Spontánnost

Přečteno: 92

napsal: Dave Lowry
Skvělý starý kreslený vtip z časopisu New Yorker zobrazuje trojici vědců, kteří pozorují dvojici myší pobíhajících v bludišti. V titulku pak jeden vědec říká druhému, aby pozoroval, o kolik rychleji se myši naučí procházet bludištěm poté, co do něj hodí kočku, kterou drží v ruce.

I karateka často touží nalézt nějaký způsob, jak hodit kočku do dójó plného myší. Tím chci říct, že mají zájem vnést do svého pravidelného tréninku prvek spontánnosti a reality.
To je pochopitelné. Je to ale také frustrující, protože je to velmi obtížné. Jak vnést nečekané, neplánované, což je v reálném životě hrozba konfliktu, do prostředí, které musí být z mnoha důvodů pečlivě kontrolováno? Ve struktuře tréninku karate, ale i jiných budó disciplín je to téměř jako Hlava 22. Co tedy máte dělat? Jít do dójó, obléknout si kimono, rozcvičit se… a pak čekat, až se stane něco neočekávaného? Nebo naplánovat něco neplánovaného?
Velká část této frustrace vyplývá ze základní technické povahy karate-do.

Srovnejte karate s judem. V judu se dva cvičenci mohou do sebe pustit vcelku naplno. Každou z technik judo lze použít plnou silou proti kompetentnímu tréninkovému partnerovi, aniž by se člověk obával, že ho zraní nebo ještě hůř, že ho připraví o život. Samozřejmě za předpokladu, že oba judokové ví, co dělají a mají dobré zdraví, mohou svého protivníka házet, páčit klouby, dokonce ho i škrtit, a na konci jsou oba spokojení a zdraví.

Srovnejte karate s kendó. Opět za předpokladu, že jsme kompetentní, řádně vyzbrojeni a používáme pružné bambusové meče shinai a míříme na správné cíle, můžeme do sebe mlátit relativně silně. I když můžeme být na konci potlučení, pokud bychom se nechali příliš unést zápasem, skutečná zranění jsou v tomto budó poměrně vzácná.

Karate-do je však jiné. Je to úderové umění. Údery všemi různými částmi těla, a zaměřené na různé části našich sparring partnerů, jsou pro něj klíčové. Na rozdíl od kendó však nikdy neexistoval účinný a uspokojivý způsob, jak se proti úderům v karate obrnit. Byly vyzkoušeny desítky metod. Většina z nich způsobila, že karateka vypadal jako “Michelin Man”. Žádná z nich však nedokázala dostatečně ochránit zranitelné části těla, které jsou přirozeným cílem karate. Veškeré chrániče brání nositeli v pohybu, zpomalují ho nebo ho nutí používat tělo neohrabaným způsobem, což je v rozporu s tím, co se umění snaží naučit. A to pak ztrácí smysl, což je asi zbytečné dodávat.
Jakýkoli druh ochrany má tendenci vytvářet stejně, ne-li více problémů, než kolik jich má řešit. Organizace karate například stále experimentují s vycpanými rukavicemi, které zakrývají klouby. Člověk nemusí být zrovna mistr bojovník, aby viděl, jaké problémy to vytváří. Karatisté používající „palčáky“ se stávají nedbalými v úderech a například sbalení pěsti. Preferují pak zcela přirozeně spíše používání úderů na úkor jiných technik, čímž zužují repertoár karateky, místo aby jej rozšiřovaly.
Faktem je, že karatisté nikdy nemohou své techniky skutečně vyzkoušet tak, jak by to mohli udělat judisté nebo kendokové. Nikdy nemohou “zjistit, zda to opravdu funguje“, což běží hlavou každého karateka, bez ohledu na to, jak altruistické nebo idealistické mohou být jeho cíle v tréninku.

Jedním z řešení, ke kterému ambiciózní karateka často přistupuje, je vytváření situací, které přidávají požadovaný prvek chaotičnosti či reality. V jednom dójó, o kterém vím, se uvažovalo o občasných nájezdech na toalety i do šaten. Chtěli, aby učitel tajně vybral starší členy a pověřil je, aby náhle vtrhli dovnitř, podnikli útoky a sledovali, jak dobře jsou karateka s kalhotami u kotníků schopni čelit hrozbě. Byly však vzneseny dosti silné námitky ohledně odpovědnosti za potenciálně způsobená zranění…a nápad nebyl nikdy realizován. Škoda.  Vsadím se, že by to byla zábava. Ano, možná i trochu nebezpečné. Potkal jsem víc než dost karatistů, kteří by měli jen málo smyslu pro humor, kdyby je někdo náhle přepadl zezadu ve spodním prádle.

Jako vždy se najdou tací, kteří se snaží vnést do svého karate určitou míru spontánnosti a realismu tím, že se obracejí k volnému sparingu. To je na první pohled rozumné řešení. Nacvičený zápas umožňuje širokou škálu útoků a podporuje spontánní reakce. Alespoň se to předpokládá. Přesto se nemusíme dívat dál než na turnajovou scénu karate, abychom viděli, že tento cíl není vždy naplněn. Faktem je, že sparing má tendenci snižovat rozmanitost a spontánnost reakcí. V tradičním karate shiai je běžné, že 90% získaných bodů pochází z jedné ze dvou následujících technik: z úderu ze zadní ruky anebo z předního přímého kopu. A to vede k oprávněné kritice karate-do jako diváckého sportu: je nudné a předvídatelné.

Dokonce i ve volnějších a upravených verzích těchto turnajů někteří karatisté většinou bodují i údery hřbetem pěsti nebo kopy s otočkou. Soutěžící se ale pod tlakem vítězství vracejí spíše opět k výše uvedeným dvěma technikám. To je sice pro získání bodů nebo vítězství v turnaji v pořádku. Ale je to pravý opak spontánnosti a rozmanitosti, o kterou tolik karatistů usiluje. Všimněte si, že někteří zde budou tvrdit, že ano, údery ze zadní ruky a přední kopy nejčastěji vyhrávají turnajové souboje. Pravděpodobně také vyhrávají většinu skutečných střetů, kde je karate vystaveno zkoušce. V čem je tedy problém?

Problém je v tom, že karateka, který hledá spontánnost, ji hledá právě proto, že nechce cvičit to, co už dobře a instinktivně zná. Vyhledávají situace, kdy onen známý a spolehlivý úder nebo kop nemusí být dostatečný anebo použitelný.

Abychom pochopili omezení volného sparingu při učení se spontánní reakcí na nějakou konfliktní situaci, vezměme v úvahu druh střelnice, která se používá na policejních akademiích. Na těchto střelnicích procházíte simulovaným prostředím ulice a míříte na dvojrozměrné padouchy, kteří se objevují na náhodných místech. Co by bylo realističtější, střelnice, kde byste se mohli jen tak procházet po otevřené ulici a střílet na jakýkoli cíl, který se pohne? Nebo taková, kde musíte přelézat ploty, obcházet zaparkovaná auta a další překážky a kde občas vyskakují postavy, které jsou zjevně nevinní civilisté?
Volná střelba je jako ona první zmiňovaná střelnice. Vždycky znáte její uspořádání, velikost a další parametry. Zde není potřeba příliš nečekaného rozhodování nebo přizpůsobování: jdete po cestě, a pokud se někdo objeví, je to cíl, takže střílejte.

I pravidla volného sparingu jsou pečlivě sledována, od zakázaných technik až po velikost zápasové plochy. Víte, co se od vás očekává, stejně jako váš soupeř. I když tomu říkáme “volný” sparing, víte, že se nebudete muset vypořádat s protivníkem, který náhle vytáhne nůž z kapsy svého kimona nebo který náhle vezme opodál stojící židli a mrští s ní po vás. Cílem při hledání spontánnosti v boji je vytvářet v dójó situace, které se podobají spíše druhému typu střelnice, s nejrůznějšími proměnnými.

Typické pro naši dobu je, že máme tendenci věřit, že právě my musíme řešit věci, se kterými se předchozí generace karatistů nikdy nemusely potýkat. Pravda je ovšem taková, že to byl problém vždycky. Staří karatisté se s ním vypořádávali paradoxně až tou poslední cestou, která by mnohé z nás chtěli využít a detailně prozkoumat: kata.

Vyzkoušejte si to. Zkuste si toto jednoduché cvičení: Zkuste předvést kata v běžném oblečení a obuvi. Nezkoušejte to na podlaze dójó, ale na dvorku nebo v garáži, ze které jste právě vyparkovali váš vůz. A když máte provést například tři po sobě jdoucí krokové údery a zjistíte, že už po druhém stojíte čelem k odpadkovému koši nebo stromu, musíte se přizpůsobit. Musíte změnit úhel nebo uskočit dozadu, abyste si udělali více místa, anebo náhle udělat mnohem kratší krok. Nezastavujte se a neporušujte rytmus kata a “nezačínejte znovu”. Místo toho se snažte, aby kata plynula tak, jak má. Je možné, že bude nutné pohyby zkrátit, nebo upravit úhly. Dbejte však na to, abyste neztratili celistvost samotného pohybu. Na nerovném terénu a v botách a oblečení, ve kterém se nedá snadno pohybovat, se naučíte mnoho o přizpůsobení rovnováhy a postoje a techniky.

Ještě důležitější však je vyzkoušet si kata proti živým protivníkům, ve kontrolovaném prostředí. Představte si typickou kombinaci základních technik, které se vyskytují v mnoha kata: blok směrem dolů, krok a úder; pak se otočte a proveďte stejný pohyb v opačném směru. Pokaždé, když projdete tyto bloky a údery, nechte své dojo kamarády provést příslušné útoky nebo pohyby, proti kterým jsou pohyby kata určeny. Až to zvládnete (a je to obtížnější, než si představujete – dělat kata proti imaginárním nepřátelům je něco jiného než kata se skutečnými protivníky v pozici), změňte pravidla. Nyní může druhý útočník útočit o něco rychleji, obejít váš blok nebo těsně před útokem se zastavit – a vy zjistíte, že pokud jen automaticky procházíte pohyby, “blokujete” vzduch. Tím, že protivník mění své načasování, nutí vás spontánně se přizpůsobit. Musíte bojovat se svou naprogramovanou reakcí, kterou chce vaše tělo provést (a toto cvičení je cenné pouze tehdy, když znáte kata tak dobře, že je již důkladně naprogramované), a měnit se podle odlišných okolností.

Dalším krokem je, že jeden z vašich partnerů provede jiný druh útoku. Vy očekáváte nízký kop a jeho útok se změní v úchop. Dokážete přejít do odpovídající reakce? Dokážete přejít do jiné části jiné kata, aniž byste o tom přemýšleli? Pokud něco pokazíte, dokážete se včas vzpamatovat, abyste čelili třetímu útočníkovi?

Čím složitější je kata a útoky, čím více útočníkům se snažíte bránit a čím více se mění načasování toho všeho, tím více to zvyšuje náročnost a stres v konfliktní situaci. Proměnné, které můžete zapojit – počet útočníků, rychlost, očekávaná složitost reakce – to vše má obrovský přínos pro učení se zvládat stresové situace. To je, věřte tomu nebo ne, hlavní důvod, proč se kata vyvinula jako základní kámen tréninku karate.

Buďme upřímní. Neexistuje způsob, jak dostat kočku do bludiště, aniž bychom vážně neohrozili myši, které se bludištěm právě snaží proběhnout. Neexistuje způsob, jak zavést “skutečný život” v bojovém smyslu do dójó karate, aniž bychom karatisty nevystavili potenciálně nebezpečné situaci.
Vojenský a policejní výcvik se potýká se stejnými omezeními, a když se nad tím zamyslíte, používají formy kata, aby si v situacích podobných těm, které jsem popsal, počínali co nejlépe. Tu kočku ve svém dójó vypustit nemůžete; můžete však prostřednictvím inteligentního tréninku kata nechat myši v dójó slyšet hrozbu kočičího mňoukání a dokonce i cítit lechtání jejích vousků.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *