Obecně se domníváme, že čím více informací máme k dispozici, tím lépe se dokážeme rozhodnout. Znáte to asi také z vlastní zkušenosti. Pokud se máte začít učit nějakou látku, pak jedna kniha je perfektní, dvě knihy už vyvolávají menší paniku a více knih způsobuje frustraci, že tohle vše do hlavy určitě včas nedostanete (hovořím z vlastní zkušenosti 😉 V reálném životě to funguje velmi podobně.
Je nutné se naučit včas zarazit příval informací který, zvláště v současném internetovém věku, dokáže být skutečně zahlcující, a odfiltrovat co nejdříve zbytečné, či naopak příliš podrobné, informace. A zvláště v sebeobraně je toto až životně důležité. Od toho tu právě je ono nevědomé uvažování.
Kdybyste si sedli k ročnímu dítěti, hrajícímu si na zemi a udělali něco podivného, třeba mu položili dlaně na ruce, dítě by okamžitě zvedlo hlavu a podívalo se vám do očí, protože instinktivně ví, že odpověď najde právě ve vašich očích. Tento způsob jednání je klasická metoda krájení na tenko, kterou máme vrozenou. Spočívá v zaznamenání nepatrných vodítek v lidské tváři, které nám pomohou určit jaké myšlenky sledovaná osoba asi právě má. Na mikro-výrazy ve tváři se specializuje například Paul Ekman, který pořádá i komerční kurzy pro veřejnost, ale pomáhá i policii při výsleších. Na mikro výrazech je zajímavá jedna věc – člověk je fakticky nedokáže uhlídat, a pokud jste dostatečně blízko ke sledovanému člověku a dokážete rozeznat detaily jeho tváře, možná budete překvapeni, že jeho neverbální projev bude v rozporu s tím, co bude tvrdit verbálně. Ostatně psal jsem již o tom v článku zde.
V souvislosti se stresem, a využitím intuice při našem rozhodování, se pojí ještě jeden zajímavý termín – „myšlenková slepota“, což je termín běžně používaný pro lidi trpící autismem. Pro ně je totiž obtížné, až prakticky nemožné interpretovat neverbální vodítka jako jsou gesta či výrazy obličeje, vžít se do myšlení někoho jiného, anebo pochopit něco jinak než prostřednictvím doslovných významů slov. Autisté mají v podstatě vyřazený aparát na utváření prvních dojmů.
Jak toto souvisí se sebeobranou? Většina policistů (v Americe, ale velmi pravděpodobně tomu tak bude aj u nás) za celou svou kariéru po nikom nevystřelili. Podle těch, kteří se do přestřelky dostali, jde o tak nepředstavitelně stresující zážitek, že je možné předpokládat, že tito lidé zažili stav, kterému se říká „dočasný autismus“. Pojďme si uvést příklad z praxe: „Vzhlédl, uviděl mě a řekl: „A doprdele“. Ne jako „A doprdele, já se bojím.“ Ale jako „A doprdele, musím zabít ještě jednoho,“ opravdu agresivně a nepřátelsky. Přestal tlačit pistolí k Danově hlavě a začal se místo toho snažit obrátit ji na mě. To se stalo úžasně rychle – během pár milisekund – a zároveň jsem já začal zvedat svou pistoli. Dan s ním pořád zápasil a jediné, co mi v tu chvíli běželo hlavou, bylo „Bože, dej, ať netrefím Dana.“ Vypálil jsem pět nábojů. Jakmile jsem začal střílet, začal jsem vidět úplně jinak. Zorné pole se mi zúžilo z celého podezřelého jen na jeho hlavu. Všechno kolem prostě zmizelo. Dana ani nic jiného jsem už neviděl. Viděl jsem jen hlavu podezřelého.
Viděl jsem zásah čtyř mých výstřelů z pěti. První ho zasáhl do levého obočí. Udělala se tam díra, chlápek sebou škubl dozadu a řekl „Au“ jako „Au, dostal jsi mě“. Pořád ještě natáčel pistoli ke mně a já jsem vystřelil podruhé. Uviděl jsem rudou tečku přímo pod jeho levým okem a jako by otočil hlavou doleva. Znovu jsem vystřelil. Zásah dopadl vedle jeho levého oka, a to oko vybouchlo, prostě se roztrhlo a vyletělo. Čtvrtý zásah šel před levé ucho. Ten třetí zásah pootočil hlavou tak, že byl ke mě ještě více bokem, a když dopadl čtvrtý zásah, viděl jsem, jak se mu na straně hlavy otevřela červená dírka a pak se zase zavřela. Kam šel můj poslední výstřel, jsem neviděl. Pak jsem viděl, jak se chlap zhroutil dozadu a dopadl na zem.“
I další policisté, kteří se dostali do přestřelky, většinou vypovídají velmi podobně a opakovaně tvrdí, že měli mimořádnou jasnost vidění, tunelové vidění, zeslabení zvuku a pocit, že se čas zpomalil. Tito lidé se dostali do extrémní situace, takže naše myšlení drasticky omezí šíří a množství informací, kterými se musíme zabývat. Zvuk, paměť a širší sociální chápání je obětováno ve prospěch zvýšené hrozby před námi. Policisté se tak mohli plně soustředit na bezprostřední hrozbu před nimi a nepřemýšleli nad etickým, politickým či jakýmkoliv jiným dopadem jejich činu.
Jedná se přirozenou instinktivní reakci těla. Podle některých odborníků se u průměrného člověka (který však ve skutečnosti neexistuje), jehož tep vystoupá na 145 tepů za minutu, začnou projevovat první známky instinktivních stresových reakcí. Naše mysl se tak zastresuje, že automaticky začne blokovat zdroje informací (naše znalosti a zkušenosti) a reagujeme pouze na instinktivní úrovni, protože ví, že jedině tak máme šanci přežít. Jinými slovy řečeno, naše mysl zablokuje naše kognitivní procesy a zůstává pouze primitivní prastarý mozek, který má s podobnými situacemi nejvíce zkušeností.
Moderní systémy sebeobrany se proto snaží spolu s výukou fyzických technik sebeobrany i systematicky zvyšovat psychologickou odolnost studenta tak, aby nástup a intenzita těchto reakcí byla co nejvíce oddálena. Proto tu jsou například konfliktní scénáře a modelové situace, o kterých jsem psal již v tomto článku.
Těmto stavům se tedy říká „dočasný autismus”. Projeví se například v situaci, kdy se procházíte ve městě a najednou uvidíte/uslyšíte nějaký výbuch. A hned z toho místa vyběhne sprintem nějaký člověk. Vaše první myšlenka bude, že jde pravděpodobně o viníka. Tělo se okamžitě přepne do stresového režimu, kdy jej začnete pronásledovat (v případě, že jste například policista). Zuží se vám vidění i uvažování. Kromě jiného přestanete vnímat další signály okolí, které by vám případně i mohly vyvrátit tento první dojem. Například že by třeba mohlo jít pouze o člověka, který běží pro pomoc, případně jen zpanikařeného muže, který běží někam nazdařbůh, jen aby byl co nejdále od výbuchu. Jakmile si totiž uděláte první, nesprávný, dojem a vaše tělo a mysl se následně dostane do stavu velkého vzrušení, velice pravděpodobně tento názor již nebudete schopni během této extrémně stresující situace změnit. Je to podobné jako se dohadovat s rozzuřeným člověkem. Logické argumenty zde nebudou fungovat a nejlepší je počkat s argumentací až poté, co se člověk zklidní.
Tento stav dočasného autismu můžete zažít i v situacích, kdy prostě nemáte dostatek času se rozhodnout. Například psycholog Keith Payne jednou posadil lidi před počítač a nechal na ně probliknout buď obrázek pistole, nebo utahovacího klíče. Obrázek byl na monitoru 200 milisekund, což je prakticky nemožné zachytit na vědomé úrovni. Přesto lidé relativně správně odpovídali. Aby pokus ještě ztížil, nechal pokaždé promítnout před každým obrázkem ještě bílý nebo černý obličej. A výsledky začaly být velmi zajímavé. Když před obrázkem s pistolí probliknul černý obličej, identifikace obrázku byla rychlejší, než když před stejným obrázkem probliknul obličej bílý. Následně prodloužil dobu zobrazení obrázku pistole/klíče na 500 milisekund, ale zkrátil přestávky mezi jednotlivými obrázky. A tady již začali lidé chybovat. Pod tlakem času se dostávali do stavu stresu, přestávali se spoléhat na důkazy vlastních smyslů a začali se opírat o stereotypní představy. Jakmile probliknul před obrázkem černý obličej, daleko více lidí označilo klíč za pistoli. A rychleji také označili správně pistoli. V případě probliknutí bílého obličeje před obrázkem, se chybovalo méně v případě klíče, ale naopak více v případě pistole. Lidé mají zafixováno, že kriminálník je pravděpodobněji ten černý obličej a proto se s ním logicky pojí i obrázek pistole.
Právě z tohoto důvodu přešly v posledních letech mnohé americké policejní útvary od dvojčlenných hlídek na jednočlenné. Na první pohled by se to mohlo zdát jako špatný nápad, ale ukázalo se, že když je policista samotný, postupuje daleko opatrněji a pomaleji, než když jsou ve dvou. To mu umožní se zklidnit a získat více informací o situaci. A skutečně poté docházelo k menšímu počtu přehmatů či zranění jak policisty, tak i podezřelých občanů. Gavin de Becker k tomu dodává: „Všichni policisté chtějí auta s posádkami po dvou. Máte tam kamaráda, máte s kým mluvit. Ale samotný policista v autě se méně dostává do problémů, protože tolik nefrajeří. Samotný policista přistupuje k věci úplně jinak. Nevystavuje se tolik nebezpečí, že padne do léčky. Nevrhá se po hlavě do vřavy. Řekne si:“ Počkám, až přijdou další policajti.“ Jedná laskavěji. Dopřeje každému více času.“
Již několik let funguje v policejním výcviku metoda převzatá z armády, které se říká „očkování stresem“. Jedná se fakticky o systematické zvyšování odolnosti vůči psychickému, případně i fyzickému stresu. A jak jsem psal v úvodu tohoto cyklu, naštěstí tu jsou již dostupné i systémy určené pro civilní zájemce, kteří tuto metodu úspěšně vyučují. Jedním z nich je právě FAST Defense, který je cílen jak na dětské zájemce (program AntiBully a AntiAbduction), tak i na dospělé (program A.S.R.T.). A pro ty, kteří se sebeobranu učit nechtějí a přesto touží svou fyzickou i psychickou odolnost posílit, tu je naopak systém TacFit, který se sice v poslední době začíná učit spíše jako kondiční systém, nicméně pokud si dáte tu práci a naleznete instruktora, který systém vyučuje stále ve své původní podobě, pak zcela jistě splní vaše očekávání a ještě získáte skvělou kondici 🙂
KONEC
Intuice nejen v sebeobraně – První díl
Intuice nejen v sebeobraně – Druhý díl
Zdroj: Mžik – jak myslet bez přemýšlení; Malcolm Gladwell; 2007; první vydání; nakladatelství Dokořán; dotisk 2010; ISBN 978-80-7363-097-3
