Tramvajové dilema

Přečteno: 6

Rád čtu. To jste asi již věděli, pokud mě sledujete na sociální síti Facebook, anebo čtete mé články zde na Bojovky.info. Rád čtu nejen beletrii, ale také odborné knihy, ať již z oblasti psychologie, antropologie, historie, kineziologie nebo bojových umění. Zastávám názor, že hloupých bojovníků (včetně hloupých olympijských medailistů) je na světě již dost a není potřeba jejich řady dále rozšiřovat tím, že bych zcela ignoroval vzdělávání ducha jen proto, abych se místo toho věnoval zrychlení úderu pěstí či kopu. Bylo by to asi jako když cirkusový artista stále dokola procvičuje náročnou techniku do té doby, dokud ji nezvládne. Ale o tom PROČ ta technika funguje tak, jak funguje, případně JAK přesně (míněno v z pohledu biomechaniky) funguje, to ho již nezajímá…a v jeho případě ani asi zajímat nemusí.

Jenže studovat bojová umění (včetně bojových sportů či umění sebeobrany) je něco úplně jiného. Jednak se jedná pravděpodobně o nejstarší pohybové systémy (spolu s technikami lovu) a jednak máme určitou povinnost vůči našim předkům i dávným bojovníkům posouvat znalosti o boji a konfliktu obecně nejen těla, ale i ducha na stále vyšší úroveň. Jinými slovy řečeno – nyní již nestačí jen vědět ČÍM, JAK a KAM udeřit, ale díky moderní technologii i úžasným pokrokům ve výzkumu mozku máme možnost pochopit zcela základní otázku – PROČ. A právě jednou oblastí PROČ se nyní budeme zabývat.

Slyšeli jste někdy o tramvajovém dilema (The Trolley experiment)? V roce 1967 britská filozofka Philippa Foot vymyslela a prezentovala veřejnosti velmi zajímavý experiment, který…přiznejme si to….je velmi obtížný vyřešit. Pokud jej neznáte, dovolte mi krátce vysvětlit o co v něm jde.

Představte si, že jste člověk u výhybky a po trati se řítí tramvaj, která z nějakého důvodu nedokáže sama zastavit. Pokud přehodíte výhybku jedním směrem, tramvaj přejede jednoho člověka. Pokud však výhybku nepřehodíte, tramvaj přejede pět lidí…. Nejde je včas odvázat z kolejí, ani tramvaj zastavit. Co byste udělali?

  • Pokud neuděláte nic, způsobíte smrt pěti lidí….
  • Pokud přehodíte výhybku, způsobíte smrt jednoho člověka
  • Pokud si stoupnete do cesty tramvaji, zahynete a tramvaj velmi pravděpodobně bude pokračovat dále

Možnosti jsou jednoduché, ale rozhodování je sakra těžké a vězte, že když to nahodíte na nějakém večírku u piva s kamarády, máte o diskusi postaráno po zbytek večera. Dříve či později si rozdělíte do asi třech názorových táborů:

  1. Raději nechám zemřít jednoho než pět lidí. Čistá matematika bez emocí.
  2. Raději se pokusím zastavit tramvaj vlastním tělem, pokud existuje i jen minimální šance, že se mi podaří zachránit 1+5 lidí…ačkoliv je jasné, že při tom zahynu. Ale raději já než mít na svědomí smrt jiného, byť by se jednalo jen o jednoho člověka.
  3. Je mi vlastně jedno, jak to dopadne. Tak jako tak někdo zemřít musí. V tom případě jsem pravděpodobně sociopat a nechám tomu volný průběh.

Tenhle experiment skrývá obrovské množství úrovní. Uvedeme si několik z nich a zároveň si i ukážeme, jak to vlastně souvisí se sebeobranou.

  • Pokud v původním scénáři ty lidi na koleji neznáte, budete se pravděpodobně rozhodovat pro menší zlo (1 vs 5). A tady to začíná být drsnější. Co když na té spodní koleji bude ležet žena? Těhotná žena? Dítě?
  • Co když však budete toho člověka znát? A co když to bude váš kamarád? Váš partner? Vaše dítě?

Nepospíchejte s odpověďmi a doporučuji je neventilovat veřejně. Jednejte podle vašeho hodnotového žebříčku a pak přemýšlejte o důsledcích.

Tenhle experiment má ještě jednu variantu. Představte si, že nad hlavní kolejí je most a na něm stojí velmi obézní člověk. Pokud sám skočí do kolejiště, je velká pravděpodobnost, že tramvaj zastaví a všechny ty lidi na obou kolejích zachrání.

Opět vám dám několik možností k přemýšlení:

  • Co když tím člověkem na mostě budete vy
  • Co když tím člověkem na mostě budete vy a budete smrtelně nemocní, kdy vám bude zbývat maximálně 2 měsíce života
  • Co když budete mít možnost toho člověka shodit z mostu, a tak zachránit všechny lidi na kolejích
  • Co když v tom člověku poznáte hledaného vraha, který vyvraždil celou rodinu
  • Co když však toho člověka budete znát a bude to váš kamarád / manžel(ka) / dítě

Opět není potřeba zveřejňovat, co byste udělali, ale je zajímavé popřemýšlet, v jakém okamžiku byste změnil názor…. A uvědomit si všechny další věci, které by poté následovali. Skutečně o nich popřemýšlejte, nedělejte rychlé závěry…a pak budete překvapeni, před jaká rozhodnutí budete nakonec postaveni.

A pak je tu ještě jedna alternativa, která souvisí s výše uvedenou situací, ale již se neodehrává na kolejích. Představte si, že jste lékař specializující se na transplantaci orgánů. Máte na oddělení pět pacientů, kteří velmi naléhavě potřebují orgány, jinak zemřou. A právě v této situaci do nemocnice dorazí mladík, který je perfektně zdravý (neřešte, co tam dělá, když je zdravý, možná šel někoho navštívit, možná je to nový lékař) a jehož krevní skupina se perfektně shoduje s těmi pěti pacienty.

  • Měl byste toho mladíka operovat, odebrat mu orgány a zachránit tak pět jiných lidí s tím, že mladík však zcela jistě zemře? Je to pro vás morálně přípustné?
  • Co když ten mladík je vrah a hajzl, bez kterého bude lidem na světě lépe?
  • Co když to je čerstvý otec právě narozeného synka?
  • Co když to je váš syn?
  • A co když mezi těmi pěti lidmi, kteří nutně potřebují transplantaci, je i vaše manžel(ka) či dokonce vaše dítě?

Jak byste se zachovali vy? Stal byste se soudcem a katem v jedné osobě v případě zločince? Já mám jasno, co vy?

A nyní k slíbené sebeobraně. Když se začínají vyučovat techniky sebeobrany, často se (správně) říká, že nejlepší je utéci. Jenže ono to ne vždy jde. Buď protože jste na místě, ze kterého není možné utéci, anebo jste zranění, takže nemůžete utíkat, či je někdo další s vámi, kterého zkrátka nemůžete nechat na holičkách (rodina, přátelé). A pak si člověk začíná ujasňovat, kdy a jak moc by byl ochoten použít tzv. smrtící sílu. Tedy bodnout nožem jiného člověka (útočníka) s následkem smrti, případně střelit jej tak, že útočník zemře. Ti, kteří někdy museli doslova bojovat o svůj život, vám pravděpodobně potvrdí, že to není nic hezkého…rozhodování je sakra problém.

Na jedné straně tak volíte mezi tím vzít život jinému člověku (byť je to hajzl, což možná situaci trochu ulehčuje, ale byl to skutečně kriminálník, anebo jen člověk, který ke svému činu byl dotlačen osudem?) s tím, že se pak budete muset s tímto zážitkem vyrovnávat po významnou část svého života. Anebo raději zahynout, protože to peklo poté je….peklo. Ano i tak někteří uvažují a rozhodně to není názor „mimo mísu“, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud nevěříte, zkuste si promluvit s těmi, kteří byli donucení ve své obraně život jinému člověku vzít a pokud se nejedná o sociopaty, pak si ten moment budou pamatovat do konce života…a není to zrovna něco, čím by se pyšnili.

Vzpomínám si, jak jsem před několika lety tlumočil jednomu izraelskému armádnímu instruktorovi na semináři zde v Čechách. Pak jsme zašli na večeři a pár piv. Když už jsme oba byli společensky veselí, položil jsem mu tu nejhloupější otázku, co takovým lidem můžete dát – „Už jsi někoho zabil ve výkonu služby?“. Zatímco v jednom okamžiku byl veselý, ve druhém byl smrtelně vážný a…střízlivý…chvíli přemýšlel a pak mi odpověděl: „Na svoje první zabití nikdy nezapomenu. Dostali jsme za úkol zlikvidovat varnu drog. Věděli jsme kde to je, takže jsme vyjeli. Když jsme tam vtrhli, v jedné místnosti jsem uviděl asi 14letého kluka, jak v ruce drží kalašnikov. Dodnes nevím, jestli chtěl vystřelit, protože to ani nestihnul. Jak jsem byl naučený, zamířil jsem a vystřelil…a podrobně si vybavuji ten jeho údiv, strach a…ještě něco, co nedokážu popsat…malá dírka v čele a krví omítnutá bílá stěna za ním. Nevím, jestli chtěl vystřelit, anebo mi ho podat. Nevím, co chtěl udělat a už to nikdy nezjistím. Ale ten jeho pohled budu mít vypálený do mozku do konce života. A jestli bych to udělal znovu? Už si tím tak jistý nejsem (!) i když vím, že bych pak možná na zemi ležel já. Možná by to bylo lepší…

Víte, velice často se potkáte spíše s pozéry a fantasty, kteří nikdy nezabili kapra, psa, či kočku natož člověka, avšak sebejistě (rozumějte hloupě) prohlašují, že „lepší je být souzen 12 než nesen 6“, nebo „já se bojím jít až na hranu, protože pak se ve mně probudí démon a kdoví, co bych pak udělal…vnitřně tuším, že by to pro útočníka byla konečná“…a podobné hlouposti. Jestli vám to připadá povědomé a váš instruktor / trenér / sensei říká podobné věci, běžte z takového klubu pryč, protože on neví, o čem hovoří. Mimochodem, vynikající film na toto téma je Vendeta s Ondrou Vetchým. Pokud jste neviděli, určitě se na něj podívejte.

Existuje tedy nějaký způsob řešení, jak se ubránit, a přitom útočníka nezabít? Ale ano. Naučit se takové techniky sebeobrany, které útočníka pouze mechanicky zneschopní, například přerušením klíčových šlach a svalů (řezem nožem), anebo zlomením nosných (stehenní, holenní) kostí. Pak i kdyby byl útočník, jakkoliv zuřivý, pokud nefunguje mechanika těla, máte (skoro) vyhráno. Ale to jsem (opět) maličko odbočil.

Vraťme se tedy ještě naposledy k rozhodování (v konfliktu). Zkuste si promyslet následující scénář, který jsem poprvé viděl v knihách Rory Millera, jehož považuji za člověka, jenž patří ke špičce v teorii sebeobrany (myšleno v tom nejlepším možném smyslu). Proti vám stojí útočník a vy máte na vybranou. Buď jej zastřelíte, anebo zastřelen budete. Nemůžete nikam utéci. A teď přijde ta zajímavá a zároveň i zákeřná část.

  • Co když to bude neznámý muž?
  • Co když to bude dlouholetý kamarád?
  • Co když to bude neznámá žena?
  • Co když to bude vaše manželka?
  • Co když to bude těhotná žena?
  • Co když tam bude malé dítě?
  • Co když to bude vaše dítě?

Nevěřím, že vaše odpověď bude pokaždé stejná…i kdybyste měli sami zemřít. A pokud ano, pak jste sociopat. Když jsem si sám dělal tenhle „kvíz“, určil jsem si hranici a vím, že kdyby k tomu pak došlo, pak již spoušť nezmáčknu. Kdy to přesně bude, si nechám pro sebe stejně tak jako nechci vědět, kdy ten zlom bude u vás. Je však důležitý o něm vědět. Zvláště když studujete sebeobranu a chcete mít v některých věcech jasno ještě dříve, než se stanou. Pak už na to nebudete mít čas a velmi pravděpodobně to nedopadne zrovna tak, jak jste si představovali ve svých snech o hrdinském ochránci slabých.

Zdroj:
Wikipedia – Tramvajové dilema
Encyklopedia Britannica
Kevin Secours on Trolley experiment

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *