Co znamená být senseiem 2

Přečteno: 200

Sensei jako… jediný zdroj znalostí

Díky moderní technologii a internetu již (bohužel? bohudík?) sensei není jediný zdroj informací. Prakticky vše se dá na internetu dohledat. Maličko se však zapomíná, že esence předávání bojových umění vždy byla v osobním kontaktu učitele a žáka. Samozřejmě se můžete naučit pohyb, ale fyzické napodobení techniky není vše…díky moderním technologiím (youtube, online výukové programy apod.) tu tak máme skvělé a talentované napodobovatele technik, ale hlubší pochopení jim chybí.

V současnosti tak tedy není problém s nedostatkem, ale naopak s přebytkem informací. Ale největší výzva spočívá v dovednosti si všechny ty informace správně poskládat, což se předtím dělo díky úzkému a pravidelnému kontaktu senseie se studentem. Především odfiltrovat esoterické bláboly a rádoby efektivní techniky od (vědeckých) faktů a v praxi vyzkoušených technik.

Právě proto je důvěra mezi senseiem a studentem klíčová. Sensei by na jedné straně neměl zakazovat studentovi vyhledávat si informace jinde, ale musí mu pomoci pochopit, že ne vše je jednak pravda, ne vše je funkční, a ne vše je relevantní v systému, který student studuje (jeden problém se dá vyřešit více způsoby a žádný není lepší či horší než ten druhý…protože závisí na kontextu). Měl by ho především nadchnout jednak pro samotný proces učení a zároveň pro studium principů systému, který studuje.

V pokročilé fázi by jej měl pak podpořit ve studiu i jiného stylu, aby viděl, jestli a co přesně mu chybí a současně jaké jsou silné a slabé stránky jiného stylu. Sám jsem takto měl možnost chvíli například studovat thajský box, který byl ve své době asi největším strašákem pro nás úpoláře (judisti, zápasníky a jujutsuky). A díky tomu jsem měl možnost zjistit, jakou vzdálenost nemají thaiboxeři rádi, a naopak v jaké se cítí jako ryba ve vodě (což pak znamenalo hodně bolesti pro mě, pokud jsem v této vzdálenosti zůstal).

Někteří senseiové navíc přirozeně upřednostňují (dle typu své postavy, případně dle toho, co jim jde nejlépe) určitou kategorii technik. To může být i díky tomu, že sami dostatečně neprostudovali kategorie jiných technik.

Takže studium dalšího stylu boje, ovšem pozor, skutečně až v pokročilé fázi, je nejen dobré, ale i žádoucí, pokud chce být člověk všestranným bojovníkem. A sensei by to v pokročilé fázi rozvoje studenta měl nejen povolit, ale i jej v tom povzbuzovat.

Sensei jako……vševědoucí guru

Někteří senseiové jsou často většími japonskými sensei než samotní Japonci. Hrají si na (filmové) archetypy mástrů a jejich studenti je uctívají skoro jako svaté guru. Osobně jsem sice takového mistra (naštěstí) neměl, ale slyšel jsem, že i v Čechách se pár takových našlo. Skoro jako někteří ti guruové, kteří vyučují jógu. Pravděpodobně stejně postižená sorta lidí. Tito lidé většinou na hodinách neučili, jen sem tam pronesli nějakou (rádoby hlubokou) filozofickou hlášku, nad kterou měl student pak přemýšlet. A ačkoliv techniku nedokázali provést (to již bylo pod jejich úroveň), tak vám samozřejmě byli schopni dostatečně nadřazeně říci, že to děláte špatně. A pokud jste je požádali, aby vám techniku předvedli na vás, pak odmítli s tím, že by vám mohli ublížit, protože jejich Ki/Chi je obrovsky silné a mohlo by vás zabít.

Slabší varianta tohoto je tzv. „křeslový sifu“, tj. mistr, který (už) sám neučí, jen sedí v křesle a odtud vede výuku. Zkrátka člověk v roli senseie by si měl uvědomit, že je „jen“ více zkušenější v určité, přesně omezené oblasti a tu by měl být vždy schopen srozumitelně vysvětlit i předvést v jakémkoliv věku.

Sensei jako……. člověk 

Je zajímavé, jak se člověk může změnit poté co dostane černý pásek. Najednou má pocit, že je blahořečen /vysvěcen/osvícen a zkrátka, jak by řekla moje babička „že jeho ho.no teď smrdí jinak“. A i studenti tomu často napomáhají, kdy považují člověka s černými páskem za jakéhosi superhrdinu, dokonalého člověka i bojovníka. A přitom je to stále jen ten samý Pepík, Franta nebo Jarda. Jen získal černý pásek, který však ještě nezaručuje, že techniky skutečně umí (!), nebo, že je (již) umí i naučit. Je to opravdu jen jiná barva pásku. Fakt.

Mnoho studentů si myslí že získání černého pásku je vrchol studia…a když jim někdo řekne, že to je teprve skutečný začátek jejich studia, protože již zvládli základy (!), tak to jde jedním uchem dovnitř…a bez zastávky vychází druhým ven. Tohle osobně vidím jako největší problém, který jsme převzali z Juda (kde tento problém je zcela běžný, podobně jako také i v jiných stylech boje) – lidé se soustředí na dosažení vyššího pásku a když jej získají, končí, protože mají pocit, že mají splněno…

Jen velmi malé procento z nich se soustředí na znalosti, které postupně získávají, a pásky berou pouze jako něco, co k tomu patří…ale není to to hlavní…takoví lidé pokračují i po získání svého vysněného (černého) pásku.

Zkrátka, ne, černý pásek opravdu není garance kvality, nějaký magický level, kdy po jeho získání student už vše zázrakem pochopí, všemu bude rozumět a bude si moci zaslouženě užívat statusu Mistr/Sensei.

A jak jsem napsal již dříve, někteří to dokonce považuji za konečnou v tom smyslu, že po získání černého pásku končí a jdou se věnovat něčemu dalšímu, protože tady už „vylezli na vrchol“. Nevšimli si však že jde jen o malou horu, jež je součástí mnohem většího pohoří se strmějšími a vyššími vrcholy….

Tímto jsem také chtěl říci, že sensei je především člověk se svými silnými, ale i slabým stránkami. Žádný osvícený máster, který pochopil tajemství života i boje. Je to člověk, který má “jen” mnohem více zkušeností v určité oblasti než jeho studenti. Ale také má rodinu, zlozvyky, špatnou náladu, něco nemusí úplně znát apod. Zkrátka člověk…jako vy nebo já.

Sensei jako……rváč 

Někteří si hrají na tvrdé a drsné válečníky, vyprávějí mnoho “válečných historek”, jak se někdy v mládí porvali, někoho zachránili, zkrátka byli superhrdinové. Před studenty si budují pověst neohroženého rváče, který zmlátil ne tři, ale pět útočníků najednou…a nic se mu (samozřejmě) nestalo. Nemusím asi dodávat, že všichni útočníci byli ozbrojení noži a dalšími zbraněmi. Taková česká verze Chucka Norrise.

Nikdy jsem nepochopil, čím to je, že tohle sensei potřebuje vyprávět, takto zapůsobit na své studenty. Což skutečně nemá nic jiného, čím si získat jejich respekt? A přitom oni, dříve či později zjistí, že to vše byly jen vyfantazírované příběhy stárnoucího může, který četl asi moc komiksů a viděl až příliš mnoho akčních filmů.

Zajímavé je, že skuteční válečníci, bojovníci a rváči o svých historkách spíše mlčí, protože ví, že to nebylo hezké, ne vždy se zachovali tak, jak si představovali, ne vždy to dopadlo tak, jak čekali, a ne vždy se potom cítili tak, jak předpokládali (a jak to vypadalo ve filmech). A ne vždy to bylo vždy pro dobrou věc…zkrátka ne vždy se chovali jako příkladný sensei, kterým se nyní pokouší být….

Sensei jako……paranoidní bojovník

Někteří vám budou vykládat, že musíte žít jako „opravdový bojovník“ a hlídat si neustále záda, protože za každým rohem lze očekávat útočníka, který vás chce přepadnout, znásilnit a zabít. V jakémkoliv pořadí. Pokud tuto radu poslechnete, zjistíte, že i z vás se časem stane stejně paranoidní a zároveň i ustrašený člověk, protože svět začnete vidět jako velmi nebezpečné místo, kde nikde a nikdo není v bezpečí.

Víte, co je zajímavé? Mám pár přátel, kteří skutečně ve válce byli či alespoň se porvali ve rvačce. Změnilo je to. Některé tak, jiné onak. Ale ty, se kterými jsem se bavil, si tím silněji uvědomili, jak cenný je lidský život. A že strávit čas, jenž je nám vyměřený na tomto světě strachováním se o život, chodit kvůli tomu 5x týdně na tréninky systému, který nabízí „to nejlepší ze všech bojových umění“ jen proto, že možná jednou je někdo přepadne, je dle nich mrhání časem. Samozřejmě je dobré se naučit základní techniky sebeobrany, ale pak…věnujte se hokeji, tenisu, ping pongu, nebo třeba grilování steaků místo toho, abyste trávili čas v tělocvičně nacvičováním dalších a dalších „zabijáckých technik“. Zkrátka, užívejte si života, u kterého vůbec netušíte, jak dlouhý nakonec bude…vězte, že vím, o čem hovořím, protože…ale to sem nepatří….

Doporučuji přečíst knihu Pan Theodor Mundstock od Ladislava Fukse, jenž se odehrává za druhé světové války a která popisuje příběh člověka, velmi intenzivně se proaktivně připravujícího na to, že jej brzo Němci odvezou do koncentračního tábora. A protože slyšel, že mu tam bude zima, otužoval se tak, že měl až omrzliny. Věděl, že bude mít hlad, a proto se postil tak, že slabostí nebyl schopen ani vstát, zkrátka trápil se. A celý zbytek života žil ve strachu a bolesti…dokud jej jednou na ulici nepřejelo auto….

Sensei by neměl propadnout módním cool trendům typu „raději bojovník v zahradě než zahradník na bojišti“, anebo „raději souzen 12 než nesen 6“, protože jsou to citáty zcela vytržené ze zcela rozdílného, především historického, kontextu a poté zneužité pro budování strachu…i závislosti na senseiovi. Bojová umění mají v současné době především rozvíjet kromě jiného i sebejistotu tak, aby člověk mohl mít radost ze života a dokázal čelit všemu, co mu osud postaví do cesty. V tom je hlavní benefit bojových umění, a nikoliv v tom, jak někomu rozbít ústa.

Sensei jako……. kariéra / poslání

Role senseie skutečně není „jen“ rolí trenéra (opět připomínám, že to není míněno jako znevážení sportovních trenérů). I proto to znamená, že než se rozhodnete tuto roli přijmout, ujasněte si, proč ji vlastně chcete dělat. Kvůli penězům? Pak se na to vykašlete, protože budete trávit opravdu mnoho času přípravou, plánováním lekcí, ale i vlastním rozvojem (pokud chcete být dobrým senseiem), budete občas fakt utahaní…a ty peníze na konci…jednou se, po pár měsících či nejpozději pár letech, probudíte a uvědomíte si, že už se vám vlastně nechce, protože to za ty peníze nestojí. Ušetřete si proto čas (a zklamání svých studentů) a vykašlete se na to již nyní.

Nebo je to kvůli té pozici, že k vám budou vzhlížet a obdivovat váš černý pás? Moc vás prosím – vykašlete se na to také. Budete jen dělat ostudu těm, kteří to berou vážně a snaží se napravit celkové laické vnímání bojových umění jako oblasti, kde se setkávají pouze duté a agresivní hlavy…. Fakt se po čase budete trápit, protože (dlouhodobý) respekt se nedá vynutit. Pokud vám jde o bezmezný obdiv, založte si sektu a tam „odháčkovávejte“ studenty, jak se vám zlíbí. Ale do světa bojových umění s touto motivací nelezte.

Sensei jako…… strážce tajemství

Setkal jsem se osobně i se sensei, kteří při výuce zdůrazňovali, že některé techniky jsou tajné, a proto je nesmíte ukazovat jinde. Že vlastně jste privilegovaní, protože to, co vám sensei ukáže v následujících momentech, je strašně důležité, přelomové…a jak jinak než tajné.

Ty tam jsou již doby, kdy byl velmi těžké sehnat informace ze světa bojových umění. Doba je jiná. Na netu si dokážete sehnat prakticky všechno. Skutečně si myslíte, že například posun části končetiny o pár centimetrů, díky čemuž je technika lepší, je předávána ústně pouze z mistra na nejpokročilejšího žáka v nějaké tajné místnosti dojo?

Aby technika byla funkční, záleží na detailech. Pokud vám technika nefunguje, pak vám chybí detaily. Sensei by vám ony detaily měl sdělit bez těch dalších keců, protože i on se to naučil někde. Velmi pravděpodobně na nějakém semináři, anebo to viděl třeba na Youtube. Fakt v tom nehledejte více. Otázkou však je, proč se tak takový sensei chová. Nabízí se vysvětlení, že si není jistý sám sebou, že si chce k sobě připoutat ještě více své studenty, aby neodešli jinam, zkrátka s nimi nehezky manipuluje.

Proto mi dovolte přátelskou radu – vykašlete se na manipulaci jen proto, abyste si udrželi své ovečky…ehmm… své studenty. Máte mnohem více předností a důvodů, proč s vámi studenti jsou. Nemusíte kvůli tomu vymýšlet podobné ptákoviny jako tajné techniky, protože vše, fakt vše, se dá najít…třeba právě na Youtube, nebo se dá zeptat jiného mistra na dalším semináři, který vaši studenti navštíví. Skutečná hodnota tak není v tajné technice, ale dovednost naučit se vidět principy v technikách. A pak místo 4.500 technik budete mít maximálně několik desítek, protože objevíte, a hlavně pochopíte tajemství ze všech největší – principů je jen pár a techniky jsou jejich vnější projev. Ale nikomu to neříkejte…protože to je tajné 😉

A studentům bych doporučil se zamyslet, proč podobné ptákoviny váš sensei říká…. Potkal jsem osobně takového senseie, stejně tak, jako jsem potkal i senseie, který mi vše vysvětlil bez jakýchkoliv podmínek a mysterií…a hádejte s jakým senseiem jsem i nyní stále v kontaktu….

Sensei jako……. Sensei

Sensei není „jen“ učitel, „jen“ trenér, „jen“ instruktor, ačkoliv zmiňované profese tím nechci nijak snižovat. Díky tomu, že se věnujeme asijským bojovým uměním, i role učitele je jiná než ta tradičně vnímaná zde na Západu. Obsahuje v sobě mnohem více, protože cílem není jen naučit techniku, pomoci pochopit principy a zajistit, že takový student pak bude systém vyučovat v podobném duchu. Sensei formuje i intelektuální (vzbuzuje vášeň pro učení se novým věcem) a duchovní (ukazuje, že věci nejsou vždy takové, jak se na první pohled zdají a je dobré je studovat do hloubky, teprve pak pochopí jejich pravý účel). Nejde tu jen o nastavení tréninkových cílů a dovést studenta k jejich splnění. A že velmi důležitý je kontext…prakticky všeho. Pokud nevíte PROČ, pak nebudete schopni ani správně udělat CO, natož JAK.

Těžko se to vysvětluje, zkuste proto zkombinovat to, co jste se dosud dočetli, s tím, co se ještě dočtete (a ne nutně zde). Sensei je tak v prvé řadě motivátor se svíčkou v ruce, který svým studentům ukazuje krásu nově viděných a poznaných věcí. Pomáhá je dávat do souvislosti a pomáhá je vidět ve správném světle. Je to člověk, jehož rady si snad student vybaví i v mnohem pozdějším věku, kdy již sensei nebude na světě.

Bojová umění jsou nástroj pro rozvoj lidského potenciálu

Joe Rogan podcast

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Series Navigation<< Co znamená být senseiem 1Co znamená být senseiem 3 >>

Autor

2 comments

  1. Vzpomínám si jak na semináři iaidó v Budějcích pan Harada (8.dan ZNKR iaidó kjóši, 7.dan ZNKR kendó) říkal, že v Jamagatě v Japonsku chodí učit iaidó do 3 skupin lidí zajímajících se o iaidó. V první skupině (studenti místní univerzity), tak tam je režim cvičení uvolněnější, ale cvičí se a vysvětluje se, je to spíš zábava. To potvrdil i kolega Venca, který tam tréninky zažil. V druhé skupině ( lidé, kteří studují iaidó vážněji, chtějí se zůčastnovat zkoušek a soutěží ), tam je pan Harada jeho slovy daleko více přísnější. 3.skupina (lidé co si spíše na cvičení chodí odpočinout od práce a starostí všeního dne), tak tam pan Harada hodně chválí.

    Měl jsem z toho jeho vysvětlení pocit, že mimo technického vedení na úrovni jeho technického stupně a zkušeností se snaží dát každé skupině jiný přístup a to, co dle svého potřebuje ke svojí spokojenosti.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *