Co znamená být senseiem 3

Přečteno: 164

Sensei jako…… vzor / inspirativní osobnost po fyzické stránce

Říká se, že “černý pásek je jen bílý pásek, který se nepřestal učit” a je v tom skryto mnoho pravdy. Mnozí z těch, kteří získali černý pásek a případně začali i učit, již tolik nedbají na svůj další rozvoj jak po stránce intelektuální, duchovní, tak ale i fyzické. I proto můžete až moc často vidět senseie s takovým bříškem, že si ani nevidí na uvázaný pásek, a kteří se vymlouvají, že kdysi sice byli vysportovaní, ohební a osvalení jako Michelangelův David, ale teď „už jsou staří, mají cukrovku, špatné klouby“, atd.

Víte, sám mám v době psaní tohoto článku již více jak 50 let a stejně si troufnu říci, že po fyzické stránce jsem schopen úspěšně zvládnout naše mladé, 18+ leté studenty, kteří jsou v nejlepším věku co do síly, výbušnosti, vytrvalosti a ohebnosti. Ano…vyžaduje to pravidelné cvičení (v mém případě TacFit a clubbells) a čím dál častěji to je spíše o hlavě (donutit se jít cvičit po celodenním zaměstnání je…čím dál větší výzva). Chci být vzorem pro své studenty a ukázat jim, že i takový „dědek“ (z jejich pohledu, sám se za dědka rozhodně nepovažuji 😉, dokáže i ve svém (pokročilém) věku být v nejlepší možné kondici.

Osobně proto velice respektuji a vážím si těch senseiů a instruktorů, kteří i ve svém pokročilejším věku dokážou stále být v perfektní kondici. Jen málo (mladých) lidí si dokáže představit, kolik úsilí za tím je…

A naopak, o to méně shovívavosti mám vůči těm, kteří vypadají jako chodící bečky…byť mají „závoru“ (tj. červeno-bílý pásek označující jedny z nejvyšších možných technických stupňů) kolem pasu. Vím, že již nežijeme v době, kdy by (nejen) kondice byla klíčová pro přežití, takže dnes může sensei skutečně vypadat jako reklama na dlouhodobé užívání fast foodu. A to, že nezvedne nohu výš jak ke koleni, nedokáže technicky správně předvést prakticky žádnou techniku, to už se moc neřeší, případně se (zbaběle) schovává za hlášky typu „úcta ke stáří“, „já už mám svoje odboucháno“, či „já nepotřebuji výše dokopnout, protože…doplňte si sami nějakou hloupou výmluvu“….

 

Malé téma na konec k zamyšlení – nedávno jsem četl velmi zajímavý postřeh člověka, který navštívil školu nejmenovaného japonského bojového umění a překvapilo ho, že studenti se hýbou „jinak“, než viděl jinde. A pak mu to docvaklo – jejich mistr byl již velmi starý pán a studenti zcela přirozeně napodobovali svého mistra nejen v chování, ale…ano i v pohybu, takže se hýbali jako 70letý člověk, ačkoliv jim bylo mezi 20-30 lety. Pokud již mistr není schopen předvést techniku tak, jak se jí kdysi naučil (a není to o síle, výbušnosti, ale o načasování, vzdálenosti), pak je možná načase předat školu svému nejlepšímu studentovi.

 

Sensei jako…… vzor / inspirativní osobnost po intelektuální a duchovní stránce

Kromě fyzického rozvoje někteří senseiové zanedbávají i své intelektuální studium. A nemusí to nutně být v oblasti bojovek, ačkoliv díky moderním vědeckým poznatkům je tu toho skutečně hodně nového k poznání a prostudování v oblasti lidského konfliktu, PTSD atd.

Vzpomínám si na jednoho držitele, tuším, že to byl 4.dan v Aikidu, kterého jsem se ptal, jestli se vzdělává i po stránce teorie a on mi odpověděl: „na čo…to mi nijako nepomôže v mojej technike“…zůstal jsem na něj zírat s nevěřícím výrazem. Víte 4.dan je už hodně vysoký/pokročilý stupeň a v některých školách se pak již další vyšší dany přidělují nikoliv na základě (fyzické) zkoušky, ale za celoživotní přínos. A jakýpak přínos takový cvičitel Aikido bude asi pro své studenty mít? Naučí je sice fyzickou techniku, a možná i dobře, ale…jak už víme, to není vše.

A přitom, kdyby si přečetl alespoň pár kapitol z pamětí prakticky jakéhokoliv dobrého bojovníka, zjistil by, že hlava se musí trénovat podobně intenzivně jako tělo. Jinak je z člověka jen tupý rváč, byť v kimonu. Ale asi bychom si to neměli nijak idealizovat. I v historii byli ti, kteří se soustředili spíše na tvrdší a rychlejší úder, než na meditace a přemýšlení o taktice, strategii a úloze boje a násilí v lidském životě. Historie nám však ukazuje, že takoví většinou končí zapomenutí v propadlišti dějin, zatímco díla těch druhých studujeme dodnes a nacházíme i v současnosti mnoho velmi cenných rad a paralel.

Čerství držitele prvního černého pásku (instruktorského stupně) mají mylný dojem, že se již vše naučili a pochopili. Berou to podobně jako maturitu, či státnici, ale černý pásek je úplně jiná (často znalostně nižší) liga, než například Ing nebo dokonce PhD titul, který již svědčí o velmi solidní znalosti a chápání problematiky. Držitel černého pásku v okamžiku získání svého vysněného stupně teprve pochopil úplné základy. Možná právě proto se někteří nechávají oslovovat „profesor“, aby zněli více…akademicky? Důvěryhodně? Nevím, jak vám, ale import akademických titulů do bojových umění mi připadáminimálně nevhodné a zcela mimo mísu.

Jigoro Kano (tvůrce Kodokan judo i bsystému páskování) tušil, že lidé půjdou místo po znalostech, po vnějších známkách umění, tedy po černém pásu. I proto tu jsou černé pásky několika různých stupňů (většinou 1.-5.dan), aby měl držitel (správný) dojem, že má před sebou ještě dlouhou (ve skutečnosti celoživotní) cestu. Aby udržoval svůj vnitřní oheň, který v sobě tehdy měl, když se připravoval na zkoušku na černý pás, a díky němuž pilně cvičil a intenzivně se vzdělával.

Hlavním úkolem senseie, který připravuje své nástupce, by tak mělo být nejen předat technickou, historickou a filozofickou část systému, ale také ukázat (tzn. jít příkladem) studentovi, že ani po získání černého pasu, jeho vzdělávání nekončí. I Arthur Conan Doyle vložil do úst své nejznámější postavy Sherlocka Holmese větu “vzdělávání nikdy nekončí, drahý Watsone“. Možná bychom to měli mít vytesané na každém rohu ulice a pak by bylo méně hlupáků a teoretických diskutérů a více těch, kteří přemýšlí, studují a pak i samozřejmě konají.

 

S tím souvisí i schopnost umět si ze sebe udělat legraci a procvičit si tak své ego. Osobně jsem vždy oceňoval senseie, který neměl problém nejen přiznat chybu, ale i udělat si vtip na vlastní účet. Věděl jsem, že takový sensei svou roli bere s pokorou a že plně stojí na zemi svýma nohama, byť mohou vypadat jako hobití 😉

 

Sensei jako…… zloděj/kreativec/metodik

Cože…zloděj? Vydržte. Výuka nemusí, a většinou ani neprobíhá, úplně stejné jako za vašich časů. Učíte studenty, z nichž někteří jsou přirozeně talentovaní, zatímco jiní…řekněme, že tam vidíte ještě stále obrovské množství práce. Nemusíte kvůli tomu vymýšlet za každou cenu nové postupy, ale spíše se nechte inspirovat ostatními, kteří si prošli podobnou cestou a již udělali kus práce za vás na základě svých zkušeností. Musíte si však pohlídat, aby výsledný systém nebyl kočkopes. A samozřejmě, a to asi nemusím ani zmiňovat, vždy říci, koho jste “citovali”, když jste převzali například průpravný dril, jež vám pomohl posunout studenta na úroveň, kterou jste potřebovali pro výuku „své“ techniky.

Systém se vyvíjí, pokud má fungovat. Není možné předpokládat, že systém zůstane stejný, když se mění svět kolem nás.

Jenže tady je velké ALE – je relativně snadné vybírat “jen to nejlepší” z jiných bojových umění. Ale je velkou výzvou posoudit, jestli je to i funkční a zároveň zapadá do již existujícího systému. Pokud stavíte dům z cihel, může být použití panelu na první pohled skvělý nápad, ale aby uprostřed cihlové zdi byl panel, je maličko nesmysl. A to jen proto, že pokrývá větší prostor než jedna cihla.

A aby to nebylo úplně takto jednoduché – a to platí zvláště u původních starých škol, pokud se začnete poohlížet kolem, pak jste patrně dosud dostatečně nepronikli do systému, jenž studujete…a místo toho byste se měli zeptat svého mistra.

Vracíme se opět tak k hlubokému pochopení (původního) systému, který studujeme. Musíme znát teorii i kontext, v jakém systém původně vznikal. Je také nutné znát biomechaniku (jak funguje tělo v běžném i zastresovaném módu), protože pak budeme schopni udělat první vytřídění. Biomechanika se moc neučí jako samostatný předmět, takže student se to buď snaží pochytit v rámci výuky nějak intuitivně (díky předchozím zkušenostem), nebo díky svým představám, jak by to asi mohlo fungovat, anebo právě díky pochopení, jak tělo běžně funguje a díky tomu znát i nestandardní pozice, které vyvolají bolest (techniky pák) či ztrátu rovnováhy (techniky hodů).

Tiago Forte, autor knihy „Pořiďte si druhý mozek“, doporučuje pořídit si tzv. “zlodějský pytel”, kam budete schraňovat zajímavé informace (nové konfliktní scénáře, drily založené na operantním podmiňování, průpravné drily apod.).

A jakožto pokročilý student systému buď jen ve slepé důvěře pouze napodobujete to, co vám předal váš mistr, který ale také (upřímně) věří, že právě on to správně pochopil od Mistra svého. Anebo v určitém okamžiku se začnete snažit pochopit, PROČ je něco vyučováno tak, jak je. PROČ je to právě v tomhle pořadí a JAK se to využívá.

Austin Kleon, autor knihy „Kraď jako umělec“ k tomu říká: „Nejdříve se učte od svých hrdinů, ale přijde čas, kdy již musíte začít přemýšlet a konat sami. Je to obrovsky krok, kdy nás již nikdo nevede, nemá odpovědi na všechny naše otázky, zkrátka najednou musíte vynaložit vlastní úsilí, abyste překročili stín svých hrdinů, jinak se budete jen opičit. Dříve či později pak nebudete kopii svého hrdiny, ale originálem sebe sama.

Přesně tohle je úkolem každého nového senseie poté, co získá oprávnění učit. Protože toto oprávnění jen říká, že má dostatek vstupních informací, ale je teď na něm, jak je nejen předá, ale později i dále rozvine. A na to hodně lidí zapomíná, a tak jen učí přesně to, a přesně tak, jak učil jeho mistr. A přitom mu uniká, že opičením se čest svému mistrovi nevzdává. Skutečný mistr nechce vidět své klony, ale žáky, kteří budou dále rozvíjet to, co je naučil. Je za tím však mnoho ALE, kterým se budeme věnovat někdy v odděleném článku.

Sensei jako……učitel

Ti, kteří se odváží učit, nikdy nesmí přestat se učit” (anonym). Čtu si teď knihu pamětí mistrů bojových umění a je tam hodně zajímavých myšlenek. Naposledy mě zaujala tato – jeden mistr karate říká, že učitelé se často tak soustředí na čistotu technik, že zapomínají na mnohem důležitější část výuky – motivaci studenta se to naučit.

Vysvětlit jim, PROČ by na té, které technice měli pracovat, skutečně si získat jejich srdce, nadchnout je. Teprve pak budou sami chtít vědět více. Jenže když jim učitel jen vysvětluje, že to dělají blbě a musí to udělat takhle, tak se jen učí (fyzickou) techniku…stejně jako drilují datumy v dějepisu. Docela to stojí za zamyšlení…. Mnoho studentů začátečníků si také myslí že čím častěji budou chodit na tréninky, tím rychleji získají svůj vysněný černý pásek. A je opět úkolem senseie jim vysvětlit, že to není o kvantitě, ale především záměrném cvičení. Jedna lekce, kdy se plně soustředí na výuku vydá za deset lekci, kdy při cvičení budou myslet na to, co ještě musí udělat do školy apod. I proto na začátku a na konci lekce uděláme velmi krátké mokusó…jež „oddělí“ vnější život od jujutsu a na konci jujutsu od vnějšího života. Jakmile začne lekce, mají se soustředit jen a pouze na jujutsu. Pak teprve bude lekce lekcí, a nikoliv jen absolvovanou hodinou. Jakmile student pochopí, že na lekci musí věnovat celou svou energii a soustředění jen jujutsu, pak bude postupovat mnohem rychleji než ten, který chodí 5x týdně, ale většinu času prožvaní o počítačových hrách, které hraje, nebo o tom, co se děje ve škole.

Sensei jako……průvodce

Jako sensei jim ukážete kritéria, oblasti, na které se musí studenti soustředit, aby se naučili sami najít chyby, kterých se při provádění techniky dopouští. A i když zpočátku nebudou vědět, spíše než přímo ukázat, kde je chyba (stojíš moc blízko/daleko od soupeře) mu řeknete, ať si zkontroluje vzdálenost, nebo nechť se zaměří na načasování. Neříkejte, že začal brzo/pozdě, ale ať se sám zamyslí nad načasováním. Zkrátka ukažte směr, ale student musí zjistit, která cesta v daném směru je pro něj nejlepší.

Ač se to zdá logické a správné, mnoho učitelů to nedodržuje, protože zkrátka nemají trpělivost (a ano, mohou tam být i jiné důvody, jako třeba snaha si připoutat studenta k sobě ze strachu, aby neodešel ke konkurenci). Musíte však vydržet. A znovu studentovi techniku správně předvést nikoliv hned poté, co udělá chybu, ale až poté, co si již neví rady.  

Sensei totiž není hodnocen dle vlastních úspěchů, ale dle úspěchů svých studentů. Jeho úkolem je také být průvodce a poskytovat informace, na které je již student zkušenostně zralý. Pozor, toto se snadno může zvrhnout v sektářství a uctívání, o kterých bude řeč později…

Měl by naučit studenty přemýšlet, aby sami mohli přicházet na to, kde je chyba a jak ji napravit. Pokud by totiž dával odpovědi na všechny jejich dotazy, pak student svého senseie bude potřebovat navždy. Student tak musí jen pochopit, že řešení vždy existuje, ale potřebuje jen více času na to, aby na něj přišel. Aby k němu vnitřně dozrál.

A s tím souvisí ještě jedna důležitá věc – pokud se sensei dopustí chyby, přizná to a opraví se, pak studenti pochopí, že i oni mohou dělat chyby a poučit se z nich. Jen jim to asi bude trvat déle než senseiovi. Ale to je v pořádku, protože za senseiem stojí mnohem více let zkušeností. Sledovat svého Mistra při cvičení je “pouze” zdrojem inspirace, ale pak musí sami zkoušet. A chybovat.

Pokud budou jen sledovat svého mistra, pak je to stejné, jako sledovat baletní představení a na konci uvěřit, že to také dokážete zatančit.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Series Navigation<< Co znamená být senseiem 2Co znamená být senseiem 4 >>

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *