Štěkání štěněte

Přečteno: 132

napsal: Dave Lowry
Datum: pravděpodobně kolem roku 1630. Místo: malá nomiya, což je venkovská restaurace, která sloužila pocestným v tomto zapadlém koutě středního Japonska. Odpolední provoz: prakticky žádný. Z prašné silnice venku se linulo horko. Mastný noren (rozpůlený kus látky, který slouží jako neformální dveře) nerozhýbal ani ten nejslabší vánek. Uvnitř byli kromě much jedinými zákazníky dvojice potulných holičů a jeden šermíř. Ten seděl u okna, ospale pozoroval prázdnou silnici a z laciné misky hlučně usrkával studené nudle. Páchl a vypadal, že by se fakt potřeboval vykoupat. Tupými konci hůlek si velmi nechutně škrábal dosti ošklivou skvrnu ekzému na čele. Blízko sedící holiči se ho snažili ignorovat a věnovali se pouze svému objednanému jídlu.

Nakonec se noren pohnul. Tři mladí róninové vešli dovnitř, zaprášení a snažící se zorientovat v přítmí nomiye. Jejich oči totiž ještě byly zvyklé na jasné slunce venku. Ostrými, unavenými hlasy dávali příkazy majiteli, který poté podrážděně vyštěkl na svého pomocníka. Teprve když se unaveně sesunuli na rohož a dostali čaj, všimli si šermíře u okna. Možná si nejdříve všimli kvalitního meče, protože jejich meče byly nevalné kvality…za což se ve skrytu duše styděli. Róninové byli muži samurajské hodnosti, kteří z toho či onoho důvodu již nebyli ve službách žádného pána. Při pohledu na kvalitní zbraň druhého hosta možná cítili potřebu dát najevo svou tvrdost. Pravděpodobně však byli mladí róninové jen rozpálení, unavení a špatně naladění a podivně vyhlížející šermíř byl snadným terčem jejich popichování. Jeden z roninů začal hlasitě chlemtat čaj a posmíval se šermíři, který dál srkal své nudle. Ostatní se smáli a další z nich si rozcuchal své vlasy, čímž se vysmíval šermířově nevzhledné pleti, zatímco třetí vykulil oči. “Fuj,” zavrčel, “tenhle smrdí jako divoké prase.

Ani jeden ze dvou holičů, kteří v nomii také jedli, nikdy nedržel v ruce meč. Ale se vší opatrností mistrů válečníků sledovali šermíře. Věděli, že nikdo v jeho postavení by podobné urážky nenechal bez povšimnutí. A i když zůstali potichu a jedli pomalu své jídlo, byli připraveni ihned skočit ke dveřím při prvním náznaku boje, aby se nedostali do rvačky, která by jistě následovala.

Každý ze tří roninů se mezitím nenuceně dotkl mečů vedle sebe a předstíral, že mírně upravuje jejich pozici. Ve skutečnosti každý z nich povytáhnul svůj meč z pochvy o centimetr nebo dva, čímž uvolnil čepele pro co nejrychlejší použití. Nyní byli připraveni a čekali.

Mouchy bzučely v líných smyčkách a dělaly si zálusk na nudle pod sebou.

Hej, smraďochu,” vyštěkl jeden z roninů. “Nebylo by lepší, kdybys byl vzadu s těmi ostatními…” Jeho vtip přerušil pohyb šermíře, který poprvé vzhlédl od své misky. Zakroutil hlavou. Očima sledoval poletující mouchy. Pak jako nějaká kudlanka udeřil. “Cvak …cvak, cvak.” Mezi jeho hůlkami najednou držel tři mouchy rychlostí, která se nezdála být skutečná.

Čas v nomii se najednou zastavil. Nakonec se po chvíli ozvala další tři cvaknutí. Byl to zvuk mečů roninů, kteří opatrně zasouvali své meče zpět do pochvy. Dojedli své vlastní jídlo s co nejzdvořilejším mlčením. Šermíř, syn strážníka z provincie Harima, známý jako Miyamoto Musashi, dál srkal studené nudle.

Slavný příběh o Musashim a třech róninech je bohužel spíše legendou než zdokumentovanou událostí. Stejně jako mnoho dalších příběhů z jeho života se možná nikdy nestal. Ale pokud se opravdu stal, pak je to dobrý příklad toho, co bojovníci vždy respektovali jako jeden z cílů budó. To, co Musashi pochopil v hrozbě roninů v nomii, byl rozdíl mezi dvěma druhy útoků, kterých by si bojoví umělci (a ostatně i zbytek populace) měli být vždy vědomi. Dovolte mi tento rozdíl možná ještě výstižněji demonstrovat v současném prostředí.

Mladý japonský karatista a jeho žena byli před několika lety na návštěvě New Yorku. Sešli se s přáteli v jedné manhattanské restauraci na večeři a po jídle odešli z restaurace hledat taxi, které by je odvezlo zpět do hotelu. Stát na rohu ulice v mnoha částech Manhattanu může být kdykoli zneklidňující zážitek. Ale když je téměř půlnoc a vaše rodné město je na druhé straně zeměkoule, může to být obzvlášť náročné.

Dvojice málem došla k závěru, že každý taxikář v této části města se mstí za to, že Japonsko předstihlo Ameriku v produkci aut. Nejméně půl tuctu taxíků projíždělo kolem, aniž by se na ně, byť jen podívali. A problém dvojice se za moment ještě zvětšil. “Hej, čínská panenko! Sluší ti to.” Jeden z obdivovatelů se přiblížil a opřel se o pouliční lampu. Pronesl urážlivé poznámky k muži a narážky k jeho ženě. Oba se však tvářili, že nechápou. Žena se posunula tak, aby její muž stál mezi ní a cizincem. Situace byla stále napjatější. Pobuda odstoupil od sloupu veřejného osvětlení. “No tak, krásná paní. Ukážu ti, jak se můžeš mít opravdu dobře.” Natáhl ruku před manžela. “S tímhle Japoncem nebude žádná legrace,” řekl.

Ten blbec však nevěděl, že dotyčný “Japonec” si v Japonsku získal jistou pověst, protože ve svém dójó běžně lámal sloupky makiwary, když do nich udeřil. Kdyby toho pitomce udeřil, existovala tu reálná možnost, že by mu způsobil strašlivé, možná i smrtelné zranění. On se však místo toho zasmál. Hurónsky. Hravě do něj strčil, tak jak by to mohl udělat jeden přítel druhému. “S tou bys nechtěl trávit čas,” řekl, stále se smál a s rukou objímající ženu se otočil k taxíku, který zahlédl na konci bloku. “Vždyť je to taky Japonka!

Je nepravděpodobné, že by Musashi nebo onen karatista na Manhattanu měli velké problémy, kdyby se rozhodli odpovědět svým agresorům fyzicky. Oba byli experty na smrtící techniky boje. Přesto oba řešili potenciálně výbušné situace tím, že se uchýlili ke klamu, který nakonec nikomu neublížil. Mnozí z nás by byli ve velkém pokušení, aby na podobné hrozby reagovali agresivně, zejména pokud bychom si byli dostatečně jisti vítězstvím. Proč to tedy ti dva neudělali?

Musashi i karatista se vyhnuli násilnému střetu, protože si v obou případech každý z nich uvědomil, že útoky namířené proti nim jsou ve skutečnosti útoky proti jejich egu, proti jejich archetypu, a nikoli proti nim samotným nebo jejich blízkým. Výsměšné posměšky roninů mohly Musashiho uvést do rozpaků (ačkoli byl velmi pravděpodobně po většinu života opravdu otrhaný a špinavý, jeho autoportrét je obrazem muže oblečeného v pěkném oděvu, což svědčí o Musashiho hrdosti).
Ti róninové však zdaleka neohrožovali jeho bezpečnost. Karatista jistě neměl radost z oplzlých poznámek na adresu své ženy. Svou reakcí však nejen ukázal neslušnému cizinci, jak hloupé jsou jeho návrhy, ale také prokázal své mistrovství v budó tím, že urovnal potenciální konflikt, aniž by se uchýlil k násilí.

Kdyby oba bojovníci postupovali tak, jak by to udělali mnozí, uvažte, jaké by byly výsledky. Tři róninové – a možná i přihlížející – by byli zabiti nebo zraněni. V situaci karateky by možná dokázal své údery ovládnout. Přesto předpokládejme, že by, jak se nedávno stalo při jedné hádce v St. Louis, útočník upadl, když ho karateka udeřil, udeřil se hlavou o obrubník a následkem toho zemřel. Životy by byly zmařeny nebo nenávratně zkráceny, a to všechno jen kvůli nadávkám…

Bylo by chybou se domnívat, že Musashi a karatista by se kvůli tomu, že se v těchto případech vyhnuli násilí, nikdy neuchýlili k boji. Kdyby ten pouliční výtržník popadl karatistovu ženu nebo jej dokonce fyzicky napadl, následky by byly okamžité a pro útočníka nezapomenutelné. Musashi zabil desítky protivníků na bojišti nebo v soubojích. Díky svému výcviku však oba muži reagovali tak, že nikoho nezranili ani nezabili, protože viděli, že ani jedna ze situací k tomu není dostatečně odůvodnitelná. Rozlišit útok na naše ego od skutečného fyzického napadení je při zpětném pohledu snadné. Při konfrontaci se skutečnými, právě teď hrozícími okolnostmi, může být rozdíl zamlžen hněvem nebo i strachem.

Když moje jízda vyvolá obscénní gesto od někoho v jiném autě, mým okamžitým impulsem je stejně se rozzlobit a gesto nebo výkřik opětovat. Když se však jen na chvíli zamyslím, uvědomím si, že můj hněv je pravděpodobně způsoben tím, že jsem mizerný řidič (což potvrdí každý, kdo se mnou někdy jel). Tím, že mě na to druhý motorista tak hrubě upozornil, si rýpnul do mého ega, které je těžké ignorovat.

Nikdo nemá rád, když si ho někdo dobírá nebo se mu vysmívá. Když si uvědomíme, že právě běžná reakce, tedy odpovědět stejně nebo ještě razantněji, je často příčinou válek i mezi národy, uvědomíme si, že je třeba uvažovat o jiných řešeních.

Pro budóku je alespoň jedno z těchto řešení procvičováno v dójó. Jedno z řešení se nachází v neustálém intenzivním tréninku, který mu umožňuje fyzicky se bránit, pokud by to bylo nutné. Ale nachází i jiné řešení, které ho mnohem praktičtěji zbavuje falešných ohrožení a obav na křehké nebo nabubřelé ego, a místo toho mu zanechává pocit klidné hrdosti a sebeúcty, která je nezranitelná.

Muž nebo žena, kteří denně, měsíčně, ročně vytrvali v nárocích, jež na ně klade trénink budó, vědí, že prošli jedinečnými zkušenostmi, složili zkoušky ducha, duše i těla. S těmito zkušenostmi přichází poznání, které jim umožňuje usmívat se a setřást útoky na své ego stejně snadno, jako Musashi zabíjel mouchy. Schopnost vnímat rozdíl mezi útokem na naše sebevědomí a nebezpečným útokem na naše já, rodinu nebo společnost a reagovat na něj odpovídajícím způsobem je neklamnou známkou mistrovství v budó. Jak jednou výstižně řekl jeden z mých senseiů: “Nemůžete se starat o každé malé štěně, které na vás zaštěká. Starejte se jen o ty, kteří chtějí kousnout.

Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *