napsal: Dave Lowry
Saya no uchi de katsu. “Vítězství je v pochvě” je přibližný překlad této rady, která pochází z doby, kdy se v Japonsku meče běžně nosily, ale používaly se k určenému účelu jen zřídka. Méně poetický překlad by zněl, že vítězství – katsu – je určeno potenciálem meče ještě před jeho tasením, když stále odpočívá v saya neboli v pochvě. Pokud jste karateka, i když jste meč nikdy nedrželi v ruce, stojí tato věta a její důsledky za bližší analýzu.
Za prvé, je obrovský rozdíl mezi násilným konfliktem, v němž je jedna nebo obě strany neozbrojené…a bojem, v němž má jeden nebo oba účastníci zbraně. Mnoho cvičenců karate, kteří tráví svůj čas studiem boje beze zbraně, plně nedoceňuje extrémní výhodu, kterou má člověk v boji, když je ozbrojen i třeba jen nějakou jednoduchou zbraní. Dejte člověku hrst mincí, které se dají sevřít do pěsti, a takový člověk je mnohem nebezpečnější než protivník, který bojuje nebo útočí pouze prázdnýma rukama.
Klacek v ruce – jakýkoli klacek, od velikosti tužky až po velikost a rozměry vesla – poskytuje možnosti a výhody, díky nimž může být člověk v boji mnohem efektivnější. Když se zbraní stane střelná zbraň, většina z nás již tento rozdíl vidí zřetelněji. Ale pouze ve filmech hlavní hrdina bez námahy odzbrojí padoucha se zbraní v ruce.
To je samozřejmě důvod, proč se v kurzech sebeobrany tak často zdůrazňuje, že je důležité se při konfrontaci nebo útoku rozhlédnout kolem sebe a zjistit, zda se tam nenachází něco, co by se dalo použít jako zbraň. A to je také důvod, proč systémy boje beze zbraně, ačkoli mohou mít do jisté míry dobrou účinnost, téměř vždy slouží spíše ke sportovním účelům, anebo jsou produktem lidí, kterým byly z toho či onoho důvodu odepřeny zbraně.
Ve spektru mezi neozbrojeností a maximální ozbrojeností (zbraň by pravděpodobně definovala to druhé z hlediska osobního boje) je meč v našem odhadu hrozby, kterou představují zbraně, někde uprostřed. Chápeme, že je nebezpečnější než klacek nebo tupý předmět. Víme však, že meč není tak smrtící jako střelná zbraň, která může zabíjet na dálku. Upřímně řečeno, to je asi tak všechno, co většina karatistů – a lidí obecně – o meči ví.
Tato relativní neznalost zbraně s čepelí nám ztěžuje zasazení výroků a epigramů, jako je ten, o němž zde hovoříme, do správného kontextu. Meče prostě nehrály v našich dějinách Američanů velkou roli. Pro nás patří spíše do oblasti dávné historie nebo fantazie.
Abychom získali lepší představu, musíme se vžít do historické role samurajů. Pokud jste byli příslušníkem této třídy, v mnoha obdobích v historii feudálního Japonska jste byli fakticky neustále ozbrojeni. Meč byl součástí vašeho každodenního oblečení. A všichni ostatní příslušníci vaší kasty ho nosili také. Kromě toho byli ozbrojeni i mnozí nesamurajové, kteří měli legálně povoleno nosit meč. Samurajové se po většinu svého působení na vrcholu japonského kastovního systému mečem nijak nevyznačovali. Od ostatních kast je spíše odlišovalo samotné privilegium nosit dlouhý i krátký meč dohromady.
Představte si, že většinu dne trávíte obklopeni kolegy, kteří všichni otevřeně nosí pistole v pouzdrech, a také dalšími lidmi ve vašem okolí – poštovními doručovateli, prodavači, lékaři – kteří chodí po svých záležitostech podobně ozbrojeni.
Kdosi řekl, že dobře ozbrojená společnost je slušná společnost. Možná je to tak. Je nepochybné, že když má člověk u sebe meč nebo jinou podobnou zbraň, kterou lze tak snadno použít k zabití nebo zmrzačení, může se přiklonit k jedné ze dvou osobností. Buď si vypěstuje způsob tyrana, anebo se stane člověkem, který žije s vědomím, že jakékoli jednání s touto zbraní bude mít definitivní následky.
Pokud na vás zaútočím anebo vás jen ohrožuji a vy mi zasadíte úder do hlavy, pravděpodobně mi můžete způsobit nějaké škody: monokl, zlomenou čelist, uvolněný zub. Pouze v extrémních situacích však váš úder může mít za následek mé trvalé zmrzačení nebo smrt. Stává se to, ale ne často. A ve většině případů ani nemyslíte na to, že mě zabijete nebo zmrzačíte, když mě udeříte. Chcete pouze řešit útok nebo hrozbu a zneškodnit ji.
Kdybyste však ve stejné situaci měli u sebe meč a vytáhli ho, je několikanásobně větší šance, že by mě postihlo trvalé zranění nebo smrt. Nebo, pokud mám také meč a dojde mezi námi ke konfliktu, i vy tasíte ten svůj s vědomím, že můžete být také zmrzačen nebo zabit.
Chci tím říci, že pro samuraje nebylo pouhé vlastnictví meče tím, co ho odlišovalo od ostatních společenských vrstev. Bylo to neustálé vědomí potenciálu meče. Jeho následky byly při použití závažné. Byly tvrdé a svým způsobem černobílé. Žij, nebo zemři.
Někteří znalci japonského šermu a historie Japonska si jistě všimnou, že to trochu přeháním. Meče mohly i jen zraňovat. Ne každé násilné střetnutí s nimi končilo smrtí. To je historický fakt.
Nezapomeňte však, že mluvíme o potenciálu meče. I drobné zranění mečem mohlo způsobit těžká zranění, která nemusela vést přímo k smrti, ale mohla vést k infekci nebo jiným ochromujícím zraněním, která by nakonec vedla ke smrti. Nejde o to, že by meč zabíjel pokaždé, když byl vytasen, ale o to, že smrt reálně hrozila pokaždé, když byl meč použit.
S touto skutečností jistě žijí i pracovníci orgánů činných v trestním řízení a armády. Jsou ozbrojeni, když ne neustále, tak alespoň v běžném denním režimu. Nosí zbraně, které mohou zabíjet. Mají zákonné právo je použít, často v poměrně širokém rozsahu okolností.
Zeptejte se však kohokoli, kdo zná násilí, a řekne vám, že je velký rozdíl mezi střelbou na někoho, a to i na krátkou vzdálenost, a intimitou, kterou vyžaduje řezání/bodnutí nožem nebo mečem. Je to mnohem osobnější. Je v tom bezprostřednost.
Tuto bezprostřednost naznačují různé názvy, které se v japonštině používají pro popis tasení meče. Iai ze slov iaidó nebo iaijutsu, která se používají pro formální cvičení tasení a sekání, znamená “převzít iniciativu” nebo “využít okamžik”. Iai znamená rozhodující akci.
Batto, další takový termín, znamená “meč, který zasahuje okamžitě”. Nuki uchi, výraz použitý v maximu, o němž hovoříme v úvodu, znamená “udeřit ihned po opuštění meče z pochvy”. Vzhledem k povaze japonského meče a způsobům jeho nejefektivnějšího použití existuje jediný okamžik – jediný pohyb – který určuje výsledek.
Na jedné straně můžeme toto “vítězství se určuje v pochvě” interpretovat ve smyslu “žijme v harmonii a používejme naše bojová umění k podpoře světového míru, a tak meč, který zůstane v pochvě, je ten, který skutečně znamená mistrovství v našem umění“. Na druhé straně má však myšlenka, že vítězství vlastně začíná ještě s mečem v pochvě, mnohem hlubší důsledky.
My v karate dójó se nacházíme na opačném konci tohoto spektra potenciální smrtelnosti. Naší starostí je efektivní využití těla v boji a bez ohledu na to, jak dobře jsme vycvičeni, ani ten nejlepší karatista na světě nedokáže způsobit druhému člověku tak rychlé škody jako i třeba netrénovaný člověk s mečem.
To uznáváme, ale samotný potenciál k poškození, k násilné konfrontaci, je v nás vždy. Avšak věty typu “moje tělo je zbraň” jsou laciným nesmyslem fakt špatných románů, a ještě horších filmů.
Nicméně pokud máte dovednosti, pokud jste si své umění dobře osvojili, vytříbili své reakce, vypilovali své techniky, pak je tu potenciál. U začátečníků to sice nebude tak vážné. U experta však bude značný.
Jak se s tím vypořádáte? Stáváte se nafoukanými, nedbáte na to, abyste věnovali pozornost situacím, které mohou vést ke konfliktu? Anebo se vydáte opačným směrem, budete se zajímat o násilí, které je ve vás, a budete si ho cíleně všímat? Co ve vás vyvolá agresi a co vás naopak nechává klidným?
Kdybyste u sebe mohli neustále nosit střelnou zbraň nebo meč, být neustále ozbrojeni, cítili byste se bezpečněji? Nebo byste se stali paranoidními a viděli hrozby v každém temném koutě? Nebo otázku upravte: Cítili byste se bezpečněji nebo ohroženěji, kdyby každý chodil ozbrojený? Toto není argument pro nebo proti kontrole zbraní. Nebo o vhodnosti nošení zbraně jako důsledného prostředku sebeobrany.
Pro samuraje bylo ozbrojení samozřejmostí. Měl pravomoc, jak z hlediska své zbraně, tak z hlediska svého postavení, zabíjet. Měl ji vždy po ruce, ve dne v noci. Je však romantickou hloupostí tvrdit, že nejlepší samuraj byl ten, kdo se vždy vyhýbal boji. Byl to profesionální válečník. Někdy zkrátka musel bojovat. Je pravda, že mnohem preferovanější bylo, když on nebo jeho vůdce dokázali vymyslet strategii, která jim zajistila vítězství, aniž by tasili meč. Přesto, jakmile nastala potřeba, s tasením zbraně neváhal.
Myslím, že jeden z významů “vítězství je v pochvě” spočívá v přijetí vlastních sil a dovedností. Myslím, že to také znamená, že člověk plně a pečlivě zvážil důsledky jejich použití.
Bylo by hezké, kdybychom mohli zmapovat všechny možné scénáře, kdy by mohlo dojít ke konfrontaci: “Dobře, v téhle situaci budu bojovat, ale v téhle ne“. Život, jak víme, takový není.
Situační etika je filozofií jen pro romantické snílky. Musíme však mít ujasněné alespoň základní principy, základní představy o tom, co je správné a co ne. Lidská interakce je ale tak rozmanitá, s tolika odstíny šedi, že nemůžeme předvídat každý možný konflikt a rozhodnout se dopředu, jak mu budeme čelit.
Důsledky toho, jak se s ním vypořádáme, jsou však, jak jsem poznamenal výše, při zpětném pohledu ostře černobílé. Šermíř měl na výběr: vytáhnout zbraň z pochvy, nebo ji nechat být. I když naše karate není ve většině situací tak smrtící, máme stejnou volbu. Bojujeme, protože můžeme. Máme na to “nástroje”. Nebojujeme z úplně stejných důvodů jako samurajové. Ale ani se tolik nelišíme od těch, kteří neustále nosili meč a cítili jeho váhu u pasu. I my bychom měli cítit jeho váhu a neustále si uvědomovat všechny jeho důsledky.
Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice
