napsal: Dave Lowry
Každý, jehož partnerem byl při cvičení některých z budó disciplín Havajec, brzy pozná, stejně jako já, jak důležité je “vyprávět příběh“. V univerzitním klubu judo, kde jsem začínal trénovat judo, byli někteří členové klubu z Havaje. Protože jsem byl ještě na střední škole, byli pro mě tito vysokoškoláci a studentky jako starší bratři a sestry a já jsem se vždy cítil poctěn, že s nimi mohu posedět a poslouchat jejich “vyprávění příběhů“, což je havajský výraz pro popis toho, co by se jinde dalo nazvat “pokec s kamarády“. Většinu večerů jsme se po skončení tréninku juda scházeli znovu na tatami a diskutovali o všem možném, od politiky, přes skvělá jídla až po sex – přece jen jsme byli vysokoškoláci.
A naše povídání se často točilo i kolem budó. A právě o takovém jednom povídání vám dnes chci říci více. Konkrétně jsme si vyprávěli o tom, jaké nejtvrdší borce jsme zatím potkali. Jeden ze skupiny vyprávěl o jiném judistovi, s nímž trénoval v Japonsku, o japonském šampionovi, který házel soupeře tak tvrdě, že i při použití správné techniky pádů, dopadal silou nárazu na tatami do bezvědomí. Jiný vyprávěl o schopnostech čínského mistra bojových umění, s nímž se setkal a který dokázal používat tak silné podmety nohama, při nichž jeho soupeři dělali doslova salta. Tyto příběhy pokračovaly dál a dál. Jeden chlapík tvrdil, že nejdrsnější lidé, které kdy potkal, byli příslušníci speciálních jednotek ve Vietnamu; jiný trval na tom, že to byly britské týmy SAS. A byl to Clyde Kimura z Kauai, kdo o tomto tématu hovořil s jakousi konečnou autoritou. Řekl, že nejtvrdší borci, s nimiž se on kdy setkal, byli kendisté. “Hlavně ti staří,” řekl. “Představte si chlapa kendistu, kterému je kolem šedesáti let a trénuje asi padesát let,” řekl Kimura rozhodně, “takový člověk vydrží neuvěřitelné množství týrání.”
Často jsem pak o Kimurových slovech přemýšlel. Není zajímavé, že jeho pojetí houževnatosti nespočívalo v tom, kolik toho člověk dokáže rozdat, ale naopak kolik toho vydrží?
I mnoho mistrů karate z dávných dob kladlo velký důraz na důležitost uke waza. Toto slovo se obvykle překládá jako “techniky bloků“. Ve skutečnosti je ale lepší překlad spíše “techniky přijímání“.
Nedávno jeden starší instruktor JKA (Japan Karate Association) ve Velké Británii. Japonec Keinosuke Enoeda kritizoval stagnující a omezené techniky, které viděl v soutěžích karate. Zlepšením by bylo, dle jeho slov, “usilovné cvičení k prohloubení znalostí uke waza karate“. Rada senseie Enoedy bude průměrnému karatistovi znít podivně, zejména těm turnajovým nadšencům, kteří vždy prosazují právě opačnou strategii, jak vyhrávat soutěže karate. Svůj trénink zaměřují na ještě rychlejší a tvrdší údery.
Enoeda však pokračoval ve vysvětlování svých úvah. “Jakmile jste si jisti v ukeru [přijímání], můžete předvídat jakýkoli útok. Důležité pak je správně zaútočit s plnou jistotou a razancí, ať už jste tlačeni jakkoli silně. Pomocí tohoto „útočného ukeru“ můžete podkopat úsilí soupeře a díky tomu získat šanci na vítězství.”
To, co sensei Enoeda říkal, není snadné pochopit. Vyžaduje to trochu přemýšlení, a nejen to. Karateka, který chce pochopit Enoedovy rady, musí být připraven se smířit s tím, že zpočátku bude končit často na podlaze dójó, zvláště když začne rozumět hlavou i cítit celým svým tělem. “Uke waza” nám říká, že metody přijímání karate mohou být pro karate v jistém smyslu speciální.
Termín “útočné uke” naznačuje, že v uke waza může být skryto něco víc než jen pasivní předvídání útoku a následná reakce. Skutečné mistrovství v uke je schopnost vypořádat se s jakýmkoli druhem útoku, a to v jakékoli fázi útoku. Adept uke waza má cit pro to, jakou formu bude mít soupeřův úder, i z jakéhokoliv úhlu přijde. Může ho díky tomu buď zneškodnit anebo ho nechat přijít, ale on, již bude připraven na vhodnou protiakci.
Tento přístup ke karate je pouze jednou polovinou kompletní strategie. Druhou polovinou jsou takzvané kakari waza neboli “útočné metody“. Ale bez ohledu na to, jak silně člověk rozvíjí svou kakari waza, musí vždy pracovat na zdokonalování i svých přijímacích technik (uke waza). To je dovednost naprosto nezbytná pro soutěže karate, kde se člověk musí vypořádat s nejrůznějšími útoky.
V šedesátých letech byl jedním z velkých závodníků japonského karate Tetsuhiko Asai z JKA. Jednou z Asaiových oblíbených technik byl protiútok proti přednímu kopu soupeře. Jakmile kopající nohu natáhl, Asai se pod ní skrčil, dostal se k útočníkovým zádům a kontroval. Byla to pozoruhodná ukázka uke waza. (A ne vždy úspěšný; Asai jednou přišel o oko, když kop špatně odhadl.) Asai musel být schopen okamžitě a přesně zjistit hloubku a výšku kopu, aby ho mohl účinně “přijmout”. Uke waza, prováděná na této úrovni, je maličko jiný pohled na tvrdost. Znamená to umět “přijmout” a adekvátně reagovat.
Jak jsem již řekl, uke waza se kombinuje s kakari waza, útočnými technikami, a tvoří tak ucelenou strategii. Musí být vyvážené. Je snazší studovat a zdokonalovat pouze své útočné dovednosti. Uke waza vyžaduje mnohem více trpělivosti. Obojí je však nezbytné. Posilování útoků a zanedbávání uke waza povede ke strategii, která může být ohrožena nebo poražena při konfrontaci se soupeřem, který je silnější nebo mazanější a může váš útok obejít. Pokud budete cvičit výhradně uke waza, zjistíte, že nejste schopni zahájit nebo vést vlastní útok. Budete stále jen reagovat na soupeře a budete nepřirozeně pasivní. Naučte se používat a využívat obě waza (tj. uke + kakari) a začnete chápat, v čem spočívá skutečná rovnováha v budó… a jaké jsou možnosti jejího využití i mimo tatami…v běžném životě.
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
