Myslet jako SEAL – část 3

Lidé se často obávají, že až přijde klíčová chvíle, ať už je to zkouška, maturita, státnice, první rande, první polibek, pohovor o zaměstnání, důležitá schůzka se zákazníkem, atd., že totálně vyhoří, ztrapní se a ztratí tím něco, „po čem toužili celý život“. A tak se postupně více a více sami znervózňují, že když přijde ona rozhodující chvíle, skutečně zcela pohoří.

Budeš vědět, co máš dělat
Neuvědomují si, že všichni (normální) lidé mají strach něco udělat, ale …a tady se rozlišuje mezi hrdiny a mezi….těmi druhými. Skutečný hrdina je ten, který pokračuje, i když má strach. Osobně se mi líbí přístup římských gladiátorů, kteří šli do arény a císaře zdravili „Ave Caesar, morituri te salutant“ („Buď zdráv císaři, ti kdož jdou na smrt, tě zdraví“). Tihle bojovníci šli do arény s tím, že se už nemusí vrátit. Smíření se svým osudem a díky tomu i klidní.
Představuji si, jak se asi člověk v těch chvílích cítil – kladl jednu nohu před druhou. Jeden krok, pak další a pak další. No, a když už tam stál a měl něco předvést, tak podal v rámci možností svůj nejlepší výkon, protože byl smířený s nejhorším možným scénářem. A právě ono nastavení mysli – nedá se dělat nic jiného / neexistuje jiná cesta, než jít dopředu – člověku pomáhá zklidnit svou mysl a fungovat.
A víte co? Realita nikdy není tak strašlivá, jako naše vykonstruované představy o ní. Vězte proto, že jsou chvíle, kdy se zkrátka nedá dělat nic jiného / neexistuje jiná cesta, než jít dopředu…a pak běžte. Budete překvapeni, jak snadno to zvládnete.

Jediný snadný den byl včerejšek
Kandidáti do jednotek NAVY SEAL se učí chápat, že jediný snadný den, který kdy zažili, byl včera. Proč? Protože je již za nimi. Dnešek před ně staví nové výzvy a tím i možnosti prokázat svoje znalosti a dovednosti i naučit se něco nového. A jak se to odráží na jejich způsobu uvažování?
Představte si situaci, kdy máte něco udělat. Není jiná cesta, než se do toho pustit. Máte v zásadě dvě možnosti, jak se k tomu postavit:

Vztekat, se protestovat, plakat a vymýšlet všemožné důvody, jak se tomu vyhnout. A přitom stále ve skrytu duše vědět, že se tomu vyhnout nakonec nebudete moci. Takže sehrajete srdceryvné divadlo, jak je to to nefér a svět je vůči vám nespravedlivý a….nakonec to stejně uděláte. Po skončení však budete utahaní, jako byste strávili den na galejích, protože jste většinu energie vyčerpali tím hloupým divadélkem předtím.
Podívat se na to jako na činnost, která zkrátka musí být hotova. A popřemýšlet, jak ji udělat, aby člověka bavila a zároveň, aby byla dodána v patřičné kvalitě. A pak ji i udělat…často ve stavu flow. Po skončení budete na sebe hrdí, že se vám to podařilo ve skvělém čase a ještě jste se u toho bavili.

Tipněte si, kterou cestou jdou SEALové. Oni plně chápou, že když čelí novým výzvám, mají zároveň i příležitost dokázat, že umí. Žádné řeči typu „chtěl bych, mohl bych, měl jsem, kdybych tak“, apod. To vše je známka toho, že člověk žije buď v minulosti, anebo v budoucnosti. Jenže skutečný život, kdy můžete něco ovlivnit, je právě teď a tady. Minulost již nezměníme a co se stane v budoucnosti, závisí na tom, co uděláme právě teď.
Tento princip jsem nedávno vysvětloval své starší dceři, která nejprve zkoušela prvně popsaný postup. Očekávala pravděpodobně, že se budeme také rozčilovat spolu s ní. Překvapilo ji však, když jsem jí místo toho ještě radil, jak celé to divadlo udělat ještě dramatičtější – dupat nožičkama, lomit rukama, uronit pár slz pro efekt, apod. Díky tomu si (snad) uvědomila, jak absurdní a hloupé to je, takže naštěstí tato fáze u ní dlouho netrvala. A poté, co jsem jí vysvětlil druhý přístup (bez té omáčky a la NAVY SEAL), mám pocit, že pochopila. A ačkoliv je tu stále ještě prostor ke zlepšování, už k některým věcem přistupuje jako dospělý zodpovědný člověk.

Ještě jednou…
Tohle by stejně tak dobře mohlo být i mottem systému TacFit. Tomuto systému se věnuji již více jak 5 let, kdy pravidelně cvičím pětkrát týdně a přesto mě pokaždé dokáže překvapit. Jsou to sice již detaily, ale o to důležitější jsou.
V tomto systému máme protokoly různého způsobu zatížení stejně tak jako různé náročnosti. Jeden z nich například spočívá v tom, že uděláte 5 shybů, následně 5 lízaných kliků a dokončíte to 5 dřepy s výskokem. To celé musíte stihnout do jedné minuty. Pokud stihnete, máte zbytek času (do vypršení této minuty) k dobru a můžete si odpočinout. Pokud to však nestihnete, jedete hned další kolo. Těchto kol máte zvládnout celkem 20. Věřte mi, že tenhle přístup dokonale prověří vaší vůli a houževnatost. Nejhorší je úplný začátek ještě předtím, než se odhodláte cvičit a pak těsně před polovinou celého protokolu.
A právě tady si vždy, když už nemůžu, říkám „ještě jedno kolo a pak na to kašlu“. A když to dokončím, tak znovu „ještě jedno kolo a pak na to kašlu“. A ačkoliv to myslím smrtelně vážně, vždy v sobě objevím ještě kus energie pokračovat. Poslední třetina celého protokolu je poté taková meditačně-vytrvalostní záležitost, kdy vám zní v hlavě jednoduchá mantra „ještě jedno kolo a pak na to kašlu“….A než se člověk naděje, má za sebou všech dvacet kol. Právě tehdy přichází moment, kdy je člověk na sebe neskutečně hrdý.
S tím souvisí ještě jedna důležitá věc – pokud bych si na začátku cvičení stanovil limit „jsem schopen udělat maximálně 40 shybů“ a pak v okamžiku, kdy bych se k tomuto počtu přiblížil, s velkou pravděpodobností bych i na plus mínus 40 shybech skončil. I proto předem nepočítám, kolik vlastně opakování toho kterého cviku během protokolu udělám. Proč také, když mi to nikterak nepomůže. Maximálně to nahlodá mé odhodlání protokol dokončit, protože udělat 100 shybů, kliků a dřepů do dvaceti minut je, uznávám, docela…výzva.
NAVY SEALové proto nepočítají opakování, prostě jedou, dokud mohou. Vzpomínáte si na princip „udělám nejméně 100 kliků“, o kterém jsem psal v předchozím díle? Tak přesně o tom to je. Ať jim to počítají ti, kteří již nemohou, anebo to dokonce vzdali, aniž by se to i jen pokusili zvládnout.

Není konec, dokud není konec
Během celého kvalifikačního kurzu BUD/S instruktoři nikdy kandidátům neříkají, kdy to které cvičení skončí. Prostě skončí, až skončí. Kandidáti mají myslet pouze na to, co je před nimi. To je naučí šetřit s energií kdykoliv je to možné, protože nebudou tušit, kolik jí ještě budou potřebovat. Naučí je to také myslet pružně a být sakra houževnatými (opět podobný princip jako v systému TacFit 26).
Někteří lidé mají (mylný) pocit, že jejich schopnost někam uběhnout, ujít, apod. je rovna jejich (předchozí) znalosti, jak daleko/dlouho se vlastně bude běžet/jít.

„Dáme si pět kilometrů“ – „Jo, jasně, to dám“, zazní odpověď, protože to již několikrát zkoušel a tak si tuto informaci našel ve své paměti.
„Dáme si padesát kilometrů“ – „Ježišmarjá, to určitě nezvládnu“, může také zaznít, a ačkoliv to nikdy nevyzkoušel, už předem (!!!) ví, že to nezvládne. Jeho mozek mu nedokáže poskytnout odpovědět, jestli to zvládne a v takových případech volí menší riziko a současně i větší jistotu – “ne, to určitě nezvládnu”. Jenže s takovým přístupem bychom stále ještě lezli po stromech….

Až jednou budou tito absolventi BUD/S kempu v ostré akci, tam také jasný konec nebude. Že by například střelba skončila v 11:47 (takže musí vydržet ještě 7 minut) a v tom okamžiku nastane klid zbraní, vojáci si odpočinou a ve 12:00 pak pokračují dál.
A v normálním životě to funguje podobně. I půlhodinová cesta se může protáhnout na šest hodin, když bude někde hromadná bouračka, či sněhová kalamita. Nestěžujte si a řešte aktuální situaci. Skončí to, až to skončí.
Mám dobrého kamaráda, který má poněkud zkreslené představy o vzdálenostech. Asi je to tím, že je Angličan 😉 A tak zatímco termín „malá procházka“ u většiny lidí znamená procházka do max. půl hodinky, u něj to je tak na 2-4 hodiny chůze svižným tempem. Chvíli mi trvalo, než jsem se adaptoval na toto vnímání vzdáleností, ale díky tomu jsem se naučil používat přístup NAVY SEAL „není konec, dokud není konec“ v praxi.
Přestaňte se proto neustále ptát, kdy už bude konec. Šetřete síly, jak a kde to jen jde, a pokračujte. Jeden krok za druhým…levá, pravá, a pak opět levá a pravá….a znovu…a znovu….a znovu, dokud není konec.
V této souvislosti mi vytanulo na mysli ještě jedno staré indické přísloví: „Na konci vše dobře dopadne. A pokud to dobře nedopadlo, tak to ještě není konec“. Není tedy se čeho obávat 😉

Předchozí díl
Dokončení

Zdroj: The NAVY SEAL Art of war (Leadership lessons from the world’s most elite fighting force), Rob Roy with Chris Lawson, Crown Publishing, 2015, ISBN: 978-0-8041-3775-1

Jarda Kolcun