Co se skrývá v názvu?

Přečteno: 106

napsal: Dave Lowry
Jednou za čas se vyplatí vrátit se k základům… Když mluvíme o karate, neustále používáme termín “bojové umění”. Tento termín i popis karate jako bojového umění považujeme tak nějak za samozřejmé.

V posledních letech se “smíšená bojová umění” (Mixed Martial Arts – MMA) stala běžným způsobem popisu bojového sportu, v níž se v ringu utkávají zástupci mnoha různých bojových umění, aby zjistili, kdo dokáže zvítězit podle pravidel organizace, která akci sponzoruje.

“Bojová umění” se díky tomu stala tak všeobecně srozumitelným výrazem, že jeho význam považujeme za samozřejmý. Někdy však stojí za to se nad ním znovu zamyslet. Co přesně je bojové umění? Většina z nás by na tuto otázku odpověděla “karate” nebo “kung-fu”, případně bychom mohli zmínit i mnoho dalších známých bojových systémů, které se dnes praktikují.

Válečnická umění jsou “umění boje”, řekli bychom, a to se zdá být jako poměrně jasné a jednoduché vysvětlení, že? Dobrá. Musíme však být opatrní, pokud definujeme válečnické umění jako synonymum pro bojové umění. Je například box bojovým uměním? A co střelba z pistole? Lukostřelba?

Na úvod proto musíme přijmout za fakt, že tato otázka pojmenování je ošemetná a neexistují žádná pevná pravidla. Slovo “válečnické” je samozřejmě jedním z nich. Má latinský původ. Byli to Řekové, kdo zbožštili Área jako boha války; a později ho Římané začali zvát jako Marse.
Je jisté, že skutečně jen málokdo z válečníků starého Japonska, kteří vytvořili a používali tato válečnická umění, o nichž mluvíme, ovládal latinu. Nebo řečtinu. Vypůjčujeme si tedy slova z naší západní kultury, abychom popsali něco v jiné kultuře, v tomto případě v japonské.

Zamyslete se nad tím. Protože to může sémantiku ještě více zkomplikovat, ba dokonce zamlžit. Pokud si to nemyslíte, zvažte toto: Ares neboli Mars ve skutečnosti nejsou olympskými bohy války. V řečtině se rozlišuje mezi normálním válčením a jakýmsi krvelačným divošstvím, které občas propukalo na bitevním poli. A Áres zosobňoval právě tento druh války; v angličtině pro to nemáme vhodný ekvivalent, který by tyto dva druhy války odděloval, a neměli ho ani Římané. Takže když se z Área stal Mars, došlo již k výpůjčce, která vedla ke ztrátě přesné definice tohoto slova. Nu a ta byla dále zmutována anglickou definicí “války”.

Nejbližší japonskou aproximací slova “válečnický” je slovo bu. Většina čtenářů ho pravděpodobně zná. Poznali by bu jako předponu ve slovech budó (bojové způsoby), bušidó (cesta buši neboli bojovníka) atd. Bylo by však chybou předpokládat, že „válečnické“ bu má v japonské kultuře naprosto stejné konotace a definice jako slovo “bojový” v naší kultuře.

V Japonsku byla od raných dob role válečníka mnohem pevněji zakotvena než na Západě. Je pravda, že v japonských dějinách existovalo mnoho období, kdy byli do vojenské služby nasazováni neprofesionální muži, zemědělci, obchodníci nebo kdokoli jiný. Byli podobní “občanům-vojákům”, které jsme měli v našich milicích, až na ten důležitý rozdíl, že obvykle neměli svobodu volby, zda bojovat, nebo ne. Ale ve čtrnáctém století, kdy se feudalismus stal pevnou součástí společenského a politického života v Japonsku, byl status válečníka víceméně přesunut na příslušníky specifické, dědičné kasty. Všimněte si, že zde používám různé upřesňující výrazy, “více či méně” a podobně. Existovaly výjimky – důležité výjimky, jako byl případ Toyotomi Hideyoshiho, který se během svého života vyšvihl z postavení prostého člověka na nejmocnějšího japonského vládce. Důležité je také poznamenat, že i když byli samurajové pevnou součástí kastovního systému, neznamenalo to, že by neměli i jiná zaměstnání a povinnosti. Samurajové trávili mnohem více času jako účetní, stavební inženýři a výběrčí daní než na bitevním poli. To znamená, že rolník, který vzal meč nebo kopí a šel bojovat za svůj klan nebo daimyóa, byl v dějinách válečnictví v Japonsku od čtrnáctého století spíše zvláštností. Boj na bitevním poli byl prací pro profesionální válečníky: samuraje.

Samurajové si vyvinuli vlastní systém chování/etikety, vlastní způsoby přístupu ke konfliktu a vlastní válečnická umění. Například šerm byl způsob válčení, který by měl pro nevojáka jen omezené využití nebo přínos. Naučit se opevnit pozici bylo umění, které by potřebovalo jen málo zemědělců. Byla to válečnická umění v tom smyslu, že byla výhradní doménou profesionálních válečníků. V japonštině se tato umění nazývala bugei nebo bujutsu, “válečnická řemesla” nebo “válečnická umění”. Abychom tento bod ještě více zpřesnili, existuje mnoho válečnických umění starého Japonska, která nejsou bojovými uměními tak, jak je chápeme nyní.

Mezi ně se řadí například umění účinně signalizovat vojákům při hromadných přesunech bylo náročné a složité. Velitelé museli být zkušení v sestavování stručných, ale rozhodujících rozkazů. Ty pak musely být předávány prostřednictvím praporů, kouřových signálů nebo prostředků, jako byly trubky z lastur, na které se dalo různými způsoby troubit, aby se zpráva předala. Tato umění byla pro válečníka nezbytná, i když se přímo netýkala skutečného boje.

V ostatních asijských zemích měly válečnická umění odlišnou historii a odlišný vývoj. Například v Číně nikdy neexistovala jasně vymezená třída válečníků. Existují tam některé zbraně, které se používaly především na bojišti, a umění věnované těmto zbraním by se správně mohlo nazývat válečnickým uměním. Z větší části jsou však kung-fu a další čínská bojová umění ze sémantického hlediska právě jen bojová umění. Bojová umění. Ale opravdu ne válečnická umění.

Je důležité si uvědomit jednu důležitou věc – nehovoříme zde o účinnosti umění. Konstatování, že to či ono bojové umění není ve skutečnosti válečnickým uměním, často vyvolává u vyznavačů těchto umění hněv a ti hned protestují. “Vy si nemyslíte, že moje wing chun kung fu je válečnické umění? Co kdybychom si vyšli na ulici a já ti ukážu, jak válečnické může být?” “Ne,” odpověděl bych. Existují sice pozoruhodně účinná bojová umění i metody. V této souvislosti se však nebavíme o tom, jak dobré nebo praktické může být dané umění ve smyslu války. Zabýváme se historií a cíli daného umění. Pokud bylo používáno na válečném poli profesionálními ozbrojenci, jedná se, správně řečeno, o válečnické umění. Pokud nebylo, pak jím zkrátka není.

Stejně tak, jak jste možná uhodli, by karate nebylo považováno za válečnické umění. Profesionální válečnická třída ho nikdy nepoužívala. Existují určité důkazy, a zdaleka ne přesvědčivé, že karate vděčí za svůj původní vývoj z velké části šlechtické skupině učenců, aristokratů, strážců zákona, královských gardistů a dalších příslušníků vyšší a šlechtické třídy. Tato skupina, známá pod souhrnným názvem pechin (viz úvodní fotka), měla na karate nepochybně vliv. Někdy se o nich hovoří jako o okinawské obdobě samurajů. Toto přirovnání však není zcela přesné. Okinawa neměla stálou armádu, její obyvatelé se nezapojovali do žádných mezistátních bojů ani do válek proti jiným zemím. Třída pechinů měla jen málo příležitostí rozvíjet své válečnické dovednosti se skutečně válečnickou složkou.

