napsal: Dave Lowry
Chosin Chibana (1885-1969) je jednou z legend okinawského karate. V mnoha ohledech byl dokonalým archetypem senseie. Byl totiž typem člověka, kterého si představíme, když přemýšlíme o mistrech karate předmoderní Okinawy.
Chibana byl prostý člověk bez většího formálního vzdělání. Téměř celý život pracoval na polích s cukrovou třtinou jako dělník a později jako vedoucí. Byl však nesmírně inteligentní a patrně patřil k nejlepším historikům karate své doby. Chibana byl také přirozený vůdce. Po zhruba třinácti letech tréninku u svého učitele Itosu Yasutsuneho si Chibana otevřel vlastní karate dójó ve čtvrti okinawského města Shuri. Když starší seniorní okinawští instruktoři karate založili v roce 1918 skupinu věnující se vědeckému výzkumu karate, Karate Kenkyukai, byl Chibana navzdory svému poměrně nízkému věku zvolen jejím členem. Chibana vyučoval karate až do druhé světové války na různých místech jižní Okinawy. Po zničující bitvě o Okinawu bylo mnoho mužů jako Chibana na čas internováno americkou armádou. Chibana byl poslán do tábora na poloostrově Chinen. Byl jmenován vedoucím skupiny, která v blízkosti tábora sklízela cukrovou třtinu. Při řízení dělníků se mu hodil i jeho talent pro vedení dójó. Chibana i zde organizoval tréninky karate, když mu to čas dovolil, a byl to právě on, kdo v roce 1946 vedl první poválečnou veřejnou ukázku karate.
Chosin Chibana věřil, že jediným skutečným tajemstvím úspěchu v karate je tvrdý trénink. Nikdy nenapsal žádnou knihu, nikdy netvrdil, že založil jedinečnou školu (po jeho smrti jeho následovníci oficiálně pokřtili jeho přístup k tradici shorin karate jako Kobayjashi shorin-ryú), nikdy nesešel z cesty karate vytyčené jeho učitelem Itosuem. Později se stal instruktorem policejního oddělení v Shuri na Okinawě. Mezi jeho největší úspěchy patří ocenění, které mu za jeho přínos karate udělil dokonce císař Hirohito.
Chibana začal trénovat karate poté, co se v roce 1900 vydal za Itosuem, aby ho požádal o výuku. Itosu ho přijal, tedy až poté, co mladého Chibanu nejprve třikrát po sobě odmítl. Během svého učitelského působení měl Chibana řadu následovníků; mnoho slavných učitelů karate poválečné éry na Okinawě odvozuje svůj původ od něj. Zemřel v roce 1969 ve svých osmdesáti letech a až do posledního měsíce svého života stále vyučoval a trénoval.
Chibana byl v mnoha ohledech odrazem Itosua. Stejně jako Itosu byl posedlý technickými detaily. Když Chibana vyučoval, začínal každou lekci první, nejzákladnější kata. Každému studentovi předvedl, pozoroval jej a opravoval každý pohyb kata. A když začínal další trénink, pokračoval tam, kde v učebním plánu skončil. To je v protikladu ke způsobu, jakým v té době vyučovali někteří učitelé karate na Okinawě, a v protikladu ke způsobu, jakým i dnes vyučují mnozí učitelé karate po celém světě. Jejich přístup spočívá v tom, že předvedou pohyb a nechají studenta, aby ho co nejlépe napodobil, aniž by mu nabídli individuální opravu. Při tomto způsobu výuky může student trénovat kata i několik let, než mu učitel začne dávat individuální pokyny. Tento klasický způsob výuky a učení má něco do sebe. Studenti se učí vytrvat a pozorně sledovat, kdy se jim dostane výuky od senseie.
Naopak, při metodě, kterou preferuje Chibana, se studentům dostává velké pozornosti hned od počátku, což jim umožňuje dělat rychlé pokroky, ale přesto si někdy umění karate neosvojí tak rychle. Chibanova metoda může někdy připomínat “krmení malého dítěte lžičkou“. Původní tradiční metoda výuky trvá co do dosažení pokroku déle, protože studenti se snaží sami přijít na to, jak to má být. Nemají v tomto případě ten luxus, že by jim byly informace předkládány přímo, jak se říká „na stříbrném podnose“. Musí na ně přijít neustálým opakováním a laděním. Proč Chibana zvolil přístup, který zvolil, tedy individuální výuku a její intenzivní podíl na celkovém vývoji studenta, je jednou z mnoha otázek, které si o tomto zajímavém mistrovi klademe dodnes.
Chosin Chibana také do své výuky zapracoval názory a náhledy svého učitele ohledně skutečného účelu karate. Pro jeho učitele Itosu bylo karate nekonečným kalením mysli a těla, jehož jedním z cílů bylo zabít nebo ochromit protivníka v jediném okamžiku.
Itosu se sice vývoje karate jako sportu nedožil. Není však pochyb o tom, že by ho neschvaloval. Pro něj, stejně jako pro Chibanu, mělo cvičení karate smysl pouze tehdy, pokud směřovalo k rozvoji správného ducha a technické (tj. bojové) efektivity. Chibana vždy zdůrazňoval smrtící potenciál karate. Když se ho později v životě ptali na Itosuův vliv na něj, Chibana se vyjádřil zajímavě. Řekl, že podle jeho učitele Itosu je „Do bez Jutsu zbytečné“.
O zjevném rozdílu mezi do a jutsu se v budó kruzích diskutovalo mnohokrát. “Do” je, jak slovo nejlépe naznačuje v překladu, Cesta a jak tento přívlastek na první pohled naznačuje, jde o vznešenější, duchovní snahu. Umění nesoucí příponu – jutsu je umění, které údajně označuje praktičtější, technický přístup k bojové disciplíně, v němž duchovní nebo estetické zájmy nejsou prvořadé.
Doufám, že někteří čtenáři si také uvědomují, že toto rozlišení není vůbec tak jednoznačné nebo černobílé, jak by si někdo mohl přát. Představa jakési dichotomie jin a jang je vhodná, když se snažíme popsat starověké a modernější japonské bojové disciplíny. Je to však jen velice obecný popis. A může vést k velkému zjednodušení a některým nepřesným závěrům.
Občas to je tak, že někdy se objeví názor, že si budoucí student musí vybrat. Buď se bude věnovat nějakému umění, které ho přenese na vyšší duchovní úroveň, učiní ho více “soustředěným” člověkem, nebo se musí věnovat umění, které ho naučí být bezohledně efektivním bojovým strojem. Některá umění a někteří praktikující se skutečně snaží tuto dichotomii podporovat. “Náš trénink je nejefektivnější přístup k reálné sebeobraně,” zní reklama, jakou jste pravděpodobně již někde viděli i vy. Podobně, jako jste četli i o místech, kde je “harmonie” a “mírové řešení konfliktů” hlavní náplní činnosti dójó. To vše je nesmysl, kombinovaný s nadutou arogancí, hloupostí a romantickými představami.
Pokud se jedná o bojové umění nebo umění boje, musí se z povahy slov bojové a bojový zabývat technickými bojovými dovednostmi. Pokud se předpokládá, že jde o umění, musí mít i jiné rozměry než čistě fyzické.
Představa, že existuje nějaká legitimní disciplína budó, která se nějakým způsobem úspěšně vyhýbá jakémukoli násilí nebo fyzické konfrontaci, nebo dokonce učí, že takový způsob života je možný, může být pro někoho nepochybně lákavou představou. Je to také i myšlenka, která s sebou nese určitý morální závazek. Jistě, pokud se snažíme o nenásilný přístup k výcviku, musíme být humánnější, ohleduplnější a citlivější než ti upocení a rváčští surovci v nějaké jiné tréninkové hale, kteří se snaží ze sebe navzájem vymlátit duši.
Stejně tak jsou nepopiratelně přitažlivá ta umění, která se vyznačují čistě fyzickým přístupem. V jejich řadách panuje pocit nadřazenosti. “Hele, můžete mluvit a filozofovat celý den o boji a účinných technikách, ale my víme, a praktikujeme, to, co skutečně funguje.”
Je škoda, že se v myslích a postojích tolika lidí vytvořila taková falešná dichotomie. Navštívil jsem a trénoval v dójó, kde jsem ve dvojici s partnerem, který měl na mě útočit, prostě stál na místě a vůbec se nesnažil uhnout z cesty úderu nebo kopu, který na mě letěl. Je poučné v tu chvíli sledovat oči mého “útočníka”. Během okamžiku jeho pohybu se jeho výraz změní z uvolněného na zmatený až po naprosto zmatený – a často i na vyloženě vyděšený. Skutečně se bojí, že by jeho útok mohl být, no, útokem.
Stejně tak jsem trénoval na místech, kde se trénuje způsobem, že je to vždycky soutěž, bez záměru se učit nebo zdokonalovat, ale prostě jen mlátit, mlátit a mlátit. Jednou mi učitel v dójó, kde jsem byl na návštěvě, předvedl nějakou techniku a dal mi pokyn “zprvu začni pomalu, dokud si to neosvojíš“. Můj partner se uklonil a pak mi zasadil bleskový zákeřný hákový úder na čelist, hodný amatérského boxera, kterým, jak jsem se později dozvěděl, byl. Rád bych si lichotil a řekl, že jsem unikl hlavně díky svému talentu. Ve skutečnosti se domnívám, že to bylo štěstí, které mi umožnilo posunout se natolik, že se jeho pěst sotva otřela o můj obličej. Kdyby ji však zasáhl tak, jak měl v úmyslu, snadno by mi zlomil čelist. Neznal mě, netušil, jaká je úroveň mých schopností. Byl napumpovaný a připravený jít do boje, a místo aby se snažil naučit techniku nebo ji vypilovat, chtěl prostě jen zápasit a poměřovat si sílu.
Realita budó je někde mezi těmito dvěma extrémy. Budó nejsou meditační cvičení. Můžeme o nich hovořit, číst, přemýšlet a meditovat. Pokud se však chceme naučit lekce bojového umění, musíme bojovat. Musíme se fyzicky střetnout, a to prostřednictvím volné výměny technik tak, jak se praktikuje v některých dójó, nebo formou kata. A pozor – pokud jste nezažili kata proti živému protivníkovi, pak ve skutečnosti nerozumíte kata, ani jste ji nezažili jako opravdovou metodu výcviku boje.
Pokud si nějakým způsobem, předem připraveným, anebo prostřednictvím volného sparringu, nevyměňujete techniky se svým protivníkem, zkrátka necvičíte nějakou formu realistického boje, pak ve skutečnosti “neděláte” bojové umění. Být pacifistou nemá velký význam, pokud neumíte bojovat: nebojovat není totéž jako nebýt schopen bojovat.
Na druhou stranu jen samotný fyzický boj nepředstavuje umění jako karate-do. Jak jsme již uvedli dříve, musí existovat nějaký aspekt činnosti, který kromě čistě fyzických aspektů otevírá i vnitřní svět bojovníka. Itosu upozornil, že Do bez prvku Jutsu nemá smysl. Jutsu bez nějakého morálního, duchovního a estetického rozměru je jen o málo víc než organizovaná rvačka. Přitom je navíc i špatně organizovaná. Chybí-li rámec morálních, etických a uměleckých prvků, neexistuje způsob, jak zajistit, aby umění přitahovalo ty, kteří mají inteligenci a intelektuální schopnosti, aby ho zachovali a předávali dál. Proto stejně jako se neustále snažíme být silnější, rychlejší, lepší v technikách karate-do, musíme být podobně vytrvalí i v pohledu na ty aspekty našeho budó, které se zabývají otázkami mimo fyzický boj. Filozofie totiž dává smysl fyzickému boji karate a fyzické dává naopak život a realitu tomu filozofickému. Myslím, že právě to se sensei Itosu možná snažil sdělit Chosinu Chibanovi, a to se zase Chibana a jeho kolegové snažili sdělit naší generaci.
Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice
