napsal: Kacem Zoughari PhD z INALCO (Národní institut orientálních jazyků a civilizací – Francie) se specializuje na historii pohybu v klasických japonských bojových uměních.
Japonští válečníci, známí jako samurajové, dodnes vzbuzují představivost mnoha nadšenců a studentů bojových umění po celém světě. Jejich kultura, bojové techniky i způsob myšlení jsou stále považovány za vzor, který je třeba následovat, abychom dosáhli ideálu…prakticky v jakémkoliv z bojových uměních.
A jak už to tak bývá, skutečnost je na hony vzdálená populárnímu obrazu, založenému na klišé a zromantizované představě neohroženého a za všech okolností čestného, bojovníka.
V tomto článku bych proto rád představil skutečné bojovníky, kteří ne vždy byli beze strachu a viny a také ne vždy byli věrní až do smrti, ale kteří si přesto získali obdiv mnoha až do současnosti….
Předně, pojem samuraj pochází ze starojaponského termínu saburafu, což znamená “být ve službě“. Na počátku období Heian (794-1186) se tento termín vztahoval na osoby ve službách dvorské šlechty zvané Kuge nebo císaře sídlícího v Kyótu, a co je zajímavé, šlo zejména o ženy! Byly to služebnice významných mužů japonské šlechty. Od 9. století se toto slovo stále častěji spojovalo i s pojmem doprovod a po určitou dobu se tímto termínem označovalo i služebnictvo šlechty.
Původ termínu samuraj nás tedy překvapivě vůbec nepřivádí k významu “bojovník”. Na počátku japonského středověku totiž neexistovalo žádné standardní slovo pro označení mužů, kteří se specializovali na boj. Lze sice nalézt zmínky o slovech naznačujících povolání se zbraní, jako například Musha (muž se zbraní) nebo Mosa (krutý/divoký). Najdeme zde také výraz Gokenin, který označuje vazalský vztah, jenž váže nebo ctí bojovníka.
Vznik samurajů
Podle spolehlivých historických pramenů tvořili samurajové základ vyšších hodnostářů provincie i nižších funkcionářů císařovy místní administrace. Jejich hlavním úkolem bylo sepisovat a uchovávat úřední dokumenty, vybírat daně, dopravovat finanční prostředky do hlavního města, udržovat cesty a veřejné budovy, spravovat policii a dohlížet na místní sekty a náboženské slavnosti.
Tito místní úředníci byli vůdčími osobnostmi v oblasti zemědělského využití půdy a věděli, jak z ní vytěžit co nejvíce. Své domy umisťovali na vyvýšená místa a měli kolem sebe skupinu mužů, které zaměstnávali při obdělávání rýžových polí. Takový pán si časem získal patřičnou prestiž, která mu umožňovala prosazovat svou autoritu jak nad rolníky, tak i nad drobnými podnikateli, které považoval za své lidi. Postupně, po připojení nových území, dosazuje na strategicky důležitá místa po celém území své příbuzné nebo jemu jinak blízké osoby. Jsou pro ně zřizovány malé statky a zakládány tributární rody, které uznávají svrchovanost hlavního rodu a mají za úkol vzdávat hold jeho předkům. Tím se stávala hlava rodu zároveň i hlavou malé skupiny bojovníků, které vedl do boje na obranu svého území a panství.
Proto se v období od 9. do 11. století hlavní rys této skupiny lidí sjednocené k ochraně území stále více militarizoval a transformoval ve skupinu bojovníků. A tímto způsobem vznikli ti, kteří jsou dodnes známí jako samurajové. Byli to válečníci, ale současně i vlastníci půdy.
Samurajové považovali země připojené jejich předky za svá panství a sami nesli jméno oblasti, na níž bylo jejich panství postaveno. Ta se většinou nacházela v těsné blízkosti svatyně, kde uctívali božstvo patrona svého rodu, a také hrobku, kde byly uctívány duše jejich předků. Proto přijít o tuto půdu bylo ztělesněním hanby.
Skutečná moc samurajů se začala projevovat již v 9. století, kdy se postupně začali organizovat do skupin. Také souhrnný název jejich dovedností, které provozovali, prošel mnoha změnami. V 10. století se setkáváme s “Tsuwamono no michi”, “Cestou zbraní “, kde výraz Tsuwamono označuje “bojovníka nebo muže se zbraní“.
Tsuwamono no michi lze také přeložit jako “cesta bojovníka“. O století později se pro označení válečníka začaly používat termíny “Musha” a “Mononofu”. Jejich způsob boje byl znám jako Musha no michi nebo Mononofu no michi.
Války v období Heian dávají také podnět k častějšímu používání luku ve spojení s jízdou a začíná se široce uplatňovat termín Kyuba no michi (Cesta sestávající z mistrovství luku a jízdy). Zdá se, že i v tomto období je používání slova michi (Cesta) již brána v mnohem hlubším (duchovním) významu blízkému srdcím různých skupin bojovníků.
V tomto období Heian vznikly také první školy kyújutsu (lukostřelby), jako například slavná Ogasawara ryu. Písemné prameny, ze kterých jsem čerpal, jako například historie Heiji a historie Hogenu, popisují tyto bojovníky ve většině případů jako muže chráněné brněním, kteří mají na hlavě přilby, jsou vyzbrojeni luky a dlouhými meči a velí několika mužům, kteří se popisují jako odborníci na bojové techniky a lov.
Ne každý ozbrojený rváč však mohl být samuraj, i když mohl být najat ke střežení správních budov provincie nebo jako pobočník na panství. Samurajové sami stáli v čele panství a museli dostat oficiální jmenování, aby mohli sloužit provincii ve vojenské funkci, například jako doprovod výběrčích daní. Zúčastňovali se také lovů, které nabízel vládce provincie, nebo pořádali turnaje ke vzájemnému porovnání dovedností při cvičení yabusame (střelba z luku na koni proti nehybnému terči).
V letech 1051-1087 probíhaly četné války samurajů proti samurajům v regionu Tohoku (v severovýchodním Japonsku), v regionu Kantó (dnešní oblast Tokia) i v oblasti Kansai (dnešní Kjóto). V průběhu těchto urputných bojů se mezi samuraji logicky vytvořily úzké vztahy. Mnozí z nich se snažili získat léna v nedávno získaných oblastech.
Zároveň mezi válečníky panovaly silné pocity hrdosti, stejně jako obdiv k hodnotám hrdinství, věrnosti, odvahy, oddanosti svému generálovi a neústupnému duchu především samurajů z oblasti Kantó, konkrétně rodiny Minamoto. Všechny tyto ideje byly dvorské aristokracii zcela cizí. O sto let později, v letech 1180-1185, se dva soupeřící rody, Minamotové a Tairové, utkaly v rozsáhlé občanské válce, z níž Minamotové vyšli nakonec vítězně. Tato vláda válečnické třídy trvala sedm století. Byl založen první šógunát.
Kultura a filozofie Bushi
Způsob jízdy na koni a lukostřelby (kyúba no michi) byl systematizován do způsobu válečníka, který se mnohem později stal slavným pod názvem Bushido. Samurajové vytvořili kulturu, která byla zcela jedinečná. Svou politickou a kulturní identitu budovali prostřednictvím násilí a válečnictví.
V tomto způsobu bojovníka se vyvinul naprostý nezájem o materiálno a na jeho místo nastoupilo intenzivní hledání krásy a čisté funkčnosti pohybu. Čest a věrnost svému pánovi, odvaha v boji a statečnost tváří v tvář nepříteli se staly motivy mnoha válečnických příběhů, jako je například Příběh o Heike z počátku 13. století, který se vyprávěl na jarmarcích a poutích.
Od té doby se samurajové považovali za nepřekonatelné ve válečném, loveckém a jezdeckém umění, na které byli velmi hrdí. Fascinace, kterou jejich předkové prožívali se šlechtou císařského dvora, ustoupila pocitu nezávislosti spojenému s praktikováním násilí, zuřivostí boje a novým pojetím cti. Jezdit na koni, být ozbrojen, cvičit se ve válečném umění, vést válku, to jsou symboly, které byly charakteristické pro tyto bývalé statkáře, kteří se stali válečníky. Udržovali přímá pouta věrnosti vůči svému pánovi. Nový vazal byl jednoduše představen svým pánem před jeho ostatními bojovníky. Po tomto obřadu pili pán a jeho nový válečník na veřejnosti společně saké ze stejného poháru na znamení bratrství.
Dalším společným znakem válečníků byla samostatnost. Samuraj byl samozřejmě loajální, ale svého pána následoval do boje jen tehdy, když si byl jistý, že získá území, která mu bude ku prospěchu.
Získání kontroly nad nově dobytým územím je to, co ve skutečnosti motivuje samuraje následovat pána do bitvy. Bitvu nepřijal, pokud za ni nedostal náležitou kompenzaci, vojenská služba samozřejmě není… zadarmo.
Statečnost měla pro tyto bojovníky smysl pouze tehdy, když nepřítel měl bohatství, kterého se mohl zmocnit. Kromě toho byla věrnost určitou ctností jen do té doby, dokud neohrožovala samotnou vládu samurajů. Pokud tomu tak nebylo, zrada, změna spojenectví uprostřed bitvy byla jistou výhrou. Mezi vyprávěním válečníků a rodovými chronologiemi, které popisují věrnost vazalů svým pánům a pánům, a historickou realitou existuje rozpor, s nímž se někteří, kdo nejsou dostatečně obeznámeni se středověkými japonskými dějinami, mohou jen obtížně vyrovnávat.
Ve většině případů se jedná o vysoce postavené válečníky a nejvýznamnější historické osobnosti, jako jsou Hójó Ujiyasu (1515-1571), Oda Nobunaga (1534-1582), Toyotomi Hideyoshi (1537-1598), Tokugawa leyasu (1542-1616), Takeda Shingen (1521-1573), Uesugi Kenshin (1530-1578) atd.…. Všichni byli zrádci a změnili svou věrnost, když se jim to hodilo. Tyto případy politické zrady přitom nijak nesnížily čest rodů, k nimž jejich protagonisté patřili, a dokonce byly odměněny vítězi příslušných bitev přesně dle pravidla, že…historii píšou vítězové.
Výcvik
Nácvik bojových technik pro válečníka začíná ve velmi raném věku důkladným studiem pojednání o vojenské strategii a špionáži, která jsou souhrnně známá jako “Bugei shichisho”. Těchto sedm traktátů obsahuje veškerá učení potřebná k vedení bitvy v nejširším slova smyslu, jak číst nepřátelskou strategii, jak vést útok, jak studovat topografii, meteorologii, astronomii atd. Souběžně se studiem těchto pojednání probíhala výuka v různých bojových disciplínách, jako je oštěp, halapartna, luk a šípy, jezdectví, kenjutsu, laijutsu, jujutsu atd. Bylo jich celkem osmnáct a jsou známy jako “Bugei juhappan” neboli Osmnáct válečnických disciplín.
Podle spolehlivých pramenů vznikly první školy Bujutsu, do nichž se válečníci hlásili, převážně v období Muromachi (1333-1467). Řada škol ovšem tvrdí, že jejich základy sahají ještě dále do minulosti. Nicméně z oficiálních textů vyplývá, že školy, o nichž jsme si dnes jisti, byly založeny právě v období Muromachi.
Tři takové školy tvoří tři hlavní proudy bujutsu, které později daly vzniknout mnoha uměním, zejména v období Edo (1603-1868). Tvoří je Kashima no tachi z Tenshin shóden katori shinto-ryu Izasy Choisaie (1386-1488), Kashima shinkage-ryu Matsumota Bizen no Kami (1467-1524) a Shinto-ryu Tsukahary Bokudena (1490-1571). Tento proud se nazývá shinto-ryu. Druhým proudem je proud mnicha Jion Nenamiho (1350-?) a třetím proudem je proud Aisu Ikosaiho (1452-1538). Společným jádrem těchto tří proudů je používání několika různě dlouhých zbraní, například umění kopí a dlouhého meče v Yoroi uchi-tachi, což je boj ve zbroji.
V důsledku používání zbroje na bojišti vzniklo mnoho technik v umění používat především tělo (zbraň je pak již “jen” prodloužením perfektně ovládaného těla). Všichni jejich zakladatelé byli vysoce postavení válečníci a sami patřili k významným válečnickým rodům. Rozdíl mezi jinými válečníky a těmito muži spočíval v tom, že nezemřeli formou seppuku (neboli “harakiri”), ale přirozenou smrtí poté, co předali své “učení” další generaci. Nesmíme také zapomínat na filozofii zenového buddhismu. Mikkyó a ezoterický buddhismus hrály roli v každodenním životě velkého počtu samurajů. Někteří z nich, kteří byli duchovně zralejší než jiní, praktikovali bojové techniky ve spojení s duchovností. Cvičení sadó, čajový obřad, kaligrafie, malířství a nó (klasické japonské hudební drama) byly také disciplíny, které těmto bojovníkům umožnily “vybrousit” svého ducha a objevit nové obzory pro uplatnění praxe bojových umění.
Všimněte si také nádherných obrazů Miyamota Musashiho (1584-1645), kaligrafie Kamiizumiho Ise no Kami (1508-1582) nebo Yagyu Sekishusaiho (1527-1606) a nezapomeňte ani na Yagyu Munenoriho (1571-1646), který byl velmi zkušený v nó a kaligrafii. Lze bezpochyby tvrdit, že duch samurajů ovlivňoval a obohacoval japonskou kulturu po sedm dlouhých století.
Dalším aspektem samurajské filozofie a etiky, který přitahuje velkou pozornost, je seppuku, známý také jako poněkud nesprávný termín harakiri. Jednalo se o rituální sebevraždu, kterou samuraj prováděl, aby obnovil čest svou i své rodiny. Taková je alespoň obvyklejší definice. Systematizace tohoto rituálu přišla ve skutečnosti až později a historické prameny ukazují, že tento rituál praktikovali pouze vysoce postavení válečníci. Na systematickou detailní organizaci tohoto rituálu si však musíme počkat až do poloviny období Edo. Když například umíral nějaký pán, musel ho na smrt následovat celý jeho dvůr. Tento rituál spolu s kodexem Bushido převzala o několik století později také japonská propagandistická mašinérie nacionalistické armády, aby mobilizovala vojáky během druhé světové války.
Jasná změna
Hideyoshi, po Odu Nobunagovi druhý sjednotitel Japonska, se snažil podřídit si válečníky, vytvořit jakousi absolutní monarchii a odzbrojit rolníky. Díky všem reformám, které Hideyoshi provedl, neexistoval jiný způsob, jak se dostat do třídy válečníků než na základě narození. Samurajové měli od nynějška tvořit horní vrstvu společnosti nad rolníky, řemeslníky, obchodníky a živnostníky. Avšak teprve za vlády Tokugawů, s nastolením míru v období Edo (1603-1868), se samurajové postupně přeměnili ve značně vzdělanou a kompetentní správní strukturu.
V dobách míru se z donucení svých pánů usazovali ve městech na úpatí hradů, kde se ujímali úkolů dohledu a správy, za což jim byla poskytována finanční odměna.
Pro ty schopnější z nich bylo nejžádanější místo instruktora bojových technik. Někteří, jako například Yagyu Munenori, se vyšvihli až na vrchol hierarchie, neboť kromě rodiny šógunů Tokugawa a jeho nejdůležitějších vazalů získal také titul So-metsuke, šéf šógunovy špionážní a sledovací sítě. Přeměna samurajů v letech 1570-1620 ze specialistů na válku a boj ve všech jeho formách na profesionály v administrativě byla bezesporu rozhodujícím momentem v dějinách japonského bojového umění a Japonska. Tato změna nebránila samurajům, aby se nadále ztotožňovali s cestou bojovníka a zároveň pokračovali ve studiu mnoha různých bojových disciplín. Avšak právě na počátku 18. století se století, se “cesta bojovníka”, slavné Bushido, přetransformovala v jakousi etiku bojovníka, tedy v době, kdy samurajové fakticky již přestali existovat.
Mnozí z nich neměli potřebné schopnosti, aby se mohli stát úředníky ve službách šóguna, nebo se prostě nedokázali přizpůsobit změnám. Velká většina z nich se dala na dráhu banditů, našla si opět práci na půdě, pronajímala své služby nebo si otevřela dojo. Nárůst počtu dojo, a dokonce i zakládání škol bujutsu dosáhlo vrcholu v polovině období Edo. V tomto období jsme svědky jakési demokratizace v praktikování bojových umění, která byla dříve výhradní výsadou elitních bojovníků. V důsledku toho došlo k prudkému rozmachu vydávání finančně drahých diplomů, ale i zdokonalování technik, sepisování stále podrobnějších rukopisů. Dochází také k posunu od kvalitního předávání, které bylo určeno pouze pro jednotlivce či malé skupiny, k masovému vzdělávání. Na počátku padesátých let 19. století, kdy se stále více zvyšovala hrozba ze Západu, bylo Japonsko nuceno otevřít svou samosprávu. Někteří válečníci benevolentně přejímali techniky pocházející ze Západu, zatímco někteří jiní, například ti, kteří drželi moc, je nepoužívali.
Těmto disidentským válečníkům se modernizace a otevření se evropským a americkým znalostem, které by vedly k zářivým kariérám založeným nikoli na hodnostech, ale na zásluhách, jevily jako revoluční prostředek k převzetí moci, která se jim již vzdalovala. Následovalo několik bojů mezi různými frakcemi, zastánci otevření země a obnovení moci císaře a těmi, kteří byli věrní rodině šóguna Tokugawy. Porážka posledně jmenovaných přinesla v roce 1868 restauraci Meiji. Byly zrušeny všechny společenské třídy a samurajové byli zbaveni svého postavení, včetně výsady nosit dva meče a zachovat si svůj tradiční účes. Právě toto období je zachyceno ve filmu “Poslední samuraj” s Tomem Cruisem. Ti, kteří se nedokázali přizpůsobit, odmítli pokrok a přidali se k dalším disidentům, z nichž nejznámější byl Saigo Takamori (1827-1877), zemřeli při rituálu seppuku poté, co prohráli bitvu proti nové císařské armádě. Šlo o velmi nerovný souboj zastaralých tradičních zbraní a taktiky proti těžkým západním zbraním, které byly v Japonsku nové.
A ti (nyní již bývalí) samurajové, kteří se však dokázali přizpůsobit… (protože umění přizpůsobit se bylo klíčem k původní výuce bojových umění a samurajů), se stali vysoce postavenými státními zaměstnanci, specialisty nebo dokonce velkými šéfy později mocných firem. Už necítili potřebu ztotožnit se se starým válečnickým režimem. V této nové společnosti se bez větších problémů etablovali po boku buržoazie a bohatých rolníků.
Samurajové dnes
Těžko soudit, zda dnes ještě existují samurajové v pravém slova smyslu, tedy osoby ve službách panovníka, které kromě obdělávání půdy a dalších úkolů používají zbraň také k ochraně svého území a rodiny.
Homosexualita, která byla zvláště ve středověku v módě, a zejména preference mladších chlapců mezi bojovníky živícími se válečnickým řemeslem, souhlas s rituální sebevraždou v případě smrti svého pána nebo zkrátka jen na jeho příkaz, to jsou věci, které jsou dnes nemyslitelné.
Homosexualita samozřejmě existovala ve světě u všech bojovníků po celé věky, i když mnozí mají tendenci se domnívat, že samuraj je jakýmsi spravedlivým mstitelem či ochráncem “vdov a sirotků”, který se oženil vždy jen do té doby se svobodnou ženou.
Ale již v období Edo byla naprostá většina samurajů nižšího stupně, kterých bylo opravdu mnoho, považována za hrubé a nevzdělané a své samurajské postavení si upevňovali jen tím, že zabíjeli každého, kdo se je odvážil urazit. Smutné jsou kroniky a anekdoty, které podrobně popisují vydírání a další zločiny, jichž se tito bojovníci dopouštěli.
Takže se logicky opět objevuje otázka, co to znamená být samurajem dnes. Spočívá jednoduše v anachronismu, kdy si přejeme žít v minulosti, což je však v rozporu s principem, na němž stojí vznik samurajů a bojových umění, s principem přizpůsobení se a přežití. V této souvislosti musíme chápat jednu z vět Hagakure: “Cestou bojovníka je setkání s vlastní smrtí“. Tuto větu lze chápat různě, např. jako smrt ega bojovníka. První význam však zůstává bez dvojznačnosti, a to přežití, přežití rodu, jména, panství. Jinými slovy, nepoddat se smrti, bojovat dál. To je snaha o zachování.
To je duch odříkání, vytrvalosti, touha cvičit s vysoce zkušenými bojovníky a zakladateli škol a učit se přímo od nich. Každá doba přináší své vlastní změny a můžeme klidně říci, že stále existují lidé, kteří praktikují stejné bojové techniky, jež se učili tito bojovníci a samurajové v dávných dobách, ale již s jinými cíli, než když tehdy vznikaly. Základní prvek, bez ohledu na cvičení nebo časové období, tedy spočívá v mysli a uplatňování tohoto stavu bytí v přítomném okamžiku. Tady…a teď.
Zdroj: Budó & Koryu (Articles and Interviews); Dr. Kacem Zoughari; 1.edition; Bu Shi Shuppan GbR, Eberswalde, Germany; ISBN: 978-3-9822305-3-5
přeložil Jarda Kolcun
