napsal: Dave Lowry
Už to není, co to bývalo. Když jste karate uviděli poprvé, připadalo vám úžasné a fascinující.
Možná jste v té době byli ještě tak mladí, že jste chodili do školy, a museli jste proto poprosit rodiče, aby vám dovolili začít trénovat. Vy jste jim na oplátku museli slíbit, že si udržíte dobré známky. A pokud jste byli již starší, když jste se rozhodli věnovat karate, jste si museli upravit svůj pracovní rozvrh, abyste stíhali chodit na lekce. Nebo možná jste dokonce museli provést nějaké zásadní změny ve svém životě. Například přestěhování se blíže k dójó, které jste považovali za kvalitní. Přestěhovali jste se kvůli tomu třeba i do jiného města nebo jste změnili zaměstnání, jen abyste mohli trénovat svoje milované karate.
Jiným, kteří karate-do považovali za pouhý koníček, by se podobné kroky mohly zdát až příliš radikální. Dokonce i trochu nesmyslné. Nikdo se přeci nevzdá dobré práce nebo se nepřestěhuje jinam, jen aby mohl hrát v softbalovém týmu nebo se přidat k bridžovému klubu. A pravděpodobně podobně takto vnímali i vaše rozhodnutí pro karate.
Z vašeho pohledu však byly tyto změny a oběti malou, a v celkovém schématu věcí relativně nedůležitou, cenou za studium bojového umění, které vás naprosto uchvátilo. Ať už jste museli udělat cokoli, udělali jste to a nikdy jste pak o tom nepochybovali. Jakmile jste vstoupili do vysněného dójó, stalo se karate hlavním bodem vašeho života. Byli jste tam na každé lekci. A pokud jste zrovna netrénovali, neučili se, nečetli si o tomto umění nebo o něm nemluvili se svými spolužáky z dójó, pak jste na karate-do přinejmenším mysleli.
V dójó jste si vytvořili nové vztahy i silná přátelství. Říká se, že pokud trpíte společně, ať už ve válce, nebo spolu s hasiči při hasičských zákrocích, či v jakékoli jiné situaci, kdy je třeba vynaložit tvrdou fyzickou námahu, je to něco, co buduje obzvlášť silné a blízké přátelství.
A i když trénink karate nebyl ani tak brutálním cvičením jako výše uvedené příklady, byl spíše rozšířením vlastní rodiny. A tak to šlo rok za rokem, procházíte učebními osnovami, postupujete v hodnostech, následujete své karate-do tak, jak by se mělo následovat, jako skutečnou Cestu života.
No a teď chcete skončit…
Nestalo se to v jediném okamžiku. Nebyl to jediný okamžik, kdy jste například uprostřed cvičení kata nebo při opakování kopů byli v jednu chvíli spokojení a v další chvíli jste se již nedočkavě dívali ke dveřím. Touha skončit se vkrádala nepozorovaně. Pak jste se jednoho rána probudili a najednou si uvědomili, že to bylo uložené někde vzadu ve vaší mysli už docela dlouho, ono podvědomé šimrání tak nenápadné, že jste si ho nějakou dobu ani neuvědomovali. Nejspíš jste ho zpočátku možná i vytěsnili. “Jsem jen unavený. Mám toho teď moc v práci nebo ve škole. Nebo jsem se jen zasekl na jedné úrovni svého pokroku v dójó, a tak jsem přirozeně trochu otrávený.“, vám občas problesklo hlavou. Po nějaké době jste však poznali, že jde o víc.
Karate-do, kromě jiného, nám také vštěpuje smysl pro odvahu postavit se věcem čelem. A tak to také uděláte. Ptáte se sami sebe, jak je to dlouho, co jste se opravdu těšili do dójó? Kolik večerů jste se museli nutit, spíš ze zvyku než z čehokoli jiného, abyste se sebrali a vyrazili na lekci? A pak přijde uvědomění: “Počkej, tohle by pro mě mělo být dobré, mělo by to ze mě udělat lepšího člověka, tak čím to je, že z toho už nemám dobrý pocit? Jak to, že chodím do dójó spíš ze zvyku, nebo spíše z touhy nezklamat svého učitele a parťáky, než z nějaké skutečné motivace, aby karate i nadále zůstalo součástí mého života?”
Abych byl upřímný, já vám nemohu příliš pomoci v pochopení toho, co přesně vás motivuje k tomu, že chcete opustit trénink karate. Trénuji již nějakou dobu, a to hned v několika formách japonského budó. Nemohu však říci, že bych sám někdy cítil nutkání s tím přestat. Vždy jsem se spíše obával nějakého zranění, nemoci nebo osobní situace, která by mi znemožnila dále trénovat. Bojová umění mě nikdy nenudila, ani jsem nikdy necítil velké nutkání nahradit je v životě něčím jiným. Nikdy jsem necítil to, co cítíte vy.
Takže bychom mohli vlastně dojít k závěru, že jsem lepší člověk než vy, že? Čistší ve své oddanosti. Morálně lepší, duchovně motivovanější. Mám vznešenější cíle a ušlechtilejší smysl pro cíl, který mi pomohl nemít podobné pocity, které máte vy, když chcete nyní skončit s karate. To je však nesmysl.
To, čím se já a ostatní, kteří se po většinu života věnují bojovému umění, lišíme od těch, kteří se jím neřídí, je, že jsme zjistili, že nás oslovuje, a tak či onak vyhovuje našim potřebám. To je vše.
Možná stále ještě hledáte něco, co vám to v životě splní. Možná jste to “něco jiného” už našli a jste připraveni se o to snažit. To je opravdu vše, co to znamená. Takže jestli mě chcete považovat za ušlechtilého a hrdinského člověka, poslužte si. Ale rozhodně si ušetřete výčitky vlastního svědomí.
Podstata je následující: Pokud jste svůj trénink mysleli vážně, pak jste ke karate-do přistupovali s myšlenkou, že je to něco víc než jen fyzické cvičení. A také něco víc než jen naučit se bránit.
Co je to “něco víc”? Pravděpodobně je to něco, co považujete za vnitřní, duchovní prvek studia. Karate-do má (podle vás) i duchovní složku. Knihy, přednášky vašeho učitele, věci, které jste četli na místech, jako je toto, to vše tuto myšlenku posiluje. Bohužel můžete také získat nesprávný dojem, co to ve skutečnosti znamená pro vás. Pokud jsem se dal na karate, abych zlepšil svou duchovní stránku mé povahy, je to obdivuhodné. Z toho však nevyplývá, že odchod z karate znamená, že jsem se pak již vzdal jakéhokoli zájmu o svůj další duchovní rozvoj. Vím, že to zní jednoduše. Mám však podezření, že pro mnoho lidí je s ukončením tréninku karate spojeno mnoho pocitů viny a kvůli tomu se trápí.
Je pravda, že někdy lidé končí s tréninkem karate z opravdu povrchních důvodů. Většinou jsou líní. Mají nerealistická očekávání, co jim karate přinese a jak rychle to získají. Na druhou stranu, lidé s karate končí i z dobrých důvodů. Potřebují se například více věnovat svému dalšímu vzdělávání. Mají zaměstnání, které vyžaduje více pozornosti. Mají manžele, kteří je mohou potřebovat doma. Možná do jejich manželství vstoupily děti. Priority se v našich životech mění. Obvykle je právě to ten důvod, proč většina z nás opouští dójó. Fakt to není o nic složitější.
A pokud se k tomu postavíme dospěle, může nás to nakonec přitáhnout zpět ke karate, až se opět změní okolnosti, které to dovolí. Nebo si můžeme najít jinou životní cestu, která nám poskytne podobný užitek. To, že jste skončili s karate, neznamená, že jste neupřímní, povrchní nebo vám chybí impuls mít a pěstovat duchovní aspekt svého života. Pokud však nejsme upřimní sami k sobě, můžeme být neschopní nebo neochotní si to přiznat. Protože jsme karate přikládali i duchovní význam, můžeme se domnívat, že přestat se mu věnovat je z naší strany důkazem morální slabosti. “Nemohu jen tak skončit,” říkáme si. “Nemohu přestat bez dobrého důvodu. Pokud to udělám, budu minimálně sám před sebou vypadat špatně.”
A tak se uchylujeme k základní lidské tendenci: rozhlížíme se kolem sebe, abychom vinu svedli na někoho jiného. Kolikrát se vám to stalo? Narazíte na bývalého spolužáka. Nebo v rozhovoru přijde řeč na karate. “No jo, kdysi jsem cvičil,” řekne vám. “Ale v dójó bylo příliš mnoho politiky. Pouze ten, kdo lezl učiteli do zadku, byl povýšen.” Nebo: “Zjistil jsem o svém učiteli pár věcí, které mi opravdu změnily názor na trénink. Nemůžu se učit od někoho, koho si nemůžu vážit.” Zdá se, že takové příběhy se najdou vždycky. Z nich fakticky vyplývá: “Chtěl jsem trénovat dál, opravdu ano. Ale protože mi v dójó nebo v osobnosti učitele něco vážně chybělo, musel jsem odejít.” To zní rozumně. A kdo ví? Možná je to v některých případech i pravda. Určitě na světě existuje spousta podivínů, kteří učí karate.
Ale člověk je pak vždycky v pokušení se zeptat: “A zkusil sis najít jiné dójó? Jiné bojové umění, které by možná bylo vhodnější?” Je pravděpodobné, že se na tyto otázky již neptáte, protože už vlastně znáte odpověď. Je pravděpodobné, že dotyčný chtěl skončit, ale nechtěl si to přiznat, a tak si vymyslel vykonstruovanou historku – nebo přinejmenším věci značně zveličil, aby opuštění cvičení vypadalo rozumněji a pochopitelněji nejen pro něj, ale i pro jeho okolí.
Je asi zřejmé, že k podobným výmluvám a obhajobám dochází neustále ve všech oblastech života. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo o svém rozvodu řekl: “Byla to výhradně moje vina. Byl jsem špatným partnerem a manželem“. Nebo: “Můj partner byl tak dobrý, jak jsem jen mohl očekávat, ale začal mě přitahovat někdo jiný, a tak jsem odešel.” Vždycky chceme najít nějaký důvod, kterým bychom vysvětlili své chování, zejména takový, který by nás udělal těmi dobrými.
Co je zde do jisté míry jiné, je to, že snaha o karate jako budó, jako bojovou cestu, je v mnoha zásadních aspektech snahou o pravdu. Při tréninku se snažíme dosáhnout pravdy o sobě samých. Karate a všechna budó nás nutí čelit sobě samým. Naše strachy, naše ego, naše slabosti: to vše je těžké v dójó dlouho skrývat. Karate-do nám je dokáže vmést přímo do tváře, bez ohledu na to, jak moc se je snažíme skrývat. Být neupřímný při odchodu z karate je mnohem horší, než samotný odchod.
Podívejte, pokud chcete skončit s karate, fajn. Přemýšlejte však o tom. Přemýšlejte o tom, proč jste vůbec začali a co se změnilo. Pokud máte pro své rozhodnutí dobré důvody, je to pravděpodobně správná věc. Pokud máte povrchní a plytké důvody, proč jste skončili, je to vaše věc. Ať tak či onak, je nesprávné považovat své jednání za špatné. Špatným rozhodnutím se to stává pouze tehdy, když jste ohledně svých důvodů neupřímní k ostatním nebo sami k sobě. Když to uděláte, dokazujete vlastně, že ať už jste v dójó strávili jakkoli dlouhou dobu, ve skutečnosti jste se o karate-do nenaučili vůbec nic.
Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice
