Je rozumné udělovat černý pás dětem?

Přečteno: 96

napsal: Dave Lowry
Černý pásek je – anebo se postupem času stal – mnohem víc než jen symbolem hodnosti. Má v sobě jakousi auru. Má i emocionálně zabarvené přiřazení jistého významu. Co se běžnému člověku vybaví jako první, když se řekne “černý pásek” v souvislosti s bojovým uměním? Mistrovská dovednost. Mimořádné schopnosti. Černý pásek je prostě známkou odborníka.

Ti, kdož skutečně trénují v daném umění, mohou ale mít mnohem objektivnější a méně senzacechtivou definici. Pokud se karate-do věnujete již nějakou dobu, zejména dostatečně dlouho na to, abyste dosáhli hodnosti symbolizované tímto páskem, budete mít pravděpodobně jemnější a přesnější vnímání. Budete chápat mnohé o tom, co k dosažení této úrovně vedlo. Pokud budete mít štěstí, budete i mnohem více rozumět tomu, co se za touto úrovní opravdu skrývá. A i když můžeme mít komplexnější pohled na pásek, musíme vidět, že u lidí mimo dójó, tedy ve světě obecně, černý pás obvykle znamená něco jiného. Když je karatistovi udělen černý pásek, má to v lidové představivosti své důsledky. A my bychom měli zvážit některé důsledky, které toto vnímání a tyto důsledky následně mají na to, co si lidé myslí o karate-do.

Většina čtenářů jistě ví, že systém pásů (dan-i) vytvořil zakladatel Kodokan juda Jigoro Kano. Tento systém nemá žádné starověké, feudální nebo samurajské souvislosti. Pásky v černé nebo jiné barvě nebyly součástí praxe bojových umění před soumrakem feudálního období v Japonsku, které skončilo v roce 1867. Kano udělil první černé pásy na přelomu minulého století. Systém převzalo karate-do a další japonská umění a později i většina korejských bojových umění.

Japonská bojová umění, která existovala v historii této země dříve, tedy ta, která sahala až do feudálního období, měla v rámci svých osnov zcela jiný způsob udělování hodností. Systém menkyó se dodnes používá v mnoha tradičních japonských uměních, včetně aranžování květin a čajového obřadu.
Téměř všechna klasická bojová umění feudálního období používala nějakou variantu tohoto systému a ta, která se dochovala dodnes, jej používají i nadále. V různých obdobích výuky dostával student řadu licencí a někdy i doprovodných svitků. V některých případech menkyó potvrzovalo, že student dosáhl určité úrovně porozumění. V mnoha případech tyto dokumenty symbolizovaly oficiální povolení vyučovat nebo jinak reprezentovat školu. Texty v těchto svitcích menkyó byly často květnaté a propracované: “Po zjevení božství se tato mimořádná dovednost, známá široko daleko po celé zemi, tímto předává příjemci tohoto dokumentu. . .” To je typický tón menkyó. Když se však člověk přes všechnu tu květnatou nadsázku přenese, celkové poselství je obvykle jasné. Příjemce svitku nebo listiny je oficiálně uznán hlavou dané školy, že dosáhl určité úrovně vědomostí a dovedností (nicméně to z něj automaticky nečiní další následníka/hlavu této školy). Podle znění dokumentu lze poměrně snadno určit, o jakou úroveň se jedná. To je podstatný rozdíl v těchto starších uměních a v modernějších bojových uměních, jako je karate-do, která udělují hodnosti. Ale co přesně černý pásek znamená v moderním dójó, to už je zcela jiná otázka.

Když typický student začíná s tréninkem, má tendenci si myslet, že černý pásek znamená, že jeho nositel dosáhl vysoké úrovně způsobilosti. V některých dójó je to možná pravda. Ve většině organizovaných moderních budó, jako je karate, se však černý pásek obvykle uděluje až po několika letech tréninku. Když jsem procházel kvalifikační stupně několika japonských organizací karate-do, zjistil jsem, že čtyři roky jsou zhruba průměrná doba potřebná k dosažení shodanu neboli černého pásu prvního stupně za předpokladu, že člověk v dané organizaci pravidelně trénuje a zkouší. V mnoha těchto školách je černý pásek signálem, že jste považováni za studenta, který se seriózně věnuje studiu, a nyní jste připraveni začít opravdu vážně trénovat. Jinými slovy, černý pásek je znamení, že “jste prošli branou”, ale to je vše. Nejste odborník. Nejste učitel. A už vůbec ne mistr. Nejste ani někdo, kdo by mohl umění adekvátně reprezentovat. Pásek znamená, že jste vydrželi dost dlouho na to, abyste si zasloužili vážnou pozornost jako student, tečka.

V Japonsku není neobvyklé vidět šestnáctileté nebo sedmnáctileté děti s černým páskem. V té době už tito mladí lidé chodí do dójó nebo trénují v budó klubech své školy pravděpodobně téměř deset let. Nikdo v Japonsku by je samozřejmě nepovažoval za něco jako “mistry” jen proto, že nosí černý pásek.
Budo je součástí kultury této země, takže i když by bylo absurdní tvrdit, že průměrný Japonec ví něco o budó v nějakém odborném smyslu, ví toho dost na to, aby neměl nositele černého pásu v takové úctě, jak to někdy dělají lidé na Západě. Ve skutečnosti většina Japonců, které jsem poznal, chápe, že karate je o kopání a judo o házení, a to je v podstatě celý rozsah jejich znalostí o jemnostech různých budó disciplín.

Bylo by hezké, kdybychom i my podobně chápali, co znamená černý pásek, ale bohužel není tomu tak. Za zhruba půl století, co se budó ve Spojených státech hojně praktikuje, jsme si vytvořili několik různých pohledů, z nichž některé jsou dost zvláštní. Vzpomínám si na šedesátá léta, kdy někteří lidé vážně věřili, že k získání černého pásu je třeba zabít člověka. Nebo že jste museli otevřenou rukou úspěšně přeseknout požadovaný počet desek. Dnes už je veřejnost o něco vyspělejší, ale to neznamená, že stále nemá podivné představy. A status černého pásu mezi ně patří.

V dnešních novinách vyšel článek o “černém pásu” v místní škole karate. Trénuje už asi dva roky a úspěšně se zúčastnil několika turnajů. Nedávno byl povýšen do hodnosti černého pásu. Je mu devět let. Jak byste vy reagovali na devítiletého chlapce s černým páskem? Na jednu stranu se na to mohu dívat z japonského pohledu (i když i v Japonsku by to bylo trochu málo). Dítě pravidelně tvrdě trénuje a učitel mu dává hodnost, která to odráží.

Já se na to ale spíš dívám ze západní perspektivy. A z tohoto pohledu není nic dobrého na tom, když se dítěti udělí černý pásek. Tady je důvod: Jak už jsme se bavili, v dobrém i zlém, vnímání černého pásu je u nás jiné než v Japonsku. Veřejnost vidí dítě s černým páskem a předpokládá, že přinejmenším v tomto dójó je trénink doslova dětská záležitost. Očekávají od černého pásku určitou úroveň schopností a dovedností, o které vědí, že ji žádné dítě v tomto věku nemá nebo nemůže mít. Ptají se, jak dobře by si to devítileté dítě vedlo proti jednadvacetiletému černému pásu v soutěži. Protože karate je neoddělitelně spjato s osobní obranou, zajímalo by je také, jak by si dítě vedlo proti vážnému ohrožení dospělým útočníkem.

A i když byste se mohli pokusit vysvětlit, že se jedná o speciální juniorskou hodnost nebo že černý pásek nemusí nutně znamenat objektivní úroveň technických schopností všech držitelů, pro veřejnost to všechno zní jako racionalizace. Černý pásek dáváte dítěti buď proto, že chcete povzbudit více dětí, aby se k vám hlásily, a tím zaplatit účty, nebo proto, že to souvisí s nějakým jiným plánem motivovaným ziskem, nebo proto, že své umění prostě neberete vážně. To bude velmi pravděpodobně pravdivý předpoklad. Pokud může získat černý pásek ve vašem umění dítě, jakou má černý pásek vůbec reálnou hodnotu? Nebo když na to přijde, jakou cenu může mít vaše umění celkově?

Udělení černého pásku předpubertálnímu dítěti zavání inflací pásků, podobné inflaci známek, o které jsme ve školství všichni tolik slyšeli. Studenti dostávají jedničky jen za to, že pravidelně chodí na hodiny. Středoškoláci maturují, aniž by byli schopni plynule přečíst slova na této stránce – a to nemluvím o slovech v japonštině. Výsledkem je, že samé jedničky nebo maturitní vysvědčení už nemají takovou hodnotu a význam jako kdysi. Totéž lze říci i o černém pásu. Přesto si myslím, že školy bojových umění by měly hodně přemýšlet, než si udělají propagaci tohoto typu.

Pokud v dané škole netrénujeme, není možné, abychom si udělali úplný úsudek o kvalitě dovedností potřebných k získání černého pásu. Nevíme tedy, zda si dotyčné dítě takovou hodnost zaslouží, nebo ne. O tom ale nemluvím. To, co naznačuji, je, že vnímání veřejnosti, když vidí dítě, které chodí v dójó s černým páskem, má značný ohlas na to, jak bude veřejnost vnímat vaše umění a vaši školu. Bylo mi řečeno, že některé školy mají právě z tohoto důvodu problémy s přilákáním mladistvých nebo mladých dospělých. To jsou věkové skupiny, které již mají dostatečnou vyspělost, fyzické schopnosti a příjmy na to, aby se trénink bojového umění stal dlouhodobou investicí času a energie. To je skupina, která zůstane dostatečně dlouho, aby udržela dójó solventní a zdravé. Pokud však tito zájemci uvidí držitelé černého pásku u dětí, kteří jen před pár lety vyrostly z plenek, nevěstí to pro budoucnost školy nic dobrého.
Jistě, je to skvělá reklama. Propagace černého pásu – “a to je mu teprve devět let!” – je tématem místních zpráv. A může to přilákat další děti. Dále můžete argumentovat tím, že pořádání velkých dětských tříd je způsob, jak zaplatit účty, jak umožnit provoz dójó, aby starší, vážnější studenti měli kde trénovat. Možná byste se ale měli porozhlédnout kolem sebe a zjistit, jestli váš prostředek – rozdávání černých pásů dětem – skutečně přináší cíle, o kterých říkáte, že je chcete mít: dospělé dójó, kam chodí dospělí lidé za seriózní Cestou.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *