- Luxus hněvu
- Dávejte si pozor na svá slova
- Sumo není jen o velikosti: Jak zápasníci používají strategii k vítězství (nebo prohře)!
- „Živý“ a „mrtvý“ pohyb
- Pravda o zenu, kterou by měl znát každý bojový umělec
- Překvapivá souvislost mezi rituály čajového obřadu a smrtícím uměním boje feudálního Japonska
- Tajemství samurajů: Jak duch válečníka buduje skutečnou sílu a čest
- Jaká jsou úskalí veřejných ukázek bojových umění?
- Můžete opravit svého senseie?
- Lekce v dojo pro začátečníky (i pokročilé studenty)!
- Přijímání chyb v bojových uměních: lekce kappy, kendō i aikidō
- Jak (ne)pojmenovat své dójó
- Osu! Původ karatistického zvolání
- Dosud nevyprávěné příběhy juda: Životy žáků Jigoro Kano
- Pořiď si novou ženu
- Několik příběhů…
- Mibune (telegrafování )
- Budó a Bach
- Nosič a zpráva
- Yami (zatmění cíle)
- Z místa, kde právě sedím
- Ma-ai (vzdálenost mezi dvěma válečníky v boji)
- Sen (převzetí iniciativy)
- Hacho (záměrná asymetrie)
- Ai-Uchi (vzájemný úder)
- Vaření a koryu
- Bílí kluci a bonsaje
- Smrt na objednávku
- Nitten Sóji (denní povinnosti)
- R-E-S-P-E-K-T
- Teď a…zen
- Dójó – návštěvníci nejsou vítáni
- Kolik byste zaplatili za všechna tajemství bojových umění?
- Pracovní definice Ki
- Karate, bojové umění, které jím není…
- Asobi ja nai . . . (Nehraj si)
- Naboso
- Jaku (Klid)
- Počítání do tisíce
- Smrt bojovníka
- Uke Waza (Umění přijímat)
- Kachinuki (turnaje ve starém stylu)
- Omlouvám se. . . Jsi v pořádku?
- Štěkání štěněte
- Ryomi (Odraz)
- Nechat mě vyhrát
- Co skutečně znamená kata
- Takže ty chceš skončit?
- Je rozumné udělovat černý pás dětem?
- Umění a Cesta
- Musíte to zasáhnout
- Spontánnost
- Tvrdý trénink jak za starých časů
- Nalezení vzoru
- Být mimo komfortní zónu
- Vítězství je v pochvě meče
- Co se skrývá v názvu?
- Lepší než váš sensei
- Tempo
- Buji kore kaere meiba
- Přijď si na to sám
- Hodnota pásku…anebo jeho absence
- Musím jet do Japonska?
- Souvislosti a důslednost
- Co si myslíte o dobrém špatném učiteli?
- Udržet se v pohybu
- Tradiční karate
- Hrát podle pravidel?
- Meč za úsměvem
- Výuka bez zahlcení detaily
- Jiný pohled na páskování
- Kde jsi?
- Nezamýšlené důsledky
- Válečná vs. bojová umění
- Co je to Kiai?
- Jak kodex samurajů Bushidó ovlivňuje japonskou policii
- Měl by sensei někdy odejít do důchodu?
- Co dělá dobrého učitele bojových umění dobrým učitelem a proč si ho musíte najít?
- Hledejte moudrost i z jiných zdrojů, abyste lépe porozuměli svému umění
- Čtěte vzduch
- Pozorování medvěda grizzly
napsal: Dave Lowry
Dejte si pozor na ty, kteří tvrdí, že vás naučí, co kata skutečně znamená. Dnes již existují nejrůznější učitelé, semináře, knihy a videa, kteří vám údajně předají opravdu, ale opravdu “skutečné” tajemství pohybů karate kata. Není pochyb o tom, že většina z nich to myslí dobře. A někteří z nich možná stojí za to, ale ne v tom smyslu, že by vás skutečně dokázali poučit o nějakém definitivním významu, “pojďme se dostat k jádru věci, tady je to, o co ve skutečnosti jde“, který se údajně v kata skrývá.
Hodnota těchto učebních pomůcek je spíše v tom smyslu, že vás mohou přimět poodstoupit a podívat se na svůj trénink novým pohledem. “Aha, vidím, že ten spodní nabírací blok by se dal použít i k útoku na nervy na vnitřní straně nohy.” To mi dává smysl a líbí se mi to. Nebo: “Sekvence otáčení v této kata doplňuje sekvenci v tamté kata; jedna pracuje s tělem tak, a druhá tak.” Výuka tohoto druhu se vždy vyplatí.
Poněkud spornější jsou tvrzení o exkluzivních a dosud skrytých významech, které můžete z kata získat, jen když si zaplatíte knihu, video nebo seminář. Je třeba být opatrný při nekritickém přijímání informací od učitele, který údajně taková tajemství ovládá. Pokud vám někdo řekne, že úder hákem je ve skutečnosti spouštěcí mechanismus, který uvolní skrytou “sílu čchi” ve vaší pěsti, jež pak zničí nepřítele, když na něj takto aktivovanou pěstí namíříte, no… raději buďte trochu skeptičtí.
Abych byl přesnější – mluvíme zde o údajné představě, že kata mají za svým zdánlivě zřejmým praktickým použitím ještě jiná tajemství, která po odemknutí poskytnou člověku zvláštní vhled a dovednosti. Na tom může být něco pravdy. Jistě, v kata se skrývá mnohem víc, než by si průměrný karateka mohl myslet.
Pravděpodobně to však nebude to, co byste si mohli myslet.
Přemýšlejte o tom takto: Co kdybych vám řekl, že vás naučím psát jako Shakespeare? Ve skutečnosti mohu. Mohu vás naučit, jak gramaticky sestavit větu. Mohu vás naučit základy tvoření a časování sloves, podstatných jmen a dalších částí psaného projevu. V tomto smyslu vás mohu naučit psát jako Shakespeare, což znamená, že vás mohu naučit psanou formu anglického jazyka. Mám však pocit, že jste doufal, že jsem svým slibem myslel něco trochu jiného. Doufali jste, že vám mohu dát vhled, kreativitu, geniálního literárního ducha, kterým disponoval Shakespeare. Koneckonců, prvky psaní jste se mohl, a měl, naučit již na gymnáziu, ne? Totéž v podstatě platí o kata karate.
Pojďme si tedy shrnout, co kata ve skutečnosti jsou: Jsou to především nástroje (nikoliv nějaké magické klíče k mocné energii), které vám mohou umožnit takzvaně nadrilovat si určité pohyby a rozvinout specifické nervosvalové dovednosti, které mohou být užitečné nejen jako reakce na nějaký konkrétní podnět, ale i jako mnohem dynamičtější a rozsáhlejší reakce na hrozby obecně.
Poskytují základy pro naše vlastní spontánní reakce v bojovém prostředí, stejně jako základy gramatiky poskytují nástroje pro psaní vlastních skladeb. Kata nevypráví, jak se často předpokládá, “příběh” konkrétního bojového střetnutí. Místo toho poskytují dovednosti, díky nimž mohou karatisté vyprávět své vlastní příběhy, jedinečné a spontánní – a odpovídající okolnostem, v nichž se ocitli.
Pokud se na kata karate díváme jako na prostředek výuky realistické techniky, musíme se ptát, proč by se v nich mělo vůbec něco skrývat. Jejich užitečnost jako nástrojů spočívá v jejich přizpůsobivosti a použitelnosti. Proč tedy ještě něco skrývat? Odpověď opět nemusí být taková, jakou byste očekávali.
Obvyklým vysvětlením je, že staří Okinawané museli svá smrtící bojová umění tajit před těmi zlými, okupujícími samuraji, kteří z nějakého důvodu, který obvykle zůstává nevysvětlen, chtěli porazit ony mírumilovné Okinawany. Klan Shimazu ze Satsumy v jižním Japonsku převzal vojenskou kontrolu nad Okinawou v roce 1609 a pod hrozbou násilí ji anektoval. Cílem jejich okupace však nebyla ani tak politická kontrola, jako spíše ekonomická strategie. Okinawa totiž sloužila Japonsku jako přístav – šlo tedy o oboustranně výhodný vztah, jehož vytvoření nevyžadovalo mnoho bojů ze strany Okinawanů ani útlak ze strany Japonců.
Navíc historické materiály nás vedou k přesvědčení, že většina okinawského karate nenašla své praktické uplatnění v boji proti japonským okupantům, ale spíše proti jiným Okinawanům. Značná část předmoderního karate na Okinawě se omezovala na rituální souboje mezi vesnicemi nebo komunitami, kde si to náš mistr rozdával s tím nejlepším od vás, koho jste měli k dispozici. Okinawskou kulturu nikdy nebylo možné charakterizovat jako divokou a bez zákonů: krajinou se nepotulovali bandité jako například v Číně, což by si logicky vyžádalo vývoj zbraní pro boj s nimi. Přesto i na Okinawě nepochybně existoval prvek sebeobrany při cvičení karate.
Za těchto okolností, ať už se jednalo o rituální formu boje, nebo o osobní prostředek sebeobrany, dávali vyznavači karate přednost utajení nebo skrytí některých aplikací, aby si udrželi výhodu nad útočníky nebo vyzyvateli.
Kromě toho řada okinawských lidových praktik souvisejících s náboženstvím a dalšími duchovními záležitostmi klade důraz na utajení rituálů. Karate tedy bylo ovlivněno i tímto společenským faktorem. Přirozená nechuť sdílet své metody s lidmi mimo vesnici nebo komunitu, v kombinaci se strategickou potřebou udržet své nejlepší věci mimo dosah ostatních, se spojila s kulturním sklonem k utajování v některých oblastech života. To vše vedlo ke skrytým aspektům karate.
Když se okinawské karate dostalo nejprve do Japonska na počátku dvacátého století a později na Západ, došlo ke dvěma významným změnám, pokud jde o “tajný” význam kata tohoto umění. Za prvé, okinawští učitelé v Japonsku ne vždy dostatečně podrobně vysvětlovali méně zřejmé aplikace kata. Učitelé možná ani sami nebyli natolik dobře vycvičeni, aby tyto aplikace znali.
Většinou si představujeme, že Okinawa vyslala své nejlepší a nejchytřejší, aby představili karate na japonské pevnině. Prosím nenechte se mýlit, byli to zcela jistě schopní lidé. A talentovaní. Nepochybně však na Okinawě působili i další odborníci na karate, kteří ostrov nikdy neopustili, a to z dobrého důvodu: jejich schopnosti a pověst jim zajišťovaly plný přísun žáků.
V jiných případech ti, kteří karate v Japonsku představili, záměrně ignorovali ony “tajuplnější” nebo sofistikovanější prvky svého umění. Usilovně se snažili, aby se karate více podobalo původnímu japonskému budó, a zdůrazňovali ty jeho prvky, které byly více japonské, a ignorovali ty, které byly více okinawské.
Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, faktem je, že prakticky všechny formy japonského karate se výslovně vyhýbaly esoterickým naukám. Japonské formy karate-do jsou ale záměrně záměrně prezentované tak, aby vzbuzovaly dojem, že jsou pouze pro vybrané lidi, že skrývají tajemství, která mohou být zjevena pouze vybraným (podobně jako v původních japonských koryu). Byly přepracovány z okinawských originálů, aby byly přitažlivější pro masy, a to konkrétně pro japonské masy. Můžete to považovat za “rozmělnění”, ale to je až příliš přísný závěr.
Japonsko v té době stále ještě horlivě importovalo západní představy o všem, od módy až po strukturu vzdělávání. Stará, klasická bojová umění se svými skrytými technikami a tajnými instrukcemi se zdála být archaická. Umění, která byla dostupná všem, působila demokraticky a otevřeně, což přispělo k jejich popularitě. Přitažlivost této široké dostupnosti bychom neměli podceňovat.
Zadruhé, když se v Japonsku hned po druhé světové válce začali ve velkém učit karate lidé ze Západu, neměli dostatečné jazykové ani kulturní dovednosti, aby se naučili jemnější, skryté prvky kata. Byli to většinou mladí, zdraví a silní muži, kteří viděli hlavně ty pragmatické výhody karate a kteří v omezeném čase, který většina z nich strávila v Japonsku, jednoduše neměli příležitost věnovat se tomuto umění na nějaké pokročilé úrovni. Pokud vás mohu sejmout jednoduchým zadním úderem, opravdu potřebuji trávit hodiny a roky zdokonalováním sofistikovaného útoku úderem do jednoho konkrétního nervu? To je otázka, kterou by si položil průměrný čtyřiadvacetiletý desátník americké armády, kdybyste mu v roce 1956 řekli, že kata v sobě skrývají jemné a esoterické aspekty.
A tak máme japonské učitele a organizace karate, kteří buď kvůli nedostatečnému přístupu k “tajemstvím” kata, nebo kvůli záměrnému odmítání těchto tajemství propagují převážně vnější formu tohoto bojového umění.
Nesmíme zapomenout ani na první generaci západních nadšenců karate, kteří kvůli svým vlastním časovým a přístupovým omezením obvykle nebyli schopni proniknout do tajuplnějších aspektů umění, i kdyby jim tyto aspekty byly dostupné.
K tomu je třeba připočíst skutečnost, že sami Okinawané z mnoha důvodů nepřijali výuku těchto jemných aspektů v širokém měřítku. Itosu Yasutsune, o jehož přínosu umění jsme se již zmínili, byl pověřen výukou okinawských školáků v tomto umění. Na počátku dvacátého století vytvořil pět kata Pinan. Tyto kata, oproti těm z dřívějších dob, značně zjednodušil, čímž usnadnil výuku základů karate pro celou třídu. Tajná výuka však vyžaduje ze své podstaty individuální výuku. Tajné techniky musí být předávány osobně přímo učitelem žákovi.
Tato změna v metodách výuky měla zásadní vliv na analýzu kata, která je nezbytná k pochopení významů, jež v nich nemusí být hned zřejmé. Učitel s hrstkou studentů má zcela jiný přístup k výuce než učitel s několika desítkami či dokonce více studenty. V druhém případě je logicky výuka méně osobní a více standardizovaná.
Tato masová výuka samozřejmě charakterizuje karate-do i v naší době. V posledních několika desetiletích se bunkai neboli “rozbor techniky” v rámci kata stal termínem, který většina karatistů již konečně zná. Pokud se však podíváte na tréninkové filmy nebo knihy z padesátých a šedesátých let, uvidíte, že ve většině forem japonského karate – a dokonce i v populárnějších okinawských formách – je vysvětlení pohybů v kata až extrémně základní.
Nyní, když se mnozí karatisté hlouběji zabývají tím, “co kata znamená”, stojíme před zajímavými výzvami. Například, lze tyto jemné významy skutečně učit velkou skupinu? Vyučují ti, kteří se hlásí k jejich výuce, skutečně komplexně, nebo jen učí prvky či nesourodé aspekty, které ve skutečnosti nepomáhají dát dohromady širší pochopení? Velká část moderního karate ztratila nebo zavrhla některá tajemství kata. Mnozí cvičenci se nyní pokoušejí oživit toto umění obnovením těchto tajemství. Bude dobré sledovat, jak a jestli se to podaří.