Musíte to zasáhnout

Přečteno: 99

napsal: Dave Lowry
Už jste asi někdy zaslechli slova lidí, kteří se po zhlédnutí ukázky karate tameshiwari neboli technik lámání, ušklíbnou, že je to jen pro show, protože “prkna údery nevracejí“. Ten tón je prakticky vždy posměšný a naráží na relativní hodnotu (nebo její nedostatek), kterou má pro karatistu cvičení rozbíjení prken, cihel nebo jiných neživých předmětů. Tameshiwari doslova znamená “zkouška lámání”: tameshi je “experimentovat” nebo “zkoušet”, zatímco wari znamená “rozdělit” nebo “roztrhnout”.

Tameshiwari se spolu s bílým „pyžamem“ a zběsilým křikem stalo jedním z klasických klišé karate-do. Rozbíjení hromady dřeva ve výšce kolen je pro mnoho lidí typickou představou tréninku karate. Někteří karatisté tameshiwari odmítají jako trapnou podívanou, která hrozí, že karate-do bude degradováno na úroveň pouťové senzace.

Posměvační kritici se tomu vysmívají a poznamenávají, že vzhledem k tomu, že prkna, cihly nebo keramické střešní tašky nepředstavují pro karatistu hrozbu, jsou podmínky pro jejich přeražení plně kontrolovány, pak jaký to má tedy smysl? Je mnohem snazší přerazit hromadu borovicových prken než udeřit protivníka, který se pohybuje, a navíc má v úmyslu vás také zasáhnout. Tato kritika má své opodstatnění. Je pravda, že prkna a cihly nevracejí údery na rozdíl od živého protivníka.

Bohužel, jak většina těch, kteří to alespoň párkrát zkusili, poznala na základě bolestivých lekcí v podobě vykloubených zápěstí, zlomených kostí a velkých modřin, že prkna (a podobné věci) skutečně občas úder vracejí. Když však pomineme (ne)schopnost dřeva nebo jiných neživých předmětů zaútočit, mohou mít údery do různých forem stavebních materiálů při nácviku a zdokonalování karate-do fakticky jen omezený užitek. Většinou je to opravdu na efekt, jak se často právem tvrdí.

To ovšem neznamená, že by údery do věcí byly špatné. Karate je úderové umění. Myšlenka, že se v něm člověk může stát dobrým, aniž by do něčeho skutečně “bušil”, je hloupost, ale mezi příliš mnoha karatisty znepokojivě běžná. V mnoha karate dójó se až příliš mnoho času tráví údery a kopy proti ničemu jinému než vzduchu. Důraz na tento druh tréninku vede k nerealistickému vnímání toho, jaké to je, když se člověk setká s odporem vůči svým útokům. Domnívat se, že lze dosáhnout kompetence v úderovém umění, aniž by člověk někdy něco udeřil, pravděpodobně nepovede k vyváženému pochopení vlastních dovedností.

V boxu se samozřejmě hojně využívají úderové předměty: v boxerských tělocvičnách se vždy nacházejí těžké pytle a boxerské hrušky. Co se týče japonských bojových umění, která se vyznačují údery, není fyzický kontakt s podobným vybavením v žádném případě moderní novinkou. V mnoha klasických bojových školách z feudální éry, z nichž některé se dodnes dochovaly, je základní součástí výcviku používání dřevěného meče nebo dokonce jen hole či klacku k zasažení cíle plnou silou a mocí.

V Jigen-ryu, škole šermu z jižního Japonska, se téměř denně používá svislý úderový dřevěný kůl zapuštěný do země. Student používá dřevěný meč a provádí sérii útoků, znovu a znovu udeřuje a vydává pronikavý výkřik, který je charakteristickým kiai této školy. Tyto sloupy, používané v dójó jigen-ryú po generace, jsou opotřebované nesčetnými údery a často mají hluboké rýhy, které vypadají, jako by z nich někdo “odsekával” kousky dřeva. Tento druh tréninku ztělesňuje přísloví z tohoto ryú, že “vážka se vždy vrací na kůl“. Znamená to mimo jiné, že skutečný šermíř si razí cestu ke svému cíli bez ohledu na to, co se mu v tom snaží zabránit, podobně jako vážka, která přistane na kůlu nebo stonku trávy, odletí pryč, pokud stonek povolí, ale vždy se pak vrací na stejné místo.
Jiná klasická ryu používají k takovému výcviku kmen živého stromu nebo zařízení, které vypadá jako dvojice stojanů na kládu se svazkem silných větví položených mezi nimi, na něž lze udeřit vertikálně. S příchodem gumových pneumatik viděly školy bojových umění na počátku dvacátého století ještě lepší způsob, jak se věnovat “plnokontaktnímu” tréninku s vybavením. Přidělali motocyklovou pneumatiku na stojan nebo ji přivázaly ke stromu, který se dal použít k úderům. Odpor, který guma klade, je vynikajícím způsobem, jak rozvíjet sílu úderu.
V karate byla samozřejmě makiwara dlouho oblíbeným tréninkovým nástrojem pro údery. Přesně popsáno, vypadá jako parkovací automat a jedná se o dřevěný sloupek, který je buď připevněn k podlaze, nebo zapuštěn do země. Tradičně je zakončen snopem tkané rýžové slámy, nebo dnes spíše podložkou z gumy či jiného materiálu určenou k uštědření úderu, obvykle obalenou látkovým nebo vinylovým pláštěm. Původ makiwary je ale nejasný.
Některá čínská umění používají úderové sloupky, jako je dřevěná figurína wing chun, která je vybavena přichycenými kolíky užitečnými pro nácvik úchopů nebo blokování.
Makiwara by pravděpodobně mohla být adaptací tohoto tréninkového nástroje nebo něčeho podobného, dovezeného z Číny. Mnohá čínská bojová umění, zejména ta vnitřní, jako je Tai chi a Hsing i, však tento druh doplňkového tréninkového vybavení bagatelizují nebo dokonce zakazují. Jedním z důvodů je přesvědčení některých čínských mistrů, které pravděpodobně vychází z tradičních čínských zdravotních systémů, že opakované údery do tvrdých předmětů mohou mít nepříznivý vliv na oči. Teorie říká, že opakované otřesy hlavy, které vznikají při opakovaných úderech do předmětů, vytvářejí nezdravý druh vibrací, které poškozují jemné oční svaly.
Není pochyb o tom, že makiwaru lze špatně využít, a dokonce vám může ublížit. Karatisté, kteří do ní mlátili, dokud jim nekrvácely klouby a kůže nebyla rozedřená až na kost, byli v Japonsku před válkou, a bezprostředně po ní, známým jevem. Machistická image velkých, deformovaných kloubů pokrytých mozoly byla a je přitažlivá pro mnoho mladých mužů, kteří chtěli vypadat drsně. Ochromující, znetvořující artritida a další kostní onemocnění, která je často provázejí až do pozdního věku, už pak tak působivé nejsou.
Téměř všechna úderová umění však zahrnují podobné úderové prostředky, jako je boxerský těžký pytel – náčiní, které se při úderu poddají, a přesto jsou dostatečně pevné, aby kladly realistický odpor.

Oblíbenými se staly úderové figuríny z různých plastů, které mají vzhled lidského těla a jsou sice drahé, ale pro údery vynikající. Dá se říci, že údíráním do těchto předmětů se člověk může hodně naučit. Začínající karatisté často žasnou, jak snadno se jim při prvním úderu zhroutí zápěstí.

K opakovaným úderům do kamenů, kovadlin nebo jiných pevných předmětů ještě několik slov: nedělejte to. Vím, že to stále praktikuje mnoho japonských a okinawských karatistů. Vypadá to cool. Neexistuje však žádný důkaz, že vám to k něčemu bude, stejně jako velké mozoly nejsou důkazem větší úderové schopnosti. Uvažujte: když do něčeho udeříte, něco musí povolit. Buď to bude úderová zbraň (tedy vaše ruka), nebo cíl. Bez ohledu na to, jak jste silní, nejste tvrdší než kámen, cihlová zeď nebo kus oceli. Síla úderu se vrací zpět do vaší ruky. Místo toho dělejte údery do věcí, které alespoň trochu po úderu povolí.

A navíc, jakmile zařadíte údery do svého tréninku a cvičení, snadno to přeženete. Je uspokojující, když do něčeho udeříte plnou silou a vidíte, jak se makiwara nebo těžký pytel kymácí, ohýbá nebo prohýbá. Zejména začátečník je v pokušení mlátit tak dlouho, dokud už nedokáže zvednout ruce. Druhý den ráno ake bude cítit velkou ztuhlost kloubů. Když je mladý, ve většině případů se ztuhlost za pár dní sama vyřeší. Je však snadné napáchat skutečné škody bez ohledu na věk. A někdy je účinek kumulativní. Někdy se projeví klinicky a znatelně až po letech. I když se můžete cítit nezničitelní, nepřehánějte to. Získat ten správný pocit při zasahování věcí, jež vytváří odpor, vyžaduje čas. Svaly, šlachy a kosti si musí na nárazy zvyknout.

V případě makiwary je třeba dbát zvláštní opatrnosti. Karatisté na staré Okinawě věděli, jak ji postavit, jak ji vycpat a jak ji používat. Něco z toho bylo tajné, ale z praktického hlediska i sporné. Například se tradovalo, že makiwara se musí zapíchnout do země za svitu měsíce….

V nutných případech následná aplikace místních bylin a jiných lektvarů omezovala infekce a otoky na minimum a praktikující se učili u učitelů, kteří věděli, jak takové léky aplikovat. Tyto znalosti dnes nejsou tak rozšířené. Buďte tedy trpěliví. A nebojte se ustoupit, pokud se vám ztuhlost polštářku na makowaře zdá příliš velká. Makiwara by se měla trochu prohýbat; podložka by měla absorbovat část nárazu. Zkuste proto následující test – přiložte dlaň ruky s nataženou paží k podložce makiwary. Zatlačte. Pokud se makiwary nepohne nebo nepovolí alespoň o centimetr, je příliš tuhá. Je třeba ji upravit, obvykle zúžením části tloušťky sloupku.

Těžký pytel se trefuje snadněji než makiwara – i když i zde jsou zranění zápěstí také častá. Pytel má výhodu v tom, že při kývání úderů získáte pocit, že zasahujete pohyblivý cíl. Do tréninku úderů s těžkým pytlem je možné zařadit posun těla, uhýbání a další pohyby. Jedním z dobrých cvičení je udeřit do (lehčího) pytle tak, aby se začal hýbat, a pak do něj nestále udírat, aby se nevrátil do původní polohy a byl tak prakticky v horizontální poloze. Jak dlouho se vám pak podaří udržet ho v této poloze, než se zhoupne zpět do vertikální polohy? Údery do těžkého pytle tímto způsobem kombinují aerobní trénink s nácvikem úderů. Těžký pytel je také důležitým vybavením, které učí karatisty nebezpečí zamknutí loktů při úderech. Začátečníci k tomu mají tendenci a někdy si tento zvyk přenášejí i do pokročilejších technik. Zamknete-li loket při úderu proti těžkému pytli, určitě se vám pytel “vrátí” a jeho váha vám nepříjemným nárazem může poškodit rotátorové manžety v rameni.

Jak velkou část tréninku byste tedy měli věnovat tomuto druhu úderové praxe? Pokud trénujete dvě hodiny na běžné hodině nebo samostatně, pravděpodobně čtyřicet minut z této doby by mělo být věnováno tomu, abyste do něčeho opakovaně udírali. To může překvapit “tradicionalisty”, kteří na makiwaře nebo těžkém pytli tráví relativně málo času, pokud vůbec nějaký. Ale údery do něčeho, co klade odpor, jsou bez diskuzí cenné pro rozvoj techniky. A výrazně to pak zlepší i vaše celé karate.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *