Co znamená být senseiem 1

Přečteno: 201

Úvod

Když jsem před více jak 10 lety s kamarádem zakládal v Roztokách jujutsu klub pro děti, překvapilo mě, co všechno vlastně obnáší být senseiem. Abyste tomu správně rozuměli. Už jsem měl více jak 12 let zkušeností s výukou dospělých, kde jsem buď přímo učil, anebo pomáhal učit a měl jsem pocit, dle reakcí studentů, že jsem v té roli nebyl úplně marný.

Ale tohle, v porovnání s tím, do čeho jsem se chystal, bylo jiné. Tehdy jsem byl organizačně „pod někým“, pod svým mistrem, takže chyb, kterých bych se případně tehdy dopustil, by asi částečně spadaly i na hlavu mého senseie. Zkrátka ta zodpovědnost byla jen částečná a vždy jsem mohl (alibisticky) říci, že takto mi to řekl/naučil můj sensei, takže je to vlastně jeho vina (nikdy jsem to sice neudělal, ale ta možnost tu vždy byla).

A najednou tu měl vzniknout zcela nový klub, který bych se svým kamarádem vedl. Úplně jiný level. Nikde jsem nesehnal seznam „povinností senseie“, které bych měl mít neustále na paměti. A tím nemyslím jen povinnosti a „etický kodex“ senseie. Tím myslím i mýty, které kolem této role existují a také pokušení, kterých se musí sensei vyvarovat. Nikdo vám neřekne po získání technického stupně, od kterého již můžete učit, „hele, je to fakt obrovská zodpovědnost. Neber to na lehkou váhu. Budeš učit bojová umění s důrazem na slovo bojová. Budeš fakticky učit, jak se lépe s někým porvat, ale mnohem více, jak se rvačce vyhnout. A to je jen první, a nejnižší, úroveň toho, co bys studentům měl předat. Musíš si však dát pozor na pár věcí, které tě budou pokoušet, protože vést lidi…a ve tvém případě dětí…je sice obrovskou odměnou, ale skrývá v sobě i nástrahy, ačkoliv se to nebude na první pohled zdát.

A navíc, mnoho mých kamarádů a známých ve světě bojových umění raději učí dospělé, protože pokud učíte děti, jste fakticky jednou nohou v kriminále. A není to paradoxně kvůli dětem, jež učíte, ale spíše kvůli jejich rodičům, kteří jsou často přehnaně ochranářští, mají vlastní představu (a samozřejmě nulovou zkušenost), jak to máte dělat, takže pak musíte uřídit nikoliv jednu skupinu (studenty), ale skupiny dvě.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že začátky byly náročné. Zvykali jsme si na sebe jak se studenty, tak hlavně s rodiči. Jakmile však klub získal dobré jméno, které se mezi rodiči rozšířilo, už jsme nějaké diskuse řešit nemuseli. Získali jsme si jejich důvěru, a tak si nyní můžeme dovolit s dětmi organizovat věci…jako za časů našeho dětství. A je vidět, že to i těm současným dětem prospívá. Jeden z prvních kroků tedy bylo získat důvěru rodičů a pak je to již jen radost a potěšení (no dobře…ne vždy a ne úplně, ale většinou ano). Ale to jsem maličko odbočil.

Než jsem se tedy rozhodl založit dětský klub jujutsu, nastudoval jsem si hromadu odborných materiálů od toho, jak vést děti, jejich fyzický, intelektuální i duchovní rozvoj, specifika konfliktu mezi dětmi a…no bylo toho fakt hodně. Pokud vás to zajímá podrobněji, podívejte se sem. To vše proto, abych byl jednou ten nejlepší sensei, jakého naši studenti mohou mít. Vím, že tam ještě nejsem, ale snad se své definici a ideálu senseie postupně blížím.

Kromě toho jsem zašel i za jedním člověkem, kterého mám rád především díky tomu, že umí klást velmi dobré otázky, nad nimiž pak člověk přemýšlí…no…když ne měsíce, tak alespoň týdny či dny. Je to takový…Hmmm…šaman…který mi pomohl si ujasnit pár věcí v životě a také můj přístup k výuce jujutsu. Pamatuji si na ten okamžik, když jsem k němu přišel a řekl, že velice vážně zvažuji založit s kamarádem v Roztokách dětský klub jujutsu. Usmál se takovým tím způsobem člověka, který má radost z toho, že mi to už KONEČNĚ došlo. Pak mi řekl, jestli tuším, co to všechno obnáší…. Samozřejmě jsem hned odpověděl, že jasně…že “jde o zodpovědnost, trpělivost, pevnou vůli…” bla bla bla…jo, jo…bla bla bla…

Chvíli se na mě díval jako na člověka, který ve skutečnosti netuší, do čeho leze (a měl pravdu) a pak se rozhodl mi pomoci – řekl, že si musím dát pozor na to, aby nedošlo ke „zbožštění senseie“. Budu vést děti, které v nás budou intuitivně hledat vzor, jež mohou následovat. Buď protože ho doma nemají ve vlastní rodině/otci, anebo proto, že se hodně koukaly na akční filmy, kde nějaký sensei, master, učitel hrál hlavní roli a mají dojem, že přesně takoví, jsou všichni senseiové.

Dle slov tohoto člověka to však u mě není pravděpodobné, zvláště když to teď neustále budu mít na paměti. Tehdy, právě tehdy, jsem si poprvé uvědomil, jak moc zavazující role senseie v bojových uměních vlastně je. A od té doby mi definice ideálního senseie neustále leží v hlavě…což je již více jak 11 let. I proto mi to trvalo tak dlouho, než jsem tenhle článek konečně sepsal.

Když jsem se začal hlouběji zajímat o definici senseie, překvapilo mě, že neexistují nějaké ucelené, ani přesné požadavky které by měl (ideální) sensei bojových umění splňovat… Ba dokonce to není ani jasně definované v rámci jedné organizace, snad kromě faktu, že k tomu, aby někdo mohl být senseiem, musí být držitelem určitého technického stupně. A to je asi tak vše.

Ale jak si za chvíli ukážeme, sensei nerovná se učitel, trenér či instruktor. To by bylo velmi zjednodušené srovnání. A přesto se senseiem může zvát prakticky kdokoliv, ať již máte za sebou nějaký konflikt se zákonem, nebo vaším učitelem byl Mr. Youtube. Pokud jste dostatečné šikovní, své ovečky ehmm studenty, si za chvíli najdete a můžete rozjet “svou” školu kterou si pojmenujete prakticky jakkoliv a….kupodivu nikdo vás nebude extra zpochybňovat, pokud nebudete příliš vyčuhovat.

O roli senseie jsem tak v uplynulých letech hodně přemýšlel. Bylo mi jasné, že to není “jen” trenér, instruktor, učitel (bez urážky). Nikdo mi přesně neřekl, jaké kvality bych měl jednou pro své studenty představovat a to, co jsem se dozvěděl, bylo často inspirováno filmy nebo romantickou představou z knížek. Takže hodně ideálů, romantiky a samozřejmě, naprosté dokonalosti v jednom člověku (i když, par filmových senseiů nebylo úplně dokonalých, viz například Jackie Chan ve filmu The Karate kid).

A asi tušíte, že ve skutečnosti to tak nikdy není. Za těch více jak 40 let studia bojových umění jsem poznal senseie, trenéry a instruktory, kteří byli alkoholici, manipulátoři, drsní obchodníci, egoisté, ale i zvědaví akademici s otevřenou nadšenou myslí. Nikdo z nich nebyl (bohužel) jako Master Yoda nebo Mr. Miyagi. No a teď se v tom vyznejte….

Mnoho let sbírám historické jujutsu manuály, ale ani tam se nepíše, jaký má být sensei především člověk. Místo toho tam naleznete techniky i taktiku boje. Jako by na první pohled ve skutečnosti bylo důležitější to, co předáváme, místo toho, jak a komu to předáváme. A kdo to jednou bude předávat dalším…a zaštiťovat se přitom naším jménem.

Vysvětlení této „mezery“ jsem nakonec našel. Dříve, rozuměj v časech, kdy sensei vyučoval 5-7 studentů, se osobnost budoucích senseiů budovala současně se zdokonalením v technické oblasti systému. Takový sensei měl dostatek času věnovat se každému jednotlivému studentovi individuálně a díky tomu zjistit, kdo z nich má učitelské vlohy a kdo je spíše…talentovaný v jiných oblastech. A vybrat si tak svého nástupce. To ale v moderní době není možné, když má sensei organizaci o počtu stovek až tisícovek studentů. Může a musí spoléhat na úsudek těch, které certifikoval k učení, že i oni budou mít podobně (přísné) nároky. Ale víte…no…jsme jen lidi….

I proto jsem si začal dávat dohromady své postřehy z toho, jak by dle mého názoru měl sensei jednat, chovat se a ano, i fyzicky vypadat. Určitě to neznamená, že takový jsem já.  To bych tu rád hned na začátku našeho povídání zdůraznil. Spíše bych se tomu ideálu postupně chtěl přiblížit…

Tak pojďme na to…ale předtím ještě jeden citát, který přesně definuje senseie, se kterými jsem se potkal i já. Bohužel už nedohledám, kde jsem to viděl, ale to snad asi není ani potřeba…

Potkal jsem senseie, kteří nade vše cenili radost z poznání…ti pro mne vždy byli a budou inspirací.

Potkal jsem senseie, kteří nade vše potřebovali slepou úctu…a manipulací si ji udržovali. Ti pro mne vždy budou odstrašujícím příkladem.

Potkal jsem senseie, kteří více než umění boje si cenili své ego, když chtěli, aby jejich studenti navštívili jiné školy a vymlátili to tam jen proto, aby prokázali, že právě ten jejich styl boje je jediný a správný…Ti pro mne vždy budou zoufalci vedeni nikoliv svým srdcem, ale nízkými pudy.

Potkal jsem senseie, kteří se tak shlédli v roli senseie, že byli více japonští, než sami Japonci…ti pro mě byli a budou vždy slaboši, kteří si nedokázali zkrotit své ego.

Anonym

Sensei jako…schopný manažer

Podobně jako v minulosti i nyní musí být sensei zručným manažerem, který dokáže uživit sebe a svou rodinu. Přiznám se, že mám vždy smíšené pocity, když poslouchám některé „senseie“, jak říkají, že to dělají z čistého altruismu (tedy zdarma). Ti samí pak mají problém uživit sebe a svou rodinu. A to jen pro to, že si myslí, že předávat vznešená bojová umění by se měly ideálně zcela zdarma, protože jinak tím (nějak) pošpiní čest starých mistrů….

No…jak to jen říci. Zaprvé, ani v minulosti mistři neučili zadarmo. Mistr (natož jeho rodina) nebyl éterickou bytostí, která by se živila pránou či slunečním zářením (nemluvě o jeho rodině). A pokud věnoval svůj čas výuce, nemohl ten samý čas věnovat aktivitám, které by jemu (a jeho rodině) přinesly potřebné finance. Dříve takového mistra platil daimjó (hradní pán) nebo šógun, aby cvičil jeho jednotky. Později mu platili studenti. Například Sokaku Takeda, mistr, který založil školu Daito ryu aikijujutsu byl znám tím, že si nechával platit dokonce za každou jednotlivou techniku. I Miyamoto Musashi, nejznámější japonský šermíř, si za své lekce nechával platit. Takže můžete být klidní, staří mistři by s tím byli zcela v pohodě. Není problém požadovat i třeba jen minimální symbolickou částku, pokud má však takový člověk zajištěn jiný zdroj financí. Ale požadovat (finanční) odměnu za výuku je zcela v pořádku.

Zvláště když si uvědomíte, co všechno musí takový člověk udělat, aby se nejen připravil na další lekci, ale aby se sám neustále zlepšoval. A to nehovořím o tom, co takový člověk musel obětovat, aby získal všechny ty znalosti a zkušenosti, které nyní má. Navíc, mnohokrát se mi potvrdilo, že učení zdarma je jednak hloupé rozhodnutí, jak jsme si vysvětlili výše a jednak lidé pak nedokážou ocenit skutečný přínos, toho, co se naučí….

Takže takový sensei musí kromě znalosti systému, který vyučuje, také znát alespoň základy marketingu, reklamy, cenotvorby, měl by umět sestavit business plán, určit si priority, definovat mise i vize svého klubu. Možná se to někomu může zdát jako zbytečné, ale podívejte se na ty, kteří přesně těmto věcem čas věnují. Jak si vedou nejen co do počtu studentů (protože to není (jediná) známka kvality systému), ale i co do pověsti, kterou mají a která je klíčová pro provoz i další rozvoj klubu.

I proto naši pokročilí studenti budou mít v rámci přípravy na černý pásek i nalejvárnu z oblasti marketingu atd. tak, aby byli schopni si založit, a hlavně úspěšně vést svůj klub. A pokud to nebudou chtít, získané informace se jim neztratí – umět správně identifikovat cílovou skupinu a její potřeby, požadavky a očekávání je klíčové nejen pro úspěšné vedení klubu bojových umění.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Series NavigationCo znamená být senseiem 2 >>

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *