Překvapivý původ budó: rozhovor s Guillaumem Erardem

Přečteno: 209

Guillaume Erard (narozen 13. dubna 1981) je francouzský biolog a instruktor budó, který žije a pracuje v japonském Tokiu. Judo začal cvičit v šesti letech, v patnácti pak začal i s aikidó ve skupině Andrého Nocqueta, který byl prvním nejaponským uchideshi [osobním žákem] O-Senseie Morihei Ueshiby. V aikidó dosáhl hodnosti 5. dan v Aikikai Hombu Dojo a 3. dan v Daito-ryu Aiki-jujutsu. Je známým historikem a badatelem v oblasti budó a v letech 2015-2018 působil jako informační ředitel Mezinárodní federace aikidó. Často cestuje za výukou, výzkumem a cvičením po celém světě a vystupoval v televizi, různých podcastech i v online/tiskových příbězích o bojových uměních. Na YouTube také publikuje informační videa o aikidó. Tento rozhovor byl pro přehlednost a délku lehce upraven.

Aikido Journal (Josh Gold): Pojďme si trochu popovídat o myšlence budó v japonské kultuře. Je to téma, na které mají lidé ze Západu někdy trochu jiný pohled než v Japonsku; protože jste Zápaďan žijící v Japonsku, který budó praktikuje a zkoumá, myslím, že nám můžete pomoci se v tom zorientovat.

Guillaume Erard: Budo je pojem, který zná asi každý, ale mám pocit, že některé jeho prvky jsou možná trochu nepochopené. Všimněte si, že můj názor v této oblasti do značné míry vychází z názorů významných badatelů na toto téma. Zastřešujícím pojmem této problematiky je budó jako „ningen keisei no michi“, což zhruba znamená “cesta lidského rozvoje“. V Japonsku je tato souvislost zcela zřejmá a mnoho lidí studuje budó, a třeba právě aikidó, aby se především stali lepšími lidmi. Možná se mnoho lidí na Západě rozhodne studovat bojová umění, aby se stali lepšími ve fyzické sebeobraně, ale za poznámku stojí zmínit, že touha studovat budó za účelem sebeobrany není v Japonsku až tak rozšířená. Protože Japonsko je tak bezpečná země, že nutnost sebeobrany je tu méně důležitá.

Ano, chápu, že v Japonsku to má mnohem menší prioritu.

Aby bylo jasno, nikdy nebudu odsuzovat někoho, kdo se věnuje bojovým uměním, aby se naučil bránit, protože má špatné zkušenosti nebo protože žije v místech světa, která nejsou tak bezpečná jako Japonsko. Nechci, aby si ostatní mysleli, že tyto lidi odsuzuji nebo že mám pocit, že tato motivace je pod mou úroveň – já prostě nejsem v jejich situaci. Zdůraznil bych však, že disciplíny budó nebyly primárně určenéa k boji, a při pohledu na jejich původ o tom existuje skutečně spousta důkazů.

Dovolte mi, abych se nejprve věnoval jednomu velmi citlivému tématu. Lidé, kteří se skutečně věnují bojovým uměním pro účely sebeobrany, jsou velmi kritičtí k tomu, co nazývají tradičními uměními. Myslím, že k tomu mají dobrý důvod, protože z technického hlediska je mnoho tradičních technik buď zastaralých, nebo nejsou pro tento účel upraveny/aktualizovány.

Na druhou stranu, a v případě aikidó obzvlášť, si myslím, že tento argument je mylný, protože velké množství aikidoků takové tvrzení ani nenapadne. Oficiální definice aikidó, jak ji formulovalo vlastní světové ústředí aikidó, se o účinnosti ani nezmiňuje. Důkazní břemeno tedy neleží na komunitě aikidó, ale pouze na těch, kteří tvrdí, že aikidó je adekvátní jako systém pouličního boje. Není to však jedna nebo nula a některé věci v aikidó mohou být použitelné, ale uznávám, že pro účel sebeobrany existují mnohem lepší a aktuálnější systémy.

Obecněji řečeno, aniž bychom se příliš zabývali původem pojmu, budó znamená především myšlenku celoživotní cesty. Proto není správnou volbou pro někoho, kdo hledá okamžitou účinnost (na ulici).

Disciplíny budó byly vytvořeny především jako vzdělávací systémy. Ne vždy to však sloužilo ušlechtilým účelům. Například budó svého času přispělo k tomu, aby japonské obyvatelstvo podpořilo úsilí Japonska během druhé světové války. Smyslem bylo podpořit pocit nacionalismu a vytvořit silnou skupinovou dynamiku. To hrálo na pocit hrdosti Japonců, protože se cítili jako součást své jedinečné kultury. V té době se kendó a judó nepoužívalo ani tak k výuce bojových technik, ale řekl bych téměř jako druh systému vymývání mozků.

Když se navíc různá umění budó využívala jako vzdělávací systém pro větší počet japonských obyvatel, byly techniky plošně upraveny tak, aby byly bezpečnější a mohly se tak vyučovat i ve školách. Do tohoto kontextu samozřejmě nebylo možné zahrnout smrtící techniky nebo techniky určené ke způsobení vážného zranění. Pokud začnete upravovat techniky tak, aby byly bezpečnější a mohly se vyučovat ve školách, přestanete vyučovat bojovou techniku.

Budó disciplíny jsou také anachronismy; pokud se podíváme například na kendó nebo jukendó, techniky obsažené v jejich příslušných formálních osnovách jsou zcela zastaralé. Dnes už nikdo nechodí s mečem ani s pistolí. Tato poznámka platí do značné míry i pro osnovy mnoha jiných budó disciplín s prázdnýma rukama, včetně aikidó.

Dokonce i když se podíváme dále do historie, než bylo budó, někteří badatelé, jako například Dr. Karl Friday, tvrdí, že staré školy koryu [tj. bojová umění před Meiji] také vyučovaly některé techniky, které ve skutečnosti nebyly o nic více zaměřeny na použití na bojišti než dnešní budó. Analyzoval proto historické důkazy, zejména pozůstatky lidí, kteří zemřeli v bitvách, a zjistil, že například meč se v boji používal skutečně jen zřídka. Lidé umírali zasaženi kameny, byli probodení oštěpy, později probodení šípy nebo kulkami, ale zranění mečem se vyskytovala poměrně zřídka, zejména ta smrtelná zranění mečem. Když se tedy zamyslíte nad tím, že meč je tak ústředním prvkem v rámci technických osnov mnoha starých škol bojových umění a jak málo se zřejmě používal na bojišti, máte rozhodně nad čím přemýšlet.

Aha, takže nejenže byla umění budó ve 20. století modifikována a zpopularizována pro nebojové účely, ale tento trend byl v japonských bojových uměních přítomen už předtím?

Tato starší bojová umění koryu byla pravděpodobně do značné míry hlavně vzdělávacími systémy a společenskými organizacemi, kde se cvičenci učili velmi propracované techniky, mimo rámec bitevního pole. Stojí také za zmínku, že velmi mnoho z těchto starších škol bylo založeno až po nástupu šógunátu Tokugawa (1600-1868), kdy v podstatě většina rozsáhlých válek skončila. A tyto školy byly samozřejmě malé. Nemohly mít kapacitu na výuku velkého počtu vojáků. Chlapi v terénu, kteří byli ve skutečném boji, by se učili úplně jinak, a úplně jiné techniky, ale i další disciplíny, které tehdejší voják v poli potřeboval.

Dnešní budó je toho výsledkem, a pokud si to uvědomíte, můžete najít některé fascinující aspekty a přínosy budó, které přesahují rámec pouhého boje ve válkách, což je docela zajímavé.

A kromě toho, že budó je vnímáno velmi odlišně v Japonsku a mimo něj, existuje také podobný rozdíl v pohledu na filozofii harmonie aikidó, že?

Ano. Nemyslím si, že nutně musíte rozumět japonskému pojetí, abyste se stali skvělými cvičenci aikidó, ale pokud chcete pochopit motivaci zakladatele a důvod existence tohoto umění, myslím, že je to důležité. Myšlenka harmonie v aikidó je velmi důležitá, ale v západním kontextu je to také taková…jak to jen říci…“plechovka červů“, protože my používáme své vlastní židovsko-křesťanské vnímání toho, co je harmonie, a Japonsko má jinou filozofickou tradici.

V japonštině se tento smysl pro harmonii nazývá wa [kandži: 和]. Mluvíme o wa no budo [“budo harmonie”], ale skutečný význam slova wa ve skutečnosti není harmonie v jakémsi smyslu objímání stromů. Harmonie v tomto smyslu souvisí spíše se soudržností a funkčností skupiny. Jde o přijetí souboru sociálních pravidel ve skupině, aby vztahy mohly plynout a byly jednoduché. Takže například já tě nemusím mít rád a ty dokonce nemusíš být ani zvlášť dobrý člověk, ale pokud my dva přijmeme stejný soubor pravidel, budeme spolu vycházet v pohodě. Budeme v harmonii.

A myslím, že do značné míry právě takhle Japonci přemýšlejí o wa. Takže wa no budo je podle mého názoru o způsobu, jak mít společný trénink, soubor technik, terminologie a protokolů, jako je nošení hakamy a tak dále. Umění budó poskytuje metody společného tréninku na jednom místě, takže lidé mohou skutečně produktivně komunikovat s lidmi, se kterými by jinak nekomunikovali.

Na základě mého výzkumu je pravděpodobné, že zakladatel aikidó Morihei Ueshiba měl tento koncept wa no budo na mysli, když působil před válkou a byl v úzkém kontaktu s významnými členy vlády a armády. Tento výklad harmonie je zcela slučitelný s nacionalistickou expanzionistickou politikou, kterou Japonsko za druhé světové války provádělo, a to způsobem, který byl podobný starověké Římské říši. S Římany jste mohli vycházet velmi dobře, i když napadli vaši zemi, pokud jste se stali Římany a dodržovali římská pravidla. V Ueshibově době byla japonská myšlenka něco jako: “Buďme všichni v harmonii po japonském způsobu, a já vás budu mlátit po hlavě, abyste to pochopili, a až to pochopíte, budeme v harmonii.” V Japonsku to bylo tak, že Japonci se snažili o harmonii, a když to pochopili, byli v harmonii.

Jde tedy méně o vnitřní klid a harmonii jednotlivce a více o společenský řád a soudržnost?

Tak to chápu já. Tento přístup má jistě i své negativní stránky, například to, jak se jím ospravedlňovaly boje za druhé světové války, ale existuje i mnoho pozitivních způsobů, jak na tomto konceptu stavět. Například v Japonsku se na denní bázi žije velmi, velmi příjemně. Proč? Protože všichni dodržují stejná pravidla. Většina lidí zde ví, kam jít, jak se chovat a co dělat. Například vědí, že při jízdě vlakem by neměli mluvit, protože někteří lidé chtějí spát. Existuje celá řada společenských pravidel, díky nimž je život v Japonsku velmi pohodlný a snadný, jakmile je pochopíte.

Někteří lidé si teď mohou myslet, že je to velmi konformní, šedé, a představují si, že v tomto systému ztrácíte pocit identity. Co když chce někdo ve vlaku opravdu mluvit nahlas? Ano, to samozřejmě může, ale pak v den, kdy budete chtít ve vlaku opravdu spát, protože jste cestou do práce unavení, oceníte, že lidé ve vlaku nemluví nahlas. Chce to uvědomělost, pozornost a respekt k ostatním. To je japonská harmonie na vysoké úrovni.

Abych to znovu objasnil, nemyslím si nutně, že jiné interpretace v jiných kontextech jsou horší nebo špatné, ale myslím si, že je užitečné pochopit toto paradigma, protože je tak zásadní pro základy místa a doby, kde se aikidó a japonské budó zrodily.

Nechci tím zároveň podrývat hodnoty, které stojí za tím, co vytvořila západní civilizace, pokud jde o filozofii individualismu a osobní svobody. Myslím, že tyto příspěvky a perspektivy jsou úžasné.

Máme demokracii, máme velkou kreativitu a inovace a dosáhli jsme obrovského pokroku například v oblasti rovnosti pohlaví. Může to být samozřejmě lepší, ale pracujeme na tom. Takže samozřejmě nechci znít jako někdo, kdo říká: “OK, všichni se teď musíme stát Japonci a dělat všechno jako Japonci,” protože ve světě (tj. svět mimo Japonsko) došlo k velkému pokroku, který na tomto přístupu nespočívá.

Pointa je v tom, že při studiu aikidó nebo jiného budó nemusíte zavrhnout svou vlastní identitu nebo zásady, ale myslím, že je cenné pochopit základní záměry, koncepty a systémy jiných kultur, společností a způsobů myšlení, když se účastníte jejich způsobu cvičení.

 

napsal: Josh Gold a přeložil Jarda Kolcun

Zdroj: https://aikidojournal.com/2019/01/14/the-surprising-origins-of-budo-an-interview-with-guillaume-erard/

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *