Nechat mě vyhrát

Přečteno: 172

napsal: Dave Lowry
Vy a já jsme si dali sparring. Nezáleží na tom, jakou formu budó děláme. Karate, judó, aikidó, kendó nebo cokoli jiného. Nezáleží ani na tom, jak přesně ona výměna technik vypadá. Může to být “volný sparing”, nebo předem domluvené kombinace technik, anebo jen cvičíme jednu konkrétní techniku proti druhému, přičemž jeden z nás útok přijímá a druhý jej zahajuje.

A předpokládejme, že vy jste technicky pokročilejší. To vás ale zároveň staví do velmi zajímavé situace. Vaše zkušenosti v tomto umění jsou takové, že můžete bez větších obtíží zmařit jakýkoli můj pokus o útok či obranu. Takže pokud jste útočník a já se snažím vašemu útoku čelit a úspěšně se s ním vypořádat, můžete díky svému lepšímu načasování nebo zkušenosti překonat mou reakci. No a pokud naopak přijímáte můj útok, ať je to hod nebo kop, můžete se mu v drtivé většině případů vyhnout nebo provést kontra techniku. Pro vás je to snadné. Jste technicky zdatnější než já.

Co tedy uděláte? Použijete toto cvičení jako příležitost k tomu, abyste mi ukázali, jak moc toho neumím, a ani jednou mi nedovolíte techniku dokončit? Nebo mě použijete jen jako figurínu nebo boxovací pytel, házíte se mnou o tatami, anebo mě znovu a znovu mlátíte, abyste si i vy trochu “zacvičili”?
Ne, samozřejmě že ne, možná řeknete. Trváte na tom, že mě “necháte” cvičit mé techniky, pomáháte mi a zlepšujete mé dovednosti. No, pokud tomu tak skutečně je, pak je tento druh vzájemné spolupráce jedním z charakteristických znaků dobrého dójó.

Dobrá tedy, ale jak moc mě “necháte” být úspěšným? S jakou rezervou mi dovolíte techniku provést? Budete prostě stát a necháte mě, abych vás bez sebemenšího odporu hodil nebo udeřil? A pokud ne, jak velký odpor mi budete klást? Ano, já vím “necháte“ mě vyhrát. Ale jak přesně to uděláte?

Odpověď na tuto otázku není zdaleka tak jednoduchá, jak se může někomu zdát, zvláště pokud člověk nezná dynamiku japonského budó. A ilustruje to i určitý aspekt našeho tréninku budó, který je ne vždy správně pochopen a následně i použit. Pokud tento přístup dovedeme do extrému, tedy pokud “mě necháte vyhrát”, když jste na řadě jako příjemce techniky, můžete svou obranu zcela „vypnout“. Dovolíte mi tím prakticky provést mou techniku bez jakéhokoli odporu z vaší strany. V podstatě se jen stanete jakousi oživlou tréninkovou figurínou, která se nechá zcela přemoci.

A teď ta klíčová otázka – co se z toho vlastně já naučím? Ve skutečnosti nic moc cenného. Naučím se pouze provádět techniku proti zcela poddajnému protivníkovi. Bohužel takových protivníků, s nimiž se pravděpodobně setkám, není mnoho, ať už v soutěži, nebo v reálných bojových situacích.

Anebo druhý případ a vy se opravdu začnete bránit a využijete všech svých obraných dovedností tak, že mi kdykoliv zabráníte, abych proti vám dokončil jakoukoliv mou techniku. Takže už asi tušíte, že je potřeba zaujmout pozici někde mezi těmito dvěma extrémy.

Vaše spoluúčast na výměně technik například ve sparringu budete odstupňovaná. To znamená, že mi dovolíte sem tam nějakou techniku provést. Zvláště v případech, kdy se ji teprve učím aplikovat, v takovém případě vy nebudete nijak uhýbat, blokovat ani jinak mi to ztěžovat. Jakmile si však tu, kterou techniku osvojím, začnete zesilovat svou obranu. A čím lepší budu, tím větší odpor budete klást. To je ideální vztah mezi juniorem a seniorem. Senior, který vždy juniora vyzývá, ale nevyzývá jej natolik, aby ho odradil nebo aby způsobil, že se junior bude stále snažit dosáhnout cíle spíše hrubou silou či vyšší rychlostí, místo toho, aby se soustředil více na jednotlivé fáze techniky.

Byl by to poměrně jednoduchý proces, kdyby se všichni lidé učili stejným tempem a stejným způsobem. Tak tomu ovšem není. I kdybychom to dělali, existují další aspekty, s nimiž se musíme potýkat v této rovnici metody “odstupňovaného odporu” učení a výuky. Lidé jsou lidé a do dójó si přinášejí nejrůznější zkušenosti.

Někteří začátečníci, když je necháte nerušeně dokončit techniku, budou předpokládat, že jejich úspěch nemá nic společného s vaší spoluprací. místo toho si buoud myslet, že vyhráli díky jejich úžasné schopnosti naučit se a posléze i použít techniku v boji. Téměř vidíte, jak jim roste ego. “No jo! Můj přední kop šel přímo do jeho středu. Tak tohle fakt zvládám!

I tvář studenta některého ze zápasnických umění, jako je judó nebo aikidó, když poprvé hodí jinou osobu, je často studnicí blaženosti. Zářivě se rozsvítí. Jejich výraz je kombinací překvapení, radosti a pýchy. “Opravdu jsem to udělal?” A pak…rychle, v mnoha případech až velmi rychle, se toto nadšení změní v sebedůvěru, a pak dokonce i v nafoukanou sebejistotu, která ale není v žádném případě opodstatněná. Student začne machrovat. Možná ho uvidíte o něco později, jak během lekce pracuje s jiným partnerem, a najednou mu dává pokyny a vysvětluje, díky svým náhle nabytým zkušenostem, jak se ten kop nebo hod má provést. Vždyť to právě bez problémů zvládl proti pokročilému studentovi, ne?

Jiní začátečníci v dójó přicházejí na trénink s tak nízkým sebevědomím a nedostatkem sebedůvěry, že pokud se setkají s jakýmkoli odporem vůči technikám, které zkoušejí, jednoduše skončí, přesvědčeni, že bojová umění nejsoi nic pro ně. Většinou však, jak se dá předpokládat, většina nováčků se v tomto spektru nachází někde uprostřed.

Jde o to, že pro seniora není vůbec jednoduché vytvořit dvojici s juniorem a působit jako vedoucí, který může juniora provést základy techniky nebo tréninkového cvičení. Vyžaduje to citlivost. A uvědomění. Senior v dójó nikdy nemůže být jen tréninkovou figurínou, která se nepohybuje. Nepřijímá jen jednoduše techniku, když se ji učí junior. Je v neustálé interakci. V jedné situaci může klást jen minimální odpor nebo jen trochu uhýbat. V jiné ho musí zesílit. Jeho úkolem, když je na straně přijímajícího, je najít rovnováhu. Někdy musí být o krok pozadu za svým juniorem, jindy na stejném stupni a nejčastěji jen o jeden krok napřed. Jeho činnost nesmí být nepřiměřeně vysoko nad úrovní juniora, to by mu znemožňovala proces učení, ale nemůže být ani velmi blízko, protože by mu provedení techniky až příliš usnadňovala.

Tento druh mentorování může být ještě obtížnější správně aplikovat, zvláště v případě, že se junior začne již blížit technické úrovni seniora. Čím blíže jsou naše schopnosti, tím náročnější proces to bude.
Techniku už nenecháváte juniora zcela provést. Jak se k vám dovednostně stále více přibližuji, musíte mi to neustále ztěžovat. A to není snadné.

Už jste někdy viděli seniora překvapeného, když trénoval s juniorem a najednou jej tento junior trefil nebo hodil? Pokud ne, věřte mi, nakonec to zažijete. V dobrém dójó se to stává pořád. Když se to stane, je poučné vidět výsledky. Vyplatí se také sledovat, co udělá učitel, který by měl na vše dohlížet.

Někdy v těchto situacích reaguje pokročilý student s rozzlobenými rozpaky a hned nadšeného juniora zkritizuje: “No ano, dostal jsi mě, ale vidíš, tady je to, co jsi udělal špatně…“. To, co by měl však seniorní student udělat, respektive, co musí udělat, pokud se považuje za seriózního budóku, je uznat úspěch svého juniora, případně uznat, že on jako senior nebyl dostatečně pozorný. Není chybou juniora, pokud senior nedokáže být při výměně technik o krok napřed. Je to chyba seniora. Musí tuto chybu ve svém chování uznat a brát ji jako pozitivní znamení, že on jako senior má sice za sebou více tréninku, a přesto jej junior dokázal “vyhmátnout”. Pokud toto neudělá, měli byste pak hned vidět, jak učitel do této situace zasahuje, aby seniora usměrnil. A pokud to učitel neudělá, zůstane junior na pochybách, co se vlastně stalo.

Pokud se senior chová způsobem, který nepomáhá vývoji juniora, musí být tento senior napraven. Junior je zde v jistém pohledu v nebezpečné pozici. Je totiž zcela závislý na seniorovi, a když pak postoupí na vyšší pozici v dójó (jinými slovy, stane se pokročilým), bude přirozeně následovat příkladu seniorů před ním.

Co to děláš? To není správné! Tou technikou jsi mě dostal jen proto, že jsi nedělal to, co jsem ti řekl. Jak tě pak mohu učit, když se neřídíš pokyny?” Junior, který slyší tento druh pseudokritiky, přemýšlí, jestli opravdu udělal něco špatně, nebo se senior jen snaží zakrýt vlastní lajdáctví. Obvykle, pokud již není úplný začátečník, seniorovu šarádu prohlédne a ztratí v něj důvěru a možná i v samotné dójó. Jak už jsem řekl, je to kritický okamžik. Učitel, který dovolí staršímu, aby přišel s výmluvami nebo jinými úskoky, aby ochránil své vlastní ego na úkor mladšího, bude mít dříve nebo později velké, velké problémy.

A samozřejmě i role učitele je v těchto interakcích klíčová. Jeho kompetence při řešení těchto situací, stejně jako technické nebo učitelské dovednosti, které do dójó přináší, budou znamenat rozdíl mezi seriózním dójó a něčím, co se rovná pouhé tělocvičně, kde „si studenti jen zacvičí v bílém pyžamu“.

Učitel je na samém vrcholu této pyramidy odstupňované reakce mezi mladšími a staršími. Stejně jako senioři komunikují se svými juniory, on komunikuje se všemi v dójó. Je zodpovědný za dohled nad vším, co se v dójó děje. Neustále sleduje vztahy mezi juniory a seniory a dohlíží na to, aby se jeho senioři drželi po technické stránce přiměřeně vysoko od úrovně juniorů. A někdy, zejména při práci se staršími studenty, bude i on tím, kdo bude určovat tempo a klást jim přiměřený odpor, aby se jim stále dařilo techniku vykonat.

Následování tradičního budó předpokládá hluboký smysl pro loajalitu k učiteli a ochotu pochopit, že ani učitel není dokonalý a má chyby jako každý jiný. Kdybych však někdy dokončil techniku proti učiteli, ne proto, že jsem lepší než on, ale spíše proto, že se stal on stal na okamžik nedbalým nebo nepozorným, a on by si poté našel nějakou výmluvu a pak mě z tohoto falešného důvodu okřiknul, aby si zachránil vlastní ego…popravdě řečeno…z takového klubu bych brzo odešel.

Takové chování je dle mého názoru částečně omluvitelné jen u seniora. Koneckonců, má tam učitele, který jej může opravit. Ale pokud si již vy říkáte učitel, a přitom takto dusíte studenta, nechci s vámi mít nic společného. Někteří čtenáři možná nikdy nepřemýšleli o této zásadní roli “odstupňovaného odporu” v tréninkovém schématu v dójó. Doufám, že si to ale teď uvědomí. Doufám, že tento aspekt začnou sledovat, a jak budou v umění postupovat, začnou jej sami používat. Je to totiž důležitá součást tréninku v tradičním dójó i důležitá součást zrání studenta.

Zdroj: The Best Of Dave Lowry 

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *