Poté, co jsme si objasnili, co to vlastně Zóna je, pokračujme nyní v dalších dvou bodech, které mohou pomoci (nejen atletovi) se do Zóny dostat.
3. Změna touhy v čin „Nestačí jen snít, je nutné konat“
Ve svém okolí asi každý známe mnoho lidí, kteří jsou schopni hodiny hovořit o tom, co by rádi dělali, jak mají vše vymyšlené do posledního detailu, ale když se jich zeptáte, proč to tedy již neuskutečnili, vyjmenují vám velmi dlouhý seznam překážek, které jim to bohužel “právě teď” neumožňují. A přitom jediné, co je potřeba, je udělat první krok, aby přeměnili energii, kterou věnovali teoretickému pilování detailů, do energie činu. Vždy tu bude něco, kvůli čemu „by bylo dobré ještě chvíli posečkat“. Velice často si pak až příliš pozdě uvědomí, že buď již zestárli, anebo to někdo realizoval místo nich. Častá reakce těchto lidí je zahořklost nad světem i vlastním životem.
V drtivé většině případů skutečně stačí jen udělat první krok. Jelikož člověk absolvoval přípravu (viz bod 2), přirozeně se při svém dalším konání dostane do Zóny a vše co bude dělat, mu bude připadat zábavné, jednoduché a inspirativní. Bude se cítit plný energie, i když se té které oblasti bude věnovat třeba celý den.
Dr. James tento stav přirovnal k situaci, kdy v posteli je malý chlapec, který ví, že již musí vstát. V tom okamžiku má dvě myšlenky: A) ještě chvíli si užít teplo pod přikrývkou a B) obava a nechuť ze zimy poté, co se odkryje. To vede k tomu, že chlapec hledá všechny důvody k tomu, aby své rozhodnutí vstát oddálil. Aby šak tuto situaci vyřešil, musí: 1. zapomenout na teplo pod peřinou, 2. akceptovat, že mimo postel může být zima, ale je nutné to udělat.
Otázka tak nezní, JESTLI se rozhodneme konat, ale KDY se rozhodneme konat. A čím dříve k tomu dojde, tím více času budeme mít na případné odladění nedostatků v našem plánu.
Jde tedy opět o cvičení naší odhodlanosti a vůle (podobně jako v bodě 1). Občas se můžeme vyskytnout v situaci, kdy musíme konat, abychom “přežili”, ať už se jedná o sport, zaměstnání či soukromý život. Velmi pomůže, pokud se pro zmobilizování energie, potřebné pro ten který čin, budeme nacházet mezi lidmi, kteří nás mohou podpořit. Je prokázáno, že pokud se budete pohybovat mezi úspěšnými lidmi (sport / povolání / mezilidské vztahy), vaše úspěšnost bude také nadprůměrná v porovnání s lidmi, kteří takové podmínky mít nebudou. Je to zčásti dané tím, že budete přebírat jejich vzorce chování a způsob uvažování, nemluvě o energii, která v takovém prostředí proudí. Veškerá filozofie takových lidí se dá shrnout do “nesmíš to nikdy vzdát“.
S tímto tématem souvisí i psychologická teorie zvaná Solipsismus ((z latinského solus ipse = jen já sám) je ve filosofii krajní forma subjektivismu, založená na myšlence, že existuje pouze moje vědomí a nic jiného). Když se naše mysl dostane do kritického stresu (distress/hypostress), dokáže během okamžiku odfiltrovat podněty z okolního prostředí a změnit realitu tak, abychom byli schopni nenadálou krizovou situaci zvládnout. Ukážeme si to na příkladu vojáka ve válečné vřavě, kterému bomba právě utrhla nohu. Voják si uvědomil, že musí nohu rychle zaškrtit, pokud nechce vykrvácet a zemřít. Později v nemocnici pak vypověděl, že během obvazování nohy vůbec necítil bolest. Jeho mysl ji vytěsnila, aby zabránila šoku, který by znemožnil vojákovi reagovat na situaci. Jde o mechanismus přežití, který se u člověka vyvinul během jeho evoluce.
Když lidskou mysl zaplaví velké množství podnětů/stresorů, dokáže filtrovat jenom takové, které nám pomohou přežít. Tento princip mimochodem potvrdil ve své knize Biologie víry i Dr. Bruce Lipton (Jak stres buňky ovlivňuje člověka?). Více jak 60% lidí potvrdilo, že podobnou zkušenost s filtrováním reality již zažilo. Z toho se dá tedy odvodit, že je to právě naše mysl, která formuje realitu. A je na nás, jaká realita to bude a jak ji budeme vnímat. I toto si můžeme vysvětlit na příkladu. Představte si, že doma máte umýt nádobí a přitom to je činnost, kterou skutečně nemáte rádi (vlastně neznám nikoho, kdo by si mytí nádobí užíval). Teď k tomuto úkolu zkuste přistoupit s tím, že místo negativních frustrujících myšlenek, zapnete vědomě autopilota a nádobí umyjete. Zjistíte, že jste to zvládli fakticky za chvíli a bez nějaké zvláštní námahy. Tento přístup si nacvičujte na činnostech, které skutečně nesnášíte, které jsou pro vás mentálně náročné, protože při nich nejlépe poznáte, zda-li „jedete na autopilota“, anebo se v myšlenkách stále ještě věnujete důvodům, proč to dělat nechcete. Kromě jiného vám podobná cvičení posílí vaši vůli a odhodlání. Čím více budete cvičit, tím více budete schopni vykonávat činnosti i přes nepohodlí či nudu, které poskytují. A odtud je pak jen krok k tomu, abyste podobný princip aplikovali na činnosti, které vás baví. Naučíte se je také neodkládat (proč také) a hlavně získáte přístup, kdy o věcech pouze nehovoříte, ale činíte je. To je začátek vstupu do Zóny/zapnutí „autopilota“.
4. Věřte svému úsudku, nekomplikujte si věci a zůstaňte pozitivní
Často se stává, že když nám na něčem velmi záleží, přeženeme naši snahu dosáhnout cíle tak, že jej nakonec nedosáhneme. Vysvětlím na příkladu – představte si situaci, kdy máte před sebou poslední úder golfovou holí a budete mít nový osobní rekord. Velmi vám záleží na tom, abyste tento úder vykonali co nejlépe, protože kromě toho, že si zlepšíte osobní rekord, zvítězíte i v celé soutěži. Pokud v tuto chvíli začnete matematicky propočítávat dráhu a sílu úderu, zvažovat všechny možné okolnosti (mokrá tráva, vítr, únava v předloktí, apod.), váš mozek bude velmi zatížen zakalkulováním všech těchto aspektů do výsledného úderu a vy velice pravděpodobně… minete. Pokud však budete důvěřovat těm hodinám, dnům, týdnům a měsícům tréninku, vyprázdníte hlavu a zapnete autopilota, pak máte nesrovnatelně větší šanci, že uspějete.
Ostatně heslo firmy Nike „Just do it“ vyjadřuje tento aspekt asi nejlépe. Neurologové by jej vysvětlili takto: nenechte svou mysl, své vědomí, zablokovat to, co vaše podvědomí už ví díky předchozímu pečlivému tréninku. Když totiž trénujete jakýkoliv pohyb, techniku či strategii, do podvědomí se ukládají jednotlivé pohybové vzorce. A čím častěji trénujete, tím více se tyto vzorce stávají silnějšími a upřednostňovanými na úkor předchozích, často nesprávných vzorců. Pokud při závodech, či v jakékoliv jiné emocionálně vypjaté situaci zapojíte do plánování pohybů i mozek, respektive jeho vědomou část, pak tyto naučené vzorce rušíte podobně jako byste rušili radiové vysílání. Tělo dostává nejasné až zmatené příkazy a výsledný pohyb pak není tak čistý a plynulý. Mezi hlavní „rušičky signálů“ patří pochyby o sobě samém, negativní myšlenky, apod. Je nutné si uvědomit, že náš mozek je výsledkem evoluce a přežil ve stresových situacích právě díky tomu, jak je nastaven/konstruován. Pokud do něj během stresové situace budeme cokoliv vkládat „ke zvážení“, velice pravděpodobně se výsledná reakce nebude podobat tomu, co ve skutečnosti chceme a co jste x-krát trénovali. Věnujte svůj čas pečlivé přípravě a až nadejde čas zkoušky, důvěřujte svému tělu, srdci a mozku že vykonají přesně to, co se během tohoto tréninku naučily.
Dalším důvodem, proč se snažit věci příliš nekomplikovat je jednak pravděpodobnost chyby během každého dalšího přidaného kroku a pak fakt, že mozek samozřejmě zpracovává komplikovanější věci déle. Ostatně o tom hovoří již Hickův zákon (Čím univerzálnější a jednodušší postup, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že reakce na útok bude provedena včas. Více zde – Aplikace Hick-Hymanova zákona v sebeobraně.), který je aplikovatelný i do oblasti sebeobrany. Čím je věc jednodušší, tím pravděpodobněji v ní uvěříte a následně i zapracujete do podvědomí. Drtivá většina věcí, které v životě činíme, nevyžaduje komplexní analýzu situace. Často to je pouze o tom odvážit se důvěřovat ve vlastní schopnosti (které byly získané pečlivým tréninkem) a udělat první krok bez obav a negativních myšlenek. Jednoduché, snadno ověřitelné a snadno aplikovatelné i do dalších oblastí našeho života. Je důležité, abychom začali více věřit našim instinktům, tvořivosti, schopnosti improvizovat (když je potřeba) a našim snům. Musíme věřit věcem, které již známe, abychom se mohli vyrovnat s věcmi novými a nepoznanými.
Použitá literatura:
Marian Jelinek a Jiří Kuchař; Poznej sám sebe; nakladatelství Eminent; 2006; ISBN 80-7281-247-5
Michael Lardon; Finding Your Zone: Ten Core Lessons for Achieving Peak Performance in Sports and Life; Perigee Books; 1 edition; 2008; ISBN-13: 978-0399534270
Mihaly Csikszentmihalyi; Flow – The classic work on how to achieve happiness; Harper and Row; 2002, ISBN 9780712657594
Další díly:
Jarda Kolcun
TacFit Field Instructor
CST – Clubbell Instructor
