Co znamená být senseiem 4

Přečteno: 225

Sensei jako……. idol zbožňovaný

Už jsem o tom krátce psal…pokušení postavit se na piedestal a nechat se obdivovat je v roli senseie obrovské. Studenti na vás pohlíží málem jako na boha, protože máte černý pásek. Pokud učíte děti jako já, je obdiv ještě intenzivnější. Pod dojmem filmů, kde se vyskytnul Master Yoda, Mr. Miyagi a další, mají vaši studenti pocit, že i vy jste ze stejné „školy“…že budete pronášet hluboká moudra, ukážete jim dotek smrti a dokážete uhýbat kulkám…je to fakt hodně velké pokušení. Proto je dobré učit ve dvou. Alespoň jeden z vás pak dokáže včas „zatáhnout za brzdu“ a říci tomu druhému – „hele…klídek“.

Sensei jako…… zprostředkovatel předávání znalostí a zkušeností

Na rozdíl od západního chápání mistr nevede, neučí, ale předává své znalosti a zkušenosti.  Snaží se je předat co nejlépe a je na studentovi, jak s nimi naloží.  Pokud v souladu s jeho očekáváním, pak se možná jednou stane jeho nástupcem. Pokud z toho však student udělá vlastní tajemnou obskurní školu až sektu, pak…řekněme, že velmi zklamal člověka, který do něj vložil důvěru, své znalosti, zkušenosti…a především svůj čas.

Dříve mistr předával své znalosti především dospělým mužům, vojákům, takže nebylo třeba učit (ve smyslu, jak to chápeme my), ale předávat (zkušenosti). A protože šlo vždy jen o malou skupinu (max. 5-7 bojovníků), byly metody předávaní zcela odlišné od těch, které známe nyní, kdy mistr musí učit i úplné základy, má na starosti i několik desítek lidí, jež mají zpočátku většinou nulové znalosti boje.

V této souvislosti si vzpomínám na rozhovor s Petrem Matouškem, který dlouhodobě studuje středověký evropský šerm a zápas. Podobně jako v Asii, i v Evropě vycházely manuály, ale za jiných účelem, než tomu bylo například v Japonsku. Zatímco v Japonsku se manuály dělaly především proto, aby se uchovaly cenné znalosti a techniky pro příštího následovníka školy, v Evropě se manuály tiskly většinou ve vlastním nákladu mistra šermíře a sloužily především jako propagační prostředek. Mistr takový manuál ukázal šlechtici, u něhož se ucházel o post učitele a pokud se šlechtici líbilo, co viděl, mistra zaměstnal.

Ale i když byly manuály psány s rozdílným cílem, důležité a zároveň zajímavé je, že tam nenajdete úplné základy jako například průpravné drily, rozcvičku apod. Protože se počítalo s tím, že mistr bude předávat své znalosti a zkušenosti (z reálného boje) již zkušeným válečníkům a nikoliv učit úplné nováčky. Situace se změnila až hodně později, kdy Japonsko zažívá několik století bez válek, a tedy prakticky mizí reálná zkušenost či možnost si ověřit, že co se studenti učí, také funguje v bitevní vřavě. Hovoříme o době druhé poloviny období Edo (1603-1868) a počátku období Meiji (1868-1912), kdy se objevují manuály, již dokonce s nafocenými, a nikoliv jen nakreslenými technikami (či pouhým slovním popisem), kde, také už můžete nalézt i základní provedení pádů, cviky na rozcvičení apod. Tohle bylo dříve považováno za něco, co bojovník již dávno zvládnul a nemá proto důvod to do svitku / manuálu zaznamenávat.

Nyní má prakticky 100 % studentů nulové zkušenosti s reálným bojem, ale za to mnoho informačních (a často velmi zavádějících) zdrojů, díky nimž občas svému mistru oponují. Dříve by mistr takového studenta ignoroval, protože by věděl, že při příští srážce s nepřítelem student zemře a diskuse je vyřešena. On předal své zkušenosti dle nejlepšího mínění a to, že student si je nevzal k srdci a vymýšlel ptákoviny, díky kterým pak na bojišti zemřel…

A jak je to nyní? Vymýšlí se stále nové metody a postupy, jak teoretikům diskutérům vysvětlovat co nejšetrnější formou, že tudy cesta nevede…a sensei tím jen ztrácí čas (což je velmi frustrující), místo aby student nejdříve jen napodoboval svého senseie bez dalších diskusí, pak jej imitoval (jelikož už bude mít tušení, o co v té, které technice jde) a následně tvořil. Ale až v době, kdy skutečně rozumí, o čem to je. No, a to většinou začíná až po získání černého pásku. Klíčové je tu právě slovo “začíná”.

Sensei jako……samozvaný duchovní rádce

Jsou tací, kterým se velice zalíbila role senseie, Mr. Miyagiho, Mistra Yodu….a i když mají například rozvracenou rodinu (vlastní vinou), spí se svými studentkami, tak nějak se pasují do role duchovního mistra, pronášejí chytrá duchovní moudra, chodí v hábitu a užívají si uctivé pohledy svých studentů. Nemusí to být ani sekta, ačkoliv je tomu takový klub vlastně hodně podobný. Tohle je člověk, který káže vodu, ale pije víno… Který vám s rádoby duchovním vhledem bude vysvětlovat, jak má správný mistr žít, ale pokud znáte skutečný život takového člověka mimo dojo, víte, že to jsou jen řeči.

Takový člověk načte dostatečně množství duchovních knih a za chvíli začne moudra pronášet stylem, že je vlastně sám zformuloval, plně je chápe a my ostatní…máme ještě velký prostor ke zlepšení. Časem vám prozradí, že byl kdysi vysvěcen nějakým nejlépe asijský Mistrem, ale ten už bohužel nežije a ani jeho jméno nedohledáte nikde, protože to byl samotář, kterému byly cizí moderní technologie. Ani školu či styl, kterou jeho mistr vedl, nikde nedohledáte, protože jsou tak nějak tajní. A ani vám nepřijde divné, že váš mistr nemluví/nepíše cizím jazykem svého mistra… pravděpodobně se tedy domlouval celou dobu svého studia se svým Mistrem telepaticky…jinak si to nedokážu vysvětlit.

Sensei jako……jako motivátor/inspirátor 

“Průměrný učitel říká, dobrý učitel vysvětluje, nadprůměrný ukazuje a skvělý inspiruje” (William Arthur Ward)

Tajemství efektivní výuky spořívá v nalezení správné motivace pro toho, kterého studenta a zároveň naučit jej i to, co skutečně potřebuje. Teorie marketingu to hezky rozlišuje na:

  • Zákazník chce/očekává – většinou něco vcelku subjektivního jako umět se bránit, chránit slabší apod.
  • Zákazník (ve skutečnosti) potřebuje – získat sebejistotu, sebedisciplinu, kontrolu nad svým životem, zbavit se komplexů díky nevhodné výchově rodičů apod.
  • Zákazník žádá – všechno a hned, včetně doteku smrti a levitace.

Nedávno jsem dostal od mého kamaráda Petra Březiny vynikající komentář k tomuto tématu: „Vzpomínám si jak na semináři iaidó v Budějicích pan Harada (8.dan ZNKR iaidó kjóši, 7.dan ZNKR kendó) říkal, že v Jamagatě v Japonsku chodí učit iaidó 3 skupiny lidí zajímajících se o iaidó.

  • V první skupině (studenti místní univerzity), tak tam je režim cvičení uvolněnější, ale cvičí se a vysvětluje se, je to však spíše zábava. To potvrdil i kolega Venca, který tam tréninky osobně zažil.
  • Ve druhé skupině (lidé, kteří studují iaidó vážněji, chtějí se zúčastňovat zkoušek a soutěží), tam je pan Harada daleko více přísnější.
  • Třetí skupina (lidé co si spíše na cvičení chodí odpočinout od práce a starostí všedního dne), tak tam pan Harada především hodně chválí.

Měl jsem z toho jeho vysvětlení pocit, že mimo technického vedení na úrovni jeho technického stupně a zkušeností se snaží dát každé skupině jiný přístup a to, co potřebuje ke své spokojenosti.“ Pokud se chcete dozvědět více o těchto seminářích, pak doporučuji se podívat sem (reportáž má dvě části).

Proto je nutné jednak správně a co možná nejupřímněji komunikovat cíle klubu, který sice může mít ve svém názvu nějaké bojové umění, ale přitom bude vyučovat například jen zdravotní, sebeobranou, sportovní, divadelní, filozofickou či jakoukoliv jinou formu. Bojová umění jsou dosti tvárná a je možné je využít jako prostředek k více cílům. Klíčem je však nemást své studenty například tím, že jim budete tvrdit, že jde o formu sebeobranou, a přitom budete cvičit ptákoviny typu dotek smrti, ovládání protivníka pomoci energie Ki/Chi apod.

A s tím souvisí ještě jedna věc – už jsem o ní psal mnohokrát – učit „jen“ sportovní formu není nic méněcenného podobně jako učit formu sebeobranou (jen je to na první pohled asi víc drsňácký). Vězte však, že každá forma si nakonec své studenty najde.

Sensei jako…… garant aktuálního systému

Občas mám pocit, že se zapomíná na to hlavní – proč, kde a jak ta která techniky či styl boje vznikla. Techniky se totiž vždy vytvářely dle toho, jak se choval protivník. A pokud se chování protivníka změnilo, musely se tomu i přizpůsobit techniky, tradice netradice. Jinak dříve či později šlo jen o cvičení technik, které již ztratily kontakt s realitou. Klasickým příkladem je XMA (Xtreme Martial Arts), kde (tradiční) zbraně jako meč, hůl, nunchaky apod. se používají podobně jako se například v gymnastice využívají kuželky či stuha. Již dávno nejde o praktické využití, ale o celkový estetický dojem, takže takový cvičenec, oblečený v něčem, co již jen vzdáleně připomíná kimono, metá s katanou salta, přemety, apod…a samozřejmě u toho efektně řve…jak protržený. Ale to je na jiné povídání.

Zkrátka, pokud například protivník začal více v boji využívat luk a šípy, pak neustále trvat pouze na technikách boje na blízkou vzdálenost je přinejmenším nemoudré. To samé, pokud by se boje přesunuly například do bažin. Pak se tomu opět musí přizpůsobit techniky boje. 

Boj muž proti muži je mikro verze boje armád proti armádě, a i zde vidíte, jak se neustále vyvíjí taktika, pokud má armáda uspět. Z nějakého důvodu však je v případě boje muže proti muži mnohem větší nechuť techniky přizpůsobovat novým podmínkám. A většinou je to lidmi, kteří v boji muže proti muži nikdy nestáli…. zapomínají, že cílem není naučit se (novou) techniku, ale hlavně umět odvrátit útok. A je pak úkolem senseie neustále hlídat, jestli vyučované techniky jsou stále ještě využitelné v aktuální konfliktní situaci, anebo se průběh konfliktu změnil (je mnohem rychlejší, na kratší vzdálenost, používají se mnohem častěji nože apod.)

Sensei jako……garant integrity systému

Úkolem senseie je také udržet jak kvalitu vyučování, tak i integritu celého systému. To je mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Jak sensei stárne, již není schopen předvést techniku buď tak dynamický, nebo tak technicky, jako když byl ještě mladý, pružný, silný. A pak se stává, že z kopu na hlavu se postupně stává kop do břicha, mezi nohy, a nakonec kop do kolene útočníka. Ano, jsem si vědom, že tento příklad není úplně nejlepší, protože v původních školách žádné kopy na hlavy neexistovaly. Vysoké kopy jsou skutečně záležitostí moderního věku a dle některých byly převzaty z francouzského Savate. Berte proto tento příklad spíše jako ilustrační příklad ukazující postupnou ztrátu ohebnosti a následné degradace techniky.

Je tu ale obrovsky rozdíl, když budete jako mladý sensei machrovat před studenty a kopat z otočky na hlavu a ve stáří budete říkat že to je vlastně nefunkční. Kdepak je integrita systému? Avšak pokud budete od začátku výuky kopu říkat, že například kopy nad pas jsou rizikové, a proto je dělat nebudeme, pak je integrita zachována…a vy je můžete předvádět i v pozdním stáří.

Na jedné straně není problém se inspirovat jinými systémy, ALE….když například učíte dle principu “maximální efekt s minimálním úsilím“, pak technika nemůže vypadat tak, že bude fungovat jen s použitím (nadměrné) síly. Například když kopnete útočníka mezi nohy, ten se většinou předkloní. Je pak hloupost jej tlačit vzad, když má těžiště spíše vepředu.

A záruka kvality by měla být poté vidět hlavně u zkoušek, jenže ani to není tak černobílé. Jsou studenti, kteří se velmi těžko naučí nové techniky, protože nejsou třeba tak talentovaní jako jejich kamarádi. Proto se například u nás při zkouškách spíše díváme na pokrok mezi jednotlivými zkouškami toho samého studenta, než abychom porovnávali 2 studenty mezi sebou. Samozřejmě tu je nastavena laťka určité kvality, ale jde tu hlavně o zlepšování svého výkonu, a nikoliv o porovnávání s výkonem jiného.

“Člověk se nejprve musí obrátit na cestu, kam chce jít. Teprve pak může radit ostatním.” (Buddha)

Sensei jako…… sensei v dojo, ale Franta mimo dojo 

Vzpomínám si na první setkání s Edem Melaugh (Small circle jiu jitsu), který nám hned v úvodu semináře řekl: “Dámy a pánové, zde v dojo jsem sensei Ed. Jakmile však opustíme toto dojo, říkejte mi prosím Ed.“ Pro mě to bylo obrovská změna v porovnání s těmi, které jsem potkal předtím. Většinou vyžadovali oslovování sensei, soke, shihan i mimo dojo, což mi vždycky přišlo takové…divné. Svádělo to k myšlence, že takový člověk lpěl na svém titulu více, než je zdrávo. Nežijeme navíc v Japonsku, kde je patrně podobné oslovování standardní, ale tady…

I proto používáme se Zdendou, se kterými náš roztocký klub vedu, stejný princip. V dojo jsme pro naše studenti (včetně našich dcer, které jujutsu také studují) sensei Jarda a sensei Zdenda, ale venku Jarda a Zdenda. Jsem přesvědčen, že toto je správnou cestou ukázat studentům, že nezáleží ani tak na oslovení, ale obsahu a významu toho, co/kdo se za ním skrývá. A pokud to pro někoho znamená vyjádření respektu, pak ano v dojo je to zcela na místě. Navíc, z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že i po výuce respekt zůstává, zvláště pokud není vynucován tímto způsobem.

Sensei jako…… táta – nejvyšší level

Pro mne osobně jeden z nejdůležitějších bodů. A byl to také možná úplný začátek, proč jsem se rozhodl s kamarádem učit naše dcery jujutsu. V okolí sice byly nějaké kluby bojových umění/sportů, ale protože šlo buď hlavně o soutěže a mnohem méně o sebeobranu, anebo naopak šlo o takovou sebeobranu, která je určená spíše pro dospělé, ale mezi dětmi je zcela neadekvátní (kopy mezi nohy, údery pěstí do nosu), věděl jsem, že tohle pro svoje dcery nechci. Aby způsobily útočníkovi zranění kvůli nějaké dětské hádce na základní škole, které pak toho klučinu bude trápit třeba i po zbytek života…asi sami uznáte, že to není správné.

Proto jsme s kamarádem strávili opravdu mnoho času, abychom si přesně vydefinovali, co vlastně chceme učit a jak k jujutsu přistupovat po našem ještě dříve, než jsme klub založili. Jsem přesvědčený, že výsledky hovoří za nás. Neměli jsme vážnější problém během dvou let COVID a nemusíme ani extra inzerovat náš klub, protože to za nás dělají naši skvělí studenti, případně jejich rodiče. A přitom nejsme napojeni na žádnou mezinárodní organizaci, ani japonského mistra, protože jujutsu, které vyučujeme je jiné a zároveň „ušité na míru“ našim dětem. Ale to není to, o čem tu chci psát.

Jako sensei svých dcer (v době výuky) a současně i jejich táta si nemohu dovolit se chovat jinak v dojo a jinak doma. Osobně jsem znal několik senseiů, kteří v dojo vykládali, jak se má sensei chovat a jednat (například za žádných okolností nespat se svými (dospělými) studentkami, anebo že rodina je posvátná a vždy na prvním místě) a přitom v realitě tomu bylo úplně jinak. Takovým senseiem…a vlastně ani tátou jsem nikdy nechtěl být. Jde o charakter člověka, díky kterému si vás nakonec lidé budou pamatovat, nikoliv to, že máte černý pásek. Máte inspirovat.

POKRAČOVÁNÍ? MOŽNÁ NĚKDY PŘÍŠTĚ 😉

Mám pocit, že už na toto téma toho bylo řečeno více než dost.

Series Navigation<< Co znamená být senseiem 3

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *