Nalezení vzoru

napsal: Dave Lowry
Když se začínající kaligrafové v Japonsku učí, jak provádět základní tahy svého umění, mnoho kaligrafických škol používá tzv. orai. Orai jsou kopírovací knihy. Jsou sestaveny z kopií znaků, které vytvořili mistři kaligrafie v minulosti, shromážděny a uspořádány tak, že pokud se chcete například podívat, jak Chikuso Soken v roce 1728 napsal znak pro “srdce” (kokoró), můžete si tam vyhledat, alespoň jeho příklad, a použít ho jako svůj vzor. Pro získání mistrovství však musíte být ochotni ho několik tisíckrát opsat. A musí to být samozřejmě co nejpřesněji. Ale díky tomu, že máte vzor v orai, máte k dispozici poměrně dobrý příklad znaku, který se učíte napsat.

V Jubokusho, knize o kaligrafii ze čtrnáctého století, je důležitost používání těchto vzorů podrobně vysvětlena. Autorem byl princ Son’en, učitel psaní císaře Go-Kogena (1352-1370). Pokud jste navštívili Engaku-ji, chrám v Kamakuře, kde jsou uloženy ostatky legendy a zakladatele Shotokan karate Gichina Funakoshiho, určitě jste při procházení vstupní branou spatřili obrovský kus Go-Kogenovy kaligrafie, který tam byl upevněn.

O užitečnosti modelů v kaligrafii řekl Son’en toto: „Souhrnně řečeno, každý, kdo se řídí vzorem, s ním musí být v souladu. Mezi jeho prací a vzorem by neměl být žádný rozdíl. Ti, jejichž praxe je nesprávná, se budou snažit kopírovat pouze vnější podobu znaků. Výsledek bude vypadat sice podobně, ale nebudou schopni reprodukovat živost štětce a jejich postavy budou postrádat jakýkoli život.“
Přemýšlejte o tom, prosím, ne v souvislosti s kaligrafií, ale v kontextu svého tréninku karate. Měli byste vědět, že stejná rada platí i v karate.

Kniha Orai, plná znaků, které jsou k dispozici pro kopírování, je cenným nástrojem. I v tomto umění však musíte mít více než jen statickou předlohu. Učitel musí sedět vedle vás, skutečně fyzicky vést svou rukou tu vaši a ukazovat vám, jak se máte pohybovat. V každém znaku jsou místa, kde musíte štětcem přitlačit a pak se zvednout, úhly, které vyžadují obratné otáčení štětcem, které se bez přímého vedení nedají zdokonalit a ani naučit. I když můžete a musíte používat kopírovací knihu, abyste se to naučili, bez živého průvodce, který vám ukáže cestu štětce, je to k ničemu.

V karate dójó jsou našimi “orai” učitelé a někdy i starší studenti. Protože karate, a ostatní budó disciplíny, jsou tím, čím jsou, tedy aktivními a plnými pohybu. Statické modely, které jsou alespoň trochu užitečné pro zvládnutí kaligrafie, pro nás nemají zdaleka takovou hodnotu. Přesněji řečeno, nejsou úplné. Máme knihy a jiné ilustrace a máme videa, která můžeme použít, abychom viděli, jak “to má vypadat“. Avšak bez ohledu na to, jak podrobné tyto vzory jsou, mohou přinejlepším poskytnout jen obecný návod.

Překvapuje mě, jak často se na mě obracejí čtenáři, kteří mi vysvětlují, že nemají ve svém okolí učitele, ale chtějí se věnovat studiu karate nebo jiného bojového umění, a jaké knihy bych jim proto doporučil? Víte, knihy jsou sice skvělým zdrojem některých informací a já jich mám všude kolem sebe plné police. Několik jsem jich i sám napsal. Jednu z nich, ne náhodou, doufám, právě čtete. Takže mám opravdový zájem o karate-do, to mi věřte. Když však trénuji v dójó, nesnažím se provést boční kop tak, jak jsem ho viděl v knize. Snažím se ho provádět tak, jak ho provádějí mí učitelé. Snažím se ho dělat tak, jak ho dělají živé vzory přímo přede mnou.

Ti z nás, kteří mají to štěstí, že takové vzory mají, se mohou cítit maličko samolibě. Přesto by nebylo dobré, abychom se cítili příliš nadřazeně. Mít vzor je jen jeden krok v tomto procesu. Pokud se však chcete věnovat nějaké formě budó, jako je karate-do, až na vrchol mistrovství, abyste se budó skutečně naučili do hloubky a dobře, musíte si dát pozor, jak varoval princ Son’en, na to, jaký vzor se snažíte kopírovat a jak to děláte. To znamená, že i když jsou naše vzory prakticky stejní ve zběhlosti a dovednostech, ne všechny vzory jsou nutně stejní ve všech oblastech.

Ačkoliv teď budu asi vypadat sexisticky, všiml jsem si v průběhu let, že mnoho pokročilejších karateka žen se při vší své dovednosti nezdá být zcela spokojeno se svým tělem. Není to tím, že by nebyly zručné. Vzpomínám si na půl tuctu starších karatistek, se kterými jsem trénoval, a od všech jsem se učil. Hluboce si i vážím jejich porozumění a dovedností. Není to tak, že by nebyly dobré. Jde jen o to, že jejich techniky často působí, jako by byly vnuceny do vzoru, který jim nesedí. Když se pohybují po podlaze dójó nebo sedí, působí nepřirozeně. Vypadají, jako by se snažili fyzicky přizpůsobit vzoru, který pro ně prostě není vhodný.

Některé studentky karate-dó by se nad tím mohly pohoršovat. Je to choulostivé téma a chápu jejich hněv kvůli tomu, co vnímají jako urážku. “Cvičím karate už třicet let. Svůj pásek jsem si zasloužila. Trénovala jsem a bojovala s muži v dójó. Je nehorázné a nespravedlivé, že se mi snažíte říct, že nesplňuji vaše vznešená očekávání jenom proto, že jsem žena!” A i mé čtenářky mohou reagovat s podobnou prudkostí. Tím by však nepochopily podstatu věci. Mým cílem není poznamenat, že karatistky nejsou tak dobré jako jejich mužské protějšky, ale spíše to, že možná trpí nedostatkem vzorů, které jsou pro ně nejvhodnější.

Prakticky žádná z pokročilých studentek karate-do na Západě netrénovala pod vedením jiných žen. Trénovaly s muži a jako své učitele a většinu svých tréninkových partnerů měly opět muže. Jejich vzory byly ve většině případů fyzicky odlišné od nich. V některých případech, kdy jsou rozdíly tak výrazné, se vzor – bez ohledu na to, jak je dobrý – natolik liší od osoby, která se ho snaží napodobit, že se úkol napodobit vzor stává velmi obtížným. Snadné to samozřejmě není ani tehdy, když je vzor a student stejné velikosti, postavy i pohlaví. Když se však výrazně liší, je to ještě náročnější.

Může se žena učit bojovému umění od muže? Samozřejmě. A jak už jsem řekl, jsou ženy, s nimiž jsem trénoval a díky tomu výrazně pokročil i ve svém vlastním karate-do. Ale pokud jste dvoumetrová žena, která váží 60 kilogramů, a váš učitel karate je jeden a půl metrový muž, který váží asi 110 kilogramů, dojde k rozporu mezi jeho rolí vzoru a vaší schopností od něj kopírovat.
Opačný případ je samozřejmě častější. Většina mužů je větší a vyšší než většina žen: pokud se mnohem menší žena snaží učit od většího, svalnatějšího muže, budou v komunikaci určité problémy, už jen proto, že komunikace v dójó je častěji fyzická než jakákoli jiná forma.

Jednou jsem vedl seminář aikidó v dójó, kterého se zúčastnil i jeho sensei. Ten měřil hodně přes metr osmdesát a vážil asi 220 kilogramů. Zatímco já jsem mluvil o “navázání” při setkání s útokem, on ve skutečnosti blokoval útočníkův úder a fyzicky ho přerušil. Vybral jsem si proto jednu z jeho studentek, dívku, která pravděpodobně vážila něco kolem 60 kg a měřila asi metr osmdesát. Pomalým pohybem jsem ji nechal přijmout můj útok a ona se ho pokusila zpracovat stejně jako to předváděl on. Snadno jsem se přes ni protlačil. Pak jsem jim oběma ukázal způsob, jak útok přijmout, a to nejen tím, že jsem mluvil o splynutí s jeho silou, ale i tím, že jsem se pohyboval tak, aby to bylo možné. Výrazy v jejich tvářích mi stály za celý seminář. Uvědomila si, že techniku lze provést tak, jak jí to ukazoval její sensei, pouze tehdy, pokud má partnera blízkého její velikosti. On si naopak uvědomil, že bere jako samozřejmost svou velikost a sílu, aby mu technika fungovala, zatímco ji frustruje, když se ho snaží napodobit.

Znovu si všimněte, co řekl Son’en. Nemluvíme o učení techniky. Její technika může vypadat podobně jako u vzoru. V karate dójó může její kata patsai navenek vypadat jako kata jejího učitele, stejně jako znaky, které student kaligrafie štětcem vypiloval, mohou připomínat znaky původního vzoru. Son’en však mluvil o živosti štětce a o životě, vitalitě a energii, která se objevuje v tom, co je napsáno. Člověk s rozměry této ženy, který se snaží kopírovat podobu muže této velikosti, bude do jisté míry úspěšný, pokud je odhodlaný a talentovaný. Avšak plně ovládnout podstatu umění od někoho tak odlišného je úplně jiný příběh.

Není to jen otázka pohlaví. Viděli jste někdy štíhlého, štíhlého mladého karatistu, který se snaží zvládnout umění jako jeho učitel – učitel, který je malý, podsaditý chlapík kolem padesátky? Já ano. Je to zvláštní. Viděl jsem mladé, skvěle připravené karatisty, kteří chodili jako artritičtí kačeři, protože jejich učitel, kterému táhne na šedesátku a který má celoživotní problémy se zády, tak chodí. Nenapodobují ho vědomě; prostě následovali vzor, který ale pro ně není vhodný.

V některých případech se omezení učitele, pokud jde o velikost, věk nebo postavu, mohou v dójó nechtěně institucionalizovat. V šintoistické škole Muso-ryú, která se věnuje holi, byl poslední ředitel ryú, Takaji Shimizu, neobvykle malý, a to i na Japonce té doby. Když dělal určitý pohyb s holí jo, bouchal s ní o podlahu. Byl prostě příliš malý na to, aby se v této pozici nedotkl země. Jeho žáci, včetně některých vysokých lidí ze Západu, ho začali napodobovat. Začalo být “správné” mlátit holí o zem v některých pozicích nebo pohybech. Naštěstí si starší studenti nakonec chybu uvědomili a napravili ji. Snadno se však může stát, že se tyto zvláštnosti vplíží do umění, a to vše kvůli určitému aspektu vzoru.

OK, takže vám tedy vlastně radím, že pokud jste dvoumetrová žena s krátkýma nohama a úzkými rameny, ztrácíte čas cvičením karate-do, pokud si nenajdete učitele stejného pohlaví a stejných rozměrů, že? Omyl. Pokud najdete dobrého a kvalifikovaného senseie karate a opravdu se chcete učit, byli byste blázni, když si takovou příležitost necháte ujít bez ohledu na to, jakou má velikost nebo postavu. Už jsem to říkal dříve: vynikající senseiové budó jakéhokoli druhu se zrovna neobjevují jako houby po dešti. Je těžké je najít.

A v počátečních fázích tréninku se prostě jen řiďte vzorem, který je pro vás dostupný, a o nic jiného se příliš nestarejte. Jak ale budete postupovat, musíte začít přemýšlet o vzoru, který máte před sebou, a o tom, jak nebo jestli se k vám hodí. Vaše zkušenosti s uměním rozšíří váš kontakt s mnoha dalšími kolegy karatisty. Někteří z vašich starších kolegů mohou mít postavu podobnější té vaší. Pozorujte, jak provádějí techniky nebo kata. Dělají je jinak než váš sensei? Zdá se vám, že jim lépe „sedí na tělo“? Začátečník nebude vědět, o čem mluvím. Pokročilejší cvičenec však dokáže rozpoznat, kdy je pohyb přirozený a kdy je vynucený a umělý.

Najděte si vzory, které vám sedí. Najděte ty, které můžete kopírovat a kteří jsou, řečeno Son’enovými slovy, “v souladu” s vámi. Pokud se váš sensei od vás radikálně liší tělesnými rozměry, není to důvod, proč byste se od něj nemohli učit. Pokud však chcete svému karate dodat vitalitu a život, musí nakonec pocházet od vzoru, který můžete kopírovat.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice