Na seminář Stojka I. Petra Růžičky jsem se moc těšil. Stojka pro mě představovala milé zpestření i lákavou výzvu, kterou jsem chtěl zvládnout. Fakticky nic extra dalšího jsem neočekával. Dostal jsem však mnohem více, než jsem si zprvu myslel 🙂
Hned v úvodu se mi líbilo, jakým způsobem Petr tuto dovednost uvedl. Nejedná se o žádnou kriticky důležitou záležitost, která vám jednou zachrání život, nicméně je to takový jemný „upgrade vašeho operačního systému“. A během semináře jsem postupně začal rozumět, proč tomu tak je a co je vlastně na stojce tak lákavé.
Stojka nás naučí zcela jinak vnímat naše tělo. Když se otočíme o 180°, najednou zjistíme, jak slabí ve skutečnosti jsme. Krev začne cirkulovat jinam, než obvykle a zvláště zpočátku je náročné zůstat déle ve stojce (i když jste opření o stěnu) bez toho, abyste za chvíli neměli oči jak angorský králík a hlavu jak rudý meloun. Časem se však tělo přizpůsobí a i po pár dlouhých minutách budete vypadat…nu, podobně jako na své fotce v cestovním pasu 😉
Je to již nějaká doba, co jsme k pohybu vpřed přestali používat ruce (a teď nemyslím pravěk, ale hlavně naše dětství) a tak síla našich rukou, přesněji zápěstí a prstů, je nesrovnatelně menší v porovnání se silou kotníků a prstů nohou. Měl jsem o sobě vcelku slušné mínění, co se týká síly mého zápěstí, protože cvičím pravidelně s clubbells, ale tento seminář ukázal, jak moc jsem se mýlil…
Zvládnutí stojky není otázka několika týdnů, spíše se bavíme o měsících či letech. A to se mi na tom osobně líbí, vyžaduje to disciplínu a neustálé poznávání vlastního těla, není to tedy nic pro ty, kteří chtějí rychlé výsledky, protože stojka skutečně vyžaduje dlouhý a pravidelný trénink. Ostatně tak je to ve všem, co za něco stojí. Je to tedy i zkouška našeho ducha.
Osobně mě hodně zaujala propracovaná rozcvička zápěstí a prstů, kterou budu moci využít i při tréninku s clubbells (kuželkami), protože právě zápěstí a flexory předloktí dostávají nejvíce zabrat. Musím uznat, že tak dobrou rozcvičku v TacFitu/Clubbells nemáme, takže pro mě byla tato část semináře velkým přínosem i v jiných oblastech mého zájmu 🙂
Ocenil jsem také detailní metodický postup, jak stojku jednou zacvičit. Neznamená to, že ji již umím, ale aspoň vím, jakých chyb jsem se dopouštěl, když jsem se ji pokoušel zvládnout sám. Opět se mi potvrdilo, že z „youtube“ se toho člověk moc nenaučí, pokud ovšem nemá určitý základ. A také již vím, na co si dát při nácviku pozor. Krátce řečeno, již mám představu (JAK) a protože mám i motivaci (PROČ), čekají mě krásné chvíle, které mi budou pravidelně obracet pohled na svět vzhůru nohama 🙂
Osobně se mi hodně líbil celkový přístup Petra k pohybu. Není cílen na výkony, ale „pouze“ pro samotnou radost z pohybu a/nebo praktickou aplikaci do života. Prosím nechápejte mne špatně, jiné přístupy jsou také v pořádku, jen jsem se ve svém životě dostal do fáze, kdy nechci trénovat proto, aby mým cílem bylo zvednutí těžší váhy, zvládnutí běžecké trasy za kratší časový úsek a podobně (sportovní forma pohybu), ale protože mě těší, že mohu zvládnout něco nového. Jen zřídka proto dnes již nosím při běhu sport tester, a pokud, pak většinou pouze kvůli tomu, abych si ověřil svou tepovku. Čas a vzdálenost sleduji minimálně. Soutěžím tedy se svým včerejším já a nikoliv s Petrem či Pavlem. Víte, je v tom jemný rozdíl ve způsobu tréninku, avšak ohromný rozdíl v nastavení mysli. A navíc si myslím, že člověk je pak vnitřně daleko spokojenější. Ostatně proto se mi tak líbí TacFit a proto mě zajímá i MovNat systém.
No a o čem tedy následující týdny a měsíce budou? Pravidelně 5-6x týdně se budu na svět snažit dívat vzhůru nohama, provádět při tom průběžné „skenování svého těla“ a přemýšlet o tom, jak je svět docela fajn. Zkuste to také, nebudete litovat 🙂
Zdroj fotografií: http://www.petrruzicka.com
