Naše mysl dokáže věci, které naše hlava vytrvale odmítá přijmout, o čemž se pravidelně přesvědčují například fanoušci TacFitu 😉 Pojďme se tedy na tuto problematiku podívat z vědeckého pohledu.
Lepší zrak, silnější svaly – výzkumy zjistily, že naše očekávání mohou mít překvapující efekt
Napsal Ozgun Atasoy
Vypadá to, že existuje vcelku jednoduchá cesta k trvalému zlepšení lidských vědomostí. Psychologové Ulrich Weger a Stephen Loughnan požádali dvě skupiny, aby zodpověděli několik otázek. Lidem v jedné skupině řekli, že před každou otázkou bude odpověď velice krátce promítnuta na obrazovku – bude to však příliš rychle na to, aby ji dokázali vědomě zachytit, nicméně jejich podvědomí to zachytit stihne. Druhé skupině řekli, že mezi jednotlivými otázkami to blikne, ale je to pouze signál k další otázce.
Ve skutečnosti obě skupiny měli stejné podmínky – mezi otázkami problikly nikoliv správné odpovědi, ale pouze náhodně vybraná skupina písmen. Co je však zajimavé, lidé kteří očekávali, že jim problikne správná odpověď měli prokazatelně lepší výsledky než druhá skupina.
Naše kognitivní a fyzické schopnosti jsou obecně řečeno dosti omezené, ale naše představa o přírodě a existujících přírodních zákonech musí být zcela jistě dosti přehodnocena. V mnoha případech je samotná myšlenka, že jsme něčím limitováni, již limit sám o sobě, který se navíc velice často nezakládá na pravdě. Existuje čím dám více důkazů, že naše myšlení je schopno zvýšit jak kognitivní, tak i fyzická omezení na úroveň, kterou by si člověk nedokázal sám představit.
Mohou vaše myšlenky zlepšit váš zrak? Obecně věříme, že otázka kvality zraku je pouze otázkou mechanického procesu, jinými slovy řečeno, jak dobře vidíme je pouze fyzikální záležitost. Současný výzkum Ellen Langer a její kolegů však tvrdí něco jiného. Všeobecně se věří, že bojoví piloti mají velmi dobrý zrak. Vědci tedy u testovacích lidí navodili takovou situaci, aby se cítili jako bojoví piloti a následně je umístili lidi do simulátoru bojového letounu. Jednalo se o kokpit, který se dokonce hydraulicky zdvihal a klesal tak, jak jej pilot řídil. Aby vědci co nejvíce přiblížili situaci skutečnému životu bojového letce, museli si testeři také obléknout vojenskou leteckou uniformu, sedět v kokpitu leteckého simulátoru a následně provádět jednoduché letecké manévry. Během leteckých manévrů pak absolvovali několik testů na zrak. Druhá skupina absolvovala stejnou sadu testů, ale simulátor nebyl zapnutý. Ukázalo se, že lidé v zapnutém leteckém simulátoru měli opět prokazatelně lepší výsledky. Jakmile se však usadili do vypnutého simulátoru, jejich výsledky se opět vrátily na původní hodnoty.
Následně vědci zkusili ovlivnit motivaci testovací skupiny jiným způsobem – umístili lidi do kokpitu a požádali je, aby si v něm přečetli krátkou motivační esej. Poté, co lidé esej dočetli, byli požádáni, aby nyní předvedli svůj nejlepší výkon v testech zraku. Test vykonávali ve vypnutém simulátoru a asi není překvapením, že i v tomto případě nedošlo k viditelným zlepšením oproti skupině, která byly testována v zapnutém kokpitu.
V testu zraku začínáme mít většinou problém ve spodní třetině tabulky, kde jsou písmena čím dál menší. V dalším experimentu Ellen Langer a její tým ukázali lidém standardní tabulku na testování zraku, která však byla maličko upravená – největší písmena, umístěna nahoře, byla zmenšena na prostřední velikost a úměrně tomu byly zmenšeny i písmena v řádcích pod nimi. Jelikož lidé standardně očekávali, že dokážou bez problémů přečíst dvě třetiny tabulky, přečetli první dvě třetiny tabulky bez problémů. Ve skutečnosti však tak byli schopni přečíst daleko menší písmena…
Máme také tendenci věřit, že naše těla reagují na fyzická cvičení čistě mechanicky – pokud je zatížíme, sílí a rostou. Proto si počítáme příjem a výdej kalorií, které spálíme na běžícím pásu, sledujeme počet opakování určitého cvičení, celkovou zvednutou váhu, uběhnuté kilometry, apod. Nicméně pokud dokážeme změnit způsob myšlení a nazírání na naše tělo, pak dokážeme s menším úsilím, ale hlavně trvaleji, své tělo změnit i bez speciálních fyzických cvičení.
Hotelová uklízečka je schopna uklidit denně 15 pokojů, kdy každý pokoj ji zabere cca 20 – 30 minut. (Fyzická aktivita v délce cca 30 minut odpovídá doporučení Světové zdravotnické organizace, aby si člověk udržel zdravý životní styl) Nicméně většina hotelových uklízeček nevěří, že tato činnost může být ekvivalentem cvičení pro zdravotní životní styl. Dokonce většina z nich věří, že vlastně nedělají žádnou fyzickou aktivitu. Alia Crum a Ellen Langer řekli jedné skupině uklízeček, že jejich práce ve skutečně splňuje i denní normu na cvičení pro zdraví. Druhá skupina pokračovala ve své denní rutině jako doposud. A tak zatímco první skupina, která začala považovat svou práci za cvičení, snížila svou váhu, procento tuku, poměr mezi pasem a boky a klesnul jim krevní tlak. Druhá skupina, ačkoliv dělala to samé, žadné z výše uvedených pokroků nevykazovala. Během monitorování žádná ze skupina nezměnila stravovací návyky ani žádné jiné aktivity a přesto, jen pouhou změnou přístupu k úklidu, se jim podařilo dosáhnout objektivně měřitelných výsledků.
Zdroj: Your Thoughts Can Release Abilities Beyond Normal Limits
Přeložil Jarda Kolcun
