Díky současnému trendu, kdy se logické uvažování preferuje nad tzv. intuitivní uvažování, jsou závěry, ke kterým dojdeme jinak než logicky, znevažovány a zpochybňovány. To je však velká škoda, protože drtivá většina našich rozhodnutí má základ právě na úrovni nevědomého uvažování, jak prokázal například psycholog R.F. Maier již před mnoha lety.
V místnosti plné různého nábytku, nástrojů a předmětů upevnil ke stropu dva dlouhé provazy. Byly od sebe tak daleko, že když jste drželi jeden provaz, nemohli jste se dostat k druhému tak blízko, abyste ho uchopili také. Každý, kdo vstoupil do místnosti, dostal stejnou otázku: kolika způsoby je možné svázat konce těchto dvou provazů k sobě? Problém má čtyři možná řešení. Jedno je natáhnout provaz k druhému tak daleko, jak to jen jde, připevnit ho k nějakému předmětu jako třeba k židli a pak jít pro druhý provaz. Další je navázat k jednomu konci další kus něčeho, třeba prodlužovací kabel, a s ním dosáhnout k druhému provazu. Třetí strategie spočívá v tom, že vezmete do jedné ruky jeden provaz a druhou uchopíte nějaký nástroj, třeba dlouho tyč, kterou přitáhnete druhý provaz. Maier zjistil, že na tato tři řešení přišli lidé celkem snadno. Ale čtvrté řešení – rozhoupat provazy jako kyvadlo a pak chytit druhý – napadlo jen pár lidí. Ostatním to vůbec nedocházelo.
Maier je pak nechal deset minut sedět a namáhat hlavu a pak, aniž by cokoliv řekl, prošel místností směrem k oknu, přičemž se jakoby náhodou otřel o jeden z provazů, který se rozhoupal. A opravdu, poté, co to udělal, se většina lidí praštila do čela a přišla na toto kyvadlové řešení. Když se Maier všech ptal, jak na to přišli, pravý důvod uvedl jen jeden z nich. Jak Maier napsal: „uváděli vysvětlení jako: ‘Prostě mě to najednou napadlo‘, ‚Bylo to to jediné, co zbývalo‘, ‚Došlo mi, že se provaz zhoupne, když k němu připevním závaží‘, ‚Nejspíš jsem si vybavil hodiny fyziky‘, ‘Snažil jsem se vymyslet, jak sem ten provaz dostat a jediná možnost byla ho rozhoupat‘, ‚Myslel jsem na přehoupnutí přes řeku‘, ‚Napadla mě představa opic houpajících se na stromech‘. Tato představa se objevila zároveň s řešením. Myšlenka tak byla hotová.“
Proč nepřiznali, že problém vyřešili až po nápovědě? Lhali? Styděli se? Vůbec ne. Bylo to tím, že nápověda byla tak nenápadná, že ji zachytili na nevědomé úrovni, a tak když měli účastníci přijít s nějakým vysvětlením, nezbývalo jim, než vymyslet to nejpravděpodobnější, které je napadlo.
Z tohoto pokusu vyplývá ještě jedno ponaučení – účastníci si nevěděli rady. Frustrovalo je to. Pravděpodobně během těch dlouhých deseti minut začínali pochybovat o své inteligenci. Ale oni přitom nebyli hloupí. Proč? Protože zatímco jejich vědomá mysl byla zablokována (frustrace…), jejich druhá, nevědomá, mysl mezitím propátrávala místnost a hledala možnosti řešení. A jakmile jej našla, vedla tyto lidi tiše a jistě k řešení.
Je známo, že se daleko lépe učíme příkladem a přímou zkušeností. Proto je pro nás lepší, když nám odborník předvede, nikoliv vysvětlí, jak provést techniku například golfového či tenisového úderu. Ne vše lze postihnout slovními pokyny. Hromadu detailů pochytíme právě na nevědomé úrovni, takže nám často stačí ukázat pohyb jednou či dvakrát a jsme schopni jej vcelku věrně i napodobit. Ale zkuste vysvětlit, pouze slovně, jak provést například právě zmiňovaný golfový úder, abychom dosáhli stejného výsledku. To tu budeme hodně dlouho, i když budete obdařeni bohatou slovní zásobou, že? 😉
Slabá stránka krájení na tenko
Tak jako logické uvažování má svá úskalí, i nevědomé uvažování má svou odvrácenou stranu. Tím, že krájíme na tenko a soudíme tak na základě prvních dojmů, se často dozvíme mnohem více, než měsíci studia. To už je nám jasné. Ale existují situace, kdy nás toto uvažování může svést na scestí.
Vezměte si například situaci, kdy se seznámíte s mladým mužem, který má postavu kulturisty. Dle zažitého stereotypu jsou takoví lidé vnímání jako tzv. „jednozáviťáci“, tedy lidé, kteří možná mají obsáhlé zkušenosti v oblasti posilování a stravování, ale v ostatních oblastech mají minimální nebo žádný přehled (kultura, politika, věda…). Pokud bychom nejdříve potkali takovou osobu, pravděpodobně bychom si v prvních vteřinách setkání udělali právě tento dojem.
Představte si však situaci, že nejdříve budete mít možnost vidět jeho byt. Našli byste tam například bohatou knihovnu plnou knih o historii umění, staré tisky v latině, apod. Jaký názor byste si z takové krátké návštěvy udělali? Bez toho, abyste znali majitele tohoto bytu? A jaké asi bude vaše překvapení, pokud byste následně zjistili, že majitel bytu je právě onen muž s postavou kulturisty?
V případě sebeobrany je proto nutné hledat více vodítek, než toto jedno. Například v bytě budou velmi pravděpodobně i různé potravinové doplňky (proteiny buď ve formě prášku, či lednice plná vajíček, tvarohu, kuřecího masa a dalších zdrojů proteinu), jeho šatník bude kromě civilního oblečení obsahovat i sportovní oblečení typické pro tento typ sportu, atd. A to vám pomůže si udělat pravdivější obrázek o osobě, kterou zkoumáte.
Co z toho tedy plyne? Pokud se musíte rozhodovat pod stresem, pak nevědomé uvažování je vaše jediná volba. Pokud však máte více času, zapojte i logickou část vašeho vědomí, ať máte obrázek kompletní. V této souvislosti mne napadla jedna literární postava, která se krájením na tenko proslavila. Napovím – bydlela celý život v Londýně na adrese Baker Street. Už víte? Ano, je to nejslavnější detektiv všech dob – Sherlock Holmes, jehož myšlenkové konstrukce jsou skutečně obdivuhodné do té doby, než vám vysvětlí, jak k nim došel. Pak je vaše reakce většinou „no jo, to je přeci jasné.“ Jasné to je, ale není to na první pohled viditelné a to je právě ona intuice, která vám nějakým způsobem sdělí, že „je to přeci jasné.“
Několik studií prokázalo, že lidé, kteří měli vysvětlovat svůj postup uvažování, vyřešili o 30 procent méně problémů v porovnání s těmi, kteří nemuseli vysvětlovat svůj postup řešení. Zajímavé je, že když mají lidé za úkol vysvětlit postup při řešení logických hádanek, pak jim to nijak neztěžuje hledání odpovědí. Jakmile se však měli vyjádřit například k názoru na nějakého člověka jen z pohledu na fotografii, pak rychlost znatelně poklesla. Hledali logické důvody svých soudů a to jim často zabralo více času, než definice samotného závěru. Jinými slovy řečeno, tito lidé dokázali velmi rychle dojít k často správnému řešení, ale následně strávili několikanásobně delší čas proto, aby své rozhodnutí „rozumově“ obhájili.
Velmi poučný je například případ velitele hasičů v Clevelandu, který předvedl ukázkové krájení na tenko. Hasič hovořil o zdánlivě rutinním zásahu, kdy hořelo v zadní části přízemního domku, v kuchyni. Poručík se svými lidmi vyrazili dveře, natáhli hadici a začali plameny v kuchyni hasit. V tu chvíli měly plameny postupně uhasit, nicméně nic takového se nedělo. Hasiči proto museli ustoupit do obývacího pokoje, a tam si poručík uvědomil, že „něco je špatně“. Následně ihned stáhnul své muže pryč a okamžik poté, co odešli z domu, se propadla podlaha, na které ještě před okamžikem stáli. Hořelo totiž ve sklepě. „Myslel jsem, že mám nějaké mimosmyslové vnímání, nějaký šestý smysl, či co,“ později vypověděl onen hasič. Následně jej oslovil profesor Gary Klein, který je odborníkem na výzkum v rozhodování. Spolu poté procházeli opakovaně krok za krokem celý zásah, aby co nejpřesněji zjistili, co se vlastně stalo. „První věc byla, že se oheň nechoval tak, jak měl,“ vypráví Klein. Požár většinou reaguje na vodu tak, že se uhasí, nikoliv však tento. „Řekl mi, že si vždy nechává zvednuté zástěrky na uších, aby cítil, jakou má oheň teplotu, a překvapilo jej, jak je oheň tentokrát horký. A přitom kuchyňský oheň by tak horký být neměl. Když jsem se ho ptal, co ještě bylo dle něho jinak, odpověděl mi, že ho překvapilo, jak byl oheň tichý a vzhledem k tomu horku to nedávalo smysl.“ Oheň na proud vody nereagoval, protože jeho ohnisko nebylo v kuchyni, ale o patro níž, ve sklepě. Oheň byl tichý proto, že podlaha veškerý hluk tlumila a byl tak horký, protože do kuchyně i obývacího pokoje stoupalo přirozeně teplo z hořícího sklepa. Všechny tyhle věci si vědomě nespojil, protože se tyhle poznatky odehrávaly na nevědomé úrovni. Hasičův vnitřní počítač okamžitě a bez obtíží našel v chaosu strukturu. Nejúžasnější na tom je fakt, jak málo scházelo, aby vše skončilo katastrofou. Kdyby se poručík v tu chvíli zastavil, aby se poradil se svými muži, pravděpodobně by se všichni propadli hořící podlahou do sklepa, kde by patrně i zahynuli.
Dokončení příště
Zdroj: Mžik – jak myslet bez přemýšlení; Malcolm Gladwell; 2007; první vydání; nakladatelství Dokořán; dotisk 2010; ISBN 978-80-7363-097-3
