napsal: Dave Lowry
Bylo to jen krátce poté, co jsem se začal studovat karate-do, když mě navštívil pan Yanagi, přítel mého senseie. Pan Yanagi, když zrovna netrénoval karate, byl nákupčí drahokamů z města Naha na Okinawě. Byl to velký odborník na perly a při večeři mi vysvětlil, jak perly vznikají i jak se dají “opravit”, aby vypadaly lépe, než jsou. Dozvěděl jsem se, jak může roztok z merthiolátu dodat nekvalitní perle růžový lesk anebo jak lze vybělit perly, které mají nehezky nažloutlý nádech. Mnohé z toho, co mi řekl, jsem později dokázal využít při návštěvách klenotnictví, abych udělal dojem na přítelkyni.
Yanagi-san vlastně vůbec nevypadal jako nákupčí drahokamů. Byl malý, tlustý a zavalitý. Jednou mě na návrh mého senseie náš návštěvník po večeři vzal do dójó, aby se mnou procvičil základy. Proti mému oi-zuki (úderu s nakročením) se posouval ladně jako kdyby byl na kuličkových ložiscích, stejně tak dobře i kontroval mé techniky. Věnovali jsme se tomu asi hodinu a postupně jsme zvyšovali tempo. Stále jsem pro něj nepředstavoval žádnou velkou hrozbu, a Yanagi-san se dokázal pohybovat vždy o něco rychleji, aby se mému útoku vyhnul.
A v jednu chvíli se zmýlil, ale opravdu jen o zlomek vteřiny. Otočil se a zaútočil pěstí zrovna v momentu, když jsem se k němu přiblížil, díky čemuž mě hřbetem kloubu trefil přímo do nosu. Ten úder nebyl nijak silný. Kdyby ano, asi by mi uletěla hlava. Úder byl spíš jen taková facka než pořádný útok. Ale i tak jej pan Yanagi perfektně načasoval. I když se sotva dotknul mého nosu, do očí mi vytryskly slzy. Nohy a chodidla, které stále ještě byly v pohybu vpřed, mě předběhly a já šel k zemi, jako by mě někdo srazil kladivem. Zátylkem jsem narazil na dřevěnou podlahu. Chvíli jsem tam jen tak ležel. Věděl jsem, že se mi nic vážného nestalo a že bych měl rychle vyskočit zpátky, abych se nevystavil riziku následného útoku. Ale nebyl jsem si úplně jistý, kde je ono “nahoře”. Viděl jsem jen hvězdičky.
“Sumimasen,” řekl Yanagi-san, “Daijobu desu ka?” (Moje chyba. Jsi v pořádku?). Překvapilo mě, že pan Yanagi na nehodu zareagoval právě tímto způsobem. Během následujících let mého výcviku jsem však tuto větu slyšel ještě mnohokrát. Sám jsem měl kvůli své vlastní nešikovnosti a neobratnosti příležitost ji použít. Zeptejte se kohokoli, kdo se mnou hodně cvičil. A od onoho odpoledne v dójó jsem si uvědomil, že to, co mi pan Yanagi řekl, je vlastně všechno, co se v takové situaci dá říct. A co je důležitější, v kontextu budó je to vše, co by člověk měl říct.
Je to docela hrozný pocit, když někomu ublížíte. Obzvláště to platí v dójó, kde je pravděpodobné, že náhodnou obětí se stane váš kamarád nebo tréninkový partner. Pokud je to pokročilý student, kterého jste právě zasáhli, cítíte se hrozně, protože jste se mu odvděčili za to, že vás zkoušel naučit něco nového. Pokud je to začátečník, cítíte se ještě hůř: začátečník v dójó je na vás zcela závislý, pokud jde o jeho pokroky, nikoliv však o nakládačku.
Prvotní reakcí na způsobení nehody v dójó – běžnou reakcí netrénovaného budóky – je okamžitě zanechat jakéhokoli cvičení, vrhnout se vpřed, vydatně se omlouvat a kontrolovat, zda nedošlo ke zranění. Dójó však není místem pro běžné reakce. Budóka, který tam chodí cvičit, musí být ochoten věnovat velkou část svého života vytváření a formování velmi silně záměrných reakcí. Snaží se správně reagovat na každou nepředvídanou situaci v nejrůznějších situacích. Mezi tyto nepředvídatelné situace patří i možnost nehody. Budoka si musí uvědomit, že při každém tréninku je s tím spojena určitá šance, určité riziko.
Když mi dovolíte, abych v rámci našeho společného tréninku na vás zaútočil údery do obličeje, zkroutil vám zápěstí až téměř k bodu zranění, nebo vás udeřil zbraní, připouštíte možnost, že se netrefím, že zajdu příliš daleko. Já předpokládám totéž; že vás mohu zranit. Dobrovolně jsme přijali to, čemu pojišťovny říkají “převzaté riziko”.
Stejně jako horolezci, surfaři na velkých vlnách a lyžařští závodníci, i budóka by byli idioti, kdyby si mysleli, že bojové způsoby jsou bez rizika. To je prostě součást těchto Cest.
Pokud jsme řádně trénovali a dbáme o svého partnera, můžeme (a rozhodně musíme) snížit pravděpodobnost nehody nebo zranění. Nikdy však nemůžeme riziko zcela vyloučit. Když se tedy v dójó stane nehoda, neměli bychom být příliš překvapeni. Neměli bychom ani pak plýtvat čas zbytečnými žvásty. Měli bychom si přiznat chybu, pokud k ní došlo naší vinou, a zeptat se, zda je zranění natolik vážné, že si zaslouží pozornost. Pokud je vážné, měli bychom raději zavolat záchranku nebo poskytnout první pomoc. To vyžaduje chladnou hlavu a duchapřítomnost. Není čas ani důvod zabývat se přehnaným omlouváním, které nám sice může ulevit, ale našemu zraněnému příteli příliš nepomůže.
Tento postoj se může na první pohled zdát bezcitný. Ale nezapomeňte, že Yanagiho první slova, která mi řekl, byla “moje chyba“. Jednoduše a upřímně přijal vinu za nehodu. Pak se zeptal, jestli jsem v pořádku, způsobem, který byl přímý, ale ne povýšený, respektující mou důstojnost. Jednoduše a upřímně, přímočaře a s úctou. To je nejlepší způsob, jak se má budóka zachovat, když je zodpovědný za nehodu v dójó. Zjistí také, že je to vynikající způsob, i jak řešit řadu dalších situací nejen na tatami, ale i v běžném životě.
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
