Lidé mají dva rozhodovací procesy – racionální a intuitivní. Zatímco racionální (rozumové) uvažování a rozhodování člověk využívá v situacích, kdy má dostatek času i informací k analýze a rozhodnutí, intuitivní rozhodování naopak využívá v okamžicích, kdy se musí rozhodnout velmi rychle a s minimem dostupných informací.
Jde o uvažování automatické, rychlé a emocionální. Ukažme si to na příkladu. Máte například během 2 vteřin zodpovědět následující otázku:
„Káva a zákusek stojí celkem 110 korun.
Káva stojí o 100 korun více, než zákusek.
Kolik stojí zákusek?“
Pokud (nesprávně) odpovíte, že zákusek stojí 100 korun, pak jste použili své intuitivní rozhodování. Pokud jste však (správně) spočítali, že zákusek stojí 5 korun, pak jste použili racionální rozhodování (raději vysvětlím správnou odpověď, protože mi také chvíli trvalo 😉
- Zákusek….5 korun
- Káva…..105 korun
- Káva tedy stojí o 100 korun více než zákusek.
Dokonce existuje vzorec, který spočítá míru rizika. Nemusíte se obávat, je velice jednoduchý:
Riziko = pravděpodobnost x důsledek
Ve skutečnosti to však až takto jednoduché není a vzorec by spíše měl vypadat takto:
Riziko = pravděpodobnost x důsledek x strach (nebo optimismus)
Právě element strachu je to, co zásadně mění naše vnímání rizika. Strach je vlastně takový koktejl všech našich obav vzniklých v minulosti a (často mylných) předsudků a předpokladů zabalených do úhledného balíčku zvaného „X faktor“ (pozor neplést s talentovou show). Opět teoreticky by se dal strach vysvětlit takto:
Strach = Něco, nad čím nemáme kontrolu + Něco, co neznáme + naše představivost + předpokládané utrpení + předpokládaný stupeň destrukce + pociťovaná nespravedlnost
Proto nás daleko více děsí pád letadla, než autonehoda. V letadle nemáme kontrolu nad řízením, většinou ani nechápeme, jak je možné, aby takové monstrum vůbec vzlétlo, do toho se zapojí naše představivost s pocity, že si to nezasloužíme a máme tu prvotřídní strach v porovnání s obavami z autonehody.
Auto známe, relativně dobře víme, jak a proč dokáže jet, můžeme jej kontrolovat a protože jsme viděli dost autonehod, dokážeme i odhadnout jak vážná nehoda a stupeň destrukce by asi mohl nastat. A kromě toho taky víme, že většinou je to naše hloupost, naše přecenění sil, které zapříčiní nehodu. Proto je strach z autonehody menší, ačkoliv může být srovnatelně vážný.
Podobně je to i v případě teroristických útoků – netušíme kdy, jak, nemáme žádnou kontrolu nad tím, kde se stane, nevíme proč (zrovna my) a co jsme dosud viděli, bylo velmi vážné, takže následný strach je dosti velký.
Instinktivní úleková reakce – zmrznutí
O těchto reakcích se napsalo již relativně dost informací. Paradoxně se však dosud ví velice málo informací o první reakci – zamrznutí. Někteří antropologové se snaží tuto reakci vysvětlit tak, že v dávných dobách, kdy jsme byli součástí jídelníčku některých masožravých predátorů, jsme měli nepatrně větší šanci přežít takový útok, pokud jsme v okamžiku útoku naprosto zcepeněli. Vědci se domnívají, že takový predátor pak svou kořist pustil v domnění, že je patrně tak slabá/nemocná, že se již nemá sílu bránit. A nestojí proto za riziko ji sežrat a riskovat tak nákazu. Nedokážu posoudit, jak moc je tato teorie pravdivá. Určitá logika v tom je, zvláště když si uvědomíte, že se takto chovají i některá zvířata. Bohužel však daleko častěji tato reakce spíše zvýší riziko smrti, například pokud se projeví v okamžiku, kdy se máte vyhnout rychle jedoucímu autu na silnici….a s tím souvisí další část našeho povídání.
Evoluce vs. civilizace
Toto všechno je právě díky tomu, že naše evoluce ještě nedohnala úroveň civilizace. Jsme tak stále ještě daleko lépe připraveni čelit masožravým predátorům, než konfliktům, jejichž účastníky jsou auta, letadla, apod.
Ostatně podle statistik lidé v současné době spíše umírají na vnitřní (civilizační) nemoci, než fyzická zranění. Na předním místě tak jsou nemoci jako je infarkt, rakovina, mrtvice, atd. Dokonce podle některých studií máme až dvojnásobně větší pravděpodobnost, že si sami vezmeme život (nemusí jít nutně o sebevraždu, ale i jako důsledek našeho životního stylu), než že nás o něj připraví někdo jiný.
Katastrofy lidské a přírodní
Přírodní katastrofy, jako jsou hurikány, povodně, případně lesní požáry, jsou nejvíce destruktivní a přitom jsou paradoxně nejsnadněji předvídatelné. Dá se s vcelku velkou pravděpodobností říci, že na jaře budou povodně (takže již nyní se na ně můžeme připravit). Stejně tak se dá odhadnout s dostatečně velkým předstihem výbuch sopky, blížící se hurikán, apod. A přesto všechno, když se to stane, lidé jsou šokováni. Čím to, že stále ještě umírá až příliš mnoho lidí při těchto předvídatelných a včas hlášených, katastrofách? Protože člověk podvědomě podceňuje sílu a destrukci přírodních živlů a současně přeceňuje své schopnosti. Například během řádění hurikánu Floyd v roce 1999 se 70% lidí utopila. Ba co více, většina z nich se utopila ve svých autech, které zachytila valící se voda. A co nejhorší – toto se pravidelně opakuje s každým dalším hurikánem. Lidé (daleko častěji muži, než ženy) prostě přecení své řidičské dovednosti a/nebo schopnosti svého auta a snaží se projet oblastí, která je úřady jasně označena jako vysoce riziková. Výsledkem pak je utonutí…úplně zbytečná smrt.
Civilizace a dopravní infrastruktura
Dalším faktorem civilizace, který nám zrovna neusnadňuje přežít, jsou rychle rostoucí města, která se stále více přibližují k pobřeží. Roste počet lidí i počet aut a dopravní infrastruktura není připravena na rychlé opuštění města. Takže v případě nebezpečí jsou pak zcela běžné několikahodinové dopravní zácpy. A protože lidé nechtějí zůstat trčet v těchto zácpách, stále častěji místo toho volí možnost zůstat, kde právě jsou a riskovat tak život svůj i svých dětí. Případně se pokusí v malých skupinkách uniknout jinudy. A právě tato taktika se mimochodem ukazuje jako nejefektivnější. Dlouhodobé studie také ukázaly, že zatímco velká města, fungující jako jeden organismus, měly tendenci zcela ignorovat varovné signály počasí, zatímco malé skupiny (parta lidí, sousedů, apod.) používaly počasí jako hlavní faktor při plánování svých dalších kroků a stanovování míry (ne)bezpečí. Čím to je?
Nevhodná forma krizové komunikace
Jedna z teorií říká, že je to díky nesprávně zvolené formě krizové komunikace. Umístit někam varovný signál ještě neznamená, že lidé jednak budou znát jeho význam a jednak budou mít dostatečnou motivaci se podle něho řídit (tedy vědět PROČ). Pokud budete absolvovat například požární cvičení a nebudete si vědomi pravděpodobnosti vzniku a nebezpečnosti požárů, pak vás to velmi brzo přestane bavit a cvičení nesplní svůj účel. Jakmile si však uvědomíte, jak rychle se oheň může rozšířit, jak je dým toxický a že fakticky máte velmi málo času na svou záchranu, tato požární cvičení získají zcela jiný rozměr.
Nebo jiný příklad – asi již většina z nás někdy letěla v letadle a tak absolvovala povinné školení před startem, kde jsou únikové východy, kde je kyslíková maska, že si ji musí nasadit první, než se budou snažit pomoci ostatním, atd. Já nevím jak vy, ale já už podobná školení nevnímám, protože už vím teoreticky JAK, ale přesto mám jen mlhavou představu PROČ. Asi bych změnil názor, kdybych současně s tímto školením slyšel například toto:
- Masku si musíte nasadit jako první proto, že v případě dekomprese máte přibližně 10-15 vteřin, než upadnete do bezvědomí. Pak už nepomůžete nikomu. Ani vašemu dítěti.
- V případě rychlého opuštění letadla si s sebou nesmíte vzít žádná zavazadla, protože jednak zpomalíte výstup, jednak budete zakopávat o vypadlá zavazadla, která zakryla světelnou signalizaci vedoucí k únikovému východu. Jednak někteří cestující používali svá příruční zavazadla jako zbraně, aby se dříve dostali k únikovému východu. Výsledkem pak byly zablokované uličky i únikové východy, díky čemuž pak zbytečně zemřeli lidé, kteří se například v případě požáru v letadle udusili kouřem. Takže při další instruktáži pak stačí říci – „nechte svá zavazadla, kde jsou a opusťte urychleně letadlo. Pokud se budete snažit je s sebou vzít, lidé budou umírat právě díky vám.“
ZDROJ:
Metodika TacFit pro zvyšování odolnosti vůči fyzickému stresu
Metodika FAST Defense Global pro zvyšování odolnosti vůči psychickému stresu
The Unthinkable – Who survives when disaster strikes – and why; Amanda Ripley; 2009; Three River Press; First edition; ISBN: 978-0-307-35290-3
