Tvrdý trénink jak za starých časů

Přečteno: 136

napsal: Dave Lowry
Udeřili jste do makiwary tak tvrdě, až vám praskla kůže na kloubech a začala krvácet? Dobře! Udeřte do ní ještě jednou! Udělali jste tisíc předních kopů bosou nohou ve sněhu? To je začátek! Udělejte dalších tisíc!

Pokud bychom skutečně měli věřit všem těm historkám o náročnosti tréninku karate “za starých časů”, měli bychom se vlastně stydět, že jsme včera večer odešli z dójó ještě pohybliví. Pokud po lekci dokážete chodit, nevydali jste ze sebe dost úsilí. Tak alespoň prý vypadal pravidelný trénink v minulosti.
Je skoro nemožné udělat rozhovor s generací učitelů a cvičitelů karate, která dozrála během válečných let v Japonsku a bezprostředně po nich, a nenabýt dojmu, že to byla éra karatistických supermanů. Zdá se, že existovala, jak naznačují tyto příběhy, skupina věrných, jejichž oddanost karate se projevovala fyzickým přístupem k umění, který byl daleko za hranicí toho, co by většina z nás dnes označila za fanatismus.

Cvičitelé karate z třicátých a čtyřicátých let v Japonsku stále žijí; máme proto jejich vyprávění z první ruky: dopolední dvouhodinové tréninky naplánované v univerzitních klubech karate, po nichž následovaly odpolední a pak večerní tréninky, které trvaly vždy stejně dlouho. To byly časy: “Cvičení v dójó, která trvala tak dlouho, že účastníci vyčerpáním padali na zem, příliš unavení, aby si chránili obličej, a při pádu si pak rozbíjeli nosy a zuby. Trénovalo se tak dlouho, a tak namáhavě, že karatisté museli mít po tréninku pomoc při stoupání po schodech do svých ložnic“. Byl tedy takový trénink karate v minulosti normou? A je takový trénink nezbytný pro skutečné pochopení karate? Odpověď na obě otázky zní: ano i ne.

Zaprvé, historický kontext je určitě nezbytný. Karatisté z období od třicátých do padesátých let v Japonsku rozhodně nelžou o tom, jakým tréninkem prošli. Starší paměť obvykle možná trochu přehání, ale příliš mnoho pramenů a svědectví pamětníků dokládá obrovskou tvrdost tréninku, zejména na japonských univerzitách, kde bylo karate populární převážně jako klubová aktivita.
A v některých případech, o kterých vím osobně, ti, kdo to prožili, možná některé brutálnější aspekty tehdejšího tréninku skutečně přehánějí. Přesto je pro nás zásadní rozlišovat mezi otázkou “Trénovalo se takto tvrdě?” a “Trénovalo a učilo se karate vždy tímto způsobem?“. Zatímco první odpověď je zjevně ano, druhá je stejně zjevně ne.

Je například zřejmé, že zatímco vysokoškolští karatisté vyprávějí historky o bušení do makiwaru, dokud se kůže a maso na kloubech neprotrhne a neodhalí kosti, Gichin Funakoshi, který dohlížel na většinu vysokoškolského karate v Tokiu, měl ve svých instrukcích ohledně makiwary jasno. Říkal, že pokud se na kůži objeví puchýře nebo praskne, je třeba počkat alespoň několik týdnů, než se k cvičení vrátíte.

A zatímco „mladí střelci“ na univerzitě Takushoku se možná v roce 1937 po provedení tisíce kopů hroutili, jeden z jejich karatistických předchůdců, Itosu Yasutsune, jehož karatistická praxe se stala základem pro výuku karate na veřejných školách na Okinawě, napsal jen o třicet let dříve dopis, který radil pravý opak. Při tréninku se příliš nepřepínejte,” napsal Itosu, “aby se vaše ki [vnitřní energie] nezvýšila a nezpůsobila tělesné poškození.” Ve stejném dopise varoval, že pokud trénujete tak tvrdě, že vám zčervená obličej, trénujete příliš tvrdě. Dokonce i Choki Motobu, jeden z legendárních “drsňáků” karate, zavilý rváč a nadšený boxer, svým studentům neustále připomínal, že zranění, ať už jsou zdánlivě sebemenší, je třeba okamžitě ošetřit. Motobuova kniha, jedna z prvních, které byly o karate napsány, obsahuje podrobné léčebné recepty, včetně ingrediencí, jako je kozí maso, hlemýždi a kůra pivoňky, na léčení pohmožděnin a zranění. Radil, že pokud je trénink karate příliš tvrdý, tělo se stává náchylným k tuberkulóze.

Motobu pocházel z vyšší okinawské rodiny a byl vzdělaný. Je pravděpodobné, že byl ovlivněn importovanými čínskými lékařskými teoriemi, které vyzývaly k velké opatrnosti a pečlivosti při léčení i bezvýznamných zranění a k udržování harmonie těla prostřednictvím taoistické péče o umírněnost ve všech věcech. Jak tuto radu sladit s extrémním postojem “žádná bolest rovná se žádný zisk” a přitom  neriskovat své zdraví a budoucí možnost ochromujícího zranění nebo onemocnění kloubů?

Odpověď částečně spočívá ve společenském a politickém klimatu Japonska v předválečných a válečných letech. Japonsko v té době zaujalo expanzivní, militaristický postoj. Populární hudba a literatura, zábava, a dokonce i domácí náboženství byly řízeny vládou a všechny byly věnovány prezentaci Japonska jako spravedlivé válečné a dobyvačné mašinérie, naolejované šintoistickým mazivem a rozněcované finančními sny, které měly dostat celý svět pod svou kontrolu.

Karate, původní okinawské bojové umění, které bylo nově importováno na pevninu, se dostalo do služeb státu. Bylo to další lepidlo, které upevňovalo absolutní a závaznou loajalitu vůči vládě a činilo téměř nelidskou oběť a oddanost součástí lidského vědomí.

Pokud dokážete člověka přesvědčit, že trénink až do omdlení vyčerpáním má nějakou vnitřní hodnotu, není tak těžké ho přesvědčit, že trpět a umírat pro říši je něco úplně jiného. Tvrdý trénink ve všech bojových uměních byl součástí ducha tehdejšího Japonska a samozřejmě, že takový machismus a póza měly pro mladé muže, kteří byli jádrem tehdejšího karate, výrazný půvab. Zda s tím vším mohli nesouhlasit vůdci karate jako Motobu a Funakoshi a další, je předmětem diskusí. Ať už si o umírněnosti v tréninku mysleli cokoli, buď si to nechali pro sebe, nebo jejich hlasy přehlušil jingoistický křik (jingoismus = extrémní agresivní forma nacionalismu).

Ale co karate, jak se původně cvičilo na Okinawě? Tam byl trénink bezpochyby tvrdý. Tentýž Funakoshi vypráví, jak po tréninku šel několik kilometrů pěšky k domu svého učitele a pak se za tmy vrátil domů, úplně vyčerpaný. Kanryo Higaonna, jeden z předchůdců moderního okinawského Goju-ryu, prý cvičil karate tak intenzivně, že druhý den mohl jen kulhat a někdy měl z té námahy i krev v moči. Nezapomínejte však, že Okinawané se v dávných dobách museli stejně jako vy a já dnes živit něčím jiným.

Mladí muži Funakoshiho věku mohli mít čas a energii na neskutečně tvrdý trénink. S přibývajícím věkem však do jejich života zasahovaly pracovní a jiné povinnosti. V několika málo případech, jako byl případ Choki Motobu, jehož rodina měla peníze a postavení, které mu umožňovaly věnovat se tomuto umění téměř na plný úvazek, se někteří Okinawané mohli věnovat karate převážnou část svého života až do dospělosti. To však bylo výjimečné. Navíc muži, kteří vykonávali fyzickou práci, nemohli riskovat zranění nebo neustálé vyčerpání, které by bylo důsledkem toho, kdyby se karate cvičilo s intenzitou výcviku SEAL, stejně jako nemohou dnes.

Jistě, karate bylo pro mnohé na Okinawě seriózní záležitostí. Přesto muselo být „pouze“ součástí života, a ne jediným důvodem k životu. Funakoshiho rady o tom, že je třeba zpomalit a nechat tělo, aby se uzdravilo, byly praktické a vycházely z každodenní reality života dospělého člověka.
Ne náhodou mohou mít lidé stejnou představu o samurajích, že v nějaké vzdálené době v minulosti existovali ti, kteří nemuseli pracovat, živit rodinu nebo se podílet na životě komunity. Představují si tyto “super bojovníky”, jak celý den, každý den trénují a donekonečna zdokonalují své dovednosti. Přemýšlejte o tom. Zní to hodně romanticky, že?

Ale kdo přesně by tyto muže živil? Ani ten nejbohatší feudální pán si nemohl dovolit ubytovat a živit ani malou armádu a jejich rodiny. Mimochodem, nebyl by to dobrý nápad, ani kdyby to bylo možné. Skupina mužů tak odtržených od “skutečného” života, neustále spolu při výcviku, by byla pro svého pána neustálou starostí. Za jak dlouho by proti němu začali intrikovat nebo by se dokonce proti němu spikli?

Podívejme se na předválečná a válečná léta Japonska z pohledu historie karate-do. Máme tu mladé, testosteronem poháněné muže, dychtivé se prosadit, všechny ve výborné fyzické kondici, se spoustou volného času – protože většina z nich chodí do školy a jen málokdo má rodinné nebo pracovní povinnosti. Navíc jsou podněcováni rétorikou a jingoismem národa, který usiluje o impérium a chlubí se romantickým pohledem na svou válečnickou minulost. Lze se divit, že tak fanaticky trénovali a věnovali karate tolik hodin svého každodenního života?

Když mnozí z těchto mužů začali šířit karate na Západě, měli samozřejmě za vzor pouze své vlastní zkušenosti z dójó. Přirozeně očekávali, že jejich noví studenti budou trénovat stejně tvrdě jako oni. Když se studenti ptali na “staré časy” tréninku svých učitelů, slyšeli pozoruhodné příběhy o oddanosti a obětavosti. Ne že by ty historky nebyly pravdivé. Jde jen o to, že byly předávány bez jakýchkoli historických souvislostí.

Studenti a jejich učitelé, oba dobře naladění, neměli možnost zasadit cvičení karate do širší a vyzrálejší perspektivy. To vedlo ke zkreslenému pohledu na karate, jak bylo původně praktikováno, a k celkovému přístupu ke karate, který může být nerealistický.

Kdybychom se podívali například na čas a energii, které do tohoto sportu vkládá olympijský lyžař, mohli bychom na základě jeho tréninkového rozvrhu usoudit, že přesně takto je třeba přistupovat k lyžování, pokud se jej chceme naučit? Takové představě bychom se asi vysmáli. A lyžařský průmysl by pravděpodobně rychle zkrachoval, kdyby totiž nebylo možné vyrazit do lyžařského střediska, pokud nebudete dodržovat tak intenzivní tréninkový plán jako náš lyžař olympionik, pak by patrně sníh na svazích zůstal nedotčený.

U umění, jako je karate máme ve většině případů k dispozici pouze vyprávění a očekávání našich učitelů, kteří v mnoha případech představují intenzitu a přístup ke karate, který je sice autentický, ale v žádném případě nereprezentuje trénink karate jako celek.

A pozor, mým záměrem rozhodně není tímto poskytnout líným karatistům záminku, aby se vyhýbali tvrdému tréninku. Většina z nás, včetně mě, by udělala dobře, kdyby trénovala tvrději a častěji. A měli bychom přirozeně na sebe mít vysoké nároky. Potřebujeme jasné cíle, kterých budeme disciplinovaně dosahovat. Přesto bychom si také měli uvědomit, že karate, ale i jiné budo disciplíny, které možná studujete, není určeno pro supermany nebo, což je důležitější, pro ty, kteří nemají žádné jiné povinnosti a závazky. Naopak, je určeno těm z nás, kteří jsou smrtelní a vedou obyčejný život.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *