Co je to Džúdó?

napsal Risei Kanó (syn zakladatele Džigoró Kanó)

Předmluva

Od podzimu roku 1945 přichází do této země mnoho vojáků spojeneckých sil. Mezi nimi jsou i ti, kteří se velmi zajímají o umění džúda a ochotně se u nás učí.

Pro studium džúda je nejdůležitější především získat vynikajícího instruktora. Zároveň je velmi užitečné získat i základní představu o tomto umění, například pomocí knih o judu. Takových je dnes u nás zatím velmi málo; zejména těch, které jsou napsány pro cizince. Tato brožura byla sestavena jako pokus o doplnění této mezery.

Džúdó je v Evropě a Americe obecně známé spíše pod názvem Džúdžucu (vyslovuj džú-džutsu, pozn. překladatele), zatímco u nás je tento název v současné době nahrazen názvem Džúdó (vyslovuj džúdo, pozn. překladatele).

Džúdžucu je pojmenování vzniklé v naší dávné historii a Džúdó je název, který principy Džúdžucu systematizoval a přeuspořádal prostřednictvím profesora Džigoró Kanó, zakladatele naší školy Kodokan Džúdó.

Jako příručka pro začátečníky je do knihy vloženo i mnoho obrázků s vysvětlením cviků; jde tedy spíše o praktický výklad než výklad teoretické stránce džúda. Vzhledem k tomu, že vydání bylo poněkud uspěchané, je možné, že se nad některými body bude třeba ještě později zamyslet. Cíle autora bude dosaženo jen tehdy, pokud si člověk četbou této knihy v kombinaci s cvičením prohloubí své znalosti Džúda a získá tak užitek i pro svůj život.

Tokio, květen 1947

RISEI Kanó (předseda školy Kodokan Džúdó)

Co je to Džúdó?

Pro pochopení podstaty Džúda je potřeba poznat význam tohoto slova. Nejdříve se seznámíme s významem slova Ju. Slovo Džúdžucu se začalo používat asi před třemi sty nebo čtyřmi sty lety. Tehdejší vojenská umění bývala pojmenována podle názvů používaných zbraní, jako je tomu v šermu, lukostřelbě a jezdectví. Pouze Džúdžucu (což doslova znamená cvičení jemnosti) bylo pojmenováno podle významu “jemnost”, jak to vyjadřuje naše přísloví “jemnost odvrací tvrdost”.

Vzhledem k tomu, že význam slova Ju v principu Jemnosti je základní myšlenkou dnešního džúda, je třeba jej nejprve detailně prostudovat.

Princip Jemnosti se ve stručnosti vysvětluje takto: člověk získá vítězství nad protivníkem tím, že ustoupí, to znamená, že aniž by se bránil přímé síle protivníka, přizpůsobí se jí, a pokud ji využije, obrátí ji nakonec ve svůj prospěch.

Zde je příklad. Když na mě silnější muž tlačí ze všech sil, když půjdu přímo proti němu, budu poražen. Když však místo toho, abych se bránil jeho tlaku svou silou, ustoupím, anebo přesměruji směr jeho tlačení, on se přirozeně svým tlakem nakloní dopředu a ztratí rovnováhu. A pokud na něj s využitím jeho tlačné síly použiji určitou techniku, je poměrně snadné ho přimět k pádu, protože ztrácí rovnováhu. Díky tomu upadne vcelku rychle, pokud obratně natočím své tělo. Toto je jeden z jednoduchých příkladů, jak může závodník tím, že ustoupí, porazit svého soupeře.

V tom spočívá princip Jemnosti. Nelze však pouze tímto vysvětlit celý princip džúda.

Ve všech fázích Džúda můžeme nalézt obecný princip. Tím je, stručně řečeno, co nejefektivnější využití svého těla a mysli. Zesnulý profesor Kanó přijal následující zásadu, kterou by měli vzít za svou všichni lidé na světě: co nejefektivněji využívat svou duševní i tělesnou energii. A z toho následně vysvětlil i morálku – vzájemné blaho a prospěch všech lidí.

Zásada co nejefektivnějšího využití duševní i fyzické energie je důležitá nejen v Judu, ale i ve všech oblastech společenského života. Džúdó začíná v Umění a vede k Cestě. A přitom důležitý bod není v Umění, ale v Cestě.

Můžeme tedy konstatovat, že Džúdó je Cesta k tréninku pro maximálně efektivní využití těla a mysli. V naší škole Kodokan Džúdó se tomuto principu stručně říká “Efektivní využívání energie”.

Za jakým účelem?

Ve srovnání s boxem a zápasem je to v Judu z hlediska fyzického zcela stejné. Všechny vznikly ze stejné touhy se ubránit: liší se jen formy každého z nich.

Džúdó není mystické, ani nebezpečné, ba ani bolestivé. Je to pohyb, který si mohou naplno užívat i ženy, senioři, chlapci a dívky.

Silné stránky džúda jsou: cvičit se dá všude, po celý rok, velmi snadno a bez nutnosti mnoha účastníků. Lze ho provozovat nejen jako sport, ale zároveň i jako tělesnou kulturu. Může nám také pomoci v umění sebeobrany. Toto bude vysvětleno více později.

Tělesný rozvoj

V judu má každá činnost svůj význam a svůj účel. Formy technik jsou nesčetné: všechny části těla jsou rovnoměrně zaměstnány, a to ve všech směrech, tedy nahoru, dolů, na levou i pravou stranu apod. Trénuje-li se tedy Džúdó, pak svaly a kosti člověka přirozeně sílí a vnitřní orgány se posilují: snadno tak lze vytvořit tělo, pevné a harmonické.

A protože v Judu spolu účastníci v těsném kontaktu soupeří o převahu v technikách, musí být člověk vždy připraven bez prodlení udělat vše, co je v jeho silách, proti technikám, které použije soupeř. Takto může být vypěstováno celé tělo pohotové pro každou nouzovou situaci i v životě.

Duševní rozvoj

Když člověk přiměřeně pronikne do tajů Džúda, získá tím ušlechtilého a vytříbeného ducha. Prvním plodem, který trénink Džúda přinese, je morálka, totiž vznešená duše, která odvážně a proaktivně řeší obtíže – to znamená temperamentní duch.

Dále, protože Džúdó vyžaduje tělesné souboje, které je třeba provádět celým svým tělem i myslí, tedy “en bloc”, je třeba pěstovat velmi silnou vůli, aby byl člověk schopen ovládat sebe i svého soupeře. Takto by měly být postupně vycvičeny pevné, rozhodné, vytrvalé a sebevědomé povahy, rychlý a správný úsudek a schopnost opatrného i obezřetného myšlení.

Kromě toho lze ze specifických pohybů Džúda získat také estetické cítění. A úcta ke každému druhu pohybu a s nastavením mysli, kdy jde člověk za pravdou, pěstuje pokornou a ušlechtilou mysl.

V Judu se nadmíru ctí duch jemné techniky, nikoliv brutální síly; bojovat čestně a poctivě, být absolutně poslušný rozhodnutím rozhodčího, přikládat větší význam přístupu v souboji než následně jeho výsledkům. Z těchto záměrů přirozeně vychází jasný duch sportovce.

Sebeobrana

V každodenním společenském životě se často setkáváme s mnoha fyzickými i psychickými překážkami. Někdy může být i náš život vystaven nebezpečí. Cvičením džúda můžeme snadno získat tělesnou a duševní sílu a zároveň ovládnout cenné umění sebeobrany.

Jakou historii má Džúdó?

V každé zemi světa můžeme najít nějaký primitivní způsob boje z dávných dob. To je záležitost instinktů; liší se pouze jeho forma. Stejně tomu bylo i v Japonsku. V dávných dobách jsme měli jednoduchou metodu boje – mezi něž řadíme i systémy boje prázdnýma rukama. Vlivem konkrétního prostředí se vyvinula do zvláštní formy zvané Džúdžucu, stejně jako se tak stalo v Evropě ve formě zápasu či boxu.

Džúdžucu

Od počátku 18. století se systém boje prázdnýma rukama rozvíjel a byl systematizován jako jedno z hlavních umění sebeobrany. To je ono takzvané Džúdžucu. Podstatou tohoto Džúdžucu bylo fyzické umění házení, bodání, kopání, škrcení, držení, ohýbání a kroucení kloubů. Tato umění, pěstovaná po dlouhá staletí, dosáhla nyní velkého pokroku. Džúdžucu, které mělo zvláštní význam pro izolovanou kulturu i sociální prostředí země, zaznamenávalo rok od roku pozoruhodný růst. V době svého vrcholu čítaly tyto školy sto a několik desítek. Mistři a odborníci jednotlivých škol mezi sebou soupeřili v přednostech umění a vychovávali si mnoho stoupenců po celé zemi.

Kodokan Džúdó

V roce 1882 založil zesnulý profesor Kanó Džúdó Kodokan. Džúdžucu se naučil, když mu bylo 18 let, a důkladně ho prostudoval, včetně chvatů a kloubních technik školy Tenjin Shinyo rjú, technik hodů školy Kito rjú a mnoha dalších metod útoku a obrany, které se tehdy v zemi vyučovaly. Po mnoha studiích zachoval ty techniky, které v těchto školách vynikaly, a odstranil ty, které byla pro tělesný rozvoj nebezpečné. A nahradil je novými, které sám vymyslel.

Takto dokončil svou záslužnou práci na shromáždění škol Džúdžucu. Začal učit lidi svým novým způsobům útoku a obrany pod novým názvem Džúdó namísto starého Džúdžucu. Slovo Džúdó v současnosti znamená Džúdó školy Kodokan, kterou založil profesor Kanó.

Rukou profesora Kana tak bylo technicky a duchovně znovuzrozeno staré Džúdžucu. Toto Džúdó je dnes uznáváno jako nejlepší cesta, kterou lze studovat díky nejefektivnějšímu využití duševní i fyzické energie.

Džúdó, které je oceňováno jako Cesta jemnosti (Džúdó), a ne již jako Umění jemnosti (Džúdžucu), bylo zpopularizováno mezi muži, ženami a chlapci i dívkami po celé zemi jako nejlepší prostředek tělesné kultury i jako umění sebeobrany. Džúdó se navíc rozšířilo i do zámoří, do Evropy a Ameriky. A tento název se nyní stal velmi populárním po celém světě.

Rozšíření džúda

Zesnulý profesor Kanó se jako jeden z členů mezinárodního výborů olympijských her několikrát vydal do Evropy a Ameriky a pokaždé tam představil Džúdó. Mnoho nositelů vysokých stupňů a vynikajících studentů pana profesora odjelo do zahraničí a po mnoho let se snažili tuto cestu šířit a vyučovat. Nejvíce se proslavil pan Y. Jamashita, který v roce 1902 odjel do USA a pět let zde vyučoval Džúdó prezidenta Roosevelta i studenty vojenské akademie West Point.

Džúdó se zrodilo a vyrostlo v Japonsku. Jako součást japonské kultury je dnes vysoce ceněno po technické i duchovní stránce po celém světě.

Japonské Džúdó je nyní Džúdem celého světa. Doufáme, že touto cestou Džúdó prokáže své přirozené benefity a službu věci míru ve světě a štěstí lidských bytostí.

Zdroj: What is Džúdó; Risei Kanó; 1956; Kodokan Džúdó, Japan Tokyo

Přeložil Jarda kolcun