Přesto lze karate v jistém smyslu považovat za okinawské válečnické umění. Považovat pechin za profesionální bojovou třídu mužů je však poněkud nadnesené. Karate bylo v podstatě uměním neprofesionálního bojovníka. Prakticky zcela jistě neexistoval jediný okinawský karatista, kterého by bylo možné z historického hlediska považovat za válečníka na plný úvazek – nebo dokonce, jako v případě samurajů, za osobu, která by se identifikovala výhradně podle svého válečnického postavení. A myslím, že oni ani nechtěli být. Místo toho bylo karate civilním bojovým uměním. A zůstává jím dodnes.

Většina čtenářů jistě ví, že tradiční válečnická umění samurajů, alespoň některá z nich, existují dodnes. Běžně tato umění označujeme jako bujutsu nebo bugei, případně se jim říká koryu, “staré školy”. Přežívají z různých důvodů: jako součást kulturní identifikace, jako “živé starožitnosti”, které nabízejí jedinečný pohled na minulost Japonska, nebo pro psychologický vhled do konfliktů, který nabízejí. Není třeba dodávat, že nikdo ze studentů nestuduje žádné z těchto umění pro použití na současném bojišti. Přesto jsou “válečnická” v pravém slova smyslu.

Vytvořili jsme tedy velký rozdíl mezi válečnické uměními a bojovými uměními. Jak jsme již uvedli, ne všechna válečnická umění jsou přímo využitelná jako bojová umění. A někdy se tato definice stírá. Existují bojová umění, například střelba z pistole, která lze zařadit buď mezi válečnická, nebo mezi bojová. Střelba, kterou provádějí pracovníci orgánů činných v trestním řízení, nebo ta, která se vyučuje jako prostředek sebeobrany pro civilisty, není válečnickým uměním. Ale třeba střelba z pistole, která se vyučuje v armádě, by jím být mohla. Toto rozlišení funguje i v opačném směru. Jukendó je například umění zabíjení bajonetem nasazeným na pušce, tedy systém, který byl vyvinut armádou v Japonsku, inspirovaný bojem s bajonetem, který Japonci pozorovali v evropských armádách v první polovině dvacátého století. Byl vyvinut v moderní době, ale podle naší definice by se jednalo o válečnické umění. Mnozí jeho dnešní zastánci však rádi považují jukendó za , tedy bojově inspirovanou Cestu, v níž jsou válečnické aspekty umění nadřazeny jeho fyzickým, morálním a estetickým hodnotám.

To je, jak už bychom měli vidět, obtížně vysvětlitelný a pochopitelný koncept. Máme rádi jasné definice: “Toto umění patří do této kategorie a toto umění patří do tamté kategorie.” Naneštěstí pro ty z nás, kteří mají rádi tyto přehledné definice, není bohužel japonština příliš vstřícná. Pro vědce se stalo oblíbeným a pohodlným rozlišovat mezi bojovými způsoby (budó) a válečnickými uměními (bujutsu nebo bugei). Válečnická umění jsou starší, bojové formy.

Judo, karate-do a aikidó jsou příklady bojových forem. A aby to nebylo tak jednoduché, existovalo mnoho válečnická umění z feudální éry, která se ve svých vlastních textech označují jako formy budó. A existují i moderní umění, jako je jukendó, která se rády označují jako bujutsu, přestože vznikla až desítky let po konci samurajů.

Předpokládám, že na tom, jaké termíny používáme, až tak nezáleží. My, kteří cvičíme karate-do, si můžeme i nadále říkat bojoví umělci. Je však důležité, abychom chápali významy těchto slov a věděli, že to, co je v názvu umění, může být prvním krokem k poznání, o čem toto umění ve skutečnosti je.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *