Fyzický pohyb i sebeobrana jedno jsou 1

Z pohledu principů pohybu je jedno, jestli se učíte sebeobranné techniky, anebo pracujete na fyzické kondici. Rozdíl je pouze v tom, že při sebeobraně je přítomen další stresor – člověk. V tělocvičně se můžeme naučit techniku dokonale učebnicově, ale tam venku nebude vždy rovná a čistá podlaha, dostatek světla, optimální teplota, atd. Zjistíme, že hromada věci nebude fungovat. Čím to je?

Nu, jednoduše proto, že se neřídíme pravidlem „jak na cvičišti, tak na bojišti“. Zatímco cvičiště je krásně osvětlené, čisté a všechny překážky jsou bezpečné (musí přeci splňovat bezpečnostní normy ;-), venku vám ta potvora příroda přichystá něco, co by certifikací zcela jistě neprošlo. Kluzké kameny či orosená tráva, blátivá cesta, suché větve, ale třeba i agresor (člověk, zvíře), u kterého netušíte, jestli vás chce pouze postrašit, anebo skutečně zabít. Dá se vůbec připravit na takové situace? Krátce řečeno, ano a pojďme si uvést pět univerzálních principů.

Princip č.1 – Neustále cvičte adaptabilitu

O sebeobraně toho bylo již napsáno mnoho a popravdě řečeno, sebeobrana a konflikt s člověkem obecně, patří až do skupiny dovedností „vyšší dívčí“. Proto se touto oblastí teď zabývat nebudeme. Nicméně časem zabrousíme i tam.

Líbí se mi, jak zvláště v posledních letech si lidé uvědomují, že to, co cvičí ve fitcentrech, nemusí nutně být přínosné / užitečné pro jejich život. Nejen proto, že dovednost dřepovat 150kg ve skutečném životě příliš neužijí, ale i to, že ne vždy budou moci dřepnout s perfektně vyváženou hmotností a na absolutně rovné podložce. Už vidíte, kam tím mířím? Cvičte adaptabilitu a hlavně přemýšlejte, jestli skutečně potřebujete tak velké váhy, případně takové cviky.

Pokud to však děláte pro sport (rozuměl pro své ego), případně proto, že vás to jen baví, pak je vše v pořádku, ale neudělejte tu chybu, že budete automaticky předpokládat, že vám toto vše bude k užitku i tam venku. Nebude…a to hovořím z vlastní zkušenosti. Povrch může být nerovný a kluzký, osvětlení nedostatečné nebo žádné, teplota příliš nízká či vysoká, rozložení váhy předmětu, se kterým budete chtít hýbat, bude nepravidelné, nebudete často ani tušit, jestli se vám při zvedání nerozpadne v ruce, atd. atd.

Proto cvičte venku, jak jen často to půjde. Cvičte v zimní bundě i do půli těla. Cvičte v lese i na louce. Cvičte brzo ráno i pozdě večer. A všímejte si, co a jak musíte upravit, abyste danou techniku provedli. Naučte se adaptovat na maximum situací.

Princip č.2 – Buďte soběstační

Jsem velký fanda tohoto principu. Proto raději běhám, než jezdím na kole. Když se kolo porouchá a nepůjde opravit, najednou se náročnost přesunu více než zdvojnásobí, protože musím po svých a ještě tahat „ten rozbitej krám“. Jde o to, že ve všem, ať už to bude sebeobrana nebo fyzický pohyb, nespoléhejte automaticky na to, že vám pomohou ostatní.

Umíte například poskytnout první pomoc? Víte jak zachránit topícího se člověka a na co si dát při záchraně pozor? Umíte vyměnit píchlou pneumatiku u auta, uvařit chutný oběd, pomoci jinému, na kterého útočí jiný člověk, anebo pes? Umíte rozdělat oheň a sehnat si vodu? Umíte se domluvit v zahraničí v místním jazyce, kam právě jedete na dovolenou? Nebo alespoň pozdravit, poděkovat, apod.? Naučte se co nejvíce, abyste nemuseli být závislí na svém partnerovi, kolegovi, kamarádovi, manželce či manželovi. Mohou se vyskytnout situace, kdy ačkoliv s vámi fyzicky bude, nebude schopen vám pomoci. A pak to bude jen a jen na vás….

Princip č.3 – Buďte užiteční, ale nehrajte si na hrdiny

Jak jsem již psal v předchozích cyklech článků o Praktickém pohybu, hlavním cílem člověka, proč vlastně cvičí, by měla být schopnost pomoci ostatním. Pokud toto neumí, pak je to pouze o vlastním egu. Jak je naším zvykem, často uvažujeme v extrémech a tak když někdo řekne, že chce být hrdina, pak spíše začne hazardovat se svým životem, ale co je ještě horší, se životem jiných.

Je tu jedna důležitá věc – nejdříve se musíte naučit perfektně ovládat své tělo a svou mysl, než budete schopni pomoci ostatním. Je sice hezké, že se vložíte například do rvačky, protože mu/jí chcete pomoci, ale pokud nevíte jak, pak budou mít lékaři dvojnásob práce se záchranou života původní oběti, ale i vašeho.

Asi nejnázornějším případem jsou oslavné ódy na pumpaře, který se ubránil ozbrojeným útočníků, nevydal jim denní tržbu a ještě je zahnal na útěk. Podle mne jde o hloupou ruskou ruletu s vlastním životem a kvůli čemu vlastně? Denní tržbě? Na tolik si onen pumpař cení svůj život? Na pár (desítek) tisíc korun?

Anebo někoho zachraňovat z hořícího domu. Pokud nevíte jak a co dělat, pak budou hasiči muset riskovat svůj život a zachraňovat lidi dva. Takže než začneme konat hrdinské skutky, naučte se nejdříve co nejvíce dovedností, ať víte JAK. Všechna vaše fyzická příprava by měla směřovat k tomu být užitečný ostatním. Pak jste svůj život nežili nadarmo.

Princip č.4 – Pohyb zachraňuje život

Tento princip platí, obzvláště pokud se dostanete do nebezpečné situace. Hlavní pravidlo je, se nezastavovat a nesledovat, jestli auto nakonec vybuchne, jestli mě led nakonec přeci jen udrží, jestli jsem útočníkovi způsobil dostatečnou újmu a už mě nechá být. Vzpomínám si, že když jsem se učil bránit proti noži, první rada instruktora zněla, „pokud to jde, uteč. Nepokoušej osud tím, že si budeš chtít vyzkoušet, jestli to, co se tu naučíš, ti také funguje v reálném světě. Tam totiž nebudeš mít možnost začít techniku obrany znovu a tentokrát lépe“.

Odborníci také například radí, že v okamžiku autohavárie si musíte co nejdříve odepnout bezpečnostní pás a vzdálit se od auta. Odborně se tomu říká „dostat se z místa X“. To samé platí v případě leteckých neštěstí. I tam máte jen velmi krátké „okno“ na to, abyste pravděpodobně přežili. Tuším, že někde se hovoří o 90 vteřinách, pak se již vaše šance přežít poté, co letadlo dopadne / nouzově přistane, rapidně snižuje díky nebezpečí požáru, apod.

Existuje však jedna výjimka, kdy nehýbat se, může vlastně život zachránit. Už jsem se také v předchozích článcích zmínil, že většina masožravých predátorů (včetně člověka) reaguje na pohyb. Pokud se tedy vyskytnete v situaci, kdy proti vám stojí nervózní pes nebo dokonce medvěd, pak pohyb či útěk jen spustí jejich přirozený lovecký pud a popravdě řečeno moc šancí mít nebudete. Možná trhnete rekord Usaina Bolta, ale i tak to stačit nebude. Opět tedy platí, že neexistuje černobíle obecně platné pravidlo a vše je nutné posuzovat v kontextu situace.

Princip č.5 – Vnímání je klíč ke všemu

V sebeobraně tomu říkáme situační povědomí a jde o to, abychom neustále vnímali, co se kolem nás děje. Je totiž až příliš běžné vidět lidi, kteří vůbec neregistrují své okolí.

A v případě fyzického pohybu je to velmi podobné. Vnímejte odchylky od běžného stavu. Je strom, na který chci vylézt jiný, než ostatní? V čem? Nemá listy? Je to v tuto roční dobu normální? Na co si tedy budu muset dát pozor? Suché a kluzké větve? Nebo když jdu například po chodníku, jaká je teď teplota a nepršelo náhodou předchozí noc? Co to udělá s povrchem chodníku? Proč se najednou tam v té ulici začal shromažďovat dav lidí? Jde o nějakou atrakci (pouliční zpěvák, hudebník či klaun), anebo se tam stala nehoda? Anebo jde o opilé fanoušky, kteří hledají na kom si vybít svou zlost z prohry jejich týmu? A takto bych mohl pokračovat dále. Důležité je si uvědomit, že situační povědomí není pouze o tom nedostat se do konfliktu….ačkoliv pokud budeme uvažovat, že konflikt je „blízké setkání člověka s chodníkem“, pak je to i o tomto 🙂

Jde o to, že i když budete mistři v nějakém bojovém systému, i když budete v perfektní fyzické kondici, pokud nebudete tušit, co se kolem vás děje, pak nebudete mít ani čas se na nově vzniklou situaci připravit, případně se jít vyvarovat.

Situační povědomí – jak na to aneb „něco je špatně“?

Vzpomínám si, že když jsem se jako malý kluk začal učit sebeobranu, můj trenér (juda) mi tehdy dal velice cennou, nicméně do skutečného života neaplikovatelnou, radu: “musíš se pořád dívat kolem sebe a pokud to jde, pak uteč.“ Jenže už mi neřekl, na co mám vlastně dívat, co mám pozorovat a tak tato rada časem zapadla mezi ostatní, kterým jsem říkal „filozofické poučky o boji“ a já se (zcela chybně) soustředil až na tu poslední fázi konfliktu – fyzické (vy)řešení.

Podruhé jsem se situační analýzou dostal do styku při hlubším studiu systému FAST Defense Global. Asi právě toto byl i ten důvod, proč jsem se rozhodl svůj čas (a peníze) investovat do dalšího studia tohoto systému a nakonec se stal hlavním instruktorem pro Českou republiku a zároveň i vedoucím skupiny, která pracuje na vzdělávacím modelu svých FDG instruktorů po celém světě.

O situační analýze jsem se velmi obšírně rozepsal již v cyklu článků Quo vadis sebeobrano?, takže se pojďme podívat, jak se vlastně situační analýza dá naučit.

Možná je ještě dobré zmínit, že právě nácvik situační analýzy je nejvíce využíván tam, kde je cílem se nedostat do fyzického konfliktu. Takže například špionážní služby, vojenské průzkumné útvary, jež mají pozorovat a hlásit, ale právě i civilisté a všude tam, kde je snaha se konfliktu vyvarovat, než jít do přímého střetu. Pokud totiž tuto dovednost umí, pak dokážou reagovat ještě před konfliktem a velmi pravděpodobně se tak vyhnou zranění či dokonce smrti. V okamžiku, kdy zazní první výstřely, případně agresor již zaútočí, je nutné již jednat automaticky, protože na nějakou analýzu a výběr optimální reakce již není čas.

Pokračování příště

Jarda Kolcun