napsal: Dave Lowry
Věci se mění. Je to sice klišé, ale jak člověk stárne, příklady tohoto rčení se objevují stále častěji. S takovým příkladem změny jsem se setkal nedávno při rozhovoru se skupinou mladých budóků. Jeden z nich se mě totiž zeptal, kdy jsem se začal věnovat bojovým uměním. Když jsem mu odpověděl, řekl mi na to: “Jé, to je rok, kdy jsem se narodil“. V tu chvíli jsem si připadal jako dinosaurus….asi chápete, proč.
Když jsem se pak zmínil o kdysi běžném druhu turnaje v bojových uměních zvaném kachinuki, dostalo se mi v odpověď jen mnoho nechápavých pohledů. Nikdo z nich o kachinuki neslyšel, nikdo se nikdy nezúčastnil toho, co bylo kdysi hlavní společenskou aktivitou v budó světě i základní tréninkovou metodou. Bylo to, jako bych mluvil s lidmi, kteří nikdy nesáňkovali za zasněženého večera nebo nejedli karamelová jablka na pouti.
Před několika desítkami let byla představa o shiai neboli soutěžích v karate, judu a kendó zcela jiná než dnes. Tehdy se kladl důraz na soutěž mezi různými dójó. Jejich členové měli možnost vidět a vyzkoušet si techniky, které používají jiní; metody, které se vyučují v jiných školách. Docházelo také k velké sociální interakci. Po soutěžích bojových umění téměř vždy následovaly společné večeře i neformální večírky. Mnoho budoků nejaponského původu po těchto shiai v šedesátých letech poprvé ochutnalo suši, sašimi a další japonská jídla, která připravovaly matky, manželky a přítelkyně soutěžících. Jo, a ještě jedna věc, kterou se tyto shiai lišily od dnešních zápasů: technicky vzato, nebyli tu žádní vítězové.
Zní to divně, že? Soutěž bez vítězů. Ale takhle fungovaly shiai typu kachinuki. Zápasy začínaly tak, že bílý pásek úplně vlevo, tedy první v řadě, se otočil a postavil čelem k tomu, kdo stál po jeho pravici. Říkejme jim A a B. Řekněme, že A vyhrál. B by si sedl zpátky a chlapík po jeho pravici, C, by byl dalším soupeřem pro A. Ano, správně, pro A; chlapíka, který právě bojoval a je již unavený. Ale A má štěstí; vyhraje i proti C. Co se stane? C si sedne a D vyskočí, aby se utkal s A. Teď už začínáte chápat myšlenku kachinuki shiai. Zůstáváte na nohou a bojujete tak dlouho, dokud vyhráváte. Porazíte pět borců v řadě a odměnou vám bude střetnutí se šestým. Žádné semifinále, žádné dvojité vyřazování; prostě bojujte a vyhrajte, nebo prohrajte a sedněte si.
Na první pohled se může zdát, že kachinuki je velmi nespravedlivý způsob vedení soutěže. Je přece samozřejmé, že ten, kdo právě vyhrál tři zápasy v řadě, bude vyčerpaný. Bude čelit soupeřům, kteří seděli a jsou odpočatí. No vlastně…je tu jeden malý detail, který jsem nezmínil. Ti kluci, kteří čekali, až na ně přijde řada, skutečně seděli a čekali, až na ně přijde. Ale neseděli tak, jak by se jim líbilo. Seděli formálně, v pozici seiza. Je to způsob sezení, který, pokud na něj nejste příliš zvyklí, může vést k tomu, že vám během krátké doby znecitliví celá dolní polovina těla.
Součástí kachinuki shiai nebyla žádná rozcvička, žádné přípravné hlášení typu “nástup za 3 minuty”. Věděli jste, že na vás už za chvíli přijde řada, když člověk vedle vás vstal ke svému zápasu. A když na vás přišla řada, museli jste se vypořádat s třesoucíma se, brnícíma nohama. Soutěžící, proti kterému jste měli stát, právě bojoval; mohl být sice unavený, ale také měl možnost se zahřát a uvolnit svaly. Byl by uvolněný a připravený vyrazit, a pokud by si blížící se soupeř nedal pozor, tak by ho porazil, zatímco by se ještě snažil protáhnout své nohy. Pak také na velkém turnaji, než se zápasy propracovaly až na konec řady, mohly tamní černé pásy sedět prakticky nehybně i několik hodin. Vězte, že po této době už byl opravdu problém i vstát. Nejeden starší hnědý pásek dokázal porazit svého staršího kolegu na pozici černého pásku tím, že využil toho, že jeho starší kolega seděl tak dlouho, že měl problém se jen postavit na nohy, natož se pořádně předvést v soutěži.
Chápete tedy, proč v soutěžích kachinuki neexistovali “vítězové”, jak si je obvykle představujeme? Ano, možná jste porazili soutěžícího G, ale podařilo se vám to až poté, co on bojoval a porazil například soutěžící C, D, E a F. Díky tomuto systému kategorie jako vítězové a poražení většinou postrádaly smysl. Ega na chvíli nafouknutá při těchto zápasech, neměla nikdy šanci “rozkvést”, protože dříve či později jste byli poraženi. Trofeje, pokud se vůbec udělovaly, byly obvykle udělovány buď dójó, které kolektivně vyhrálo nejvíce zápasů, nebo těm závodníkům, kteří prokázali nejlepšího (i když ne vždy vítězného) ducha.
Nerad bych, abyste si mysleli, že kachinuki probíhalo „v duchu lásky a přátelství, jako nějaký hippie setkání.“ Všichni bojovali. Tvrdě. Mám i zkušenost, že deset minut po rozdání medailí už se většinou zapomnělo, kdo je dostal, opravdu. Ale věděli jsme, kdo předvedl nejlepší techniku a s kým se chceme utkat příště. Také jsme si pamatovali techniky, které jsme viděli, úžasné projevy odvahy a odhodlání, ale i kamarádství celé akce.
Předpokládám, že někteří mohou i nadále trvat na tom, že shiai ve stylu kachinuki je nespravedlivé. Proti tomuto postoji není mnoho dobrých argumentů. Kachinuki shiai opravdu není fér, o tom není pochyb. Je ale nefér ve stejném smyslu, v jakém je nefér boj na bojišti, nebo v jakém je nefér situace reálné sebeobrany. Ani za těchto okolností neexistuje žádná rozcvička nebo doba odpočinku. Kachinuki shiai je nespravedlivé, souhlas. Což je, jak se ti z nás, kteří měli to štěstí a zažili to, naučili, že jde o docela dobrý způsob, jak trénovat na nespravedlnost i v běžném životě.
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
