Být mimo komfortní zónu

Přečteno: 133

napsal: Dave Lowry
Jeden student bojových umění nedávno na internetovém fóru prozradil, že “nesnáší etiketu”. Nemyslel tím úklonu a další zvyky, které běžně považujeme za etiketu. Ne…to, co v něm vyvolává zoufalství, je konfrontace se zemí, v níž se ocitl a v níž se musí pohybovat při studiu tradičního japonského budó. A to se mu pochopitelně nelíbí.

Konkrétně ho mrzí všechny ty trapné chyby, přehmaty a faux pas, kterých se nevyhnutelně dopouští při jednání s nuancemi japonské kultury, jež jsou nedílnou součástí těchto umění. Stačí jedna dobře míněná, ale neúmyslně špatně formulovaná věta v rozhovoru s učitelem, či jen nevinné gesto v nevhodnou chvíli, a má problém. Použijte v japonštině omylem špatné sloveso a ze zdvořilé žádosti se stane arogantní požadavek.

Pokud vůbec existuje seriózní mistr bojových umění, který se s tímto nářkem nedokáže ztotožnit, pak bych tipoval, že to se svým tréninkem nemyslí vážně. Všichni, kdo jsme se snažili naučit se způsobům karate-do nebo některého z japonských bojových umění, jsme byli dříve či později ztrapněni nebo poníženi.

Mluvím zde o ne-Japoncích. Dokonce ale i rodilí Japonci, kteří vstupují do světa tradičních bojových umění, jsou schopni udělat trapné hlouposti. S tím, jak generace mladých Japonců vyrůstají stále dál a dál od feudálního a bezprostředně post feudálního Japonska, v němž budó vzniklo, je stále méně pravděpodobné, že budou přirozeně znát i rituály těchto umění.

Jednou jsem byl na návštěvě v karate dójó v japonské prefektuře Nagano a sledoval hodinu pro začátečníky. Studenti se seřadili a poklekli do seiza, formálního způsobu sezení na kolenou, který je tradicí v karate dójó po celém světě. Sensei byl vepředu, poté udělal se třídou úklonu v seiza a pak se otočil čelem k nim. A vybuchl. “Přišli jste se učit karate? Jak si myslíte, že se něco takového můžete naučit, když ani neumíte správně sedět?
Sensei byl neúprosný. Téměř deset minut jim nadával. Každého z nich si vytáhl z řady, nechal je stát a pak si zase kleknout do seizy. Našel půl tuctu chyb ve způsobu, jakým to všichni dělali. Ve své kritice se nemýlil. Jejich chování při klečení a následném sezení v seize bylo nedbalé a odfláknuté.

S úlevou jsem sledoval, že můj vlastní postoj není momentálně předmětem obvinění, a přemítal jsem, že kdyby se dědečkové všech v té třídě postavili do řady, sedli si a uklonili se stejným způsobem, nebylo by žádné přednášky, žádná kritika. Japonci dřívějších generací byli v podobných způsobech obecně vzdělanější, a to i proto, že většinu času trávili doma sezením v seize. Mimochodem, podívejte se na rukopis generace našich prarodičů a porovnejte ho s rukopisem průměrného současného středoškoláka: je to totéž – obrovský rozdíl a nikoliv zrovna k lepšímu.

Chyby v budó jsou obvykle zcela nevinné. Většina lidí není záměrně lajdácká nebo společensky neschopná; jen nejsou zvyklí na konvence japonských bojových umění.
Například karateka, který se mu věnuje několik let, se rozhodl, že by se rád věnoval umění iaidó, formálnímu cvičení tasení a sekání japonským mečem. Navštíví vysoce postaveného a uznávaného učitele aikidó, který je rovněž zkušený v iaidó. Učitel však dlouze vypráví hlavně o svých hodinách aikidó. Karateka zdvořile naslouchá, ačkoli ho spíše zajímá jiná výuka, výuka iaidó. A nakonec to řekne, opět zdvořile. Učitel je vzápětí chladný, hrubý, zjevně uražený. A jéje…..průšvih je na světě.

Další příklad: vedoucí dójó doufá, že hostujícímu učiteli oficiálně předá peníze, které platí za to, že tento učitel přijede a povede seminář. Zajde do japonského obchodního domu tady ve Státech a dostane pěknou obálku. Ví, že v takové situaci je neslušné předávat peníze přímo. Bohužel netuší, že si koupil obálku, která se používá k předávání peněz příbuzným nedávno zesnulé osoby, což je v Japonsku pohřební tradice…

Jeden můj známý, japonský učitel karate, si mi jednou stěžoval na nehorázné zacházení, kterého se mu dostalo jako hostujícímu instruktorovi na velkém letním výcvikovém táboře. Mezi tamními instruktory byl jediný, kdo nežil a nevyučoval dlouho ve Spojených státech. Dostával na táboře stejné informace o době jídla jako všichni ostatní senseiové. „Četl jste ty informace o době jídla“, zeptal jsem se. Odpověděl mi, že ano, že se na ně zběžně podíval. Ale nevěnoval tomu příliš pozornosti. Očekával totiž, že stejně jako v Japonsku se v takové situaci stane, že za ním do pokoje přijde student a řekne mu, že je čas na večeři. Studenti, ba dokonce ani starší ročníky, to ani nenapadlo, natož aby to řešili, protože pravděpodobně o tomto zvyku vůbec nevěděli. Předali senseiovi informace, a protože věděli, že umí číst anglicky, usoudili, že by to tedy měl zvládnout sám. Ale on v pokoji seděl, čekal, přemýšlel, kdy ho zavolají k jídlu, a byl čím dál rozzlobenější. Na konci noci si zavolal taxík, jak mi řekl, a odjel na letiště, aby odletěl domů. Dovedete si představit, jak byli starší organizátoři karate tábora nad tímto nedorozuměním zděšeni.

Já si to představovat nemusím. V podobných situacích jsem se ocitl mnohokrát, opravdu mnohokrát. Jednou jsem dostal vynadáno za to, že jsem při nalévání saké nesprávně držel konvici. I moje japonština byla nesčetněkrát opravena ve formálních situacích. Jednou jsem například dostal vynadáno, když jsem seděl v dójó a po tréninku jedl mandarinky, protože jsem to nedělal “správně”. Pokud vás to zajímá, slupku opatrně roztrhnete na čtyři části a necháte je spojené ve spodní části plodu. Po snědení částí mandarinky nenápadně vyplivnete semínka do spodní části slupky a složíte čtyři části přes sebe do úhledného svazku.

Pokud jste někdy cvičili karate pod japonským vedením nebo v jeho blízkosti, pravděpodobně si vzpomenete na své vlastní hlouposti a společenská klopýtnutí. Ti, jejichž výcvik probíhal v Japonsku, budou mít podobné historky. Je prakticky nemožné číst vyprávění zahraničních budooků v Japonsku, kteří by neutrpěli nějaký trapas.

Buďte si jisti, že Japonsko má soubor zvyků, etikety, společenských konvencí a “nepsaných pravidel”, které jsou přinejmenším stejně komplikované jako v jakékoli jiné kultuře, a pravděpodobně jsou komplikovanější než ve většině jiných. Důvod? Musíme si uvědomit, že Japonsko je i dnes pozoruhodně homogenní zemí. Všichni Japonci mají stejnou historii, stejný jazyk, stejné způsoby chování. Různorodost je malá. Japonsko bylo také po většinu své formující se historie sociálně izolované. To vytvořilo izolovanou společnost. V Japonsku neustále slýcháme fráze jako ware-ware nihonjin, “My Japonci”; nebo nihonjinron, představa vlastní jedinečnosti, v niž Japonci historicky věřili.
Když se kultura vyvíjí za takových historických okolností, jako tomu bylo v případě Japonska, není divu, že uvnitř skupiny existuje nespočet detailů, nuancí a mnoha významů, které nejsou pro cizince okamžitě zřejmé. Některé z těchto postojů a konvencí dosahují úrovně absurdity; často je člověk tuší nebo chápe spíše jako výmysl než cokoli jiného.

V Japonsku je například stále téměř nedostupná zahraniční rýže, protože, jak vysvětluje tamní vláda, japonské zažívací ústrojí je jiné než zažívací ústrojí ostatních lidí a nedokáže adekvátně strávit nejaponskou rýži. A tajemné detaily některých etiket nebo společenských konvencí se mohou zdát stejně tak xenofobním rasismem jako vyjádřením japonské jedinečnosti.

Nicméně by mě zajímalo, jestli když si internetový pisatel stěžoval, že nesnáší etiketu, možná tím ve skutečnosti myslel, že nesnáší, když se cítí nepohodlně. Já tedy nesnáším, když je mi něco nepříjemné. Myslím si však, že seriózní studium budó v mnoha ohledech vyžaduje, aby se člověk cítil nepohodlně. Někdy je to nepohodlí fyzické. Čím jsem člověk starší, tím méně mě baví spát na tvrdé podlaze dójó, probouzet se prochladnutý a vrzající a čelit dalšímu dni tréninku na nějakém semináři stovky kilometrů od domova. Někdy je to i emocionální nepohodlí. Opustit rodinu a odjet do Japonska nebo na jiné místo na další období tréninku, stýskat si po domově a postrádat své blízké; to je opravdu intimní součást zážitků z budó. A není to fakt nic moc.

Znám budóka, kteří v Japonsku strávili desítky let, a i po tom všem je jim někdy nepříjemné jednat se svým senseiem nebo s ostatními v dójó. Stále dělají chyby. Někdy si je starší student nebo učitel vezme stranou a vysvětlí jim jejich přešlap. Jindy jsou veřejně a ponižujícím způsobem seřváni.

Pamatujte, že nemluvím o arogantních nejaponských blbečcích nebo kulturně necitlivých lidech. A nemluvím ani o začátečnících, ale spíše o těch, kteří se budó věnují už dlouho a kteří jsou v některých případech vysoce hodnoceni. Mluvím o těch, kteří mají v úmyslu se správně učit a snaží se ze sebe vydat to nejlepší. A přesto snášejí situace, které jsou jim trapné nebo nepříjemné. Pravdou je, že pocity, jako rudá tvář plná rozpaků, náhlé sevření v žaludku, zmatení, pocity “ať dělám, co dělám, je to špatně“, jsou prostě součástí studia budó.

Některým z trapasů a faux pas – ale opravdu jen některým – se člověk může vyhnout, pokud se narodil a vyrostl v Japonsku. Ale málokdo z nás má takový původ. Musíme se smířit s tím, že to, co děláme, je mimo hlavní proud a rozhodně i mimo kulturu, v níž jsme vyrostli. Nikdo nás do dójó nenutí. Rozhodli jsme se vydat na tuto cestu zcela sami. A to má jisté důsledky.

Kdybychom se nikdy nechtěli cítit společensky nepříjemně, nikdy se necítit neschopně, trapně nebo mimo svůj živel, máme spoustu možností. Můžeme se přihlásit do softbalové ligy. Nebo do bowlingového týmu. Můžeme se věnovat činnosti, která je součástí naší kultury, kde rozumíme chování a přirozeně známe nepsaná pravidla.

Jako budóka jsme se však rozhodli opustit pohodlné a známé místo. Mějte na paměti, že bez ohledu na to, jak dlouho se zde cvičí, bez ohledu na to, jak nejasné někdy jsou, skutečné budó disciplíny jsou pro Západ – a pro moderní svět obecně – stále v mnoha ohledech cizí. Mají svá vlastní pravidla a očekávané chování. Nacházejí se na zvláštním místě. Pokud tam chceme cestovat a trávit na tomto území tolik času, kolik trávíme, budeme se muset smířit s tím, že nepohodlí je prostě součástí Cesty.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *