napsal: Dave Lowry
“Když následuješ cesty bojovníka, dbej na to, abys byl na té správné cestě především ty sám. Pak teprve můžeš přemýšlet o tom, jak porazit ostatní.” (Innei Kakuzenbo)
Kofujita Kangejuzaemon Toshinao byl mistrem meče ve feudálním Japonsku. Celý svůj život zasvětil meči. Své šermířské učednictví zahájil u učitele z ryú Chujo. Ještě jako chlapec byl však Kofujita přijat do dójó Itto Ittosai Kagehisy, zakladatele bojového stylu Itto neboli “jednoho meče”.
Taktika Itto ryu vyžadovala přesný smysl pro načasování a naprostou důvěru ve schopnost provést jedinou, perfektně provedenou techniku, přesně ve správný okamžik. Tento přístup k šermu, Kofujita přijal s nadšením. Když byl jeho mistr Ittosai na jedné ze svých mnoha cest, kde hledal adekvátní protivníky (nebo si užíval s různými milenkami, které si vydržoval, a hledal něco možná ještě hodnotnějšího), trénoval Kofujita pod vedením nejstaršího žáka školy, Ono Tadaakiho. Byl to právě Ono, kdo v mladém Kofujitovi vzbudil pocit cílevědomosti a povinnosti. Kofujita bral vážně Onovy přednášky o synovské věrnosti a povinnosti. Když například místní šlechtic podvedl Kofujitova starého otce v obchodní záležitosti, Kofujita se rozhodl to sám vyřešit a jednoho odpoledne na ulici vyzval osm šlechticových samurajů. Podle legendy, která se v ryú vypráví, dva z nich zabil a další tři zranil, než se ostatní rychle stáhli.
Jak Kofujita dospíval, stával se o něco klidnějším a obezřetnějším. Nikdy však neztratil nadšení pro šerm a pro zdokonalování techniky v tomto umění. Po léta neúnavně pracoval na základech šermířského stylu Itto. Učil mnoho svých žáků a časem se stal i uznávanou autoritou v oblasti šermu a shihanem, doslova “vzorem pro všechny ostatní”. Nedlouho předtím, než Kofujitův mistr Ittosai odešel do důchodu, povolil Kofujitovi otevřít si vlastní školu. Ittosai si zřejmě uvědomil, že Kofujita je již dostatečně velkým mistrem, a proto mu umožnil založit odnož stylu Itto, kterou Kofujita pojmenoval Yuishin Itto ryu.
Jednoho dne Kofujita cvičil na své zahradě, když se u něj zastavil návštěvník, starý přítel, který s ním vyrůstal a trénoval v dójó Itto. Sluha přítele zavedl do zahrady, kde Kofujita stál sám, sotva se pohnul, jen zvedl meč v rukou o pár centimetrů nahoru, nechal ho poté klesnout, a přitom se mírně otáčel v bocích. Přítel viděl, že Kofujita pracuje na používání boků, které předchází úderu. Byla to úplně první lekce, kterou se šermíř Itto ryu měl naučit při přijetí do dójó. Přemýšlel, proč tak skvělý mistr jako Kofujita tak soustředěně pracuje na tomto jednoduchém cvičení. Když se však přiblížil, Kofujita vzhlédl ke svému starému příteli a měl v očích slzy. “Toto je první technika, kterou nás náš mistr Ittosai naučil,” řekl a hlas mu přeskakoval dojetím. “Myslím, že to ještě není dost dobré…” Kofujitova introspekce, jeho neustálá ochota kriticky pozorovat své pokroky, přemýšlet o nich a snažit se o zlepšení bez ohledu na to, jak dlouho cvičil nebo jak dokonalá byla jeho technika, je charakteristickým rysem mistra budóky.
Tento postoj se v japonštině nazývá ryómi. Ryómi je intenzivní, nekončící proces sebehodnocení nebo kohokoli jiného, kdo doufá, že ve svém životě dosáhne něco hodnotného.
V rámci moderního budó je označení “tradicionalista” nálepkou, která se připisuje převážně těm, kdo se drží způsobů z minulosti. Nenajdete je v naleštěné tréninkové výstroji, ani si na turnajích nemasírují své egu. Následují cestu budó, protože ji vnímají především jako cestu sebepoznání. Jsou přesvědčeni, že jejich postoje jsou správné, a dalo by se o nich říci, že to jsou velmi tvrdohlaví lidé, o kterých by Britové s obdivem řekli, že jsou “tvrďáci”. Osobně si těchto typů lidí velmi vážím a je pro mě lichotivé, že podle korespondence, kterou dostávám, mě někteří čtenáři také považují za tradicionalistu.
Dochází však i k tomu, že někteří mohou mít dojem, že se tradicionalisté považují za zcela bezchybné vzory vznešené Cesty bojovníka. A tento mylný dojem málokdy zpochybní i sám tradicionalista, který, pokud se vůbec pustí do nějaké formy sebekritiky, tak to vždy dělá v diskrétnosti a stranou ostatních.
Pro tradicionalisty totiž není snadné analyzovat vlastní chyby, a to hned z několika důvodů.
Nejzřetelnější je, že složitost a hloubka forem budó, jimiž se řídí, daleko přesahuje moderní bojová umění čerpající jak z minulosti, tak i ze současnosti a vytvářející tu lepší, tu řekněme méně lepší mix technik. Navíc, v porovnání s původními bojovými uměními jsou ty moderní nesrovnatelně okleštěná co do rozsahu výuky. Budókové, studující pod vedením svých mistrů, mohou na vlastní oči vidět tu obrovskou sílu, znalosti a dovednosti, kterými jejich učitelé disponují. Upřímně řečeno, mnozí z nich si ani nedokážou představit, že by na systému, který vychovává takové mistry, mohlo být něco špatného.
Druhým důvodem, proč mnozí tradicionalisté netráví příliš mnoho času sebezpytujícím procesem ryómi, je to, že kritika jejich umění je z velké části povrchní a „mimo mísu“, protože je často dělána lidmi mimo systém. “Co mají všechny ty kata společného se skutečným bojem?” uvažuje samozvaný kritik, který by se stejně dobře mohl zeptat automechanika, jakou hodnotu má hnací hřídel pro to, aby auto jelo. Díky tomu může tradicionalista nabýt dojmu, že pouze on tomu rozumí, a proto je příkladem dokonalého bezchybného bojovníka. Není tomu tak.
A jestliže se i takový mistr jako Kofujita Toshinao dokázal podrobit sebekritice ryómi, pak by se dnešní budókové nad tím měli zamyslet a možná se pokusit o to samé. Celkový problém, s nímž se tradicionalista potýká, spočívá v tom, že jeho svět je sice plný dokonalosti, ale je fakticky malý a omezený jen na bojové umění, které studuje. Jeho rozměry často sahají pouze ke stěnám jeho dójó. Tam je jeho působení omezeno na ostatní, kteří trénují jeho konkrétní umění a které vyučuje jen několik dalších vybraných učitelů. To vše z něj sice dělá velmi zdatného karatistu, judistu nebo kohokoli jiného. Může to však také vzbudit dojem, že právě ten jejich styl boje, který studují, je ten jediný správný a dokonalý.
Student karate se proto ani často nesnaží rozšířit si svůj rozhled „sbíráním modřin“ v kendó; judista se nesnaží seznámit se i s jinými druhy hodů, například s těmi, které se objevují v aikidó. A tak dále.
A přitom není nic špatného na tom, když karateka, judista, kendóka a aikidóka tráví čas v dojo toho druhého, pozorují trénink, kladou otázky a seznamují se s tradicionalisty jiných umění.
Pokud tak činí, rozhodně tím neporušují nějakou tradici. Ve skutečnosti se řídí cenným starým zvykem v Budó. Je potřeba si znovu připomenout a uvědomit, že žádné japonské budó se nevyvinulo ve vzduchoprázdnu. Například zakladatel Kodokan juda Jigoro Kano posílal některé ze svých nejlepších studentů do dójó mistra karate Gichina Funakoshiho, aby se naučili jeho nově importované karate. Kano později, na základě získaných poznatků, zavedl některé úderové techniky karate do kata juda. Nebo třeba legendární okinawský mistr karate Yabu Kentsu studoval judo během své dlouholeté služby v japonské armádě, a když se vrátil na Okinawu, často udivoval své studenty v dójó tím, jak do tréninku karate dokázal zapojit hody.
Dnes tento druh výměny bohužel chybí, anebo je dokonce zakazován. Když navštívím typické budó dójó, často se mi vybaví pravidlo utajování technik před cizinci, kdy stále ještě i dnes, když už je zcela jiná doba, ovládá myšlení učitelů v těchto dójó.
A i když dnes nikdo neočekává, že aikidóka bude umět udeřit tak dobře, jako zkušený karatista, viděl jsem studenty aikidó, kteří ani nedokázali ani pořádně zatnout pěst. Stejně tak je běžné vidět karatistu, jak padá k zemi po kopu nohou, ale jak často dokáže své tělo během pádu ovládat a uchránit správným pádem (ukemi)?
Pokud karateka dokáže aikidókovi ukázat správný způsob provedení úderu pěstí, pokud je judista ochoten naučit karatistu padat bez zranění, mají z toho prospěch všichni. V průběhu takové výměny lze získat velké porozumění o vlastní Cestě.
V malém světě tradicionalisty má jeho sensei postavení, které je pro běžného člověka těžko pochopitelné. V rámci každodenním tréninku je tradiční budóka nucen dělat věci, které jsou v rozporu s jeho základními instinkty: klidně stát, zatímco soupeř trénuje své dovednosti tím, že rozdává údery, které se prakticky otřou o jeho nos, nebo se nechat hodit, a pokračovat v tom dlouho poté, co mu již tělo řeklo, aby přestal, aby si odpočinul. Tohoto nastavení mysli lze dosáhnout jen díky bezmezné důvěře ve svého senseie. Na oplátku se student postupně stává budókou, který je dostatečně klidný a odolný vůči všemu, co mu vnější svět nachystá.
A skutečný budóka ani na vteřinu nezapomene na dluh, který za to má vůči svému učiteli. Chová se k němu s nekonečnou úctou, miluje ho a jeho rady považuje za neocenitelné a nezpochybnitelné. Přesně tak to vždy bylo, a tak to i má být. Kdyby mi jeden z mých vlastních senseiů řekl, že svou techniku mohu zlepšit pouze cvičením pod vodou, věřte, že bych hned poté začal shánět potápěčskou výstroj. Kdyby mi však můj sensei řekl, abych investoval všechny své úspory do průmyslu sekaček na trávu s jaderným pohonem, můžete si být také jisti, že bych se předtím pečlivě poradil s burzovními makléři a dalšími finančními analytiky, než bych do takového podniku utopil své peníze.
Bohužel až příliš mnoho tradicionalistů toto nerozlišuje. Svého učitele raději vnímají jako otce, který je neomylný v každé situaci a má absolutní odpovědi na vše, od toho, jak se oblékat, až po to, koho si vzít. A přitom senseiové, většinou Japonci, za to nemohou, že jsou tak stavěni na piedestal dokonalosti. Od chvíle, kdy se přestěhovali do Ameriky či Evropy, aby tu představili bojová umění, se k nim většinou všichni chovají automaticky jako ke královské rodině.
A nikdo se jich nikdy nezeptal, jestli skutečně chtějí být například ve vedení nově vzniklé (západní) organizace té či jiné disciplíny budó. Ba dokonce i západní studenti tomu napomáhali, když projevovali jen malou ochotu sami věci organizovat. Díky tomu se japonští mistři prakticky rychle a přirozeně stali správci, kteří řídili všechny aspekty těchto nově vzniklých organizací.
Jeden evropský karatista na toto téma vzpomíná, jak se v šedesátých letech konalo setkání jedné významné skupiny karate na národní úrovni. “Měli jsme otevřenou diskusi u stolu se spoustou dobrých i protichůdných nápadů, jak lépe vést organizaci jak po stránce finanční, tak i organizační. A pak jsme si to všichni demokraticky odhlasovali. Jenže náš sensei si vše vyslechl a pak nám řekl, co se bude dělat, ať již to bylo v souladu s tím, co jsme si odhlasovali, nebo ne.“
Uvedu ještě jeden názorný příklad – představte, co by se stalo, kdyby na zasedání správní rady tanečního souboru vystoupila primadona baletu a řekla jim, jak mají být rozděleny finanční prostředky souboru, jak mají podnikat a tak dále. Primadona sice může být vynikající tanečnicí. Její vystupování na baletní scéně i lektorská činnost jsou pro taneční soubor úžasným přínosem. Nikdo však nepředpokládá, že je automaticky také skvělou manažerkou.
A totéž platí pro mistry bojových umění. Jsou neuvěřitelně, úžasně zkušení; z hlediska budó jsou neocenitelným zdrojem informací. A my zde na Západě máme to obrovské štěstí, že nás učí. Ale mít je v čele národních organizací budó, kde jde o tisíce členů a miliony dolarů, zvláště když někteří z těchto členů jsou v reálném světě odborníky na finanční a obchodní řízení, je plýtvání zdroji, znalostmi a zkušenostmi. Tento (špatný) systém umožňuje, že se rozhoduje na základě nějaké staré rivality na vysoké škole kdysi dávno tam v Japonsku, na základě spíše subjektivních hodnocení, která jsou v rozporu s obchodními zájmy organizace, aby i nadále prosperovala, případně na základě systému řízení, který se podobá spíše feudálnímu ryu než moderní organizaci údajně usilující o zlepšení a šíření budó.
Západní bojovníci by se měli snažit vždy projevovat úctu ke svým senseiům. Měli by dbát na to, aby jejich sensei byl dobře zaplacen, což by odpovídalo jeho obrovským zkušenostem a znalostem. A neměli by však mít ani žádné výčitky svědomí, pokud by stejně profesionálně převzali kontrolu nad svou organizací podobně, jako řídí svoje firmy. Je to jednak otázka vyspělosti západních budóků, ale dost pravděpodobně i jediný způsob, kterým mohou bojová umění na Západě přežít a široce se rozvíjet.
Tradicionalisté nepotřebují, abych je na tyto konkrétní problémy upozorňoval, a na druhou stranu by se ani neměli rozčilovat nad tím, že je zde zveřejňuji. Jelikož získali velmi kvalitní vzdělání prostřednictvím svých učitelů boje, mohou a mají nyní hledat své vlastní slabiny. A protože jejich umění je dostatečně silné, nemusí se bát následků, pokud by na jejich nedostatky upozornili jiní. Ve skutečnosti by měli takovou příležitost uvítat a zamyslet se nad starými tradicemi ryómi, stejně jako to například dělal mistr Kofujita Kangejuzaemon z Yuishin Itto ryu. Ryómi je proces stejně vyčerpávající jako jakýkoli fyzický trénink a zároveň i stejně důležitý pro výchovu budóky.
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
