jeho nejhorší noční můrou 😉 Do té doby však buďte člověkem, který je slušný, čestný, hovoří kultivovaně a v souvětích a je schopen se každé ráno podívat sám sobě do očí. Zkrátka buďte gentlemanem a dělejte čest nejen svému klubu, mistrovi, ale především svému jménu.
Nauč se kontrolovat protivníka tím, že jej budeš tlačit vpřed. Nauč se kontrolovat protivníka tím, že jej budeš tahat vzad
Toto je jeden ze skutečných principů jujutsu – „postupuj, pokud tě táhne, ustupuj, pokud tě tlačí“. A přesně na tomhle principu jsou založené kombinace nage waza technik. Vzpomínám si, jak jsem poprvé zažil onen „AHA moment“ když mi došlo, že nemusím drilovat kombinace přesně daných technik, protože mi stačí jen vědět, že…ano, když mě soupeř táhne, provedu například o soto gari či morote gari. Když mě tlačí, provedu ippon seoi nage, o goshi či harai goshi. A přesně tímto způsobem se snažíme předávat principy i studentům v našem jujutsu klubu. Opět žádné drilování předem daných kombinací technik, ale vysvětlení principů a necháváme již na nich, aby objevovali a zažívali podobný „AHA moment“. Musím říci, že je to úžasný pohled, pak vidět ten výraz prozření v jejích očích. Osobně to považuji vždy za jeden z nejlepších momentů výuky. Pokud se naučíte využít síly a směru pohybu protivníka ve svůj prospěch, pak jste i mnohem více v klidu, protože máte situaci pod kontrolou.
Cvičte se silnějším a těžším protivníkem
Naučíte se načasování, vychylování a technice mnohem více, než když budete cvičit se začátečníkem, o hlavu menším a o polovinu lehčím partnerem. Popravdě řečeno, na takového protivníka funguje prakticky cokoliv. V této souvislosti jsem si vzpomněl na jeden zahraniční seminář, kde držitel několik černých pásů předváděl techniky pravděpodobně na své manželce, která byla poloviční postavy a váhy. Samozřejmě s ní pak házel sem a tam jako by to byla hadrová panenka a místo očekávaného obdivu sklidil spíše posměch, protože jsme si byli jistí, že to, co provádí na ní, by na stejně velkého chlapa nefungovalo… I svým studentům říkáme, aby si při randori (sparring), ale i při nácviku technik, vybírali schválně těžší a vyšší protivníky. Ano, je to náročnější, ale výsledkem bude, že budou umět provést techniku prakticky na komukoliv.
A navíc, pokud se dostanou do střetu na ulici – zcela určitě se nestanou cílem útočníka, který by byl o poloviční velikosti, než jsou oni…možná s výjimkou případu, že ekvalizérem útočníka (tedy prostředkem, které dorovná rozdíl) bude nějaká zbraň, která vyrovná pravděpodobnost úspěšného útoku v jeho prospěch….
Používejte znalosti a dovednosti získané během praktické výuky k tomu, abyste se je pokusili aplikovat i v běžném životě, ale neočekávejte, že vám dá odpověď na všechny otázky života
Jujutsu je sice komplexní bojové umění, ale rozhodně to není bojové umění, které vám zodpoví všechna životní PROČ. Koneckonců bylo vytvořeno primárně k obraně i k boji, nikoliv k filozofování nad smyslem života. To většinou přijde až s pozdějším věkem a ano, mnoho z principů, přístupů a postupů se dá aplikovat, ale znovu opakuji – jujutsu není kámen mudrců stejně tak jako tomu není ani v případě jiných bojových umění. A pokud vám někdo tvrdí opak…dejte si pozor, abyste nebyli za nějaký čas „odháčkováni“ 😉
Toto by si měli uvědomit zvláště ti, kteří studují nějakou zbraň, která přímo svádí k idealizování a filozofování místo praktického cvičení. Zvláště nadměrnému filozofování, romantizování a idealizování propadají ti, kteří studují umění boje s japonským mečem katana. Často od nich můžete slyšet „meč je duše samuraje“, apod. ale…jak to jen říci jemně, abych nezranil jejich křehké city…katana je především zbraň a jestli na její kvalitě a údržbě závisí vás život, pak k ní samozřejmě budete přistupovat s patřičným respektem a úctou…nikoliv však jejím zbožňováním, což se mimochodem dle některých historiků objevuje až dlouho poté, kdy samurajové již nebojovali a meče se dědily a další generace, které se skutečného boje nikdy nezúčastnily. Začaly proto rodinné dědictví uctívat i psát filozofické traktáty propojující meč a duši válečníka.…. Časem zjistíte, že historie je mnohem šedivější, než beletrie či akční filmy 😉
Použijte jujutsu jako prostředek k budování odvahy
Pod toto doporučení se mohu s klidem také podepsat. Právě jujutsu mě naučilo se hrdě postavit všemu, co mi život přichystá. Ať již se jednalo o maturitu, obě státnice, první rande, nepříjemný pohovor se zaměstnancem, kamarádem, dcerou či manželkou, zkrátka cokoliv, co jsem musel dříve či později absolvovat a nemohl jsem to nechat vyřídit někoho jiného.
Jujutsu (a určitě podobné hodnoty naleznete i v jiných bojových uměních) vás učí postavit se svému strachu čelem, neodkládat nepříjemná rozhodnutí na později, protože to bude jen horší. To je jeden z hlavních důvodů, proč jsem u jujutsu zůstal a stále v něm nalézám další a další vrstvy, které se pak snažíme předat i našim studentům. Vytrvalost, odhodlanost, odvaha, schopnost improvizace, pozitivní přístup a další podobné věci jsou vlastnosti, které pochopí jen člověk, který se bojovkám věnuje delší dobu. Nechápejte mne prosím špatně. Určitě jsou i jiné způsoby, jak tyto vlastnosti budovat. Já však zjistil, že mi nejvíce sedí právě tato Cesta – Cesta jujutsu, jemného umění…
Zdroj: The fifty Judo principles; Charles Mack; 2018; printed in Poland by Amazon fulfillment; ISBN-13:978-1544045887
Jarda Kolcun
One comment